Alan Munde – 5. díl (rozhovor)

Čtvrtá část rozhovoru uskutečněného dne 9. 7. 1983. Otázky kladl Tony Trischka. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny Zbyněk Podskalský, úprava Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

Jak zacházíš s periodami frustrace, které se dostavují při hře na banjo? Těžko popsat, ale zkus to.

Moc se mi to nestává, jsem pomalý v učení se, že mi dlouho trvá, než se něco začne dařit, tak tedy mám těchto depresivních momentů ve svém vývoji málo.

Poslouchám třeba jinou muziku a přitom myslím na banjo. Když už hrajete dlouho, banjista ve vás se nezapře. A když něco posloucháte, třeba to s banjem nesouvisí, tak nějak ho uvnitř slyšíte. Myslím, že je to těmi léty s banjem, máte ho v hlavě a v uších i když jdete v noci do postele. Vždycky se snažím v hudbě jiných slyšet banjové prvky, nebo vůbec bluegrassové, jenom tak pro informaci.

Jednou jsem si přečetl nějakou věc od Johna Coltraneho, a tam se psalo o tom, že skladba obsahuje ty a ty akordy v určitém postupu. Použil ho sedmadvacetkrát pro svoje sólo. Zahrál jsem si to na banjo a řekl jsem si, že tohle budu používat, a tak si říkám, možná je v jeho muzice něco podobného jako v mé, nebo prostě něco bluegrassového, kdoví. Naučil jsem se jednu jeho skladbu, „Lazy Bird“, a říkal jsem si, že to bude pěkná věc. A byla. Melodie byla v celých notách a na každou notu jeden akord. Úplně přesně to tak nešlo, ale udělal jsem to pěkně a je tam spousta času na rolly. Vypracoval jsem si sólo, které se řídilo přesně tóny v akordu. Znělo to dobře a bylo to podobné mé banjové hře. Ale se spoustou jeho muziky to nejde. Ve všem, co kdo hraje, to prostě neslyším.

Máš nějaké zkušenosti s bolestmi rukou při hraní, zánět šlachy a tak?

Jednou mi jeden chlápek hodil na ruku kámen, to bylo pěkně bolestivé. Zánět šlach jsem neměl, ne, ale míval jsem hodně unavenou ruku z hraní na dlouhých zábavních večerech. To už je naštěstí minulost. A jednou na konci dlouhé šňůry jsem měl v ruce nějakou zvláštní paralýzu, něco mi přeskočilo v ruce a já nemohl zahrát víc jak dva tóny. Ale přešlo to. To jsou osudové záležitosti. Párkrát jsem si taky poranil palec o konec struny.

Koho teď posloucháš? Banjisty a ty ostatní.

Banjisty… asi je poslouchám všechny. Raymond Fairchild, mám všechny jeho nahrávky. Taky Béla Fleck a tvoje nahrávky. Taky J. D. a Sonny Osborne a Earl Scruggs. Zrovna jsem si koupil jeho album. Myslím, že by to tak měli dělat všichni banjisti. Taky mě zajímají začátečníci, co od nich přijde nového.

Posloucháš něco mimo bluegrass?

Mám rád jazz, ale speciální druh. Mám rád jazz, kterýž pochází z verzí písniček, třeba jako když muzikanti jazzují své písně.

Trochu swing, může být?

Ne swing. Spíš padesátá a šedesátá léta. A taky mám rád kytaristy jako je Wes Montgomery, Jim Hall, Tall Farlow, Herb Ellis a Barney Kessel, tak tenhle druh hudby a taky ostatní hráče, co hrají něco jako Art Farmer. A Paul Desmond je opravdový umělec, fantastický hudebník. Většina z nich jsou písničkáři a nebo moderní hudebníci, jako je John Coltrane a Ornette Coleman, jejich muzika se mi taky moc líbí. Jejich hudba má v sobě strašně moc energie, ale zůstává pod kontrolou a muzika je dobře organizovaná. Mám radši hudbu jako písničku. Začne, někam spěje a zase se vrátí zpět. Méně už mám rád různé jazzové fúze, i když je neodsuzuji. To jen že se spíš děsím, s čím ještě přijdou.

