Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 4. díl, 1963 – 1965

V minulém dílu seriálu jsme skupinu Lester Flatt & Earl Scruggs & The Foggy Mountain Boys opustili po grandiózním vystoupení ve svatostánku vážné hudby, v newyorkské Carnegie Hall v prosinci roku 1962. A v tomto dílu se s nimi setkáme na začátku roku následujícího…

Dva měsíce po koncertě v Carnegie Hall, 6. února 1963, Lester a Earl poprvé vystoupili v „The Beverly Hillbillies“ také jako herci. V té době jejich ústřední písnička k tomuto seriálu „The Ballad Of Jed Clampett“ stále stoupala v žebříčcích úspěšnosti, aby nakonec jako jediná bluegrassová nahrávka v historii dosáhla až na vrchol hitparády Billboardu. Sponzorská firma Martha White také v časopise Billboard uveřejnila půlstránkový inzerát, v němž oznamovala Lesterovo a Earlovo účinkování v „The Beverly Hillbillies“ a uváděla nové album „Hard Travelin“ jako „soudobý folklór“. Byla zde rovněž zmínka o pochvalných recenzích na vystoupení v Carnegie Hall, ale současně byli příznivci Flatta & Scruggse ujišťováni, že skupina i nadále pravidelně vystupuje v Grand Ole Opry. Jinými slovy, mělo tím být řečeno, že Flatt & Scruggs jsou i přes svůj vzestup stále věrni svým starým příznivcům. V tom ostatně fanoušky utvrzovala i skutečnost, že „Martha White Show“ byla stále vysílána devíti jižanskými televizními stanicemi v Tennessee, obou Karolínách a v Mississippi.

Nicméně později (od roku 1965), když Louise Scruggsová poskytla interview pro Music City News, začala kapelu zajímat pouze vystoupení v místech a v pořadech, kde byla koncentrace diváků větší. K dřívějším TV show jako „Folk Sound U.S.A.“ či „The Revlon Revue Special“ nyní přibyly nejen už zmíněné koncerty v Carnegie Hall, v Jordan Hall v Bostonu nebo v Hollywood Bowl v Los Angeles. „Je to jako vyplněný sen, slyšet naši muziku na místech, kde bychom to nikdy nečekali“, řekl novinářům Scruggs v roce 1963.

25. února 1963 se Flatt & Scruggs sešli ve studiu k natočení čtyř písniček. Byl to poněkud atypický session, neboť na něm chyběl Buck Graves, kterého zde zastoupil další pionýr bluegrassového Dobra Kenny Haddock, jenž prošel celou řadou bluegrassových skupin v oblasti Washingtonu D.C., včetně Country Gentlemen.

Session otevírala skladba autora a producenta seriálu „The Beverly Hillbillies“ Paula Henninga „Pearl, Pearl, Pearl“. Staré číslo dvojice Johnnie & Jack „What About You?“ nebylo vydáno až do konce 80. let, ale o několik měsíců později tuto skladbu natočili Jim & Jesse pro Epic. Jižanskou lidovku „Rambling Gambler“ natočila před Flattem a Scruggsem spousta umělců od Burla Ivese po Country Gentlemen. I tato nahrávka byla vydána až po rozpadu skupiny. Závěr sessionu obstarala skladba „Mama Don´t Allow It“, s níž Flatt & Scruggs vystoupili i v Carnegie Hall.

V roce 1963 vydala Columbia dva singly Flatta & Scruggse. V březnu to byl singl „Pearl, Pearl, Pearl“ – „Hard Travelin´“, který se udržel v žebříčku Billboardu 11 týdnů a vyšplhal se až na 8. příčku. Tento úspěch překonal pouze největší hit „The Ballad Of Jed Clampett“. V srpnu pak vyšel druhý singl, a to Guthrieho „New York Town“ spolu s „Mama Don´t Allow It“. O několik týdnů později vyšlo živé album z koncertu v Carnegie Hall. Mezitím, 2. května 1963, natočili Lester a Earl druhou živou desku, tentokrát z koncertu na Vanderbiltově univerzitě.

