John Duffey a Seldom Scene

V minulém dílu povídání o velkém zpěvákovi i muzikantovi moderního bluegrassu, kterým bezesporu John Duffey byl, jsme jej opustili v době, kdy odešel ze skupiny Country Gentlemen. Stalo se tak na jaře roku 1969 a Duffey na čas přerušil dráhu aktivního muzikanta, aby pracoval jako opravář a výrobce hudebních nástrojů.

Když se John usadil, objevil nový problém. „Já mám spoustu energie, vždy jsem byl nervózní a aktivní“, vysvětloval. „Když jsem účinkoval na Hagerstown Arts Festivalu, hrával jsem mezi našimi vystoupeními baseball. Můžu jíst denně čtyři, šest, možná osm vajec, ale moje hladina cholesterolu je OK, protože vše spálím. Opravářská práce nevyužije tuto energii, a tak jsem chodil hrát fotbal v dešti, baseball od poledne do šesti do večera, abych tuto energii ze sebe dostal“. Po dvou letech oprav nástrojů a řícení se po atletických trávnících začal John přemýšlet o návratu k vystupování. Jediné, co ho drželo zpět, bylo to, že neměl žádnou mandolínu. Jeho vlastní modifikaci Gibsonu F12 mu ukradli v roce 1967 a poslední dva roky s Country Gentlemen hrál na půjčené nástroje. A tak si John začal sám stavět mandolínu. A že je mandolína jedním z nejsložitějších strunných nástrojů na stavbu, svědčí i to, že mnozí individuální stavitelé, kteří se o to pokusili, v podstatě kopírovali Gibson, který je standardem pro bluegrassové profesionály. John typicky prolomil všechna konvenční pravidla a dobrý dojem a postavil podivně vyhlížející nástroj, který, podle kritiků, se rozprostíral ve dvou směrech zároveň (Duffey ji sám nazval „Duck“ – kačer). Ale objektivně zněl nástroj výborně, tak dobře, že ho John užíval exkluzivně až do doby, kdy objevil svoji starou F12.

Mezitím potkal John armádního chirurga Johna Starlinga (v domě manažera Country Gentlemen Lena Holsclowa) a líbil se mu jeho zpěv. Dali se dohromady s bývalými členy New Shades Of Grass Cliffa Waldrona, s banjistou Benem Eldridgem (15. 8.1938) a hráčem na dobro Mikem Auldridgem (30. 12. 1938) a výsledný sound se jim líbil. Zeptali se Lena Holsclowa, velmi schopného basisty, jestli by s nimi měl zájem hrát, ale on odmítl. Nakonec Tom Gray (1. 2. 1941), který byl před lety členem Country Gentlemen, souhlasil, že s nimi bude hrát, a tak se zrodili Seldom Scene. Dlouho před tím než měli smlouvu s Rebel Records je slyšela spousta posluchačů jamovat v Bethesda, v marylandském Red Fox Inn a měli také šňůru festivalových a koncertních vystoupení. „Fox byl kompletně přecpaný“, vzpomínal John. „Lidé seděli na chodbě, někteří si přinesli plátěné sedačky. Jestliže jste chtěli jít do umývárny, měli jste smůlu. Konečně zakročil šéf hasičů a trval na omezeném počtu míst, na určených 317“.

