Rozhovor s Michalem Hromčíkem

Michal v tomto týdnu slaví 55. narozeniny. To je vhodná příležitost k tomu, abychom připomenuli zajímavý rozhovor, který s Michalem před čtyřmi lety připravil pro BG Listy Pavel Brandejs. Kdo jste Michala na cestě životem potkali jako muzikanta, zpěváka, lektora bluegrassových dílen, jam-sessionového parťáka nebo jednoho z autorů BGCZ.net, můžete si jeho stále živé názory na muziku přečíst v následující aktualizované verzi rozhovoru.

S Míšou Hromčíkem mě někdy na začátku devadesátých let seznámil můj brácha, který tehdy studoval v Brně a s Michalem hrával. Věděl jsem o jeho muzikantských zkušenostech i hudebním přehledu a jsem rád, že přijal nabídku na rozhovor. Přeji vám příjemné počtení. Pavel Brandejs.

Na začátek dovol obligátní otázku. Jak ses, Míšo, vlastně k bluegrassové muzice dostal a kdy?

Už na základní škole mi učarovalo banjo, které jsem viděl v několika kapelách na malé přehlídce kapel v Bojkovicích. Napřed jsem experimentoval s přeladěnou kytarou a snažil se vyloudit melodii z Dueling Banjo od Zelenáčů nebo úvod Mirka Řihoška k písni od Plavců. Pak jsem za veškeré úspory na inzerát koupil Scruggsovu školu a k 16. narozeninám jsem dostal skutečnou pětistrunnou Marmu. Nějaký čas jsem se banjem zabýval sám, neznal jsem nikoho stejně postiženého. Kromě nahrávek ze Supraphonské edice Dvorana Slávy, kde tehdy byla jedna strana LP s Flattem a Scruggsem, jsem tou dobou objevil v rádiu půlhodinový pořad na Hlasu Ameriky, kde každý týden hráli country a bluegrass. Znělkou pořadu byla úžasná banjová instrumentálka, Cripple Creek (Ralph Stanley – jak jsem později zjistil). A první živé seznámení s BG bylo asi ve chvíli, když jsem inspirovaný článkem v Mladém Světě poprvé přijel do Kopidlna a zjistil, že je nás takových víc. Byl jsem v sedmém nebi, když jsem tam viděl poprvé Krištůfky, jak zkušeně mrskali moje (tehdy) oblíbené Jim & Jesse, nebo Tomáše Slavíčka, který už byl technicky v úplně jiné lize, Jardu Žantu s Rádiby a jiné pro mě naprosté bomby – rozeseté po celém hřišti. Zpětně mě někdy trochu zamrzí, že jsem Banjo Jamboree nenašel dřív a neviděl nikdy na vlastní oči takové legendy, jako V modrém stínu nebo Piknik.

Vidím, že jsi hrával i na banjo, vezmeš ho ještě někdy do ruky?

Doma banjo nemám, to moje poslední měl pak Jarek Dvořák (Log). Když se jednou za pár let nechám hecnout a brnknu si na vypůjčené, něco málo z těch klasických scruggsovek ještě dám. Reflexy v pravé ruce samozřejmě odpovídají tomu, že na banjo necvičím.

Ta Scruggsova škola byla v originále, nebo to byl překlad, který u nás také obíhal? Ptám se, protože mě zajímá, jak ses v případě originálu popral s angličtinou?

Byla to ta přeložená verze, už ji nemám, poslal jsem ji před lety na zapůjčení jednomu mladému nadějnému banjistovi v Moskvě a nějak se mi nevrátila. Mimochodem s angličtinou mi moc pomohlo to rádio. Jak jsem poslouchal každý týden muziku na Hlasu Ameriky, hrozně mi vadilo, že nerozumím a hlavně že jsem tím pádem nemohl zjistit, kdo to hraje. To byla pro mě fakt silná motivace zabrat na gymplu v angličtině a od třetího ročníku jsem si překládal banjové školy, které se ke mně dostaly ofocené v originále. Dost pomohla i možnost vypůjčit si v okresní knihovně gramofonové desky, ve kterých někdy byly anglické texty.

Můžeš vzpomenout na své úplné muzikantské začátky? Tvůj první nástroj byla kytara?