Poslední session roku 1963 se uskutečnil 27. listopadu. První nahrávkou byla „I´m Troubled“, což je úprava jižanské lidovky „Going To Georgia“. Flatt & Scruggs ji přejali z nového alba „The Watson Family“ Doca Watsona a jeho bratra Arnolda, kteří se tuto písničku naučili z nahrávky skupiny Blue Sky Boys z roku 1936. „My Saro Jane“ je velmi pěkná verze písničky, s níž v Opry vystupoval a v roce 1947 natočil Uncle Dave Macon. Tuto písničku v té době mělo v repertoáru i mnoho jiných umělců folkového revivalu, včetně Kingston Tria a New Lost City Ramblers. Refrén nahrávky je zde stejný jako Maconův, ale sloky jsou zřejmě převzaty z písničky „The Crawdad Song“. Druhá skladba, přejatá z desky Watson Family, je „The Train That Carried My Girl From Town“, černošská lidová píseň, kterou zpopularizoval kytarista a zpěvák Frank Hutchinson ve 20. letech. Další lidovka „Little Birdie“, k níž vlastní autorská práva John Lair, se rovněž velmi často objevovala na deskách, mimo jiné v podání Stanley Brothers. Session končil dvěma remaky. „You Are My Flower“ natočili Flatt & Scruggs již potřetí během dvou let. Tato verze se stala v roce 1964 singlovým hitem a setrvala na hitparádě Billboardu dlouhých 18 týdnů, což byla třetí nejdelší doba po „The Ballad Of Jed Clampett“ a „Cabin On The Hill“. Poslední nahrávka sessionu byla i na záznamu koncertu z Vanderbiltovy univerzity, písnička arkansaského zpěváka George Churchilla Ellise „Po´ Rebel Soldier“.

Během 60. let se sound kapely neustále vyvíjel. V dubnu 1960 se poprvé na natáčení objevily bicí a už zůstaly nedílnou součástí až do rozpadu skupiny. Zvláště výrazné byly v countryově orientovaných písničkách, méně pak na folkovějších albech. Na podzim roku 1962 odešel Curly Seckler, a tak staré duety, které byly dominantní v raném období skupiny, byly nahrazeny Lesterem a sborem. Rovněž zvuk mandolíny jako rytmického nástroje odešel spolu se Secklerem, i když pár mandolínistů se během příštích několika let ve Foggy Mountain Boys na krátkou dobu vystřídalo. V prosinci 1964 se pak ke skupině připojil vynikající hráč na foukací harmoniku Charlie McCoy, stal se stálým členem a spoluvytvářel charakteristický sound kapely druhé poloviny 60. let. Byl to další spojovací článek se skupinami tradiční country, jako byla například kapela Roye Acuffa, ovšem u většiny ortodoxních bluegrassových příznivců se tento krok uznání nedočkal.

Na počátku 60. let přestal také Troy Martin hrát rozhodující úlohu ve výběru repertoáru a vydávání desek. V mnoha ohledech jej nahradila Louise Scruggsová, která také převzala finanční otázky skupiny a dovedně se pohybovala ve sférách publicity a reklamy.

Z dnešního pohledu je to téměř nepochopitelné, ale skutečností zůstává, že Lesterovi a Earlovi bylo vždycky trochu proti mysli nazývat svoji muziku jako bluegrass. Cítili, že tento termín je příliš úzce spjatý s jejich největším rivalem Billem Monroem. Čím častěji se začal používat výraz „folk music“, tím větší pochybnosti měli Flatt i Scruggs o oprávněnosti termínu bluegrass pro označení svého projevu. V rozhovoru pro Music City News prohlásila Louise Scruggsová: „Jejich muziku nedokáži zařadit do žádné kategorie. Hrají spoustu variací folku, soudobého folku a country. Jejich projev je někdy označován jako bluegrass, ale do této škatulky já je nezařazuji. Ať už je to jakkoli, hlavní je, že se zasloužili o popularitu toho druhu hudby, který hrají.“

V souvislosti se shora uvedeným se už výraz bluegrass neobjevil v dlouhém průvodním slově na přebalu jejich desky „Town And Country“ z roku 1966. Pete a Sammy Weldingovi, známí jako vyznavači blues, hovoří o muzice Flatta a Scruggse na této desce jako o „soudobé Country and Western Music“ a jako o „Folk Music“ a srovnávají ji s jazzem, přičemž se opatrně vyhýbají termínu bluegrass.