Kapela nabízela určitou podobnost s The Country Gentlemen. Hrála bez houslí, měla silný vícehlasý zpěv a její repertoár byl mixem bluegrassových standardů, vlastního materiálu i písní mimo bluegrass. Hudebně byla více jemnější než raní Gentlemeni (podobně jako byli Gentlemeni v osmdesátých a devadesátých letech). Každý z členů Seldom Scene měl svůj vlastní rozpoznatelný styl a výsledná směs byla o trochu odlišnější a subtilnější než předchozí Johnova kapela. John byl očividně šťastný, že může pracovat s Dobrem aniž by musel odložit mandolínu a hrát ho sám. Byl neskrývaně nadšený ze hry Mika Auldridge a nazýval ho „jedním z nejlepších, ne-li nejlepším v branži“. „Má velký vkus a ví co kde hrát“. John Starling byl z Duffeyho pohledu dobrý zpěvák s excelentním uchem pro materiál. „John se může proposlouchat celým tím rockovým kraválem a říct, jestli by to pro nás byla dobrá skladba. Ben Eldridge je jedním z nejvíce nedoceněných banjistů v bluegrassu“ a Tom Gray na basu „má zapomenutý styl, který většina lidí nikdy nevynalezla. Bezpochyby je tím nejlepším“. Duffey byl, ostatně jako vždy, na pódiu vysoce viditelný. Jeho hlavní motto bylo „nečekej na ně, až to koupí, prodej to!“ a jeho hluboká zaangažovanost do muziky Seldom Scene spolu s vrozeným talentem pro showmanství dělala tuto práci obdivuhodnou. „S Country Gentlemen jsem vyhledával většinu nového materiálu, ale do show je dělali Charlie Waller a Eddie Adcock, kteří vždy s něčím přišli. V Seldom Scene přináší materiál celá kapela, ale já nesu celé show“.

Nesl ho, ale trochu jemněji než v minulých letech. Jednoho večera v Red Fox Inn tam příliš zfetovaný dlouhovlasáč pravidelně přibíhal k pódiu a opakoval své požadavky na nějakou absurdní, nehodící se píseň. To je, jak si je každý letitý návštěvník klubů vědom, typ chování, který většina muzikantů považuje o něco více nepřístojným než plácání mimo rytmus v rychlé skladbě nebo tancovat boogie při skladbě „Mother´s Not Dead, She´s Only A-sleepin´“. Nakonec se toto individuum opět vymotalo se svým požadavkem a uprostřed písně si sedlo na roh pódia, přesně před Johna. Píseň skončila a úzkostné ticho sestoupilo na obecenstvo, když John odložil mandolínu stranou, přiblížil se ke stupínku a vztyčil se zlověstně nad nedbajícím hippíkem. Náhle John sáhl dolů, popadl mladíka a odnesl ho k blízkému stolu. „Neseď na našem pódiu“, napomenul ho John s jemným úsměvem, „a my nebudeme hrát na tvém stole.“

John Duffey zůstal skupině Seldom Scene věrný až do svých dvaašedesáti let, kdy v prosinci 1996 překvapivě zemřel na infarkt (pravděpodobně podcenil hladinu cholesterolu, kterou zmiňoval). Dodnes však zůstává legendou a téměř nenapodobitelným pěveckým vzorem (s velmi řídkými výjimkami) pro obdivovatele moderního bluegrassu, ačkoli tato etapa vývoje byla na jedné straně překonána ještě modernějším a avantgardnějším přístupem současných skupin na straně jedné a návratem k tradičnějšímu zvuku na straně druhé…

Skupina Seldom Scene představovala střední proud mezi tradičním pojetím bluegrassu a newgrassovými experimenty s prvky jazzu, moderní country a rockové hudby. Oba tyto trendy byly v jejím pojetí vyváženy. Svými vokálními i instrumentálními výkony v promyšlená aranžmá si získala celosvětovou proslulost mezi bluegrassovými posluchači i hudebníky jako přední skupina žánru. Kromě naprosto typických vokálů, kde v drtivé většině písní vynikal už zmíněný výjimečný tenor Johna Duffeyho, se skupina po převážnou dobu své existence (do roku 1994) vyznačovala výrazným uplatněním Dobra brilantního Mika Auldridge. Tento hudebník, v 70. letech absolutní špička ve hře na zmíněný nástroj, navázal na Bucka Gravese, aby původní uplatnění Dobra v bluegrassu vlastní technikou přivedl k dokonalosti.

Zvuk celé skupiny se, kromě již zmíněných atributů, vyznačoval i postupně se snižujícím užitím pětistrunného banja jako dominantního nástroje (s tímto trendem se v dnešní době setkáváme běžně například u skupin hrajících takzvaný „současný bluegrass“) a v průběhu celé existence skupiny i absencí houslí. Právě tento fakt měl zřejmě největší podíl na unikátním „uhlazeném“ a svým způsobem revolučním projevu formace.

Obsazení kapely bylo poměrně stabilní, přesto se ale skupina v průběhu více než pětadvacetileté existence s Johnem Duffeym ve svém středu některým personálním změnám nevyhnula. K první došlo v roce 1977, kdy zakládajícího Johna Starlinga vystřídal kytarista a zpěvák Phil Rosenthal (John Starling po odchodu od Seldom Scene nahrál několik desek na pomezí bluegrassu a country).

S Rosenthalem skupina fungovala až do roku 1986, kdy místo něho přišel kytarista a zpěvák Lou Reid a kdy také legendárního kontrabasistu a zpěváka Toma Graye vystřídal T. Michael Coleman. V tomto obsazení skupina hrála až do roku 1994, kdy vyšlo její řadové album „Like We Used To Be“, na kterém se zcela překvapivě znovu v roli kytaristy a zpěváka objevil John Starling, protože Lou Reid předtím odešel a založil vlastní, tradičněji na bluegrass orientovanou skupinu Carolina (spolu s Terry Baucomem, s muzikantem, se kterým se v nějakém dalším článku na tomto webu setkáme v souvislosti s jinými skupinami).

Nakrátko do Seldom Scene nastoupil také kytarista a výjimečný zpěvák Moondi Klein, ale na deskách skupiny jeho jméno nenajdete. Vzápětí totiž, k velkému překvapení fanoušků, Mike Auldridge, T. Michael Coleman a Moondi Klein ze skupiny odešli a společně s vynikajícím (a známým) mandolinistou Jimmy Gaudreauem založili v roce 1994 progresivní skupinu Chesapeake, která postupně nahrála tři úspěšná alba (všechna u firmy Sugar Hill) s hudbou, pro kterou dosud neexistuje jednoznačný odborný termín a která předznamenávala jeden z možných budoucích směrů hudby vycházející z bluegrassu.

Skupina Seldom Scene jakoby na dva další roky zmizela ze scény a mnohý se domníval, že její význam pro bluegrass skončil. Ale nebylo tomu tak. Existovala dál a její řadová deska „Dream Scene“ (podzim 1996, Sugar Hill, SH-3858) po tak dlouhé odmlce jistě všechny překvapila. Se dvěma původními členy (John Duffey a Ben Eldridge), doplněna o nové muzikanty, kterými byli Dudley Connell (kytara, zpěv), Fred Travers (dobro, zpěv) a Ronnie Simpkins ( bass, zpěv), si skupina na této desce zachovala vysoký standard svého původního soundu, jak po stránce vokální, tak instrumentální. Na albu je i patrný určitý návrat k tradičnějšímu zvuku. Dalo se tedy předpokládat, že skupina Seldom Scene bude i nadále patřit k existujícím legendám moderního bluegrassu, ale náhlá a nečekaná smrt Johna Duffeyho zřejmě význam skupiny definitivně ukončila i když i po Duffeyho smrti vydala v roce 2000 desku „Scene It All“ v obsazení Lou Reid (mandolína, zpěv), Ronnie Simpkins (basa), Dudley Connell (kytara, zpěv), Ben Eldridge (kytara, banjo), Fred Travers (dobro, zpěv) a v roce 2007 výbornou desku „Scenechronized“ ve stejné sestavě (doplněné o kytaristu Chrise Eldridgeho)… Ze zakládajících členů kapely tak zůstal v sestavě už jen banjista a kytarista Ben Eldridge…

Zájemci o hudbu skupiny The Seldom Scene to mají poměrně jednoduché, protože všechna její alba jsou nyní snadno dostupná na CDs u firem „Rebel“ a „Sugar Hill“. Ty z nich, kde můžete v sestavě slyšet Johna Duffeyho, uvádím níže.