Úplné začátky asi byly už v mateřské školce, a to zpívat sólo maminkám na oslavě MDŽ. Rok houslí v hudebce ani nepočítám, takže prvním nástrojem byl klarinet, se kterým jsem se odvážil vystoupit na mejdanu našeho skautského oddílu. Ale až s kytarou na začátku puberty mě to začalo opravdu bavit: ryvolovky, Plavci, Zelenáči, KTO, Mustangové.

Zkus připomenout kapely, ve kterých jsi působil.

Kolik máme k dispozici stran? Né – vážně, rád vzpomenu na každou – vždycky to člověku dalo něco hudebně i lidsky, ale to by bylo moc dlouhé. Tak bych „vypichol“ jen pár stěžejních a omlouvám se všem, na které myslím, ale tady je nezmiňuju. První kapela, se kterou jsem se dostal na celonárodní Portu v Plzni (jeden splněný sen) se jmenovala Uvidíme. Ve kmenové sestavě kromě mojí maličkosti Luboš Malina s banjem, Frigo Zapletal s mandolínou a občas Pangejt Braun s basou. Skvělá škola – musel jsem přejít na kytaru, zpívat tenory a mohl vstřebávat řadu nových podnětů. Později paralelně jeden vokální kvartet a jedno instrumentální trio. Trio se jmenovalo PUK – dva lepší kytaristi tam byli Mirek Hulán a Pavel Malina. Z této sestavy existuje CD „Hulán – Hromčík – Malina: Guitar Session“, i když nahrané o řadu let později. A kvartet UCHO – většinou zpívající acappella – díky kterému jsme zažili zpívání pro cca třicetitisícové publikum v Plzni – Lochotíně a získali dvě nejcennější trofeje z tehdejší Porty. Z nahrávání desky pro Panton sešlo díky autonehodě jednoho z členů, který se vrátil z nemocnice až za rok. I tak pro amatéra úžasné zážitky – dvakrát jsme zpívali v Lucerně, jednou tam za zraněného Kosťu alternovali Luboš Malina nebo Robert Křesťan. A kuriózně jsme s Uchem získali ocenění i na jazzovém festivalu – pořadatelům jsme namluvili, že gospel je jedním ze zdrojů jazzu a co bylo nakonec podstatné – publiku se to líbilo! Parádní bylo zahrát si na podiu třeba s Jackem Tottlem nebo s Radimem Zenklem, stejně tak s Tavernou, Rowdy Rascals, Vědrem, Uhlákem, Tyrkysem. Nakonec asi nejdelší je působení s New River Trainem (bylo 13 let celkem – aktualizováno 2015) a nedávno k tomu přibyl nadějný vokální kvartet Megafon, kde zpívají moji synové Adam a Filip a ještě jeden velmi talentovaný zpěvák Filip Daňhel.

No to je tedy přehlídka osobností. Které kapely a muzikanti Tě nejvíc ovlivnili?

Myslíš ty konzervované z nahrávek nebo ty živé? Z té první skupiny záleží na období, co jsem nejvíc baštil: Scruggs, Trischka, Mark O’Connor, Tonda Rice. Kapely: Zelenáči, Beatles, Simon & Garfunkel, Newgrass Revival, Quicksilver, Nashville BG Band. Zpěv: Freddy Mercury, Sam Bush, John Cowan, Ricky Skaggs, Pat Enright, Kraussovka a dlouhá řada dalších. Z jiných luhů a hájů – Deep Purple, Queen, Status Quo, Eagles, Giant. No a z těch živých, přítomných osobně: Luboš Malina – první profesionální muzikant, se kterým jsem měl to štěstí nějaký čas hrát. Potom určitě Mirek Hulán, Zdeněk Fišer, Bush & Cowan (absolvoval jsem s nimi celé české turné jako organizační asistent), Petr Kůs & Blanket. Za každým jménem příběh a konkrétní věci, za které jim děkuju.

Dnes Tě známe především ze skupiny New River Train. Jak dlouho v kapele působíš?

Taras nás kooptoval spolu s Tomášem Kubínem tuším tak někdy v roce 2001 na uvolněná místa odcházejících původních funkcionářů.

V kapele s tebou na basu hraje i Tvůj syn Filip, jaké to je, hrát s potomkem v jednom bandu?

Velmi uspokojující. Byla to od Tarase v té době odvaha Filipa oslovit, ale Filip vlastně nebyl úplný začátečník. Už předtím si nahrával basové linky na klávesách do svých oblíbených písní. A navíc měl odehranou s basovkou jednu skvělou dovolenou u Jadranu, kde jsme byli společně s Jardou Žantou (ex-Modrotisk, Handl) a každý večer jsme několik hodin jamovali. Filip je samozřejmě jiný typ basisty než Tomáš Kubín, hraje to jinak, ale taky dobře. Hodně obohatil kapelu svým zpěvem – jako sólový zpěvák, tak i ve vokálech, zejména basových. Díky tomu můžeme víc uplatnit čtyřhlas. Jinak hudební názor má Filip svůj, umíme se i zdravě pohádat. A jak už jsem řekl, v jiné sestavě (Megafon) se mnou zpívají oba synové a mám z toho radost.

Vzhledem k tomu, že mám dvě děti, které se snažím aspoň trochu vést k muzice, vím, že to občas dost skřípe. Jak se Tobě dařilo povzbuzovat u synů hudební sklony?

Musím říct, že kromě průběžného osobního příkladu mého má velkou zásluhu manželka, která si s klukama hodně zpívala, když byli malí. Jinak sám volím metodu spíš tahovou než tlakovou – dát jim možnosti a výběr (nahrávky, přehrávače) a pak jakýkoliv aktivní zájem podpořit – koncerty, nástroje atd. Základy kluci dostali v dětské škole Yamaha na flétnu a klávesy. Na tom základě pak už kytara nebo basa šly snadněji. Zvlášť když našli muziku, která je vnitřně zajímala, a dostali chuť si zahrát sami. Vybavím si třeba, jak Filip ještě na základce přišel domů: Tato – nalaď mi mandolínu, zítra budem ve škole zpívat koledy. Základní akordy už uměl. No a co se týče zpěvu – koledy kluci doma zpívali čtyřhlasně od školky – mamka s prvním hlasem, kluci se rozdělili na druhý a třetí a na mě vyšel bas.

New River Train hodně často vybočuje z bluegrassové řeky ke swingu i jiným žánrům. Jakou muziku rád posloucháš?

To by chtělo rozdělit na několik kategorií. A) Spoustu country a bluegrassu, starší věci, ke kterým se rád vracím – někdy celá alba, někdy moje speciální výběry v mp3, a věci nové – ty nejlepší z nich. Naštěstí je dost webových zdrojů, tak to neleze tolik do peněz. B) bigbít – od střední školy jsem rock hodně poslouchal od spolužáků a pak už sám, moc mě baví si bigboš občas zahrát. C) vokální muziku – acappella – pro tříbení vkusu a pro případné vlastní použití těch nejlepších kousků. D) pop-rock co přinesou a poslouchají moji synové – naštěstí mají dobrý vkus, rozšiřujou mi obzory. E) novou muziku z různých žánrů – vzniká tolik zajímavých věcí. F) Občas hledám i věci starší, které se mi vyhnuly v předchozím „vzdělání“, a chci si o nich doplnit přehled. A z toho něco taky skončí v hromádce „oblíbené“. Ten seznam by byl hodně dlouhý. Mám oblíbená jména v jazzu, soulu, metalu, klasice, cimbálovce, latinsko-americké nebo řecké muzice. Včetně některých velmi vkusných kombinací více stylů – nakonec jedním z úspěšných vzorů kombinace stylů je otec modré trávy W.S.Monroe (ke konci svého života pro zvláštní způsob zpěvu přezdívaný Silly Billy).

Sleduješ součastné dění na bluegrassové scéně v USA? A co Tě na ní v poslední době zaujalo?

Snažím se – díky internetu jsou teď výborné možnosti vědět všechno začerstva. Nejvíc mě oslovují věci, které bluegrass udržují živý a svěží, včetně nových prvků a nápaditých kombinací. Zaujalo: Nová deska Sierry Hull. Punch Brothers – kromě dlouhých kompozic, které jsou už i na mě místy složité, se vždycky těším na jejich verze normálních písní, podané mistrovsky. Deadly Gentlemen – akustická muzika s banjem podaná jazykem hiphopové generace. Pro někoho působící silově až agresivně, ale tudy podle mě vede cesta ze skanzenu k vrstevníkům ve věku 20+. Výborné BG desky countryových zpěváků – Dirks Bentley, Joe Diffie a zvlášť rockový zpěvák Tommy Shaw s BG deskou „The Great Divide“ – tu můžu slyšet i několikrát za sebou. Velmi vkusná je deska „Dailey & Vincent sing Statler Brothers“. Zábavné a přitom muzikantsky poctivé jsou BG úpravy popových kousků v podání The Cleverlys – s tím dobře kontrastuje jejich tradiční vizáž – doporučuju jejich videa na youtube. To je pár věcí, co si tak v rychlosti vybavím. (pozn.: 2011)

