Některé články nebo příspěvky mají zvláštní historii a za běžných okolností by vlastně k jejich zveřejnění nebyl žádný zvláštní důvod, i když se blízce týkají historie bluegrassu. Jsou to jen střípky z obrovské mozaiky, drobné informace použitelné například v jiných článcích, v encyklopediích o vývoji tohoto hudebního směru nebo v rozhlasových pořadech. Někdy však nastane důvod k jejich zveřejnění. Je to i případ následujícího rozhovoru Billa Monroea a Davida Grismana.

Někdy začátkem léta v roce 2000 mi byl poslán „překlad“ tohoto rozhovoru jedním dopisovatelem tehdy vydávaného časopisu GrassPress. Při jeho čtení jsem nevěřil svým očím, neboť obsahoval některé tak absurdní výroky a skutečnosti, že jsem jej původně považoval za čirý výmysl. Po delším hledání jsem tento „překlad“ (všimněte si, prosím těch uvozovek) nalezl na jedněch nejmenovaných internetových stránkách. U překladu nebyl uveden ani „překladatel“, ani zdroj původního rozhovoru.

Protože mě ta věc tenkrát pořádně „nadzvedla“, nezbylo mi, než jít za svou kamarádkou, obrovskou studnicí znalostí o Monroeovi (a bluegrassu všeobecně), PhDr. Irenou Přibylovou. V nepřeberném množství zahraničních materiálů se nám společnými silami podařilo nalézt původní verzi rozhovoru v časopisu „Mandolin World News“ (ročník II, číslo 4, zima 1977/78), který vydával David Grisman. Teprve před několika dny jsem si uvědomil, že opravený překlad, který jsem zveřejnil v GrassPressu v červnu 2000, nebyl dosud nikdy uveden na netu. K dispozici je stále, pokud je mi známo, pouze ona naprosto nesprávná verze, ze které dole pod správným překladem vybírám pro zasmání jednu skutečnou perlu (pro úplnost dodávám, že kromě této „historky“ jsou v původním překladu nesprávně uvedená některá jména i skutečnosti a část rozhovoru nebyla uveřejněna vůbec).

Následující rozhovor Billa Monroea (BM) a Davida Grismana (DG) byl natočen za scénou v Great American Music Hall v San Francisku 3. října 1977 mezi dvěma vyprodanými vystoupeními Blue Grass Boys… (odborný překlad PhDr. Irena Přibylová za skromné spolupráce Milana J. Kalinicse).

DG: Kdy jste začal hrát na mandolínu?

BM: Myslím, že mi bylo asi osm.

DG: Co vás přinutilo vybrat si zrovna mandolínu?

BM: No, to je známá historka. Byli jsme tři – Bill, Charlie a Birch – a snažili se hrát. Samozřejmě, já jsem byl nejmladší z osmi dětí a bratři mi poroučeli. Oni chtěli hrát na housle a kytaru, a tak už potřebovali jenom mandolínu. Byla to levná mandolína s vyklenutou zadní deskou.

DG: Byla už v rodině nebo ji pro vás někdo koupil?

BM: Myslím, že ji koupili. Tenkrát tam byl chlapík, který ji měl. Jmenoval se, myslím, Hubert Stringfield a někdo z našich mu za ni zaplatil 3 dolary.

DG: Kdy jste se poprvé ujistil, že mandolína je opravdu „váš nástroj“?

BM: Myslím, že tak kolem osmnácti let, když jsem poznal, že mám vlastní styl. Nikdo jiný takhle na mandolínu nehrál a já jsem nikoho nekopíroval. Tehdy jsem začal svůj styl vybrušovat.

DG: Kdy jste začal psát vlastní skladby pro mandolínu?

BM: Moment, myslím, že to bylo tak na začátku čtyřicátých let.

DG: Ale když jste hrál s Charliem v duetu jako Monroe Brothers, tak jste ještě nehrál původní mandolinové skladby, že?

BM: Hráli jsme hodně písniček. Možná, že jsem hrál něco klasického, jako třeba Arkansas Traveler nebo Soldier´s Joy , ale jinak jsme dělali hlavně duety. Ale můj styl hry na mandolínu byl jiný než dnes.

DG: Když jste pak založil Blue Grass Boys, pomýšlel jste na to, zařadit mandolínu hlavně do instrumentálek?

BM: Snažil jsem se zařazovat do sól jak mandolínu, tak housle a banjo, zkrátka od každého kousek.