Se skutečností, že muzika Flatta & Scruggse přestává být bluegrassem, se ztotožnila i většina ortodoxních bluegrassmanů. V recenzi alba „Town And Country“ v Bluegrass Unlimited recenzent píše: „Nejsem si jistý, jestli téhle hudbě ještě můžu říkat bluegrass. Tato kapela nepochybně vydělává víc peněz a hraje méně muziky než dřív. Každá jejich nová deska obsahuje oproti té předcházející více folku a méně bluegrassu.“ Album bylo ohodnoceno pouze jednou hvězdičkou.

Podobně jako jazz bandy, které byly pro rozhlasové vysílání nuceny hrát v popových aranžích, ale jinak si hrály po svém, zůstali i Foggy Mountain Boys schopni hrát svoji tradiční muziku, a že to uměli dobře, o tom svědčí hlavně spolupráce s houslistou Gordonem Terrym. O této desce jste si již četli v předchozím třetím dílu seriálu a nyní se k ní ještě jednou vrátíme podrobněji.

Jak již bylo napsáno, koncem roku 1961 (24. a 26. listopadu) hráli Foggy Mountain Boys doprovod pro Terryho album „Square Dance Party“, které pak vyšlo na značce RCA Victor. Doprovodná kapela nebyla na etiketě desky vůbec uvedena, a to hlavně z toho důvodu, že měla vlastní nahrávací kontrakt s Columbií. Že na nahrávkách hrají kromě Terryho Flatt & Scruggs spolu s legendárním kytaristou Merle Travisem, se dozvěděl historik Charles Wolfe od Terryho až mnohem později.

Na problémy kolem této desky Gordon Terry vzpomíná: „Měl jsem v té době smlouvu s RCA, ale lidé od Liberty chtěli, abych u nich natočil album čtverylek. Abych jej mohl natočit, musel jsem mít souhlas RCA. Tehdy jsem nahrával na západním pobřeží a můj producent Neely Plumb mi ten souhlas dal, ovšem když slyšel nahrávky, litoval, že si tohle nechal utéct. Proto se rozhodl, že musím natočit podobnou desku i pro RCA. Protože Flatt & Scruggs tou dobou hráli v Ash Groove, požádal jsem je o doprovod a oni souhlasili. Věnovali jsme tomu projektu v hollywoodských studiích dva příjemné dny.“

Společně natočili celkem 14 instrumentálek včetně Terryho originálů „Old Fiddler“ a „Georgia Shuffle“ a několik dalších skladeb, které Flatt & Scruggs dosud nikdy nenahráli. Byl to velice uvolněný session, kde Earl, Josh Graves, Terry i Travis měli dostatek prostoru pro svá dlouhá sóla. Původní deska obsahovala 10 z těchto nahrávek, ovšem poněkud nešťastným rozhodnutím k nim byl dodatečně přimíchán square dance caller, který svým hlasitým vyvoláváním potlačil jinak skvělou kapelu do pozadí. Terry si zcela zřetelně vzpomíná, že tento caller na sessionu přítomen nebyl. „Slíbili mi, že deska vyjde ve dvou verzích, jedna s callerem a jedna bez něho. Jestli ale někdy vyšla verze bez callera, tak já jsem ji teda neviděl“, vysvětloval Terry. Původně se v archívech RCA našly pouze nahrávky s callerem, ale později byly naštěstí nalezeny i původní verze včetně nikdy nevydaných nahrávek „Cheyenne“, „Down Yonder“, „Chicken Reel“ a „Bile Them Cabbage Down“.

