Banjová a modrá romantika žije i pod bílou vlajkou s červeným kolečkem. Jak jsou naše hlavy otočené víc na západní stranu, o východní podobě modré trávy máme znalosti zanedbatelné. Pokusím se to trochu napravit – prvně přetisknutím mého dřívějšího článku k tématu a pak dalšími aktuálnějšími poznámkami.

Z bližšího pohledu člověk zjistí, že japonští pickeři si prošli zhruba stejným vývojem jako my v Česku – nedostupností nahrávek a materiálů, velkým nadšením jednotlivců nebo skupin, které nedostatek informací překonávaly ještě intenzivnějším hledáním, poslechem amerického vojenského rozhlasu, rozvojem domácí scény s časopisem, specializovaným obchodem a domácími výrobci slušných nástrojů. Japonci jsou obecně ohromě zruční, tak je instrumentální úroveň u hráčů, kteří to berou vážně, dost vysoká. Asi to nejvíc poznáme u houslistů, kterýžto nástroj se na rozdíl od ostatních vyučuje ve školách až po ty vysoké a s dobrou technikou mají pak hráči výhodu i v bluegrassu. A stejné je to i v jiných žánrech – skoro v každém najdete u japonců i špičkovou úroveň srovnatelnou nebo překonávající zbytek světa, zkuste kouknout na japonský jazz, metal, acappella atd.

Jiným výrazným japonským specifikem je, že jsou schopní vzít ze zbytku světa cokoliv a udělat to okamžitě ještě o kus líp. Japonská ekonomika byla v 70. letech zázrakem a západní svět se k nim jezdil dívat, jak je to vůbec možné a jak to funguje. Když japonci převzali baseball za svůj, začali to hned válet ukrutně dobře. Známé jsou historky jak se na výstavě kytar Martin motalo pár japonců s malými kompaktními foťáčky a furt všechno fotili z různých úhlů a ještě v tom roce se objevily na japonském trhu výborné kytary typu dreadnought domácí výroby. V tomto kontextu pobaví hláška jednoho japonského muzikanta z níže zmíněného filmu Far Western: naše japonská country&western je ještě víc „western“ než americká, Japonsko je totiž od Ameriky na západ! A při tom všem přebírání toho nejlepšího z ostatních světů japonci výborně udržují své vlastní kulturní tradice a tedy i původní lidovou hudbu. Japonský banjista skoro jistě na šamisen zahraje moc dobře, další pickeři taktéž.

***Jazyková odbočka: Pikantností je u japonců  jejich výslovnost angličtiny. Je pár výjimek, které přes všechna úskalí mluví dobře, ale v drtivé většině je to spíš děs. Sami to vědí a jsou schopní si z toho dělat legraci. Velkou brzdou toho, aby se to kdy mohlo zlepšit jsou 3 silné a trvající vlivy : a) všichni se anglicky několik lety ve školách učí, ale mají slabé učitele, žádnou praxi v mluvení a vlastně se naučí jenom pravidla gramatiky a minimum nutné k tomu, aby udělali testy a zkoušky. Na ulici anglicky oslovený japonec hned reaguje, že neumí. b) japonština se skládá ze slabik a při mluvení si i slova z cizích jazyků často deformují tak, aby se vešla do jim známých slabik. Co je ještě horší, japonština nemá některé samostatné hlásky jako L a R (nebo je má, ale jen ve slabikách), dál si pletou a zaměňují B a V, takže tyto hlásky si japonci pletou/nerozlišují  a zaměňují „jak je napadne“, c) japonci si zvykli některá častější anglická slova pojaponštit – viz třeba tento vtipný  klip. Takže pak oni říkají anglická slova, kterým zbytek světa totálně nerozumí. Přišli byste na to co může znamenat “igirisu“?? No přece ingliš = english. Nebo co je BuraPi? Přece známý herec Brad Pitt. Hláška „Lan tu skuru“ je kupodivu anglicky a mělo to být v jejich výslovnosti „run to school“. Třeba moje jméno přepsané do japonských znaků=slabik zní takto: Majkeru Huromučíku. Když se to vysloví rychle, málem by v tom jeden to jméno vytušil. Ukázku dalších šílených anglických výrazů přepsaných do japanglish jste mohli vidět ve výše uvedeném video – titulky pomůžou pochopit co je co. Kdysi jsem viděl v nějakých komentářích přepis extra roztomilé výslovnosti dvou řádků nějakého bg standardu do japonské výslovnosti, bohužel to nemůžu najít. Anyway, u některých videí se zpívanými písněmi si uděláte obrázek sami. A po nějaké chvíli se i v té jejich „angličtině“ začnete orientovat.

