Tony Trischka – 3. díl

Třetí část rozhovoru uskutečněného dne 11. 4. 1984. Otázky kladl Pete Wernick. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny Zbyněk Podskalský, úprava a doplnění Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

Pojďme hovořit chvilku o skladatelství. Máš představu, kolik jsi toho napsal?

To opravdu přesně nevím. Asi něco přes stovku. Většinu jsem hrál pár měsíců a potom jsem je zapomněl. Nebo jsem je jenom tak spontánně napsal a zase je zapomněl. Mohu napsat jednu instrumentálku denně, pokud se tak rozhodnu.

Jak skládáš nějakou instrumentálku?

Je spousta různých způsobů, jak se to dá udělat. Někdy mám takový pocit, že bych měl něco napsat. Ale ne vždy. Někdy se stane, že si řeknu: „Měl bych něco napsat“, a tak jdu a něco napíšu nebo se o to alespoň pokusím. Někdy jsem jenom plný pocitů, že bych si měl vzít banjo a něco napsat, a obyčejně mě něco dobrého napadne. Pak jsou taky případy, že je potřeba něco napsat, třeba někomu k narozeninám. To mě opravdu baví. Případně má někdo svatbu a já mu napíšu svatební waltz nebo tak něco. Anebo si řeknu: „Dnes bych chtěl napsat irský jig“ a jdu a napíšu ho. Stejně tak si řeknu, že napíšu něco v Es. Výhodou některých termínovaných věcí, jako například desky Hill Country, je, že musíte pracovat i když nemáte přímo tvůrčí náladu. Zkusil jsem napsat něco naprosto ve Scruggsově stylu, úplně bez melodiky a ve větší části bez single stringu. Na takovou nahrávku potřebujete něco jako pilotní věc, nějakou s flažolety a nějakou v D. Chtěl jsem mít na albu dvanáct originálních skladeb a měl jsem jich jedenáct. Tomu potom říkám dobrá motivace.

Někdy se člověk jenom tak placatí kolem dokola, než třeba vyleze na pódium, a najednou ho napadne pěkný lick a tu si řekne, že by z toho mohla být pěkná instrumentálka.

Když jednou dostaneš nějaký nápad, upravuješ ho nebo se nějak vyvíjí, než jsi s prací hotov?

Někdy se zbytek skladby dostaví sám. Jenom to pořád hraji dokola a ono se to nějak vyvrbí. Někdy je taky psaní skladeb záležitost toho, jak to seškrtám. Napíšu třeba instrumentálku kompletně part A i B a potom zjistím, že spolu vůbec nejdou dohromady. To je velice tíživé, protože pak musím dokončit dvě skladby. Mám takový notes, který je plný různých témat a fragmentů. Tuhle jsem tam našel nějaký kousek s irským nádechem. Byl to jen part A a navíc prstoklad nebyl nic pohodlného. Tak jsem ho upravil a napsal jsem part B a C a nazval jsem to „Dede of the Highlands“. Ta skladba je na desce Robot Plane Flies Over Arkansas. Takhle si můžete schovávat věci dlouhou dobu. Dokončíte je, jak bude potřeba.

Je něco dalšího, co bys mohl říci o tvorbě sóla a jak aplikuješ svůj vlastní styl?

Obvykle mívám nejlépe vypracovaná sóla do fiddle–tuneů. To proto, že musí do sebe pasovat a je obtížné efektivně improvizovat v melodickém stylu. Samozřejmě to jde, ale já se cítím daleko pohodlněji s vypracovanými sóly. Přál bych si, aby mi to nevadilo, ale myslím si, že v těchto případech je melodie to nejdůležitější. Některé skladby od muzikantů, jako jsou Mark O´Connor, Sam Bush, Benny Thomasson, se dají improvizovat. Že mám připravená sóla na fiddle-tuney, také není vždycky pravda. „Bill Cheatham“ se dá hrát osmnácti různými způsoby, ale v „Roanoke“, tam můžete experimentovat s B partem, ale A part je vždycky melodie.

Co sóla do kapely?

Záleží na skladbě. Mandolinista Skyline Barry Mitterhoff má některá bluesová čísla orientována jako fiddle-tuney, a tam mám svoje sóla tón od tónu připravená, maximálně změním jeden, dva z nich, aby se to víc hodilo pro banjo. Jindy, jako v „True Life Blues“, jste už unaveni tím věčným střídáním stále se opakujících Scruggsových licků a rozhodnete se to změnit. A když už to hrajete po sté, najdete si nějakou cestu, jak to udělat jinak. Jak jsem říkal, začal jsem to hrát bez kapodastru a hned mi to dalo jiný pohled na celou skladbu. A musel jsem si vymyslet zajímavou mezihru v B.

