Bluegrass od kořenů k současnosti – 3. díl

Dnes o moderním bluegrassu…

3. Moderní bluegrass

Bluegrass prošel koncem 50. a začátkem 60. let těžkým existenčním obdobím. Na jedné straně si už získal přijetí jako platný hudební styl a byl známý takřka po celých Spojených státech, ale na straně druhé jeho popularita po vzniku rokenrolu v polovině 50. let a po nástupu tzv. „folkového boomu“ (resp. „folkového revivalu“) v 60. letech výrazně poklesla. Mnoho známých skupin hrajících tradiční bluegrass v té době zaniklo, ty stálejší a významnější se buď potýkaly s existenčními problémy nebo byly nuceny svůj zvuk přizpůsobit poptávce. Tomuto se například nevyhnuli ani Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, když se producenti společnosti Columbia začátkem 60. let snažili přizpůsobit jejich projev folkovému boomu té doby, a tak se i v repertoáru této významné bluegrassové formace začaly ve velké míře objevovat nízko položené Dylanovy písničky, uhlazenější zvuk, atd., čímž jejich původní bluegrassový sound značně utrpěl.

Ale současně s uvedenými nepříznivými vlivy pro tradiční bluegrass začaly do této hudby pronikat v 60. letech nové prvky, které ji svým způsobem více či méně obohatily. A navíc nastupovala další, mladší generace bluegrassových hudebníků, z nichž mnozí pocházeli z jiných oblastí Spojených států, z oblastí, kde tradiční bluegrass nevzniknul, ale dostal se tam zprostředkovaně. Tento příliv nových muzikantů, hudebně vzdělanějších než většina z tvůrců původního bluegrassu, byl další z významných vlivů působících na rozvoj a rozmanitost tohoto hudebního stylu a na vznik jeho nových odnoží (především „moderního bluegrassu“ a o něco později „newgrassu“). Přístup těchto nových muzikantů byl avantgardnější, protože oni už tak disciplinovaně nekopírovali hudbu, kterou stvořili Monroe a Blue Grass Boys, ale vytvářeli vlastní sound bluegrassu.

Spása pro bluegrass spočívala ale také v přílivu nového obecenstva, které se rekrutovalo z americké mládeže nespokojené se stylizovanou populární hudbou 50. let. A poslední významný činitel, který pomohl udržet a znovu oživit bluegrass, byly bluegrassové festivaly (první se konal v roce 1955), pomocí kterých byla získána nová odbytiště a bluegrass tak mohl uživit stejný nebo dokonce ještě větší počet profesionálních kapel jako na přelomu 40. a 50. let.

Jedna z prvních progresivních skupin, která již na přelomu 50. a 60. let hledala vývojové možnosti bluegrassového stylu a obohatila jej o nový pokrokový materiál, vznikla v červenci 1957 ve Washingtonu D.C. pod názvem „Country Gentlemen“ a je dnes právem považována za nositele tzv. „moderního bluegrassu“, jehož vrcholné období se datuje (s jistou časovou tolerancí) od roku 1960 do konce 70. let.

Zpočátku nebyl rozdíl mezi prvotním moderním bluegrassem a bluegrassem tradičním příliš výrazný (markantnější rozdíly jsou zřetelné až v druhé polovině 60. let a zejména v letech sedmdesátých), a mnozí fanoušci raných nahrávek této skupiny je zařazují do oblasti tradičního bluegrassu, ale přesto se „Country Gentlemen“ už od začátku 60. let lišili od ostatních bluegrassových skupin té doby nejen svým jazzovým cítěním a vysokou technikou instrumentace, ale i progresivním výběrem repertoáru, který kromě vlastní tvorby čerpal z folku (skladby Boba Dylana, Gordona Lightfoota), z moderní country (písničky Leftyho Frizzella, Merleho Travise, Mela Tillise, Kris Kristoffersona, Boba McDilla a dalších) i dobové populární hudby upravované do bluegrassového pojetí, což všechno přineslo do bluegrassu dosud nepoužívané akordy, melodické postupy a modernější zvuk, čímž si v průběhu 60. let i později získali podobnou popularitu jako před nimi Flatt & Scruggs a brzy se i oni stali známými a žádanými po celých Spojených státech.

Proces modernizace bluegrassu pokračoval po celá 60. léta, během kterých sice v drtivé většině zůstal zachován původní instrumentář tradičního bluegrassu (např. u Country Gentlemen), ale experimenty některých jiných formací se víceméně pokoušely jej rozšířit, a to zejména o nástroje používané v moderní country. A tak například Osborne Brothers, kteří patří k předním osobnostem historického vývoje i současnosti bluegrassu, a kteří od svého vzniku hráli vynikající tradiční bluegrass, začali v první polovině 60. let rovněž experimentovat s novými přístupy a ve svém swingově výrazném rytmickém stylu používat elektrické nástroje (např. baskytaru, steel kytaru), klavír a bicí. Se svým „elektrickým bluegrassem“ měli řadu úspěchů (ale pochopitelně také odpůrců z řad ortodoxních tradicionalistů). I když se později, v polovině 70. let, znovu vrátili k tradičnímu bluegrassu, který hrají dodnes, v rozhodujících letech i oni přispěli k odtabuizování představ, že by se bluegrass mohl vyvíjet společně s dobou. To ale neznamená, že by se v 60. letech stalo užívání elektrických nástrojů v bluegrassu standardem! Pokusy skupiny Osborne Brothers nebyly sice v tomto směru ojedinělé, ale masového rozšíření se nedočkaly (v širším měřítku se ujala pouze baskytara, kterou některé skupiny hrající moderní bluegrass začaly používat místo kontrabasu). Stejně tak se v bluegrassu neuchytila v širší míře ani foukací harmonika, používaná ojediněle od 60. let místo houslí.

Podstata pokroku a modernizace spočívala především v cestě, kterou prošlapávali Country Gentlemen. V jistém rozšíření repertoáru, větší uhlazenosti projevu (u skupin hrajících moderní bluegrass postupně vymizel syrový „hot“ zvuk, charakteristický pro tradiční bluegrass) a zejména (a to je jeden z významných rysů) v nových technikách hry na základní bluegrassové nástroje a v rozšíření jejich možností. K tomu v 60. letech došlo nejprve u pětistrunného banja. Už v roce 1961 předvedl tehdy mladý banjista Bill Keith jako první melodický styl hry na pětistrunné banjo a položil tak základní kámen „chromatické technice hry“, kterou později, od 70. let, uplatnila řada mladých banjistů (z těch nejznámějších Tony Trischka, Béla Fleck, dnes třeba Scott Vestal, Tony Furtado, Alison Brownová ad.). Také užití kytary a její role v bluegrassu se v polovině 60. let začala měnit. Jeden z prvních kytaristů, který ukázal cestu v uplatnění tohoto dosud doprovodného nástroje pro sólovou hru byl Clarence White, známý především ze skupiny „Kentucky Colonels“. Bohužel, tento skvělý muzikant v roce 1973 zahynul při autonehodě. Hru na dobro přivedl k dokonalosti brilantní Mike Auldridge, který se stal vzorem mnoha „moderních“ dobristů na celém světě, a významně se za přispění mnoha hudebníků zdokonalila a zmodernizovala hra na mandolínu a housle. Všechny tyto změny vedly k tomu, že v průběhu 70. let, až na výjimky, skončila éra tradičního bluegrassu a štafetu převzaly skupiny orientující se po vzoru Country Gentlemen na bluegrass moderní. A tak vznikla řada významných formací, jako např. Seldom Scene (v roce 1971), J.D. Crowe & The New South (v roce 1975), Country Gazette (v roce 1972), Tasty Licks (v roce 1975), Bluegrass Cardinals (v roce 1975), Hot Rize (v roce 1978), Spectrum (v roce 1979), Doyle Lawson & Quicksilver (v roce 1979) a řada dalších.

Následující 80. léta byla plynulým pokračováním předchozího desetiletí a postupný vývoj už nebyl tak radikální a převratný. Mnohé skupiny vzniklé v 70. existovaly nadále, ale jejich zvuk byl ve většině případů ustálený, bez výraznějších změn (Seldom Scene, Country Gazette, Hot Rize, atd.), takže z hlediska vývoje byl jejich význam nejdůležitější v době jejich vzniku, případně v době uvedení debutových desek (a v mnoha zahraničních materiálech a recenzích jsou často právě tato první alba hodnocena nejpříznivěji). Neznamená to ale, že by jejich produkce v následujících letech nebyla pro bluegrass důležitá! Právě výrazné skupiny s delší existencí a vyrovnaným zvukem na sebe poutaly pozornost fanoušků a pomohly tak přenést bluegrass přes poněkud vývojově stagnující období do opět vzestupných 90. let. Samozřejmě, že také v průběhu 80. let vzniklo několik důležitých a skvělých formací (např. v roce 1984 Nashville Bluegrass Band), ale jejich počet už nebyl tak hojný jako v letech sedmdesátých. Kromě skupin ale začal navíc ovládat bluegrassovou scénu a její vývoj v daleko větší míře než dosud nový fenomén, sólové desky jednotlivých významných hudebníků a příležitostné studiové formace podílející se na těchto projektech (např. Mike Auldridge, Dan Crary, Doc Watson, Tony Rice, Peter Rowan a další, z vyloženě studiových formací potom například Bluegrass Album Band nebo Dreadful Snakes).

Milan J. Kalinics, Brno

O bluegrassu ústy slavných 7. díl – Charlie Waller
John Duffey a Country Gentlemen
John Duffey a Seldom Scene

Bluegrass od kořenů k současnosti – 3. díl

Vložit komentář Zrušit odpověď na komentář

Archiv článků