Z téhle i předchozích odpovědí je vidět, že máš raději modernější styly bluegrassu, případně nejrůznější jeho fúze. Posloucháš někdy i tu tradiční odnož, staré nahrávky Flatta, Monroea, Stanley Brothers, Dona Rena a dalších? Případně kapely, které hrají totéž i dnes, třeba David Peterson & 1946 či David Davis & The Warrior River Boys nebo Karl Shiflett?

Dost té starší muziky je pro mě teď nedostupné, protože je mám na audiokazetách a tape-deck je porouchaný. Ale mám oblíbené trvalky – třeba staré rozhlasové show Stanley Brothers. Moc se mi líbila nahrávka koncertu Flatta a Sruggse v Houstonu – nějaký neoficiální záznam, ale v dobré kvalitě. To je stejně skvělá muzika jako jejich živá deska z Carnegie Hall, zvlášť dobro a banjo mě tam nadchly – neuvěřitelné nápady z nich jenom tryskaly – i v doprovodech. Rád bych znovu získal album z koncertu Jim & Jesse v Japonsku. Obsahuje jejich nejlepší písně, navíc poprvé jsem tam slyšel, jak někdo v klasice hraje melodické banjo a funguje to ohromně – tam s nimi hrál Garland Shuping. Moje oblíbená novější klasika je Jim Mills nebo před tím Lost & Found – jejich dřívější desky, kde je na banjo Gene Parker. To mám naštěstí na LP nebo v mp3, tak si to můžu pustit kdykoliv. Jak vidíš, jsem pořád dost zatížený na ty banja. Nové kapely, co je zmiňuješ, neznám. Dík za tip, podívám se po nich. Rád poslechnu z tradičního BG to, co pro mě pořád má jisté kouzlo, ale hrát bych to jako hlavní zaměření asi dobře nemohl. Neprožil jsem padesátá léta, dost z tehdejší BG muziky je pro mě už trochu cítit naftalínem a nedává mi smysl stylizovat se do starých pánů z tehdejší doby. V sobě mám spíš muziku z pozdějších dekád. Ale kdo i tu tradičnější podobu dnes cítí a podává svěžím způsobem, stojí za poslech. A ty starší písničky mají někdy výborné melodie, poetické nebo jinak zábavné texty a další hodnoty schopné oslovit i dnes.

Udržuješ si i přehled o českém, případně československém bluegrassovém dění a máš zde nějaké oblíbence?

Rád se podívám na některé festivaly v průběhu roku zjistit, co nového kdo dělá a kdo nový se objevil. Oblíbenci se průběžně mění. Občas mě překvapí, když zaslechnu v českém rádiu něco, co neznám – výborně zahrané i zazpívané, včetně českého textu – a na konci pořadu se nedozvím, kdo to byl. To se pak na festivaly těším ještě víc v naději, že jsou dobré kapely, které stojí za to najít a poslouchat.

Hrával jsi v duu s Mirkem Hulánem, ještě spolu spolupracujete a lze vás někde i slyšet?

Hráli jsme cca před rokem živě v Českém rozhlase Olomouc, jinak moc ne. Snad je ještě k mání CD „Guitar Session“, tam je možné slyšet opakovaně a v pohodlí domova. Kdyby jej někdo chtěl, nejlepší je kontaktovat Pavla Malinu přes jeho webové stránky. (akt. 2015 – na BG dílně v Hustopečích v půli srpna vystoupila sestava Hulán, Hromčík, na banjo Václav Vacek a j.h. na kontrabas Robert Ragan).

Mimochodem, hrál jsi někdy profesionálně nebo se o to pokoušel?

Několikrát jsem stál na křižovatce, z níž vedla i tato cesta, a z různých důvodů jsem do toho nakonec nešel. S trochou nadsázky se dá říct, že profi období bylo např. turné s Radimem, kdy jsem v té době neměl jinou práci nebo příjem než Radim Zenkl Trio. To byla profi zkušenost včetně specifického denního režimu, kdy typický pracovní den začíná obědem, přesunem do místa hraní a zvukovou zkouškou. A končí ráno po celonoční after-party.

Na jaký nástroj hraješ?

Na akustickou kytaru Furch s výřezem model F23CR (speciál na zakázku) a příležitostně rád i na elektrickou Squier Stratocaster z řady DeLuxe s humbuckerem u kobylky.

Hodně ses vždycky věnoval zpěvu a zejména vícehlasým vokálům. Máš nějaká doporučení pro kapely, které se o vícehlasy pokoušejí?

To je spíš na několik hodin nebo dnů na dílně včetně praktických ukázek než na stručné shrnutí v pár větách. Velmi užitečné je poslouchat a analyzovat jiné kapely – co se mi v jejich zpěvu líbí a proč, co zní skvěle a proč. Před zkoušením vlastního zpěvu/vícehlasu je důležité cvičit mozek – naučit se slyšet detaily ve frázování, v neobvyklých souzvucích. Někdo v kapele by si měl dát tu práci se naučit slyšet a zapisovat vokály, pak bude líp umět to s ostatními hlasy nacvičit, pokud už někdo v tom rovnou není vzdělaný. A pak je celá řada prvků, které dělají zpěv krásným, a ty ve vícehlasu platí stejně. Neocenitelný je trénink s metronomem v pomalejších tempech s jen naznačenou harmonií nebo bez ní, pak teprve v cílovém tempu, pak s nástroji nebo dalšími hlasy. A pak nahrávat si každý pokrok ve zkoušení, kontrolovat a opravovat až do stavu, kdy je to ONO.

Když cvičíte vícehlasy s NRT, jak postupujete? Děláte je podle sluchu nebo si je píšete do not?

Některé vokály jsou „taková zřejmost“, že nepotřebují zapisovat. Jindy je lepší pracovat se zápisem a neztrácet čas hledáním pokus/omyl, zvlášť když chceme vystihnout specifické, už (někým jiným) skvěle vymyšlené vedení hlasů. Používáme obě metody podle potřeby.

Pokud si dobře vzpomínám, psával jsi pěkné české texty, píšeš ještě?

Povzbuzen několika kladnými ohlasy se k tomu znova vracím, teď přes zimu jsem několik nových napsal pro Megafon. Trochu si jen dělám starosti, že většina z těch, co se dostaly na veřejnost, jsou ve stylu crazy/comedy/naivní a lidi si mě zaškatulkovali jen k tomuto stylu. Pustím do oběhu i pár seriozních, abych to napravil. Btw. historicky první píseň, kde jsem spáchal text i muziku, převzal kdysi dávno Modrotisk a původní poselství vylepšili – namísto hlavního refrénového sloganu „budeš mě mít ráda i zítra?“ zpívali „budeš mně mýt záda i zítra?“

Když píšeš, je pro Tebe důležitější dobře slova nafrázovat nebo obsah? Ptám se proto, že mi připadá skoro jako zázrak, když se podaří obojí najednou. Pokud jde o obsah, snažíš se nějak udržet původní téma a náladu skladby?

Cé je správně. Popravdě v naprosté většině píšu tak, že mě osloví původní text a snažím se jej převést do češtiny. Včetně vtipu nebo nálady a zachovaného frázování – někdy se ten zázrak podaří, dost jich taky odložím, protože autocenzura je přísná. Pro mě ta píseň je jeden celek – text v souladu s hudební podobou. Jdou mi proti srsti případy, kdy např. původně závažnou píseň od Abby o rozchodu a složitých mezilidských vztazích zpívá Špinarka jako letní agitku cestovní kanceláře (Knowing Me Knowing You / Slunečné pobřeží).

A jak se v té souvislosti díváš na nikdy nekončící spor všech řešičů, totiž zda zpívat bluegrass česky či anglicky?

Řešit není co: určující je publikum. Naše nejznámější kapely to moc dobře vědí, jinak by nebyly tak populární. Koho publikum nezajímá a chce si hrát jen pro sebe, ten to může ignorovat. Americkou (nejenom BG) kapelu ani nenapadne, aby americkému publiku zpívala standardně nějakým cizím jazykem. Speciální kapitolou jsou Češi, co píšou anglické texty. Nečekám, že by Zbyněk, Ivo nebo Milan (Bureš, Drbohlav, Leppelt in memoriam) nebo další jim podobní píšící v české pop-music souhlasili, ale takové texty jsou v naprosté většině buď splácané z klišé a frází, nebo jsou pro rodilé anglické/US ucho plné podivných a taky nechtěně komických míst, ať už si to autoři přiznají nebo ne. Český autor/textař těžko může zvládat angličtinu do té míry, že by měl stoprocentní kontrolu přes všechny významové nuance. A to ještě nemluvím o tom, že naší výslovností z anglického zpěvu kromě nepatrných výjimek děláme pro anglické ucho hotovou grotesku. Oni to poznají!

Přece jen je ale fakt, že některé z těch písniček hrají i zámořské kapely, jednu Zbyňkovu nahrál dokonce Quicksilver, což považuji za velký úspěch.

Zbyňkovi to přejme a záviďme, ale pokud to není slátanina frází, tak je to výjimka potvrzující pravidlo. Zajímalo by mě, zda by tu píseň byl Zbyněk ochotný s úplně stejným obsahem zpívat i v češtině českému publiku. Pak by teprve měl plnou kontrolu nad tím, jak to na lidi působí.

Dalším oblíbeným tématem je, zda zámořské vzory kopírovat či ne. Co si o tom myslíš?

Kopírovat ANO – ve fázi učení, a to i z jiných nástrojů a žánrů! A jít do toho důsledně – včetně frázování/rytmické přesnosti, výrazu atd. Líbí se mi myšlenka, že hudba je určitý jazyk a každý se od ostatních může naučit základní prvky – slova, fráze. A pak je na něm, jestli chce se znalostí a zásobou řady prvků mluvit už za sebe a předávat svoje myšlenky, nebo jen citovat myšlenky někoho jiného. Projevem zkušeného muzikanta je i tvořivost. Naše hudební vzory nehrajou svoje party pokaždé stejně – to by bylo jako snažit se vypadat pořád přesně stejně jako na staré fotografii. Proč by to tvořivý muzikant dělal? Vkusně občas zacitovat má něco do sebe, hovořit za sebe a tvořit vlastní projev má zase jinou hodnotu. Mě občas mrzí, když muzikant nebo kapela okopíruje slova, akordy, tempo, tóny v sólech, ale vytratí při tom něco z těch prvků, které originálu dávaly šťávu, většinou jde o frázování a pevný doprovod, kvalitu zpěvu, práci s melodií, s dynamikou, výraz odpovídající obsahu textu. Naopak kdo rozpozná tyto věci a umí s nimi pracovat, může klidně vyměnit jednotlivé tóny/akordy nebo improvizovat a bude to špica. Zřejmě je to dáno tím, jak a co všechno dokážeme slyšet/rozeznat a následně naučit se a použít. A v tom jsme disponovaní každý jinak.

Když už jsme u kopírování, můžeš mi říct, co podle Tebe dělá bluegrassový zpěv bluegrassovým? Je to častá otázka na dílnách a vím, že i když zkopíruješ vokál do posledního tónu, stejně to často není ono. Na některých nahrávkách, zejména první generace bluegrassmanů, jsou vokály často vedené třeba v oktávách, proti všem zásadám a přesto to zní fantasticky. Tak jak na to, aby to bylo to pravé, ořechové?

Existují prvky takzvaně stylotvorné (častější kvarty a kvinty ve dvojhlasech, úzká harmonie v trojhlase občas s křížením hlasů, vysoké sólo hlasy „high lonesome“ atd.), ale není to jen v nich. V samotném BG je řada stylů zpěvu. Bluegrass je sice de facto umělý/vytvořený styl, ale značně vycházející z lidového materiálu (appalačské oblasti) a lidového projevu – minimálně v té první generaci. A platí to, co v jiných přístupech k lidovému zpěvu – něco je promyšleně aranžované, něco je naopak spontánní od boku a když to zní dobře, zůstane to tak. Na tvou otázku odpovím šalamounsky – ořechové je když to zpěvák/zpěváci umí podat tak, že to zní velmi dobře. Co zní fantasticky například tobě, to by sis mohl zkusit rozebrat – které prvky se ti na tom tak líbí. Může to být síla a plnost hlasů, jejich barva a spojení barev u vícehlasu, horalské napětí a intenzita, bohatší frázování, rytmické vzorce (např. houslový shuffle), použití bluesových prvků – pentatoniky, práce s tónem, specifická nálada. Jednou jsem na dílně pouštěl 5 různých verzí písně Blue Night – od Monroa přes Nashville BG Band, Hot Rize, Loose Ties až po nějakou prvoligovou country zpěvačku – a bylo úžasné porovnat, jak se lišily. Nejen tempem a rytmickým pojetím – to samo udělá hodně. Přitom ze skupiny poslouchajících by na otázku “která verze je nejlepší a proč“ vždycky bylo několik různých odpovědí. Ani na otázku „která byla nejbluegrassovější/ořechová“ bys nedostal jednotný názor. Je to hodně věc vkusu a ten je podmíněný dalšími vlivy včetně toho, jak se tvůj vkus vyvíjel – v jakém pořadí vjemů. Mě vždycky uvádělo v úžas, jak zajímavě ve zpěvu frázuje např. Sam Bush ve standardech jako Molly & Tenbrooks nebo Footprints in the Snow. Pro mě je tohle „ořechové“, pro někoho může být strejda Monroe. Ricky Skaggs nebo Kraussovka, Tyminski, Hot Rize – to jsou pro mě ve frázování ti „ořechoví“, ale vlastně to platí o všech z té první ligy. Zkus si porovnat z českých (nebo slovenských) kapel, kdo od výše jmenovaných něco zpívá, a jak moc z toho velmi chutného frázování se jim z toho vytratilo nebo zachovalo. Všichni nemáme stejnou schopnost různé rozdíly slyšet… Mimochodem: bohaté frázování je časté u zpívajících houslistů – umí se zpívanou melodií pracovat podobně jako s tou hranou na nástroj. Většina výše uvedených hraje na fiddle, včetně Tima O’Briena.

Ještě jedna otázka s tím související. Máš rád jamy, které na bluegrassových akcích obvykle bývají? A myslíš, že jsou pro muzikanty důležité?

Jamování je jedna z nejlepších věcí, kterou nám BG nabízí. Můžeš si sice sednout s úplně neznámým člověkem a zahrát si s ním bez přípravy Niagáru nebo Bednu od whisky, ale
mimo republiku se kouzlo ztrácí. Díky BG si můžeš klidně zahrát Dark Hollow s Finem, Maďarem nebo Alžířanem, i přes jazykovou bariéru. Nakonec ty to jistě znáš sám díky mezinárodním festivalům jako je EWOB. Jazz má taky svoje standardy, ale je menší šance se zapojit, ten žánr stojí na vyšší složitosti, sofistikovanosti. BG je přístupnější – už když umíš aspoň dva, tři akordy a udržíš dobrý rytmus, můžeš si zahrát oblíbenou píseň s kýmkoliv – amatérem i profíkem. Když umíš několik standardů a trochu improvizovat, máš otevřené možnosti ke společné radosti z hudby i s neznámými lidmi a v nečekaných souvislostech. Rád možnosti k jamování vyhledávám, zvlášť ty, kdy člověk má šanci hrát jiné věci než běžně hrává a může si všímat zajímavých přístupů a výborných spontánních výkonů jiných muzikantů. A nejlíp v malé sestavě, kde se muzikanti dobře poslouchají. Tím odpovídám i na otázku ohledně významu jamování pro muzikanty – někdy přináší zkušenosti, někdy adrenalin a výzvy, často nečekané výkony díky vzájemné inspiraci. Včetně tréninku hudební paměti a představivosti, uměřených doprovodů ve prospěch jiných sólistů, vzájemného respektu a vkusného doplňování hudby ostatních.

S jamy se mi vybaví řada unikátních zážitků – teď nemyslím jen jamování s velkými jmény, např. s Tony Trischkou, když byl poprvé v ČR, přišel v Plzni do Bajkalu, kde jsme jamovali, vytáhl banjo a přidal se. Nebo jam v Jihlavě se Samem Bushem, Johnem Cowanem a dalšími z turné Sam Bush and Friends. Myslím třeba vypěstovaný zvyk v 80. letech na plzeňské Portě sejít se po koncertním programu každý večer v salaši Bajkal pod Výstavištěm a jamovat až do rána. Účastníci jamů si hraní tam tak oblíbili, že stačilo říct „příští rok ve středu v Bajkalu“ a věděli jsme, že se tam znova sejdeme. Nebo myslím situaci, kdy jsem přiletěl před lety do Japonska (1994 – byl jsem účastníkem manažerského kursu) a už druhý den jsem seděl v Jokohamě u jednoho kytaristy doma, pili jsme Asahi Beer a hráli a zpívali, až se z nás kouřilo. Nemluvě o privátních „cherry blossom party“ nebo festivalu v přírodě na úpatí hory Fuji, kde (euro-americký) běloch zpívající slušnou angličtinou byl velmi vítaný v každé jamující partě, kterých bylo na festivalu víc než tucet – podobně jako kdysi v Ledkově nebo v Kopidlně. Nakonec jsem tam s jednou improvizovanou sestavou vystupoval i na festivalovém podiu.

Mimochodem, Ty chodíš někde v Brně jamovat?

Na otevřený BG jam zajdu v Brně nebo v Praze, podle toho kde jsem pracovně. Kromě BG jamů mě baví i akustické nebo bigbítové jamy s širší stylovou paletou. Stačí trochu hledat a ukáže se, že bluegrassák všude bratry má. Když jsem byl pracovně v Paříži (2008), našel jsem i tam hned pár místních pickerů a příležitosti na jamování. Někteří z muzikantů tam fakt byli původem z Alžíru, doma měli ve stojanu otevřený korán, a když bylo období ramadánu, jam session se výjimečně nekonal. Tuto zimu (2011) jsem byl několikrát pracovně v Londýně a měl jsem radost, že v hospodě (Hemingford Arms), kde jsem byl párkrát na pravidelném jamu před cca dvanácti lety, jsem zase našel některé stejné muzikanty a mohl si s nimi zazpívat. Dobrou partu na jam jsem našel i v oblasti Manchesteru, po prvním jamu mě zvali na další, i víckrát za týden. V Reigate na jih od Londýna se jamovalo každou středu přímo v prodejně nástrojů – majitel sundal ze zdi kytary, pokud jste si nepřinesli svůj nástroj, a hrálo se. Možná to tam tak funguje dodnes. Výborné jamy jsem zažil v Ostravě, Olomouci, Písku, Mladé Boleslavi, Jihlavě, Jablonci, na Kosodrevině … (akt. 2015 – Hradec Králové umí jamovat!)

Zkusíš odhadnout, jak a kam půjde bluegrass v příštích letech, ať už u nás, v Evropě či v USA?

Myslím, že bude fungovat dobře jako menšinový žánr, který si udrží publikum a může získávat další, když se bude okysličovat novými podněty. Bude vždycky existovat ultra-tradiční podoba udržující styl první zakladatelské generace, ale pro životaschopnost žánru by to bylo málo. Proto je důležité, aby kyslík vnášely nové písně odrážející dnešní život, prezentování bluegrassu ve filmech a médiích obecně a na širších scénách (vícežánrových festivalech), BG nahrávky country zpěváků zkušených ve sdělnosti a ve schopnosti oslovit širší publikum. A výborní mladí hráči a zpěváci, kteří jako vhodné vzory ukážou vrstevníkům, že to jde a dá se to poslouchat. Případně i experimenty a fúze, z nichž některé uspějí a získají si publikum i následovníky. To pak bude – slovy Heleny Bretfeldové – odkaz Billa Monroea správně pochopený.

Míšo, díky moc za vyčerpávající a velmi zajímavé odpovědi. Napadá mě spousta dalších věcí, ale prostor je omezený, tak to probereme příště. Přeju Ti hodně pohody a dobré muziky.

Děkuju Pavle za Tvoje otázky, které mi přivolaly hodně vzpomínek, a jdu si připít trochou brandy na Tvoje zdraví i na všechny, se kterýma jsem kdy hrál, zpívat nebo jamoval.

 

V květnu 2011 se ptal Pavel Brandejs, v srpnu 2015 aktualizoval Michal Hromčík a redakce BGCZ.net

PS: V těchto dnech Michal dokončuje CD vokálního kvartetu Megafon. Redakce

Zdroj: archiv BAČR