Mezitím vyšlo u Columbie album „Lester Flatt & Earl Scruggs At Carnegie Hall“ se záznamem podstatné části koncertu, které se v countryových žebříčcích udrželo 21 týdnů, z toho dlouhou dobu dokonce v Top Ten. Columbia pochopitelně chtěla podobný úspěch zopakovat, a proto se rozhodla natočit na jaře roku 1963 další živý koncert, tentokrát v prostředí, kde muzika Flatta & Scruggse začínala být doma. Rozhodnutí padlo na Vanderbiltovu univerzitu v Nashvillu. Ačkoli se tato univerzita nachází pouze několik bloků od slavné Music Row, na country hudbu se zde nahlíželo poněkud snobsky. Většina zdejších studentů byly děti bohatých jižanských aristokratů, jejichž hlavní starostí bylo, aby hnutí za lidská práva neomezilo jejich budoucí uplatnění. Naštěstí se v univerzitních kavárnách začínal určitý zájem o folkovou hudbu projevovat, a tak naplnit 2. května 1963 staré Neely Auditorium nebyl problém. Koncert zahájil konferenciér z Opry T. Tommy Cutrer. Flatt & Scruggs tentokrát vynechali většinu jejich bluegrassové klasiky a pro tento večer definovali folk jako druh old-time music, s níž oba vyrůstali. Zdrojem repertoáru jim pro tento koncert byli Carter Family („Cannonball Blues“, „You Are My Flower“), Prairie Ramblers („Going Back To Harlan“), Monroe Brothers („Lost All My Money“), raný Roy Acuff („Steamboat Whistle Blues“) či Fiddlin´ Arthur Smith („Across The Blue Ridge Mountains“). Většina skladeb pocházela ze 30. let a některé byly ještě starší. V repertoáru tento večer nechyběl ani parádní banjo – houslový duet „Old Leather Britches“, s nímž skupina často ve svých začátcích vystupovala v ranních rozhlasových show. Earl nabídl svoji verzi populárního hitu Skillet Lickers „Soldier´s Joy“, kterou zde ovšem nazval „The Old Folks“. V této době už v kapele nebyl tenor Curly Seckler, jehož part zpíval Billy Powers z Dicksonu v Tennessee, který kromě toho dělal řidiče kapelního autobusu (Powers v roce 1993 zahynul při dopravní nehodě).

Album „Flatt & Scruggs At Vanderbilt University“ vyšlo v březnu následujícího roku (1964), tedy téměř rok po natočení. Podobně jako záznam z Carnegie Hall zasáhlo do countryových žebříčků, kde setrvalo 14 týdnů a nejvýš dosáhlo na 10. příčku.

V červnu roku 1963 sjednala Louise Scruggsová novou pětiletou smlouvu mezi skupinou Flatt & Scruggs a společností Columbia. Kontrakt byl uzavřen na období od 1. července 1963 do 1. července 1968 a obsahoval celkovou záruku příjmů ve výši 150 000 dolarů, nadto příjmy z prodeje desek a další ujednání, která byla pro Flatta a Scruggse velmi výhodná. Na svoji dobu to byla smlouva velice exkluzivní, ale ani Columbia na ní neprodělala, protože singly i alba Flatta & Scruggse se v hitparádách umísťovaly celkem běžně a prodejností desek předčil Flatta a Scruggse u Columbie pouze Johnny Cash.

24. září 1963 uvedla TV společnost CBS premiéru další komedie z venkovského prostředí s populárním hercem Edgarem Buchananem, kterou nazvala „Petticoat Junction“. Producenti, pamětlivi úspěchu „The Beverly Hillbillies“, opět požádali Flatta & Scruggse o natočení ústřední skladby na toto téma. O čtyři měsíce později, 17. ledna 1964, Flatt & Scruggs v nashvillských studiích natočili „Petticoat Junction“ a „Have You Seen My Dear Companion“, které vyšly na singlu o dva měsíce později. Mezi countryovými singly se skladba „Petticoat Junction“ udržela 11 týdnů, přičemž nejvýše dosáhla na 14. příčku. Od úspěchu „Ballad Of Jed Clamplett“, to byla již šestá písnička Flatta & Scruggse, která bodovala v hitparádách.

Třetím tradičním projektem Flatta & Scruggse bylo studiové album nazvané „The Fabulous Sound Of Lester Flatt & Earl Scruggs“. Podobně jako živá nahrávka z Vanderbilt University bylo i toto album v podstatě holdem old-time music. Skladby „My Wandering Boy“, „Amber Treses“, „Jimmie Brown, The Newsboy“ a „Hello Stranger“ napsali nebo zpopularizovali Carter Family ve 30. letech, „Bummin´ An Old Freight Train“ pak pochází ze 20. let, kdy byla pod názvem „Wild And Reckless Hobo“ často spojována s kentuckou dvojicí Burnett & Rutherford. „Father´s Grace Table“, kterou Lester pojal jako recitaci, ve skutečnosti pochází ze starého gospelového zpěvníku a jejími původními autory jsou Othro Jones a Homer Sewell. „Byla velmi žádaná na koncertech, ovšem na singlu jsme jí moc neprodali“, říká Earl. Tato skladba se stala velice populární mezi rozhlasovými posluchači a na koncertech zejména na Jihu.

Pochopitelně ani zde nechybělo několik nových písniček jako „The Good Things (Outweigh The Bad)“ od Jake Tullocka a Joshe Gravese, zatímco například „Working It Out“ pocházelo z pera skladatele a bývalého karikaturisty časopisu Playboy Shela Silversteina. Tato nahrávka se však na album nedostala a vyšla jenom na singlu společně s Woody Gutrieho „Sally Don´t You Grieve“. Silversteinova skladba vyšla v srpnu 1964 a setrvala v hitparádě Billboardu 15 týdnů, z toho nejvýše na 21. místě. Jednou z nejlepších pomalých nahrávek z tohoto období byla skladba Lesterova přítele Olana Basshama „A Fadded Red Ribbon“.

Když album „The Fabulous Sound“ v listopadu 1964 vyšlo, stalo se stejně populární jako koncert z Carnegie Hall. V žebříčku Billboardu, kam vstoupilo v lednu 1965, se udrželo 21 týdnů a vystoupilo dokonce až na 4. příčku (podle jiného zdroje v únoru až na 2. místo), tedy výš než „Carnegie Hall“. V Top Ten se střídavě drželo až do června, kdy vypadlo z hitparády úplně.

Prvním albem Flatta & Scruggse, dokončeném v roce 1965, byla deska „The Versatile Flatt & Scruggs“. Její natáčení začalo už v předvánočním období minulého roku, když se kapela vrátila ze zájezdů na dovolenou. Ve vokálech nyní převzal tenor Buck Graves, jak to často praktikoval při zájezdech, a tak se pětihlasý vokál stal běžným v mnoha aranžích. Producenti Don Law a Frank Jones i nadále tlačili kapelu k folkovějšímu projevu, což přimělo Earla hrát také na 12-ti strunnou kytaru, která v období folkového revivalu získávala stále větší popularitu, a to zejména poté, kdy se na trhu objevila škola hry na tento nástroj. Na 12-ti strunnou kytaru hrál Earl už i na posledním singlu „Working It Out“, stejně jako ve skladbách „Amber Tresses“ a „Father´s Table Grace“ z alba „The Fabulous Sound“. Na novém albu „Versatile“ ji Earl použil v nahrávkách „Rock, Salt And Nails“ a „The Soldier´s Return“.

Na tomto albu se poprvé u Flatta & Scruggse představil Charlie McCoy s foukací harmonikou, s nímž se budeme setkávat téměř na všech následujících sessionech Flatta & Scruggse. Charles R. McCoy se narodil v roce 1941 v Oak Ridge, v Západní Virginii, a na harmoniku začínal hrát v osmi letech. Jako teenager se více věnoval kytaře a představoval si, že z něho bude zpěvák, dokud neslyšel nahrávky bluesmanů Jimmyho Reeda a Little Waltera. V té době už žil se svým otcem, rovněž harmonikářem, v Miami na Floridě, kde jej slyšel na harmoniku hrát Mel Tillis. Tím pro Charlieho začala řada příležitostných vystoupení, které jej v roce 1960 přivedly do Nashvillu. Zde Charlie natočil několik rock´n´rollových singlů na etiketách Cadence a Monument, ale výrazný zlom nastal, když natočil demo u společnosti Cedarwood Jima Dennyho. Nahrávky si poslechl Chet Atkins a rozhodl se použít Charlieho harmoniku ve svých popových nahrávkách, čímž se Charliemu otevřely dveře i na session Roye Orbisona, s nímž natočil klasiku „Candy Man“. „Když jsem přišel do Nashvillu, byla harmonika v country music něčím novým“, říká Charlie. „Trochu mi pomohl bluesový revival, protože první nahrávky, které jsem dělal, měly bluesový nádech. Bluesové věci byly v Nashvillu úplnou novinkou a nikdo to tady nedělal.“

Následovaly další studiové práce, ovšem z Charlieho hry se pozvolna vytrácel bluesový sound. Za to, že se naučil používat harmoniku v country, vděčí Charlie zejména kytaristovi Grady Martinovi. „Hodně jsem se naučil od ostatních nástrojů“, říká. „Nejvíc mě ovlivnila steel kytara. Když na sessionu zahrál steel kytarista nějaký lick, říkal jsem si, jestli bych totéž dokázal zahrát na harmoniku. Pak jsme na sessionech hráli spoustu unison: steel kytara a harmonika, dobro a harmonika nebo housle a harmonika. Producenti časem začali chtít, abych hrál více melodii a méně funky. To všechno postupně vedlo ke vzniku mého vlastního stylu.“

Někteří hudební historikové tvrdí, že McCoy přišel k Foggy Mountain Boys poté, co se zúčastnil sessionů s Bobem Dylanem, ovšem opak je pravdou. Charlie začal hrát s Flattem & Scruggsem dříve, než s Dylanem natočil alba „Blonde On Blonde“ a „John Wesley Harding“. Přestože Charlieho nabitý studiový program neumožňoval, aby s Flattem & Scruggsem jezdil na zájezdy, hrál s nimi při každé příležitosti a zúčastňoval se i jejich TV show. Později pak Charlie založil také příležitostnou skupinu Area Code 615 a dlouhé roky byl hudebním režisérem populární show Hee Haw.

Album „The Versatile Flatt & Scruggs“ obsahovalo většinou staré prověřené skladby. „Wabash Cannonball“ a „Branded Wherever I Go“ byly spojovány se jménem Roye Acuffa, „Rose Conelly“ byla skvělá lidová balada, kterou ve 20. letech nahráli Grayson & Whitter a ve 40. letech Charlie Monroe, „Will You Be Lonesome Too“ byla dílem Altona Delmorea z Delmore Brothers, kteří ji hrávali ve 30. a 40. letech a na „Loafer´s Glory“ se autorsky podílela Mother Maybelle Carterová, s níž Flatt & Scruggs dříve také nahrávali.

Co bylo na těchto sessionech také nové, bylo zařazení pěti skladeb od mladého perspektivního skladatele Bruce (Utah) Phillipse. Asi nejznámější jeho skladbou se stala „Rock, Salt And Nails“, kterou souběžně s Flattem & Scruggsem zpopularizovala Joan Baezová, Steve Young a mnozí další. Don Law se domníval, že tato nahrávka by mohla zabodovat mezi singly, ovšem tentokrát se mýlil. Dalšími Phillipsovými skladbami byly „Starlight On The Rails“, „You´re Gonna Miss Me When I´m Gone“, „I´ll Be On That Good Road Some Day“ a „The Soldier´s Return“. Některé ovšem byly použity až na následujícím albu „Hear The Whistle Blow“.