Taky mám rád country a steelkytaru a všechny druhy instrumentální hudby. Také poslouchám klasickou hudbu, mám rád i klasickou kytaru. Christopher Parkening a Julian Bream a tyhle pecky. Ale Christopher Parkening je můj favorit.

Myslíš, že se tohle všechno nějak projevuje ve tvojí hře?

Asi ano. Ne přímo tón od tónu, ale tak jaksi mentálně. Když slyším Christophera Parkeninga, je to jako když hraje na kytaru mladý kluk, ale když poslouchám Juliana Breama nebo Johna Williamse, tak je to precizní a uspořádané, ale ne tak otevřené a lehké.

Mám rád, když tak hrají kapely. Pěkně spolu, hezky a přesně, ale ne jenom dril, musí v tom být drive. Jako když jsem byl s Martinem, všechno pěkně plynulo a všichni hráli to samé. Nebo Kentucky Colonels, o kterých jsi nikdy nevěděl, jestli se sejdou nebo ne, ale vždycky se sešli. Nebo Dillards, ti zněli pěkně uvolněně. Tak to mám rád, sice společně, ale ne příliš svázaně, žádné jako „jak to hrál Jimmy Martin v roce 1959“, jestli mi rozumíš.

Co dělá dobrého banjistu Scruggsova typu? V čem to slyšíš?

Timing, předpokládám, a tvorba tónu, víc než výběr tónů. Mnoho lidí považuje dobrého banjistu Scruggsovského typu za začátečníky. Znáš to „není dobrý banjista, ale je dobrý Scruggsista. Moc toho neví, ale tohle umí“. Já si myslím, že je-li někdo dobrý Scruggsista, je to opravdu dobrý banjista, co se týče rollů a tvorby tónů. Jako třeba J. D. nebo Osborne a tihle hráči. J. D. to je pro mne dobrý Scruggsista, opravdu je. Nebo opravdu dobrý je Kenny Ingram. Kenny je skvělý. Mně zní jako Scruggs víc, než J. D. nebo Osborne.

Čím to je, že Scruggsova hra je vlastně jedním z banjových stylů? V čem je tak jedinečná?

Je jednou z hlavních příchutí bluegrassu. Bluegrassová hudba je svým způsobem postavena na banjovém rollu. Když ho vyndáte, ztratíte polovinu bluegrassu. To není v tom, čím je Scruggsova hra dobrá pro bluegrass, to je bluegrass.

Pověz to Billovi (Monroeovi)!

Dobrá, řeknu. Lester Flatt řekl Monroeovi, že Earl bluegrass vymyslel. Já si myslím, že Bill Monroe možná bluegrass vymyslel, ale Earl Scruggs ho zpopularizoval. Bez Earla by Bill nikdy nebyl, co je. Ale s Earlem to bylo vždycky speciální a unikátní. Možná ta jednoduchost a ta jistota akordu. Zní to trochu mysticky, ale je tu hrozně moc síly v prvním a pátém tónu (stupnice), a to se nějak propojuje k lidem. Je to jakési přímé, základní, primární, na lidské podvědomí přímo působící. Asi všechno dohromady, je to dobrá hudba, která má přímou cestu do srdce lidí. Co se týče stupnice, vnímám jeho důraz na první a pátý tón. Třetí má jistě svoje místo, ale důraz je na první a pátý. Pro mne byl třetí vždy problém. Slyšet ho a naladit. Tak si myslím, že to není tak neběžné.

Co si myslíš o single-stringu a melodickém stylu?

Single-string. no, já ho nepoužívám, nemám na to buňky hrát to v těch tempech, ve kterých se to hraje. To není technika pravé ruky, ale levé. Při rollech využíváš akordy a různé poziční záležitosti, kdežto v Renově stylu lítáš pořád nahoru a dolů, nejsem v tom zrovna doma. Ale rád si poslechnu, když to někdo umí. Musíte také dávat pozor na zvuk nástroje, při single-stringu zní trochu jako tenorové banjo. Při použití tohoto stylu musíte prostě být opatrní.

