Don Reno – 4. díl (rozhovor)

Třetí, poslední část rozhovoru s Donem Renem. Otázky kladl Tony Trischka. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny (pravděpodobně) Zbyněk Podskalský, úprava a doplnění Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

Jenom pro zaznamenání, řekneš mi, kdy ses narodil?

21. února 1927 ve Spartanburgu v Jižní Karolíně.

Kde jsi se učil a kdo měl na tebe největší vliv?

Kdo byli moji hrdinové? (směje se) J. E. Mainer a jeho „Mountaineers“, „Morris Brothers“, „Blue Sky Brothers“, „Delmore Brothers“, to byla moje první inspirace. A taky jsem měl bratry, když mi bylo šestnáct. Docela jsem se také poučil u Jimmieho Rodgerse.

Co Snuffy Jenkins?

Ten byl asi prvním, kvůli komu jsem se chtěl naučit hrát na banjo.

Setkali jste se, že?

Než jsme se potkali, slyšel jsem o něm. Myslím, že byl s J. E. Mainerem. Možná, že byl s jeho bratry v WBT v Crazy Water Crystals. Ale pamatuji si, že když jsem ho poprvé uslyšel, říkal jsem si – tohle je něco docela jiného, to bude moje cesta. Na nic jsem nečekal a šel hned na první show, kde hrál. A on byl tak laskavý, že mě vzal pod křídla a řekl mi, abych si dal prstýnek i na prostředník a začal ho používat. A za tři týdny už jsem byl chopen zahrát skladbu tříprstou technikou.

Opravdu si sedl a ukázal ti, jak se to dělá?

Ano.

Pamatuješ, na které skladbě ti to ukazoval?

To bylo něco jako „Steel Guitar Rag“ nebo „In The Mood“ nebo tak něco, jako… (zpívá melodii)

Myslím, že je to „In The Mood“.

Hmm……

A on ti to zahrál?

Řekl, abych zahrál na třetí, druhou a pak první strunu, kdy začít s „G“, pak šel nahoru do „C“ a udělal to samé, pak „D“ a znova zpátky do „G“ a ještě jednou.

Takže vlastně zároveň pohyb po krku.

Ano.

Takže ti ukazoval jenom nějaké figury, nebo ti zahrál nějaké skladby?

No, já jsem skladby znal, většinu z nich, co kapela hrála. Docela dobře jsem je hrál dvouprstou technikou, ale to víš, třemi je to rozdíl. Řekl mi něco jako raz – dva – tři – raz – dva – tři… (zpívá první takty „In The Mood“) Povídá: „Tohle si zapamatuj“. Nikdy jsem to nezapomněl a Snuffyho jsem měl vždy ve velké vážnosti. Byl tenkrát na banjo moc dobrý, hrál stejně dobře jako Scruggs v osmačtyřicátém. Byl muž na svém místě, jak říkám, jednička.

Ve kterém roce jste se setkali?

Nemůžu si vzpomenout. Muselo to být v roce 1933 nebo 1934, protože mi bylo sedm nebo osm.

Bylo to v Severní Karolíně?

V Severní nebo v Jižní, fakt nevím.

Ale musel jsi na jeho koncert někam jet?

Ano, to musel. Když nebyla škola.

Myslím, že jsme spolu už jednou povídali a ty jsi říkal, že Scruggs tě chodil poslouchat, když jsi hrával radio show.

Ano, to bylo pravděpodobně v roce 1940.

A taky jsi říkal, že to, co on hraje, jsi hrál taky, jenže ve čtyřicátém.

Ano, tak.

V zásadě stejné rolly a licky?

Jo.

Ty jsi mu ty rolly a licky ukázal?

Ne, nikdy. Earl byl tehdy hodně pozpátku. Ani jsem dlouho nevěděl, že hraje na banjo. Přicházívali spolu s Grady Wilkeyem. Nakonec se jednou přiznal, že trochu hraje na banjo.

Myslíš, že se trochu styděl?

No to si myslím.

To musely být vzrušující časy.

No, když o tom tak přemýšlím teď, (směje se)… byly. Když jsem odešel od Morris Brothers, Earl nastoupil na moje místo.

Byl dalším banjistou u Morris Brothers hned po tobě?

Jo, myslím, že to bylo v jednačtyřicátým. To už měl svoji hru po kupě. Byl to dobrý banjista.

Zněl tenkrát hodně odlišně, nebo už tenkrát zněl tak dobře?

Byl tenkrát hodně divoký, ale byli tu Snuffy a Hoke Jenkins, jeho velké vzory, a já i Scruggs jsme se toho drželi.

Jedním ze Scruggsových velkých vzorů byl Smith Hammet. Setkal jsi se s ním někdy?

Ne, nikdy. Snuffy se s ním znal a potkal jsem pár lidí, kteří ho znali. Říkali, že hraje tříprstou technikou, ale já se k němu nedostal. Snuffy ano. V letech 1934 a 1935 hrál Snuffy „Cumberland Gap“ a „Sally Goodin“. Jak to jenom říct… No, když vezmete nahrávky z té doby a porovnáte je s pozdějšími Scruggsovými, nenajdete rozdíl. Scruggs a já jsme byli malí kluci. Scruggs má „Dear Old Dixie“. Já jsem to slyšel hrát Snuffyho už tenkrát. Hrál to v „F“.

Nahoře na krku, od 10. pražce?

No, ano. Pokud vím, Snuffy nikdy nepoužíval kapodastr. Nikdy jsem ho s žádným neviděl. Existovala slova pro tuhle skladbu. Používali ji tenkrát jako úvodní písničku. Slova si nepamatuji, ale zpívali tenkrát sloku a pak to Snuffy hrál na banjo, a zpívali to v „F“.

Co posloucháš teď? Kupuješ si nahrávky, nebo posloucháš rádio?

Ne tolik, kolik bych měl. Nové nahrávky nosí kluci (synové). Novinky si poslechnu. Slyšel jsem spoustu novinek. Co se mi na chlapcích líbí, je, že každou novinku považují za parádní. To je správný způsob, jak získat úctu k dílu druhého a neužírat se závistí. Jestli někdo dělá něco dobře, zaslouží uznání.

Kdo se ti líbí ze současnosti?

Mám jich rád hodně. Béla Fleck, Pat Cloud… to je proklatě dobrý banjista. Roste jich spousta. Alan Munde je další. Peter Wernick z Hot Rize je dobrý.

Co muzikanti z mimobluegrassového pole?

Sleduji většinu country zpěváků. Hlavně směr, kterým se ubírají.

Jaké teď používáš na pódiu banjo?

No, teď zrovna hraju na Stelling.

Jaký model?

„Golden Cross“.

Co se ti na něm líbí?

Dobře se na něj hraje. Má dobrý zvuk a nikdy jsem neměl starosti s laděním, jako mívá spousta lidí. Ladí dobře, spousta lidí si stěžuje na problémy s laděním, ale já ne. Popravdě, nikdy jsem neměl tyhle problémy.

Máš pořád svého starého Mastertona?

Bojím se toho starého dát pryč.

Jak je starý a co je to za model?

Je to model ´34. RB-3 se čtyřkovým zdobením na krku – slyšel jsem o tom hodně historek. Je to originál.

Kde jsi ho sehnal?

Mám ho od Scruggse.

Jak to bylo?

Banjo, co jsem měl, vždycky chtěl Earl. Já ho měl od Snuffyho. Earl chtěl, abych si ho s ním vyměnil, ale já ne, protože jeho s mým nesneslo srovnání. V roce 1948 nebo zkraje 1949 přišel a měl nově koupené, které sehnal od Hayse Halla v Manassas, ve Virginii. Hayes si ho koupil v roce 1934 v Danvillu jako nové. Myslím, že ho Earlovi prodal za 150 dolarů. Earl s ním nahrál „Bluegrass Breakdown“ s Billem Monroem a některé další věci, jako „Toy Heart“ a jiné. Ale Earl stále prahl po mém. Já to banjo viděl v Bristolu a bylo jako nové. Moje už bylo pěkně ošoupané a tak jsem mu řekl, jestli ještě chce měnit a on, že ano. Tak jsme vyměnili.

Jen tak, kus za kus?

Ne, dal jsem mu ještě kytaru Martin D-28. Neřekl si o ni. Řekl jsem mu: „Nechci tě ošidit. Moje banjo není ten nejlepší model na světě a tak ti dám svoje banjo a kytaru.“

A to banjo, Mastertona, máš stále rád?

Ano, používal jsem ho všechny ty roky. A je to originál. Pořád jsou na něm stejné věci, dřevo a tak.

Máš ještě nějaká jiná banja kromě něj a Stellinga?

Ne, teď ne.

Měl jsi za ta léta hodně nástrojů?

Ne, příliš mnoho ne. Nikdy jsem se nedal na jejich přehnané měnění. Když jsem něco zajímavého našel, radši jsem se tím jen kochal.

Jakou používáš blánu na svém banju?

Na Gibsonu tam mám pořád stejnou blánu už od roku 1972, myslím, že je to Five-star.

Máš ji hodně napnutou?

Ano, hodně. Ladím ji někde kolem „B“. (Original B-flat, tedy „B“ podle evropského názvosloví, pozn. překladatele)

Víš, jakou máš akci (výšku) strun na dvanáctém pražci?

Držím ji opravdu nízkou.

Na Stellingu máš struník Stelling, že ano?

Ano.

A na Mastertonu, tam je Presto?

Ne. Roku 1955 jsem si v Roanoke ve Virginii koupil „Gretsch“ a dal jsem si ho na banjo a od těch dob ho tam mám. Snadněji se do něj dávají struny a má to takovou věc, že můžete dát struník tak nízko, jak jen chcete. Stačí tím jen otáčet.

A zní to tak dobře jako s Prestem?

No ano, a ještě lépe. Už jsem od té doby lepší nenašel. A zaplatil jsem za něj v pětapadesátém celých 15 dolarů.

Ty máš struník daný až k bláně, nebo trochu zvednutý?

Trochu zvednutý. Nemám ho rád příliš dole, jenom tak, abych dosáhl patřičného tlaku strun na kobylku. Nikdy jsem neměl rád, aby se struník opíral o blánu.

Jaký používáš druh prstýnků?

Jeden kluk ze Západní Virginie – moc mě mrzí, že si nepamatuji, jak se jmenuje – mi je udělal z nerezu a nikdy se mi neohrály. Dříve jsem ohrál jednu sadu prstýnků „National“ za 6 až 8 měsíců. Tyhle se neohrají nikdy. Jeden se trochu nalomil v místě otvoru kolem prstů. Ten člověk vystupoval tak před šesti nebo osmi týdny v Roanoke a dal mi jich pár. Myslím, že by se mi ještě jedna sada hodila.

Takže vy se sejdete každých dvacet let a on ti dá sadu prstýnků?

No jo! (směje se)

A co palcový prstýnek?

Značky „Dobro“. Vždycky ho napřed ošoupu. Jsou strašně silné, když jsou nové. Vždycky vezmu nůž a okudlám ho, až je akorát. Pak musím poslouchat, jak dva nebo tři týdny při hraní vrže a nakonec ho používám tři, čtyři roky.

Jaký druh a tloušťky strun používáš?

Používám struny Joe Morrel. Pátá a první jsou .009, další .011, .013 a .020. Čtvrtá struna tolik nevrže, jako na ostatních. Znáš ten problém – jak ti palcový prstýnek vrže o strunu, když je nová. To mě hrozně ničí.

Jak často je měníš?

Pokud hraju na banjo jenom já, vydrží mi pět až šest měsíců. Málokdy mi struna praskne a ruce se mi nepotí. Můj kluk, Don Wayne, dokáže zničit sadu strun přes noc. Jednou jsem zkoušel, jak dlouho vydrží a když jsem je tam měl šest měsíců, řekl jsem si, že teď mi praskne struna a rovnou mě švihne. Tak jsem je vyměnil. Ono to vlastně není potřeba, ale měním je po třech, čtyřech měsících.

Jakou používáš kobylku?

Grover.

Na Stellingu i na Gibsonu?

Ano.

Nějak ji upravuješ?

Ano, vždycky si ji dodělávám. Jednu jsem udělal tak, že jsem na Grover „transplantoval“ hořejšek kobylky, které se říkalo německá. Tu jsem pak používal na banjech až do roku 1962. Tehdy jsem ji měl na banju, které pro mne postavil C. E. Ward a posledního listopadu mně to banjo někdo ukradl. A tak dostali s banjem i kobylku. Používal jsem ji 22 let. Od té doby jsem se s kobylkami moc nepáral. Jenom jsem je dodělal pilníkem a skelným papírem. Nedostanu tak sice to, co jsem chtěl, ale hrát se na to dá.

Seřizuješ si banjo sám, myslím tím i včetně například výšky strun atd.?

Ano.

Rozebral jsi ho někdy „do šroubku“?

Vždycky. Chtěl jsem vždy dosáhnout stejného zvuku. Kolem jednoho banja před lety jsem se vyskákal až až, a objevil jsem, že pokud banjo dostanete někam, kde ho chcete mít, nesahejte na něj. Ušetříte si tím „srdeční bolesti“. Já jsem s ním tenkrát blbnul, že už jsem nebyl schopen říct, jestli je lepší nebo horší.

Používal jsi někdy Scruggsovy tunery nebo jsi hrál na šestistunné banjo? Zajímalo by mne, jestli jsi používal nějaké zajímavé odlišnosti na banju, nějaké zajímavé úpravy nebo snímače?

Ne, vždycky jsem hrál docela jednoduše.

Máš nějaký speciálně oblíbený mikrofon na pódiu nebo do studia?

