Ain’t No Grave / I’m Not So Tough (Ilse de Lange) / Outloud / I’ll Walk Alone / Heartbeats / Only Time Can Mend a Broken Heart / Better Left Asleep / Gypsy / Big Man / Frozen In The Storm / Violet Hill / There Is A Time / Všade je volačo

http://www.heartbeats4music.com/index.html

Tak už to přišlo. Myslím, že se mohu považovat za starého. Byl jsem požádán o recenzi na novou desku slovenské skupiny Heartbeats a takové žádosti většinou dostávají hudební matadoři. Kromě toho, že se samozřejmě cítím poctěn, mám trochu smíšené pocity. Jednak nejsem dostatečně zralý na to, abych mohl pochvalně mručet nebo naopak plivat na něčí práci, a také mám tu čest všechny členy Heartbeats považovat za své kamarády. A to se neslučuje s obecným očekáváním, že recenze bude přiměřeně kritická. Ale protože jsem desku několikrát slyšel a líbí se mi, všechny obavy házím za hlavu a několika subjektivními větami se pokusím pomoci novému albu s názvem „Melody Roads“ dostat se i do vaší diskotéky.

Heartbeats je relativně nová kapela (vznikla v roce 2015), ale většinu tváří na scéně potkávám už dlouhá léta: Michal Barok (mandolína), Vlado Križan (kytara), Henrich Novák (dobro), Dodo Jágerský (kontrabas). Jejich individuální hráčské umění je na špičkové úrovni a na desce to pochopitelně opět dokazují. Relativně nové tváře, které doplňují sestavu, jsou zpěvačka Soňa Švecová a houslista Pavol Matej. Ani jeden nemá kořeny v bluegrassu/country a jejich účinkování na desce posouvá její zvuk více ku břehu bluegrassového rybníčku, kde příjemně vane větřík z populárních, jazzových a lidových vod. To se mi líbí a vnímám to jako přínos celého projektu naší scéně. Naopak zpátky na hlubokou vodu tahá muziku Heartbeats banjo hostujícího Zdeňka Roha, který nahrál zhruba polovinu skladeb (druhou polovinu písní zdobí dobro dnes už stálého člena Henricha Nováka). V životě jsem napsal myslím 2 recenze desek a jedna z nich byla na Rohlíkovu sólovou desku (Rohlík = Zdeněk Roh). Už dlouho před tím jsem byl velký fanoušek jeho stylu a tento stav trvá. Jsem rád, že tady hraje na banjo právě on, protože umí skvěle sloužit skladbě, ať už je v tradičním duchu nebo moderním kabátě. Skvělá volba!

K instrumentální stránce celé desky vlastně nemám co víc dodat, než že je to perfektní práce šikovných slovenských muzikantů, které jsem vždycky obdivoval. Rytmicky kapela šlape bezvadně. Housle jsou snad rytmicky trochu rozevlátější, než je v žánru zvykem, ale myslím, že je to jedna z věcí, co dává desce punc originality. Po zvukové stránce možná nástrojům bylo pomoženo až k mírné nepřirozenosti (kytara, mandolína), ale to je věc vkusu – jedná se o moderní desku.

Další věc, na kterou mohou mít různí lidé různý náhled, je nedostatek vícehlasých vokálů. V polovině zpívaných skladeb zazní pouze dvojhlas a mně osobně to docela vadí. Mám u těchto skladeb pocit nenaplnění. Vícehlasý vokál totiž považuju po dobrém rytmu za nejsilnější složku bluegrassové muziky. Toto tedy vnímám jako nevyužitý potenciál, protože tam, kde trojhlas je, zní hodně dobře.

S čím si naopak kapela evidentně dala hodně práce, je výběr repertoáru. Určitě mohli sáhnout po více či méně ohmataných standardech a byla by to slušná muzika. Ale v tom případě bych si desku pustil pravděpodobně jen jednou. Na desce najdete 5 krásných vlastních věcí, z toho 2 instrumentálky. Dále tu najdete převzaté písně s nálepkou takových jmen jako The Knife, Mindy Smith, Johny Cash, HoneyHoney, Coldplay nebo Ilse DeLange. Pokud si vyhledáte původní verze skladeb od zmíněných umělců, teprve doceníte to, s jakou otevřeností přistupují Heartbeats k výběru repertoáru. Já vyhledal a docenil.

Pokud máte rádi bluegrassovou muziku a umírněné přesahy mimo ni, tohle je deska, kterou byste si měli koupit. Uděláte tím radost nejen sobě, ale také podpoříte naši bluegrassovou komunitu, kterou považuji za unikátní a záleží mi na ní. Věřím, že vám také. Ať se vám deska Heartbeats líbí!

Top momenty desky: Intro v Heartbeats, trojhlas v Ain‘t No Grave, instrumentálně vokální „vyhnívačka“ ve Violent Hill.

Ondra Kozák