DG: Zjistil jsem, že Tennessee Blues byla první instrumentálka pro mandolínu, kterou jste nahrál (7.10.1940). Byla také první, kterou jste napsal?

BM: Ne, nebyla první, co jsem napsal. Tu první jsem vůbec nenatočil.

DG: A co vás přivedlo k myšlence udělat takové bluesové instrumentálky jako Honky Tonk Swing nebo Bluegrass Stomp ?

BM: Sedí to k mému stylu a je tam také přesně to, co jsem tam chtěl dát. Jinak mi to taky poskytovalo šanci trochu si zahrát.

DG: O vaší mandolíně lidé mluví stejně často jako o vás.

BM: No, oni vidí, že vypadá tak trošku politováníhodně, je to dnes vlastně starožitnost. A spousta z nich si přeje, abych si koupil novou a lepší.

DG: Přejí si abyste se jí zbavil a oni ji mohli získat.

BM: Vypadá špatně, ale doufám, že vydrží po ty roky co budu ještě hrát.

DG: Kde jste ji objevil?

BM: Myslím, že to bylo v roce 1941. Byl jsem tehdy v Miami na Floridě a jen tak nakupoval, však víte, člověk chodí a kouká do výkladů. Míjel jsem holičství a mandolína tam ležela za výkladem a měla na hlavě malou cedulku s cenou 150 dolarů. Vešel jsem, poslechl ji, zahrál si asi dvě nebo tři věci a koupil ji.

DG: Byla v dobrém stavu?

BM: V nádherném. Byla to výborná mandolína.

DG: Takže jste ji začal používat?

BM: Tak jest. Od té doby až dodnes.

DG: Slyšel jsem, že jste ji poslal zpět do fabriky a odstranil nápis Gibson z hlavy. Je to pravda?

BM: No, Davide, šla tam zpátky několikrát. Naposledy si ji tam nechali asi čtyři měsíce. Potřebovala tehdy spravit asi čtyři nebo pět věcí. A oni spravili jenom jednu a poslali mi ji zpátky. To mě dost zranilo, protože vím, že jim dělám reklamu, a tak prodali spoustu mandolín… A kromě toho, čekat čtyři měsíce, to si myslím, že nebylo v pořádku.

DG: A tak…?

BM: A tak šlo jméno pryč!

DG: Co to bylo za rok?

BM: Už to bude… no, bylo to koncem 40. a začátkem 50. let.

DG: Zaznamenal jste pak nějaký rozdíl v tónu, když jste to udělal?

BM: Ne, tón zůstal stejný. Ale později jsem se chytil s lidmi od Gibsonu. Přišli do Grand Ole Opry, protože slyšeli co jsem udělal, že jsem dal pryč to jméno. Řekl jsem jim, že neudělali, co jsem chtěl spravit. Dobrá, řekli, dáme vám jinou mandolínu. Já na to: „Já vím, ale ne tak dobrou.“ A oni: „Můžeme udělat stejně dobrou.“ A já na to: „Nemůžete.“ Tenkrát bylo v Opry hodně lidí a všichni jim řekli: „Nemůžete udělat tak dobrou mandolínu a ani tak dobrou nemáte.“ Museli ten argument přijmout.

DG: Taky jsem slyšel, že jste ji pohřbil v zemi?

BM: Ano, přejel jsem přes ní autem.

DG: Nechtěně?

BM: Jo, byl jsem v Bean Blossom v Indianě, zaparkoval jsem auto a pak odcházel a dost jsem spěchal. Jel jsem do Nashvillu a položil jsem si kufr s mandolínou na auto. Pak jsem naskočil a couval. Najednou slyším ty podivné zvuky pod koly. Vylezl jsem a myslel, že bude na kusy. Bylo tam plno štěrku, velkého štěrku, a já jsem ji koly zahrabal pod ten štěrk. Vrchní víko futrálu se utrhlo, ale mandolína byla v pořádku.

DG: Neuvěřitelné. Jak jste přišel na nápad napsat Rawhide ?

BM: Kdysi se mnou dělal chlapík od filmu v Kalifornii. Jmenoval se Max Terhune a dělal komedie, taky s námi jezdil a hrál ve spoustě divadel… Tenkrát se mnou natočil film Rawhide. Já jsem složil skladbu a titul „Raw Hide“ jsem použil jako název.

DG: Jak se z této skladby stala vaše osobní mandolínová značka?

BM: Rawhide do ní prostě dorostla. Lidé ji mají rádi, myslím, že je stále ještě nepřestala bavit a že se stále vylepšuje.

DG: Je to Mount Everest bluegrassové mandolíny.

BM: Znamená pro mandolínu totéž, co Orange Blossom Special pro housle. Když jsme hráli v Japonsku, Rawhide byla vůbec nejoblíbenější skladba. Zastínila i Muleskinner Blues a Blue Moon Of Kentucky.

DG: Jsou nějací mandolinisté, které rád posloucháte, ať už v bluegrassu nebo v jiné muzice?

BM: Ano, jsou. Rád poslouchám vaše hraní a taky mám rád Jesseho McReynoldse. Ale když slyším jenom takové to nota, nota, nota, jenom zahrát jednou a pak další,… to není muzika, když člověk hledí jenom na to, kolik toho upikuje, kolik not zahraje, jak rychle hraje na mandolínu. A bluegrass není rychlá muzika. To je v něčem jiném…

DG: Ale ta rychlost v bluegrassu je.

BM: To je pravda. Ale nesmí se zajít moc daleko. Pokud to tak lidé chtějí hrát, měli by hrát jiný typ muziky. Nepatří do bluegrassu. Je to podobné jako s jazzovým houslistou. Také nepatří do bluegrassu, možná jenom kousíček, jenom trošku, ale nesmí převálcovat bluegrass.

DG: Jaké trsátko používáte?

BM: Nevím, co teď mám. Kdosi mi ho dal. Ještě jsem se nedíval.

DG: Je tu ještě nějaká rada, kterou byste chtěl dát ostatním mandolinistům?

BM: Řeknu vám jednu věc. Cvičení zabere hodně času a člověk se může učit každý den, jako když chodí do školy.

DG: Cvičíte ještě?

BM: Ano. Píšu hodně skladeb a myslím, že mi to dává praxi jakou potřebuji a taky se objevují nové nápady. Nechci hrát dokola stejné věci a jenom měnit názvy. Chci dělat nové věci, když píšu písničku. To je můj názor.

DG: A píšete pořád věci pro mandolínu?

BM: Napsal jsem jich mnoho.

DG: Je to tak. A kolik jste jich napsal a nenatočil?

BM: No, okolo stovky.

DG: Máte chuť je natočit všechny?

BM: Stále něco průběžně nahráváme. Když přijdeme s novým albem, vždy jsou na něm tak tři až čtyři instrumentálky a právě teď natočil Kenny Baker nějaké moje věci.

DG: Správně. Jak vás dostal na to svoje album? (Kenny Baker Plays Bill Monroe, County 761).

BM: No, myslel jsem, že bych mu mohl pomoci a taky mě těšilo udělat to pro něj.

DG: Je to skvělá deska.

BM: Není mnoho lidí, kteří mě požádali, abych jim hrál na albu.

DG: Opravdu?

BM: Rose Maddox mě chtěla mít na albu, a tak jsem jí rád pomohl. (Rose Maddox Sings Bluegrass, Capitol T 1-0004).

DG: Musí to být úžasné mít takového houslistu jako Kenny Baker, člověka, který dokáže hrát vaše skladby tak, jak si to představujete.

BM: S Kennym jsme si během let mnohokrát vyšli vstříc. Takhle to funguje.

DG: Věřím, že je tam spousta instrumentálek, které by mandolinisté rádi slyšeli.

BM: Možná byste z toho mohl aspoň minutu převzít.

 

A NAKONEC SLIBOVANÁ PERLIČKA Z PŮVODNÍHO PŘEKLADU:

DG: Taky jsem slyšel, že jste ji pohřbil v zemi?

BM: Ano, přejel jsem přes ní autem.

DG: Nechtěně?

BM: Jo, byl jsem v Bean Blossom v Indianě, zaparkoval jsem auto a pak odcházel a dost jsem spěchal. Jel jsem do Nashvillu a jak jsem pádil za motel, položil jsem si kufr s mandolínou na auto. Pak jsem naskočil a couval. Najednou slyším ty komické zvuky pod koly. Vylezl jsem a byla rozbitá na kousky. Tak jsem ji tam pohřbil. Bylo tam plno štěrku, velkého štěrku, a tak jsem ji zahrabal pod ten štěrk a dal tam kříž.

DG: Neuvěřitelné. Jak jste přišel na nápad napsat Rawhide?

♣

 

Související články:
Bill Monroe
Bill Monroe – otec zakladatel v méně známých souvislostech
Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass