Ani ty ultraznámé písně nemusíme hrát furt stejně, dají se okořenit svěžími nápady. Dejme si pár příkladů zajímavého přístupu formou komentované prohlídky – pro vaše jamování nebo i koncertní využití. A nakonec pár jarních novinek.

Will The Circle Be Unbroken
Rocky Top
Cripple Creek/Foggy Mountin Breakdown/Turkey In The Straw
Roving Gambler
Salt Creek
Rock Salt And Nails/ Zátoka
The Storms Are On The Ocean
Tennesseee Waltz

Preambule: Schválně jsem se tomu vyhnul a neuvádím nic, co se jmenuje John ani co vypadá jako John…

Jak oživit i tu nejprofláklejší píseň nám ukazuje šouman Jimmy Martin. Procvičí tím pozornost víc než dvacítky hrajících muzikantů – vybraných All Stars – přímo na pódiu před plným sálem lidí (že by Ryman v Nashvillu?). Jimmy i přesto, že má už před písní utrženou jednu strunu, ani nehne brvou a v uprostřed první sloky protáhne dlouhý tón, tím si přidá jednu taktovou dobu, takže muzikantům obrátí rytmus (ze druhé doby udělá první). Všimněme si nenápadného úšklebku všímavých spoluúčinkujících. Naštěstí jsou to trénovaní borci a po dvou taktech už jsou sjednocení. V další sloce Jimmy přidá dob několik, aby bylo zřejmé, že prve nešlo o náhodu, první a druhá doba zůstávají na svém místě. Ricky se stejnou slokou ve správné struktuře je tu celkem suchar a Raymond s banjovým sólem vypadá jako snaživý hujer. No a korunu tomu nasadí další borec “doktor” Ralph Stanley, který ve své sloce jednu dobu ubere!! Takže znovu obrátí rytmus tam, kde byl nazačátku, a vrátí vesmír do rovnováhy. Nic nevadí, že zpěváci dali tutéž sloku třikrát. Hádanka pro znalce: kdo pozná a napíše do komentu jméno vysokého chlapíka v červeném svetru s kytarou?

Přidávat se dá i na vyšší úrovni. Vraž do toho pár taktů navíc na nečekaném místě, opakovaný riff elektrické kytary a policejní sirénu. Použij dvě banja, která hrajou skoro totéž, ale jedno zprava a druhé zleva (dá se provést i živě jejich rozmístěním v místnosti), to vytvoří dobrý chorusový stereoefekt. Přidej ještě pár synťáků, naprogramované nebo živé bicí, a můžeš servírovat. V tomto případě groovegrassovou verzi Rocky Top pro taneční klub. Ještě jinak na to jde Scott Rouse v další verzi téže písně pro mezinárodní taneční soutěž. Po této ochutnávce nám už verze zkrácená pro rozhlas nepřijde tak zajímavá.

Ze stejného soudku zvaného groovegrass je neotřelá směska témat provedených na banjo, housle a synťáky v radostně taneční koláži.

Zpátky k čistě akustickým a živým formám: někdy píseň dostatečně zpestří, když se některý hudebník rozhodne, že si ještě dost nezahrál a nenechá se zmanipulovat naznačeným koncem. Jako tady Ron Stewart. Zase můžeme sledovat pobavené výrazy tváří muzikantů, kteří si hned všimli. Pro zajímavost ještě další výtečná verze – výš a rychleji – ze studiové desky, Dierks Bentley tu má jako spoluhráče borce z Punch Brothers. Konec tu je provedený podle plánu, zjistíme, že pravdu co do struktury písně měl spíš Ron než Dirks. Fanoušky hudebního filmu “Tenacious D a trsátko osudu” s komiky Jackem Blackem a Kylem Gassem tady může pobavit odkaz v úvodu, ve kterém zpěvák sám sebe vyvolává mezi ostatními přezdívkami (Ready,tenacious Dirks?)

Pro minimalistickou verzi instrumentální vypalovačky může postačit kromě mandolíny nebo jiného nástroje sušička prádla se stabilním rytmem. Nebo traktor, ale ten je žánrově mimo a ani neswinguje jak by se k písni hodilo.

Kromě vcelku nedestruktivních přístupů ke známé písni jde zvolit taky přístupy radikálnější. Jako třeba předělat valčík na funk nebo opačně. Nebo vystřihnout z původní nahrávky jen pár nejpodstatnějších vteřin a spojit je do nového zhuštěného tvaru. Pro srovnání napřed výchozí nahrávka písně od profíků, než se do ní pustila střihová myš. A teď to podstatné co bylo zachováno a trochu rozvinuto v nové koláži.

Před závěrem si dáme mezi všemi odrhovačkami ještě jednu ne tolik známou. Valčíkovou melodii The Storms Are On The Ocean budete znát – počínaje starými verzemi od Carter Family přes Flatta, Doc Watsona po Skaggse, Tony Rice Unit nebo Kraussovou. Zkuste si najít pro připomenutí kteroukoliv z nich na pár vteřin. Dá se ovšem uchopit dost jinak – s trochou fantazie a kuráže. Použít čtyřdobý rytmus a původní text nově přebalit do velmi úderné a při tom plně akustické formy okořeněné skvělými unizono hardrockovými riffy. … No a proč by nešlo podobně vkusně uchopit i jiné písně s zajímavým poselstvím, že? Úmyslně vynechávám rockové verze známých fiddle tunes, ale třeba Stoney Creek na albu Marty Cutler – Charged Particles je geniální, viz YT.

A totálně aprílový úlet je Tennessee Waltz v provedení kapely Spika Jonese. Dílo plné opravdové emoční intenzity, jistě budete po poslechu souhlasit. Známý song tady přechází z country waltzu 50tých let do dvoučtvrťového dixielandu z grotesky, prošpikovaný komickými ruchy a pazvuky. S těmi se to asi živě provést nedá, ale nějak parafrázovat snad jo.

Na konci ještě jeden off-topic recept na “známou píseň trochu jinak” – je z Evropy a do bluegrassu se zatím nepropracovala. Migranti jsou dnes frekventované téma. Že s nimi písně migrovaly třeba ze Skotska do Ameriky je známá věc, i to, že se při tom díky ústnímu předávání pozměnila hudba nebo text. Dáme si jeden příklad, kdy píseň migrovala přes půl Evropy. Akorát by mě zajímalo, kterým směrem to bylo. Z Jadranu k nám nebo opačně? A všimněme si kontrabasu hraného megatrsátkem.

Zvědaví na pár bluegrassových novinek? Tu jsou:

ClayBank – No Escape. Vyjde na konci dubna, parádní současný bluegrass, ještě lepší než jejich předešlé album. Zmiňoval se o něm tady Dušan.

Carnegie Tradition. Další parta, co ji okouzlila muzika Flatta a Scruggse a hrajou to velmi blízko originálům. Ale mám dojem, že Earlův picking byl o kus chutnější.

Commonwealth Bluegrass Band – Love Reunited. Dýchá na mě z toho něco jako Country Gazette, příjemný styl i materiál, asi dost předvídatelný, ale milý.

Special Consensus – Rivers and Roads. Bude venku až koncem března, ale už první zveřejněná píseň je naprosto parádní starší Hartfordovka, s hluboko laděným banjem, rychlým tempem, dokonalá hitovka. To bude fajné album, máme se na co těšit.

Jak říká Ondra a v jeho podcastech i Mišo, Heňo a Petr – muziku je třeba poslouchat, mimo jiné i proto, že se tím tříbí náš vkus a obohacuje hudební slovník – melodický, rytmický, harmonický, výrazový, stylový. A nacházíme nové podněty, zvlášť pokud muzika je naše celoživotní láska.

Veselé jaro všem!
Michal Hromčík, Brno