Jedním z důvodů, proč Flatt & Scruggs chtěli vedle klasiky točit také nový materiál, byl neustávající příliv nových posluchačů jejich hudby. „Svoji působnost jsme rozšířili do vysokoškolských areálů a velkých měst“, říká Earl. „To už ale nebylo díky Cohenu Williamsovi a jeho firmě Martha White. On prodával své výrobky hlavně v pěti až šesti jihovýchodních státech, maximálně tak v deseti, a pro něho bylo jít do New Yorku a podobných velkých měst něčím, od čeho si mnoho nesliboval. A tak jej musela Louise, stejně jako já, přesvědčit, že ti mladí lidé jsou budoucími konzumenty jeho pečiva.“ Album „The Versatile Flatt & Scruggs“, jak už napovídá sám název, bylo tedy adresováno venkovskému i městskému publiku. I přes svoji nespornou kvalitu se však do hitparád neprobojovalo.

Přetrvávající popularita TV show The Beverly Hillbillies na stanici CBS zaručovala kapele Flatta & Scruggse stálou popularitu a oběma hlavním protagonistům, tedy Lesterovi a Earlovi, i pravidelné účinkování v této show. Například později, v roce 1968, hráli Lester i Earl pravidelně role přátel rodiny Clampettových, kde blondýnka Joi Lensingová hrála roli Lesterovy manželky.

V roce 1965 se Columbia rozhodla natočit k tomuto seriálu soundtrack. V televizi většinou vystupovali různí herci, kteří na playback zpívali před studiovou kapelou písničky napsané na zakázku. Lester a Earl byli jediní členové Foggy Mountain Boys, kteří se také na tomto albu představili. Písničky napsal a hudbu zaranžoval veterán Zeke Manners, který byl shodou okolností v roce 1932 členem string bandu The Beverly Hillbillies a později vystupoval s Eltonem Brittem. Do jeho studiové kapely byli pro tuto příležitost najati i dva bluegrassoví fajnšmekři, a to houslista Scott Stoneman a mandolínista Roland White a spolu s nimi i kytarista, zpěvák a skladatel Johnny Bond. Na sessionech 2. a 3. června 1965 se Lester a Earl podíleli na 8 nahrávkách.

V září roku 1965 začali Flatt & Scruggs pracovat na projektu, z něhož nakonec vzešlo album „Town And Country“, které bylo tématicky zaměřené, jak je ostatně uvedeno i v průvodním slově na přebalu desky. Na první pohled označují názvy písniček pouze určitá konkrétní místa, ovšem při pozornějším zamyšlení nad různorodostí skladeb je patrné, že byl opět vzat v potaz široký záběr posluchačů. Z tohoto důvodu Flatt & Scruggs čerpali z nejrůznějších zdrojů od Deana Martina („Houston“) po Jima Kweskina a jeho Jug Band („Memphis“).

Proslulá skladba Chucka Berryho „Memphis“, která byla z alba „Town And Country“ vybrána také na singl, způsobila v Nashvillu nemalý rozruch. Tři týdny poté, co Flatt & Scruggs natočili svoji cover verzi, nahráli tutéž písničku i Jim & Jesse, kteří se několik měsíců předtím stali členy Grand Ole Opry. Jejich singl s touto skladbou vyšel prakticky souběžně se singlem Flatta & Scruggse. Earl vzpomíná: „V té době nás velice bedlivě sledovaly kapely jako byly Jim & Jesse. Oni nás slyšeli zkoušet tuhle písničku a snažili se nás předběhnout. Proto jsme museli začít být velice opatrní, co se týče našich záměrů. Některé kapely nás sledovaly tak ostražitě, že jsme nakonec nemohli na naše sessiony nikoho cizího pouštět“. Columbii trvalo šest měsíců, než natočený materiál vydala, takže menší a operativnější firmy měly dostatek času na to, aby si z repertoáru Flatta & Scruggse vybraly zajímavé věci. I z tohoto důvodu také museli Flatt & Scruggs opustit svoji dávno zavedenou praxi vyzkoušet nejprve novou věc při koncertech a podle ohlasu ji eventuálně natočit.