V těch udělaných věcech stavíš sólo tak, aby mělo svůj vrchol nebo něco takového?

Ano, dělám to a většinou ke škodě věci. Většinou to dělám na konci sóla a třeba vyběhnu někam nahoru po krku nebo vymyslím nějaké emocionální zakončení, o kterém si myslím, že je dobré. A ono většinou není. Mám jasné dny, kdy si řeknu: „OK, dnes budu hrát pěkně přehledně a jasně, nebudu na koncích divočit“. A pak je mi líto, že to nedělám a cítím se plochý, ale je mi jasné, že je to tak v pořádku.

Myslíš, že to divočení na koncích je vlastně potřeba, aby diváci tleskali nebo je to spíš jenom taková touha se realizovat?

Nevím, jestli s tímhle dělením mohu jenom tak souhlasit. Bylo by hezké si říct: „Teď jsem tu na pódiu já a jsem tu od toho, abych komunikoval s obecenstvem a na potlesku mi příliš nezáleží“. Hezká myšlenka a cosi na ní je, ale samozřejmě mi na potlesku a uznání také záleží, je to dobré pro moje ego a vůbec…

Řekl bych, že jsi banjista s největším potleskem za svá sóla. Někdy mám pocit, že lidé v některých obdobích banjistům příliš netleskají, ale o tobě si myslím, že speciálně v dobách Country Cooking jsi lidem dával něco, co je k potlesku přímo nutilo. Myslím, že na tvém hraní je právě úžasné, jak dokážeš dostat emocionální pocity do lidí. Můžeš říct něco o tom, jak přimět obecenstvo k potlesku?

(směje se) Myslím, že se tak děje méně než dřív a možná trochu ztrácím kontakt. Ale když se rozhodnete jít po tomhle, je asi pár věcí, který byste měli dělat. Dobrá věc je vyběhnout z hmatníku a zahrát nad ním, to se jim vždycky líbí. Hrajte velice jasně a tvrdě na konci sóla. Dobrý trik také je zakončit sólo tím, že zahrajete dohrávku někde nahoře na krku. Důležité je, abyste chtěli, opravdu chtěli, přenést své pocity na lidi, abyste stáli o kontakt s nimi. Lidé, kteří přicházejí na show, chtějí být uneseni a chtějí zapomenout na všední starosti. Však víš, pracují celý týden a když přijdou v pátek na koncert, přejí si být vtaženi, ne aby se cítili nezúčastněně, jako kdyby se nic nedělo. Chtějí, aby to s nimi pohnulo. Já to znám sám od sebe, když slyším hezkou, pocitovou muziku, taky to se mnou pohne. Znám to od sebe, když je muzika strhující, hýbe to se mnou. Zrovna tak, když hraji, nesnažím se přímo, abych pohnul obecenstvem, ale snažím se, abychom kapela i já tvořili emocionálně nabitou hudbu.

Chtěl bys říci něco o pomalých skladbách?

Myslím, že nejsem expertem na pomalé kousky, třebaže jsem jich pár nahrál, jako například „John´s Waltz To The Miller“. Chce to poslouchat lidi, kteří to umí. Sonny Osborne je jedním z králů pomalých čísel. Používá svůj systém třítónových akordů, když první dvě noty zahraje ve vyšší poloze a přidá třetí z následující nižší akordové pozice. Dostanete tak plný krásný tón, jako třeba ze steelkytary.

Zkoušel jsi to někdy?

Ale ano. Mám ty pomalé věci rád, snadno do nich dostáváte svoje pocity. V rychlých věcech máte někdy co dělat, abyste je udrželi pohromadě, ale do těch pomalých se snadněji vcítíte.

Existuje nějaký způsob, kterým by se dalo říct, jak koresponduje vcítění se do skladby s tím, co právě hraješ na banju?

Dobrá otázka. Hodně dělá dostatečná dynamika. V pomalých věcech to bývá snadnější, všechno probíhá zvolna, a tak máte na dynamiku dost času, například na crescendo v některých akordech a tak. Neříkám, že byste měli v rychlých věcech hrát bez dynamiky, ale v pomalých to jde snadněji. Dostat tam nějaký feeling je snazší.

Nachytal ses někdy při tom, že uvažuješ jako steel-kytarista, například, že jsi při hraní hledal pedály nebo něco takového?

To víš, že ano. Hrál jsem na ní sedm let, tak se to někde ukáže. Dávám si na to pozor, ale na druhou stranu myslím, že mi to dobře harmonicky myslí a o tom vlastně steelkytara je. A taky o tom, abys dokázal změnou třeba jen jediné noty změnit harmonii. To taky patří do pomalého hraní, třeba jen obyčejný přechod G – G7 – C, ale přes devítky, šestky, třináctky a bůhví, co ještě.

Jak se ti podařilo všechny ty zvláštní akordy dostat do hry?

Většinou to bylo intuitivní. Myslím, že mám na to uši od přírody. A tak i když jsem na tom nijak zvlášť nepracoval, dostalo se to do mé hry tak trochu samo. Taky mám hrozně zvědavou levou ruku. Třeba držím F akord na sedmém pražci a napadne mě, co se stane, když dám ukazovák o pražec níž. A teprve pak přichází ke slovu hudební teorie, podívám se a zjistím, OK, teď hraji devítkový akord. Většinu toho objevím zvědavostí a prsty mi někdy samy kloužou do netradičních poloh. Poslouchám, co zahraji, a říkám, že tohle jde a tohle ne. Asi v tom hodně pomáhá poslouchání jazzu, kde jsou podobné záležitosti běžné.

Jak moc improvizuješ?

Hodně, ale záleží to na skladbě. Jsou samozřejmě skladby, které máme s kapelou udělané, ale stejně se z toho občas snažím vymanit. Povídali jsme si o tom s Bélou, a ten říká, že za pět měsíců se stejně z každé povedené improvizace stane klišé. Pomalu z ní vyřadíš to, co nefunguje, dobré části si zapamatuješ a z improvizace se stává sólo. Když to chceš udržet živé, musíš break pořád měnit. Jsou samozřejmě skladby, které jsem nikdy neměnil, třeba proto, že jsou v nějakých ďábelských tóninách nebo je tam hodně akordů, to je pak třeba hrát vypracovaná sóla. Celkově vzato ale improvizuji hodně.

Teď bych chtěl na chvilku odbočit, čistě hypoteticky, kdyby neexistovala kapela Skyline, chtěl bys mít sestavu a´la Grisman, kde bys mohl hrát hodně vlastních instrumentací a měl spoustu prostoru pro virtuózní kousky? Nebo si myslíš, že doprovázení zpěváků je také důležitá součást hudby?

Kdyby ses mě zeptal před čtrnácti dny, nevěděl bych. Ale zahrál jsem si teď s Mikem Marshallem, Darolem Angerem a Russem Barenbergem, a myslím, že takhle bych si představoval svoji další kapelu. Hráli jsme dva večery a byla to ta nejlepší muzika, co jsem si kdy zahrál – a obecenstvo to bralo. Netvářili se, že by museli slyšet vokály. Takže říkám své ano, chtěl bych hrát ve všech instrumentálních kapelách, ale hraní s vokály se mi líbí také.

Takže zpět. Jak improvizuješ?

Pro mne je to hodně záležitost mimo vědomí, tak se mi těžko daří učit lidi, jak na to. Někdo má prostě pro improvizaci vlohy, někdo ne, ale tím nechci říct, že kdo nemá, nemůže improvizovat. Mně to vždycky šlo. Nebaví mě hrát tu samou věc dvakrát stejně, tak ji nějak změním. Patří to ke mně. Například, kdybych se dostal do nějaké nové kapelní konstelace, než bych hrál všechny staré kousky, raději napíšu nové. Ve Skyline se mě občas ptají, proč neuděláme nějaké staré skladby z předchozích dob a já vždy říkám, že ne, že to už je uzavřené. Mám rád nové věci a proto asi také rád improvizuji.

Tak co bys navrhl někomu, kdo se chce improvizaci naučit?

Zkuste třeba variovat roll. Speciálně ve Scruggsově stylu, hrajete například C akord na osmém pražci na první struně a pátý pražec na druhé struně a měňte forward a backward rolly a kombinujte s reverse rollem. A zkoušejte všechny kombinace. Vždycky si uvědomte, co cvičíte. Je to podmínka, abyste pracovali efektivně. Nebo si můžete hrát s licky, jak jsem říkal v knize „Hot Licks“. Dva takty D můžete zahrát tisíci způsoby. Můžete to zahrát jako Scruggs nebo J. D. Crowe, jestli chcete něco zvláštního, naučte se některé Renovy licky, zkuste Bélu nebo některé moje a až jich budete mít dost, bude se vám jistě lépe improvizovat. Časem vám budou přicházet licky do ruky samy a možná si začnete tvořit nějaké vlastní. Ale co je důležité, je opravdu dobře znát hmatník. Tím pádem víte, kam sáhnout, když chcete ten nebo onen tón.