V Japonsku jsem byl v roce 1994 a nahlédnutí do místní bg scény jsem si nemohl nechat ujít. O tomto zážitku jsem napsal článek, vyšel v tehdejším časopise Folk&Country, v době hluboce před-internetové – alespoň u nás. S dovolením bych reprízoval uvedený starý článek v needitované původní podobě:

Bluegrass v Japonsku (1994, Folk & Country)

Je už samotný název pro vás překvapením? Můžu vás tedy ujistit, že japonští muzikanti se také dost divili, že se jejich oblíbená muzika hraje i v Česku, Slovensku a další Evropě, když jsem jim to při mé návštěvě Japonska letos v dubnu líčil. Ne každý u nás doma ví, že Japonsko je země, kde má bluegrass vedle Kanady a Česka největší zázemí (samozřejmě mimo USA). V Japonsku jsem se ocitl jako účastník kursu pro řídící pracovníky a i přes poměrně nabitý program jsem se snažil navázat kontakty s japonskými muzikanty. Chtěl jsem se dovědět co nejvíce o bluegrassové muzice u nich, doplnit si nebo ověřit to, co už jsem věděl dřív, a v neposlední řadě se také osobně zúčastnit nějakého hudebního podniku, abych vám o tom mohl poskytnout pár informací a zajímavostí.

Pokud se ohlédneme do historie, první neamerická kapela tohoto stylu, která se prosadila na americké scéně, byla japonská Bluegrass 45. První turné po USA absolvovala v roce 1971. Natočila několik desek, které měly ve Státech slušný ohlas – obsahovaly i vlastní materiál a úpravy skladeb z jiných žánrů. O rok později následovalo americké turné další z řady japonských kapel – Appleseed. Měl jsem to štěstí a potěšení, že kytarista a výtečný zpěvák této kapely Masuo Sasabe z Jokohamy byl mým průvodcem po japonském bluegrassu. Masuo (občanským povoláním architekt) je jednou z předních bluegrassových osobností v oblasti Kanto (Tokio, Jokohama a okolí). Nyní vystupuje se dvěma svými kapelami: Peach Pickin’ Time (staří veteráni) a General Store (zdatná mládež).

Hlavními průkopníky této hudby v Japonsku a zejména v oblasti Kansai (Osaka, Kjoto a okolí) jsou bratři Saburo a Tošio Watanabe, protagonisté již zmíněné kapely Bluegrass 45. Banjista Sab vyměnil v poslední době aktivní muzicírování za obchodní a další přidružené aktivity: vydává bluegrassový časopis Moonshiner (vychází měsíčně) a od roku 1971 vede firmu B.O.M. Service (zkratka znamená Bluegrass and Old time Music). Firma prodává nástroje, příslušenství, nahrávky, školy apod. Kromě toho vede nahrávací studio Red Clay. Někteří našinci Saburu znají – potkali jej v Americe (Irena Přibylová, Druhá Tráva). Starší z bratrů, Tošio, teď vede kapelu, která se snaží podle nahrávek imitovat legendární kapelu Flatta a Scruggse (samozřejmě s určitým nadhledem) – podobně jako náš Flatt & Scruggs Revival.

První bluegrassový festival se konal pod názvem All Japan Bluegrass Jamboree v roce 1970 za účasti 10 kapel, povětšinou složených z vysokoškolských studentů. Od těch dob existuje na některých školách zajímavá bluegrassová tradice: po muzikantech, kteří dokončí školu a odejdou, nastoupí další z mladších ročníků, takže školní kapela pokračuje dál. V roce 1971 založili bratři Watanabové ve svém bydlišti Takarazuce festival, který je teď největší v Japonsku. Trvá 5 dní a vystřídá se na něm zhruba 150 kapel. Takto popisuje Sab nelehké začátky: „Museli jsme si všechno zařídit sami. Pronajal jsem si kopec a zřídil na něm tábořiště. Vysekali jsme trávu, vykopali latriny, postavili přístřešky na noclehy. Vypůjčenou cisternou jsme přivezli vodu, požádali jsme elektrorozvodný závod, aby nám tam natáhl kabel s elektřinou.” Na tom místě se konalo 10 ročníků festivalu, pak se přestěhoval do areálu sportovní školy v přírodě, kde je lepší zázemí – ubytovna, restaurace apod. Tam začali dělat kromě letního festivalu (začátek srpna) také jarní (druhý víkend v květnu) a podzimní (druhý víkend v září). Festivalová sezóna v Japonsku obnáší celkem asi 15 až 20 bluegrassových festivalů.