Ne, ne nijak zvlášť. U Kingů mívali takový starý mikrofon RCA. To bylo jednou před šňůrou. Někdo ho upustil a rozbil. Pak mě zkoušeli zvučit všemi těmi novými a dopadlo to tak, že se všemožně snažili sehnat ten starý. Nakonec ho opravili a tím mě potom zvučili.

Jak se stavíš s banjem k mikrofonu?

Abych dostal nejlepší zvuk, Tony. Tak ten vychází těsně vedle krku, kde je první dolní otvor u rezonátoru. Tam z banja leze tón.

Myslíš tam, co se stýká krk s tělem banja?

Přesně v tom bodě. Vždycky se najde dost lidí, co ti hýbou mikrofonem a chtějí ho nastavovat, ale já byl opravdu důsledný, stejně tak při nahrávání všech starých nahrávek pro King, a vždycky jsme dávali mikrofon takhle. Pokud přišel zvukař a chtěl něco měnit, vždy jsem mu řekl: „Takhle chci mít mikrofon a jestli mi to tisíckrát změníte, já to dám zpátky“. Teď, když jsem starší, už jsem trochu měkčí, nechám ho být, ať si ho dá, kam chce. Ale když si to seřizuji sám, dám si ho vždy po svém.

Jak to děláš, když hraješ a nejde ti to? Jako když máš prázdnou hlavu a nápady nejdou.

Mám asi štěstí, Tony. Nikdy se mi to nestalo. Vím, že jsem nejšťastnější banjista na světě, ale nikdy se mi to nepřihodilo.

Někteří lidé jsou asi stvořeni k tomu, aby hráli na banjo. Víš, asi jsou tu kvůli tomu.

Já si myslím, že dar, který jsem dostal od Boha, je talent na hraní. Jsem příliš pitomý na učení. Vždycky jsem si myslel, že je to Jeho dar a pokoušel jsem se to rozvíjet ve vztahu k lidem a pokoře.

Někteří z lidí se rádi utíkají k trochu jistějším hodnotám.

Nepatřím mezi ně. Ještě jsem se nestal muzikantem, ve kterém by nebylo nic dobrého.

Máš nějaké zkušenosti s různými typy bolestí, jako například bolesti šlach a podobně?

Ne, opět jsem šťastný muž.

Jak ladíš?

Vždycky nechám někoho ze spoluhráčů, aby zahrál akord na kytaru, sám zahraju „brush“. Když jsem kompletně rozladěný, naladím podle něho třetí a druhou strunu, pak už mi nehraje nic a já doladím ostatní struny.

Se kterou svojí nahrávkou jsi nejvíc spokojený?

Těžko říct. Na všech nahrávkách vždycky najdu trhlinu. (směje se) Myslím, že jediná, na které nenacházím vady, přestože jsem ji slyšel mnohokrát, je „I Know You Are Married, But I Love You Still“. Nic špatného tam nemůžu najít – myslím na celé nahrávce. Zpívání, hraní, doprovod, mixování, prostě na celém díle. Jinými slovy, udělali jsme to nejlíp, jak jsme jenom mohli.

Co si myslíš o budoucnosti banja?

To je těžké říct, kam to půjde, Tony. Myslím si, že zvuk banja má v sobě spoustu energie a „chytlavý“ tón. Banjo je plné energie.

Co si myslíš o pokračovatelích banja, jsou to lidi, kteří drží tradici, nebo ti, kteří vnášejí do hry moderní prvky?

Za mého a tvého života tady budou asi obojí. Ano, banjový pokrok jistě půjde dál. Jak říkám, spousta věcí ještě na banjo nebyla udělána, a když se podíváš tak dvacet, třicet let zpátky, tenkrát lidi, kdyby slyšeli, co se hraje dnes, řekli by, že to nejde. To byla taky moje cesta. Když mi někdo řekl, že to a to nejde na banjo zahrát, nehádal jsem se s ním. Řekl jsem mu, že má možná pravdu.

A pak jsi šel a nahrál to?

Jo, tak nějak.

Já dnes taky říkám o některých nahrávkách, že to není možné. Některé věci od Pata Clouda nebo Bély Flecka jsou fantastické.

Jsou fantastické.

A některé tvoje věci, nevím, jak to děláš…

No, uvědom si, že to dělám více než třicet let. Pro někoho, kdo to zkouší, je to mystérie. Nemohou tušit, jak co dělám a jak to myslím – nevědí nic.

A pořád jsi banjem posedlý?

Ano, stále. Je to jako dvě strany mince a jedna té mojí je banjo a muzika vůbec. Pravděpodobně dřív umřu, než by mě k tomu museli tahat.

 

Související články:
Don Reno – 1. díl (biografie)
Don Reno – 2. díl (rozhovor)
Don Reno – 3. díl (rozhovor)

Kdo hrál v Plzni na banjo v roce 1945?