DOPORUČENÁ DISKOGRAFIE K ČLÁNKU:

• The Seldom Scene – Act 1 (Rebel, REB-1511)
• The Seldom Scene – Act 2 (Rebel, REB-1520)
• The Seldom Scene – Act 3 (Rebel, REB-1528)
• The Seldom Scene – Old Train (Rebel, REB-1536)
• The Seldom Scene – Live At The Cellar Door (Rebel, REB-1103)
• The Seldom Scene – New Seldom Scene Album (Rebel, REB-1561)
• The Seldom Scene – Baptizing (Rebel, REB-1573)
• The Seldom Scene – Act 4 (Sugar Hill, SH-3709)
• The Seldom Scene – After Midnight (Sugar Hill, SH-3721)
• The Seldom Scene – At The Scene (Sugar Hill, SH-3736)
• The Seldom Scene – A Change Of Scenery (Sugar Hill, SH-3763)
• The Seldom Scene – Scenic Roots (Sugar Hill, SH-3785)
• The Seldom Scene – Like We Used To Be (Sugar Hill, SH-3822)
• The Seldom Scene – Dream Scene (Sugar Hill, SH-3858)
• K patnáctiletému výročí skupiny vyšlo „živé“ album „15-th Anniversary Celebration“ (Sugar Hill, SH-2202), s řadou hostujících muzikantů, Ricky Skaggsem, Tony Ricem, Charlie Wallerem, Stuartem Duncanem, Emmylou Harrisovou, Lindou Ronstadtovou, Bobby Hicksem, Alanem O´Bryantem, Jonathanem Edwardsem, Sharon Whiteovou a dalšími, a k dvacetiletému výročí bylo vydáno rovněž „živé“ 2CD „ Scene 20 – 20-th Anniversary Concert“ (Sugar Hill, SH-2501/2). Na tomto titulu hrají všechny tři základní formace skupiny od jejího vzniku do roku 1992, takže posluchači uslyší všechny tři kytaristy a zpěváky z této éry,(Starlinga, Rosenthala a Reida), a oba hráče na basu a zpěváky Graye a T. M. Colemana). V jedné skladbě hostuje na kytaru a zpívá i známá Emmylou Harrisová, což není nic překvapujícího, neboť Harrisová, stejně jako Linda Ronstadtová, (obě známé především z moderní country), svého času s The Seldom Scene účinkovaly.
• U firmy „Rebel“ je k dispozici i sampler“ CD „The Best Of The Seldom Scene“ (Rebel, REB-1101), a také titul „Tony Rice – California Autumn“ (Rebel, REB-1549), na kterém se členové skupiny výrazně podíleli, a konečně u firmy „Sugar Hill“ najdete Seldom Scene též na titulu „Bluegrass – The World´s Greatest Show“ (1987, SH-2201), kde z celkových 22 skladeb hrají osm Seldom Scene, osm Country Gentlemen a zbylých šest J. D. Crowe and The New South.
• Z uvedené řady titulů doporučuji věnovat pozornost zejména deskám „Act 1“ až „Act 3“, (kde najdete prvotní materiál skupiny), „Old Train“ (jedna z nejhezčích desek skupiny), „Live At The Cellar Door“ a „After Midnight“. Obě „Anniversary“ by též neměly chybět ve sbírce bluegrassových fanoušků, ale spokojený bude určitě majitel kterékoli desky z celé historie skupiny.
• Mandolína Johna Duffeyho je také ke slyšení na sólových deskách, které nahrál excelentní Mike Auldridge, za všechny vám doporučuji především titul „Mike Auldridge – Eight String Swing“ (1982, Sugar Hill, SH-3725), což je současně kabinetní ukázka hry na osmistrunné Dobro.

Milan J. Kalinics, Brno

 

POUŽITÁ LITERATURA:

ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2008) / JOHN DUFFEY A JEHO HUDBA – ČASOPIS GrassPress č. 7 (Vydavatelství Milan J. Kalinics, Brno, červen 1999, podle článku Jacka Tottla v Bluegrass Unlimited 11/74 a překladu Milana Leppelta upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno, červen 1999 a září 2008) / POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, 1998) / DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995) / AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, 1997)

 

Související články:
John Duffey a Country Gentlemen