První vlaštovka ve festivalové sezóně vylétá brzo – v sobotu a v neděli 23. a 24.dubna: Asagiri Bluegrass Pickin’ Party – letos už třetí ročník! Byl jsem se tam podívat. Asagiri je oblast na západním úpatí hory Fuji. Festival se odehrává venku, za pódiem, zarámovaným nádherně rozkvetlými sakurami, se vypíná majestátní Fuji (3776m) s ledově bílým vrcholem. Základní odlišnost od našich festivalů je zřejmá ihned při vstupu do areálu – vstupné platí všichni, i vystupující muzikanti – ti platí asi o čtvrtinu míň než ostatní. Je to prostě tím, že v Japonsku na festivalech jsou vystupující oproti publiku ve značné přesilovce. Po této zkušenosti se mi začíná jevit jako jistá výhoda, že u nás bluegrass žije v širší rodině akustických žánrů (folk, country, trampská muzika) a tím se část publika s bluegrassem seznámí a přijde i na stylově vyhraněné BG akce a festivaly. V Japonsku je tato muzika dost izolovaná a skoro všichni její příznivci jsou zároveň muzikanti, jen malé procento tvoří kamarádi a příbuzní. Tím pádem i velké japonské festivaly jsou vlastně spíš akce muzikantů pro muzikanty (pickin’ party) a všichni účastníci musí platit, aby se pokryly náklady – pronájem místa, elektřina atd. Díky tomuto pojetí je i program festivalu volnější – na pódiu se vedle sebe v přátelské směsici vystřídají jak zavedené a stálé kapely, tak i sejšnové sestavy a úlety všeho druhu.

Řada kapel je tradičních včetně oblečení a klobouků, muzikanti se v rámci zvládnutého stylu ale snaží hrát sami za sebe, málokdy se slyší sóla nebo celá aranžmá okopírovaná z nahrávky. Technická úroveň hráčů je vysoká, asi v průměru (dá-li se to vůbec srovnat) o něco vyšší než u nás. Největším zážitkem pro mě byla skupina Heres For Theres. Za jejich kostýmy a paruky by se nemusela stydět žádná metalová kapela a jejich původní repertoár využívající elektrické banjo a občas boosterovanou mandolínu tomu téměř odpovídal – docela slušný bigboš a odvázané šou. Byla to také jedna z mála kapel, která občas zpívala i japonsky. Většinou kapely zpívají anglicky a z papíru – k základnímu vybavení pódia patří stojánek na texty. Z roztroušených partiček hrajících téměř pořád na parkovišti a v blízkém okolí bylo zřejmé, že mají svou muziku rádi a jsou ochotni hrát kdykoli a s kýmkoli. Nebylo těžké se přidat nebo domluvit něco společně. Tak se také povedlo, že jsem každý den zpíval na pódiu s jinou kapelou. Zvláštní radost měli Japonci z jedné sloky, kterou jsem zpíval česky – inu exotika. Mimochodem – pár kluků mi v Asagiri říkalo, že má do Japonska teď někdy přijet hrát nějaký českoamerický mandolinista se zvláštním jménem: Radim Zenkl.

Nejvíc se pikuje kolem Osaky, ale i v Tokiu jsou bluegrassové kluby. Největší je přímo v centru na Ginze (něco jako Broadway) – klub se jmenuje Rocky Top a hraje se tam živě skoro denně, kapely se den po dni střídají. Bohužel jsem se tam nestačil podívat, i když jsem byl několikrát docela blízko. Málo bluegrassových muzikantů se muzikou uživí. Pro obživu v tom případě hrají většinou jiné žánry – nejčastěji hrají v jazzových barech swing. V oblibě bluegrassu (tj., původně horalské hudby) u Japonců se odráží jejich zvláštní vztah k horám. Japonci sice tolerují svůj moderní, přetechnizovaný a velkoměstský způsob života, ale většina z nich si v koutku duše tajně sní o pomalejším a prostším životě blíž přírodě a v harmonii s ní – o návratu k horám.

Japonské kapely zatím moc nepřemýšlely o možnosti evropského turné. Logicky to vyplývá za prvé ze vzdálenosti a za druhé z toho, že evropská bluegrassová scéna pro ně (tak jako japonská pro nás) byla dosud v jakémsi informačním stínu. Tím pádem jsme neměli příležitost zažít některé špičkové představitele japonského bluegrassu u nás na vlastní oči a uši. Věřte, že by to stálo za to. A teď, když jsou kontakty navázány, by to nemuselo být nemožné.

MÍŠA HROMČÍK, Jokohama, Brno

Tady je i pár doprovodných obrázků ke článku:

1 Masuo Sasabe ještě s jedním, karaoke bar, Jokohama

2 swingové akordy v zahradě

3 stánek u vstupu na festival, Asagiri

4,5 progresivní kapela Heres To Theres, betálné kostýmy, mandolinista Shinji jede přes overdrive vanhalenovské sólo

6 Sasabe-san s obří sochou Buddhy, Kamakura

7 mandolinista Katsu Miyzaki se ženou, Grand Hotel, Kyoto

  

 

Malý dovětek, který byl původně ve starém článku, ale do časopisu se nevešel: touhu Japonců po návratu k horám dokonale vystihuje text písně Blue Ridge Cabin Home. Ta je u japonských pickerů velmi populární a když si zrekapitulujete její anglický text, hned budete vědět proč.

Díky popularitě bluegrassového stylu hudby vystupovala v Japonsku od 70. let do dneška spousta amerických předních kapel. Bill Monroe, Flatt & Scruggs, Jim & Jesse, Country Gentlemen a dlouhá řada dalších. Fenomén japonského zájmu o bluegrass nebo v širším smyslu o country music ještě dnes překvapuje Američany, kteří se o něm dozvědí nově. To vedlo k natočení dokumentu Far Western (2016). Jak vidíme z ukázky, můj známý Masuo Sasabe je v něm jednou z klíčových postav, prezentujících bluegrass, a to v jeho tradiční podobě. Jeho současná kapela se jmenuje Blue Side Of Lonesome. Stejně tak jej jako výborného zpěváka (přes 100k shlédnutí klipu btw) najdeme v řadě dalších odkazů. V japonských bg kruzích je mj. známý taky pod přezdívkou Misty – tuto jazzovou skladbu resp. její countryovou verzi často a dobře zpíval a stala se jeho trademarkem. Výslovnost zpěváků v těchto a dalších ukázkách asi už nemusím komentovat.

Nedávno jsem s Masuem znovu spojil a měli jsme z toho oba radost. Taky jsme zavedli řeč na možnosti vystupování japonských kapel v Americe nebo českých v Japonsku. Věděl jsem, že japonské kapely v Americe občas byly a tu a tam se objeví některá v programu amerického bg festivalu. Ale jen část z toho si muzikanti troufli na vlastní triko a s rozumnou  ekonomickou návratností, alespoň s pokrytím nákladů na cestu. Většina japonských bluegrassáků byla v Americe na principu – jak by řekl filmový Mireček z Básníků – „jaký dolary vole, já sem delegacééé“. Japonsko má výhody stále probíhající kulturní výměny s USA (dnes už asi v klesající míře), takže se tam muzikanti dostali v rámci této výměny. Není mi známo, že by české vládní organizace měly snahu do světa od nás vysílat zrovna bluegrass. Asi se naše kapely musí ještě hodně polepšit. Takže proto naši bg kapelu v Japonsku nebo japonskou tady nevidíme často.

První veřejně vydanou nahrávkou z japonského bluegrassového festivalu byla LP deska Hakone Sunset Creek bg festival (1981). Je tam i Misty, tehdy mladší a trochu mečivý hlas, ale když od toho odhlédneme, zpívá dobře . Na tomto odkazu si můžeme si porovnat jak to znělo kapelám tehdy a jak to zní dnes, protože festival stále funguje. I když podobně jako jinde ve světě pro technicky zdatnější  hráče je někdy bluegrass málo a táhne je to do jazzu a nezastaví je ani Coreův Spain. Kluci jedni alikvotní!

Význačným japonským muzikantem, který je známý i v Americe, žil několik let v Bostonu, hrál se špičkovými americkými muzikanty a natočil úžasné a oceňované banjové album je Yoshihiro Arita. Na desce mu hraje tehdejší výkvět bostonské bluegrassové a jazzové scény. Sám si tam zahrál i gypsy-swingovou kytaru, což je další jeho parádní obor. Dá se poslechnout na Spotify: Whale Dance* (1992). Hiro se věnuje hodně i popularizaci nástroje a výuce, jak jste jistě vyrozuměli z názvu uvedeného videa. Milá je v závěru dvoj-banjová verze Grandfather’s Clock, pro jistotu jsem to tu napsal v latince. Tu je mladý Hiro jamující s Belou. A instrumentální dovednosti uplatňuje výborně i v jazzu nebo blues. Nakonec stačí nakouknout na stručný seznam lidí a kapel, se kterými Hiro hrál.

***Filmová odbočka: Hiro se propracoval i do úvodu banjového filmu Banjo Meltdown (1992). Ten je pozoruhodný i z mnoha dalších důvodů! PS. je úžasné, že se film objevil na YT, naprostá pecka o banju a banjové muzice. NEPŘEHLÉDNĚTE. Ačkoliv správná je i poznámka: kde je Earl?? Ve filmu je spousta překvapivých a silných míst. Kromě jiných mě zaujala vtipná banjová hláška: kdyby banjo za něco stálo, Beatles by je jistě použili!

Dalším pozoruhodným jménem je mandolinista Katsuyuki Miyazaki. Už není mezi námi, zůstalo po něm mandolínové albumřada videí. Na jeho desce hrají prominentní muzikanti, stejně tak jej podpořili při koncertech doma v Japonsku.

Velký zájem o bluegrass přivedl některé japonce až k serióznímu studiu na hudební fakultě známé univerzity ve východním Tennessee – ETSU. Jedním z nich byl i Takeharu Kunimoto, v Japonsku známý jako hráč na šamisen – jejich tradiční nástroj z velké dálky trochu připomínající banjo. Na ETSU se zapsal na mandolínu a zvládal moc dobře. Taky byl zajímavým exotem, který si klidně troufl přidat se s šamisenem na podiu  ke kapele a díky znalosti řady tradičních hudebních frází a licků doplňovat zvuk bluegrassové kapely zvláštní barvou svého nástroje. Dokonce natočil v této neobvyklé kombinaci 3 alba.  Blues mu taky vyhovovalo, kdyby to někdo chtěl vidět.

Snad ještě znovu zmíním chlapíka jménem Takehiko Saiki, který nám dává k dispozici archiv amerických BG desek přetočených z LP do digitálu – stovky alb a archiv stále roste. K tomu připočtěme i jeho archiv živých koncertů a je co poslouchat do konce života. Taky si možná vybavíte další japonské jméno – Akira Otsuka je mandolinista, který produkoval nedávné album k poctě Johnna Duffeyho.

A japonská bluegrassová scéna žije, jak vidíme na záběrech z posledních pár let, na YT jich sami najdete další spousty. Nevadí ani když u banja chybí pátá struna. Když budete někdy v Tokiu, určitě si najděte Rocky Top, japonskou obdobu nashvilleského Station Inn. Stylová výzdoba i amerikanizující vizuální kýče, ale hlavně živá pulsující muzika.

Víc už o tom fakt nevím.

Michal Hromčík, Brno

 

Ps. John Cowan má tento týden narozeniny. Jak to vím? Ich habe auch ein. Popřejme mu v myšlenkách zdraví a sobě další jeho koncert v Česku. V rozhovoru se Sandym v únoru – viz záznam olomouckého rádia – na otázku: líbilo se ti v Praze a přijedeš ještě někdy? říká John: „Velice! Chtěl bych tu mít koncert každý rok! S kým byste mě rádi viděli?“ Na tuto otázku Sandy nezabral, už patrně myslel na něco jiného. Bylo by moc neskromné navrhnout New Grass Revival, který by se hypoteticky sejít mohl? Nebo alespoň cokoliv se Samem. Paní Čapková, Rosťo? Všichni další pořadatelé? Díky, že to zvážíte…