Chceš říct, že to je cesta, kterou jsi prošel? Tedy napřed se naučit D lick číslo jedna, pak D lick číslo dva a současně jsi poznával hmatník?

Tak jsem to nemyslel. Když už, tak denně jeden navíc. Pamatuji se, že jsem měl naučená sóla, když jsem bral hodiny. Prostě jsem hrál, co jsem se naučil. Ale vždycky jsem se snažil to nějak měnit. Myslím, že to je pro mne přirozené. Tu a tam jsem udělal něco neočekávaného. Třeba když jsem hrál dole na krku, vyskočil jsem nahoru nebo naopak. Další věc – možná mne inspiroval Andy Statman – udělám něco opravdu nečekaného, rolluji a rolluji a najednou zahraji dvě úplně nelibozvučné noty a hned zase zpátky do rollu. Však víš, Andy má opravdu humor ve své hře, a to je asi způsob, jakým to manifestuje.

Je hodně způsobů, kterých používám pro improvizaci. Asi je to obtížné to tak v kostce shrnout. Je pár triků, které hraji, aniž si to uvědomuji. Třeba jako čtvrtý break „Foggy Mountain Breakdown“ na Banjolandu. Tuhle techniku můžete použít všude na krku. A tak existuje spousta dalších. Je potřeba na nich pracovat a rozvíjet je.

Myslím, že je jasné, co chceš říct. Stává se ti ale, že sám sebe při tom překvapíš?

Jo, pořád… ne třeba nějak moc, ale zato někdy příjemně. Někdy se mi to opravdu daří, a tohle nové banjo mi v tom hodně pomáhá.

Jak?

To je tak báječné banjo! Ne, že by jiná banja nezněla také neuvěřitelně, ale tenhle starý Mastertone mi otevírá úplně jiné obzory.

Snažíš se alespoň někdy přiblížit se svojí improvizací posluchači? Udělat to pro něj trochu stravitelnější, ne jenom pořád bláznit po hmatníku?

Jak kdy. Někdy ano, jindy ne. Někdy hrajeme „True Life Blues“ se Skyline a říkám si: „OK, budu „Scruggsovat“. A opravdu se snažím, improvizuji ve Scruggsově stylu a nehraji tam všechny bizarnosti, co mě napadají.

Jak je to u tvých typických skladeb? Taky se umravňuješ nebo jde ven, co tě napadne?

Myslím, že se hlavně držím melodie. Udržet melodii je ta hlavní věc, ale jak moc budu kolem ní improvizovat, záleží hlavně na náladě. V mé hře převládají dva styly, jeden jasný Scruggs – Crowe styl a druhý ten můj vlastní, a ten obsahuje všechno možné.

Co když hrajete s kapelou ryze tvoje vlastní instrumentálky, kde máš teoreticky volnou ruku, také se snažíš alespoň někdy být věrný své původní myšlence nebo hráváš, co tě napadne?

Platí to samé, snažím se být věrný původní melodii, ale také to záleží na náladě. Jak už jsem řekl, v mé hře dominují dva názory. První je Scruggs – Crowe a druhý je to ostatní. Jak šly roky, přestal jsem být tak úzkoprsý, co se stylové čistoty týká. Stále procházím různými tajuplnými obdobími. Ale celkově vzato, hlavní pocit, který mě provází při hraní, je udržet melodii a to ostatní spíše skrývám. Možná ale, že kdybyste mě slyšeli hrát s Darolem Angerem a Mikem Marshallem, zdálo by se vám, že je to přesně opačně.

Preferuješ některé rolly více, než ty druhé?

Používám všechny, ale jestli některý používám častěji, tak forward roll. Má v sobě báječný drive a zejména hraješ – li bluegrass, pak to bývá také forward roll, víš, ten I-M-T-I-M-T-I-M a nebo někdy držet forward roll přes taktové čáry. Místo toho, abych dělil rolly do sérií osmi not, prostě pokračuji ve forward rollu pořád dokola.

SLEDUJTE DALŠÍ 2 DÍLY ROZHOVORU A BIOGRAFII TONYHO TRISCHKY NA www.bgcz.net (odkazy najdete dole)
Poslední revize – 1. listopadu 2018

Milan J. Kalinics, Brno

 

Související články:
Tony Trischka – 1. díl
Tony Trischka – 2. díl
Tony Trischka – 4. díl
Tony Trischka – 5. díl
Tony Trischka po letech znovu v ČR s Druhou trávou
S Tony Trischkou v hudebninách
Tony Trischka po čtyřech letech znovu na českých pódiích