A melodika, to je skvělá věc. Mám rád většinu banjistů, kteří ji používají. Ale pozor na tón, opakuji. Musíte dát do něj trochu víc plnosti, aby banjo znělo, jak má. Já to tak dělám, pokud tento styl používám. Posunu se kousek dál od kobylky, abych omezil ostrost tónu a staccato a snažím se hrát trochu jako ve stylu „campanella“. Víš, co to je?

Já znám Roye Campanellu, to býval báječný chytač. (v baseballu, pozn. překl.)

Já vím, já vím, ale mám na mysli italské slovo, které znamená, že tóny přes sebe mírně přeznívají. Četl jsem to vzadu na jedné nahrávce.

Ty máš báječný drive v melodickém stylu. V melodice se používají docela odlišné rolly, a tam je asi zdroj potíží. Jak to děláš, že ti to tak jde?

Musíš to hrát se stejným přístupem, jako Scruggse, hrát to se stejnou intenzitou. Další věc je, jak jste schopni dát do vaší hry akcenty. Jak jsem už dřív říkal, nezáleží na tom, který roll hrajete, důležité je, že se stále musíte orientovat, kam dát různé důrazy, a tak roll „jde z banja ven“. A znovu, když máte problémy, projděte si to a uvědomte si, kde důrazy jsou, kde by měly být.

Jak ladíš banjo?

Naladím první D, první strunu, a pak pátou nebo třetí strunu. To jsou první a pátý tón ve stupnici, ty je snadné slyšet a naladit. Pak naladím čtvrtou strunu podle prvního D. A nakonec naladím druhou strunu tak, že ji zmáčknu na třetím pražci a porovnám s první. Tímhle způsobem nikdy nepracuji se třetím tónem stupnice.

Co když začátečníci neslyší tyhle intervaly? Doporučíš ladit čtvrtou strunu vyhmátnutím na pátém pražci?

Ale ano, pro začátečníka je to dobrý způsob. Ladění je možná těžší, než se naučit hrát. Někdy lidé hrají už půl roku a nejsou schopni si naladit banjo. Já si vzpomínám, že když jsem začínal, vždy jsem pátral po někom, kdo by mi naladil kytaru. Nezbývá, než poradit získání zkušeností pomocí ladičky, akustické nebo elektronické, časem to už půjde sluchem.

Používáte ladičku na pódiu?

Ano. Naladí se podle ní kytarista a ostatní se naladí podle něj.

Jak probíhá, když píšeš nějakou skladbu?

Pokaždé jinak, pochopitelně. Někdy je to nějaký nápad, melodie nebo postup akordů. Někdy jenom takový mlhavý záměr. Ten se potom vyvíjí, jde po tónech akordů a podobně.

Stane se ti někdy, že ti celá skladba svitne v jednom okamžiku?

Ne, bože, to ne. Chvíli to vždy trvá. Napíšu pokaždé jednu, sednu si a tak za půl hodiny ji mám. A ten den z ní už víc nedostanu.

Co je tohle za instrumentálku? (Trischka si prohlíží záznam)

Tu jsem nikdy nenahrál. A tahle se vyvíjela dlouhou dobu. Někdy máš takový nápad, jenom maličkost a nevíš co s tím dál. A po roce si třeba na to sedneš, najednou se to všechno propojí, řekneš „Wow“, to je ono, a začne to fungovat. Někdy mi to trvá pěkně dlouho, než něco vymyslím.

Jak vidíš sám sebe jako hráče v kapele?

Považuji se za výrazně kapelního hráče, nikdy jsem sám sebe neviděl jako sólového banjistu. A všechno, co jsem kdy dělal, bylo v kapele, stejně jako vidím nejlepší uplatnění ve hře v kapele. Rovněž kapely, kde jsem hrál a s nimiž jsem měl největší úspěch, byly „demokratické“ skupiny, kde vklad každého člena byl z hlediska aranží i ostatní práce takový, jaký každý podle nejlepšího svědomí dokázal. Někdy jsme třeba změnili tóninu skladby tak, aby mi to vyhovovalo, ale když to dělalo velké problémy nebo to skladbu příliš změnilo, neudělali jsme to.

Měli jsme několik písní, které jsme udělali v nějaké tónině a já si připravil opravdu pěkný způsob jak to hrát, nebo jsem si to alespoň myslel. Kapela se pak rozhodla hrát o jeden tón výš. Tak jsem jim řekl, abychom to zkusili tak, že poslední mezihru před refrénem zahraji o tón níž a oni se pak vrátí a zazpívají o tón výš. Je to tak na jedné nahrávce. Nebo jsme nahráli písničku „The Trecker“ a já si ji připravil v A a oni se pak rozhodli, že je to příliš vysoko a budeme to zpívat v G. Tak jsem jim navrhl, aby banjové sólo bylo poslední a bylo v A. Líbí se mi to tak, ale nevím, jak to působí na posluchače. Nejsem si úplně jistý, že to tak ještě někdy budeme dělat.

Být v takovéhle kapele vám umožňuje dělat tyhle kouzla, protože ostatní to nevnímají jako tragedii. Je lepší hrát v kapele, kde jde zkoušet různé alternativy a dává vám to svobodu hraní, aniž byste se křížil se zájmy ostatních, než tam, kde jde o diktát. „já udělám tohle, takže ty tohle a ty tohle“. Já osobně mám tenhle styl daleko raději, dělat různé varianty, zkoušet možnosti a tak, nevím ale, jestli je to dobré, pokud chcete hudbu prodat obecenstvu. Ne každé obecenstvo je totiž zvědavé na vaše experimenty. A tak z hlediska posluchače je možná lepší mít hvězdu, kterou kapela doprovází. Zahraje potom tak, jak se od ní očekává.

Jaká je budoucnost banja?

Myslím, že to překleneme. Myslím, že to banjo překlene!

Jeden známý hudebník byl skutečně slyšen, jak tvrdí, že v devadesátých letech bude banjo ze hry.

Ne, pro mne je banjo naprosto světový nástroj. Původně ho dělali z tykve, sloužilo jako pelech pro kočky a pro sysly, a to je všechno pořádně tuhý základ. A zvuk je parádní. To samé mohl říct o houslích, o venkovských houslích. No a taky neskončily. Ne, banjo neodejde, kam sahá budoucnost. Myslím, že se bude ve všech směrech rozvíjet. Když má některý nástroj takové možnosti, že různí hráči na něj hrají rozličnými způsoby, a přitom mohou být úspěšní, pak mu jistě nehrozí zánik. Dnes má nárok být uznávaným hudebním nástrojem ještě víc, než v dobách, kdy na něj hrál Earl Scruggs.

Myslíš, že se mu vzdaluje?

Inu, někteří hráči tak hrají. Třeba Béla Fleck nebo Paul Smith. Mám jeho nahrávku.

Já vím, na Flying Fish, „Mysterious Barricades“.

Ano, tu myslím. A Bill Evans je dalším takovým hráčem. Je ale hlavně dobré, že se nástroj rozvíjí, že se pro něj skládá, že je prodchnutý tvůrčími snahami, než aby to bylo „tady je melodie Foggy Mountain Breakdown“. Rozvíjí se celý banjový repertoár, nejsou to fiddletuny na banjo, je to prostě banjová muzika. Nemám chuť mít tajnou banjovou společnost, která se jednou za rok sejde, aby hrála svoji hudbu.

Za tajemných pohybů rukama.

Tak. Kde je ale skutečná banjová budoucnost, to nevím. Kdybych to věděl, dělal bych to. Zkoušel bych to. Všechno to má v rukou Béla Fleck. Záleží to na tobě, chlapče. Ne, beru to zpátky. Záleží to na spoustě mladých hráčů, kteří budou dělat pro banjo hudbu. Ale musí to udělat přístupnější velkému množství lidí, žádná esoterika, žádná hudba odjinud nebo něco takového.

To máš těžké.

Já vím. Já vím.

(konec rozhovoru)

 

Související články:
Alan Munde – 1. díl (biografie)
Alan Munde – 2. díl (rozhovor)
Alan Munde – 3. díl (rozhovor)
Alan Munde – 4. díl (rozhovor)