Na sessionech k albu „Town And Country“ se vedle Foggy Mountain Boys také poprvé objevil studiový frontman Grady Martin. Hrál lead a 12-ti strunnou kytaru, čímž Earla vrátil zpět k banju, a příležitostně i zpíval baryton. Martin se zúčastnil většiny všech dalších sessionů Flatta & Scruggse a dodal doprovodu silnější a rockovější rytmus.

Písničky alba „Town And Country“ byly ve většině případů velmi známé soudobé hity. Výjimku tvořily skladby jako „Jackson“, s níž sice Johnny Cash v roce 1967 vyhrál cenu Grammy, ale v září 1965 to zatím byla pouze zajímavá, i když chytlavá písnička od Billyho Eda Wheelera. Podobně i „Nashville Blues“ byla instrumentálka, kterou Earl napsal už před několika lety, ale dosud nebyla natočena. Novinkou byla také jedna z prvotin skladatelského génia Toma T. Halla „The Last Public Hanging In West Virginia“, která je postavena na skutečném příběhu chladnokrevného vraha Johna Morgana, v roce 1897 v Jackson County veřejně oběšeného, což byla pro mnohé zvědavce ze širokého okolí příležitost pojmout tuto událost jako piknik.

Na sessionech pro album „Town And Country“ byly natočeny i dvě skladby, které se tématicky odlišovaly, a proto vyšly téměř po roce na singlu. Byla to skladba britského písničkáře Donovana „Colours“ a „For Lovin´ Me“ od kanadského folkaře Gordona Lightfoota. Ani jedna z těchto nahrávek se však v podání Flatta & Scruggse do singlových hitparád neprosadila.

LP deska „Town And Country“ vyšla v lednu roku 1966 a byla přijata poměrně příznivě. Hned následující měsíc vstoupila do všech tří countryových hitparád, ale už v březnu ze žebříčků zase zmizela, když nejlepšího umístění dosáhla v Billboardu na 15., v Cash Boxu na 13. a v Record Worldu na 10. místě.

V prosinci 1965 natočili Flatt & Scruggs další tématický singl ke komedii televize CBS „Green Acres“ z venkovského prostředí. Pěvecky se tentokrát jako host na tomto singlu podílela také June Carterová. Titulní skladbu „Green Acres“ doprovázela na druhé straně singlu „I Had A Dream“.

Na tomto sessionu 14. prosince 1965 se kromě již zmíněných dvou písniček začalo nahrávat také nové gospelové album „When The Saints Go Marching In“, které pak vyšlo v červenci následujícího roku. V několika nahrávkách si i na tomto albu zazpívala a zahrála June Carterová.

Další, už poslední vyprávění o legendární skupině Flatta a Scruggse najdete na tomto hudebním webu v následujícím dílu…

Milan J. Kalinics, Brno

 

Použitá literatura a materiály:

• PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1948 – 1959 (Bear Family Records, BCD-15472, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
• PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1959 – 1963 (Bear Family Records, BCD-15559, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
• PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1964 – 1969, PLUS (Bear Family Records, BCD-15879, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
• LESTER FLATT & EARL SCRUGGS WITH THE FOGGY MOUNTAIN BOYS – FOLK MUSIC WITH AN OVERDRIVE (Peer International Corporation, 1962)
• AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, Pine Valley Music, 1997)
• ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2009)
• THE BIG BOOK OF BLUEGRASS (Edited by Marilyn Kochman, Foreword by Earl Scruggs, Publisher W. Morrow, 1984)
• COUNTRY MUSIC USA (Bill C. Malone, American Folklore Society, University of Texas Press, Austin, Texas, 1968)
• COUNTRY MUSIC WHO´S WHO (Record World Publications, Nashville, Tennessee, 1972)
• DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995)

 

Související články:
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 1. díl, 1948 – 1954
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 2. díl, 1955 – 1960
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 3. díl, 1961 – 1962
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 5. díl, 1966 – 1969
Earl Scruggs
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass