Letos již podeváté se v německém Bühlu konal největší německý bluegrassový festival. O tomto městě, proslulém svými švestkami, jsem psala už v článku o Evropském bluegrassovém Summitu v březnu.

Na programu bylo tentokrát šest kapel ze čtyř zemí. Poprvé v historii festivalu tam vystupovali také Švýcaři, a to Sunny Mountain Grass, Angličané The Toy Hearts z Birminghamu a Kanaďané Red Grass z Vancouveru. Zbývající kapely byli Američané, Valerie Smith & Liberty Pike z Tennessee, Special Consensus z Chicaga a Doyle Lawson & Quicksilver.

Již v pátek večer byl Bürgerhaus Neuer Markt vyprodaný. A úderem sedmé to vypuklo. Zahajovali Sunny Mountain Grass, ze začátku snad trošku nervózní, ale po vřelém přijetí publika to z nich brzy spadlo. Vznikli v roce 1988 a pořádají již po třináct let pod svou domácí horou Sonnenberg (od níž je odvozen název kapely) jeden z nejlepších zdejších bluegrassových festivalů. Zúčastnilo se ho již také několik českých i slovenských skupin. Hrají ve složení Robert Brunner – dobro, Andreas Kappeli – banjo, Thomas Custer – mandolína, Tom Borcherding (kromě Krüger Brothers jeden z nejlepších švýcarských muzikantů) – kytara a Daniel Girard – basa. Všichni krásně zpívají.

Kromě tradičních bluegrassových standardů jsme měli možnost slyšet také několik písní a capella, rychlé instrumentálky a také vlastní tvorbu. Celým programem je vtipně provázel Thomas Custer. Jeho „high lonesome“ hlasem zazpívaný a zajódlovaný Muleskinner Blues přivedl publikum přímo do extáze a musel pak několik částí opakovat znova a znova. Také Old Joe Clark v rytmu vlaku se moc líbil, a vlastni instrumentálka o španělském psu jménem Perruggio, který vždy ráno čekal na pláži, až začne Andy hrát na banjo…

I když hráli celkem 90 minut, obecenstvo si ještě vyřvalo a vytleskalo pár přídavků, poslední byla nádherná Who Will Watch The Home Place. Hoši byli spokojeni a prohlásili, že jsem jejich nejvěrnější fanynka, skoro jako maminka, neboť je znám od úplného začátku a vždy když vystupují v cizině, tak jsem tam s nimi. (mimo území Švýcarska hráli pouze dvakrát, a to na Bohemian festivalu v Písku v roce 2008 a teď tady).

A pak nastoupila formace Valerie Smith & Liberty Pike. Valerie Smith je bombastická zpěvačka a showmenka s obrovským charisma. Střídavě hrává na housle, mandolínu a tančí kolem mikrofonu. Tentokrát se ale představila pouze s mandolínou. Povídala, že si svoji zapomněla doma a zjistila to až na letišti. Chtěla prý si ji nechat poslat, ale stálo by to pomalu jako nová, tak se musí protentokrát spokojit s tím, že si ji bude půjčovat od Shane. Již deset let ji nerozlučně provází senzační houslistka, písničkářka a zpěvačka Becky Buller. Tu jsem kdysi poznala jako nesmělého teenagera. Za ta léta s Valerií se z nenápadné kukly vyklubal nádherný motýl. Také ona střídá housle pro změnu s banjem. Jejich hlasy fantasticky ladí.

Ostatní členové kapely se poměrně často mění. Tentokrát si děvčata přivezla pro mne úplně nového, ale opět výborného kytaristu Shane Blackwella a basistu Davida Tousley. Jako vždy je na cestách provází jejich neúnavný manažer J. Gregory Heinike. Valerie miluje lodičky na vysokém podpatku. Po příletu do Německa si koupila zrovna dva páry. Ze začátku koncertu básnila o tom, že konečně se její nohy prodlouží a zeštíhlí a nebude vedle Becky vypadat jako trpaslík. V krásných šatech a high heels se rázem proměnila v bluegrassovou Tinu Turner. První set měla na nohou ty první, v dalším ty druhé, ale její euforie pomalu vyprchávala. Ke konci již tancovala bosa. Politovala jsem ji, když jsem uviděla ty krvavé puchýře na patách po vystoupení… Parádo trp! A to má ještě pětitýdenní šňůru před sebou.

Becky si německé publikum získala v tom okamžiku, když promluvila německy. Také zapívala pár písní Elvise Presleyho z dob, kdy sloužil jako voják v Německu a starý šlágr zpěvačky Neny – Sechsundsechzig Luftbaloons. A diváci šíleli. Jinak Valerie se pohybuje na rozhraní bluegrassu, horalské muziky, swingu a akustické country. Dá se říct, že hraje takzvaný Southern Mix.
Kapela účinkovala na tomto festivalu již podruhé. Do Evropy jezdí skoro každý rok a vždy je obrovský zážitek vidět je živě. Patří k mým nejmilejším. Samotnou Becky jste možná měli možnost vidět se slovenskou kapelou před pár lety v Bratislavě. V Česku ještě nebyli, ale jistě by obohatili každý festival.

Nakonec se na pódiu shromáždily obě sobotní kapely a společně nám zahráli několik písní. Nejkrásnější byla You Are My Flower v podání děvčat a úplně poslední přídavek, nádherná instrumentálka od Billa Monroea – My Last Times On Earth nejenom mně vehnala slzy do očí. Bylo již dlouho po půlnoci, když se v předsálí muzikanti – diváci sešli k jam sessionu. Ještě to pěkně hučelo, když jsem po druhé hodině odcházela spát…

Sobotní ráno nás přes špatnou předpověď počasí probudilo sluníčkem. Festival začínal o půl jedenácté vystoupením kapely Redgrass, sympatickým kanadským triem z Britské Kolumbie, venku na náměstí zvaném Johannesplatz. Představili se nám příjemnou směsí tradičního bluegrassu, a old time music. Kris Boyd střídal mandolínu s kytarou, Steve Charles banjo s kytarou a Sean Cronin hrál na basu. Moc pěkně zpívali.

Také ze začátku vypadali nejistě a povídali, že někdy hrávají i na ulici. Ale srdce publika si získali hned po pár tónech. Myslím, že nejenom mne vrátili zpět do minulého století a byl to pěkný pocit! Během jejich vystoupení zmizely za jevištěm dva historické kočáry z nedalekého zámku, poháněné motorem místo koňmi. Záhy se znovu objevily a přivezly z nádraží další účinkující, tentokrát pro změnu trošku skurilní anglickou rodinnou kapelu Toy Hearts, která slavila v Německu úspěchy na posledním Bluegrass Jamboree, aneb festivalu na kolečkách (také jsem o tom dřív tady na BGCZ.net psala). Kapelu tvoří dvě atraktivní temperamentní zpívající sestry Hannah, hrající na mandolínu, a Sophia Johnson, jejich táta Steward, výborně hrající jak na banjo tak na dobro, strýc Howard Gregory na housle a Tom Bull na basu.

Děvčata nejenom že krásně zpívají, ale Sophia je snad nejlepší kytaristka, jakou jsem kdy viděla. Střídá Martinku s cikánskou kytarou na swing a na obě je jednička. Většinu svých mužských kolegů může klidně strčit do kapsy. Jak sama říká, její největší vzory jsou Clarence White a Django Reinhardt. Hrají trochu bluegrass, country, hodně swing, western swing a cikánské melodie. S naprostou lehkostí se pohybují mezi mnoha styly. Dají se charakterizovat jejich vlastní písničkou v rytmu swingu, Tequilla & High Heels – děvčata jsou stejně jako Valerie milovnice vysokých podpatků. V roce 2008 a 2009 se předvedli na IBMA v Nashvillu a byli na šňůře po USA. O Sophii se psalo v časopisu Acoustic Guitar. Také je sleduji řadu let, od jejich nesmělých začátků. Jdou nahoru jako rakety. Myslím, že se právě nacházejí na vrcholu své kariéry. Tatík mi prozradil, že se chystají natočit opět nové cédečko.

Hlavní program v Bürgerhausu začal ve dvě hodiny. Shromáždily se tam pěkné davy fanoušků, kteří se hned po otevření vrhli do sálu, aby získali co nejlepší místa. Bylo totálně vyprodáno. A to se už otevřelo nebe a začala parádní bouřka.

Odpolední program zahájili Redgrass. Tréma z nich již dávno spadla a předvedli nám prvotřídní program, protkaný humornými historkami. Mezi tradicí a převzatými věcmi jsme slyšeli i jejich vlastní tvorbu.

Po nich přišli na scénu Special Consensus Grega Cahilla z Chicaga. Ty jste měli možnost vidět v září 2009 v Jičínském divadle. V Česku se jim děsně líbilo a bylo jim tam moc dobře. Kamarádi muzikanti s nimi po koncertu jamovali a radostně popíjeli skoro do rána… Greg mi povídal, že poprvé v životě okusil moravskou slivovici. A tak se stalo, že také poprvé za svou dlouhatánskou kariéru zaspal a uletělo jim letadlo z Frankfurtu. Nejenom proto ale prý na ten koncert nikdy nezapomenou. Letos se mi nepodařilo jim něco sehnat, protože v té stejné době hraje v Praze Doyle Lawson. Ale doufají, že příště snad si tam budou moci opět zahrát.

Také oni trochu změnili obsazení. Místo Ryana Robertse, který byl v Jičíně, si přivezli nového kytaristu Dustina Bensona. Ten přijel do Evropy poprvé v životě. Také Ashby Frank změnil kapelu a místo něho nastoupil s mandolínou Rick Faris, který hrával odmalička v rodinné kapele The Faris Family. Kapela loni oslavila své 35. narozeniny a při té příležitosti vydala nove cédéčko The Special Consensus 35. Stejně jako tomu je u našich „čtyřicetiletých“ Poutníků, tři čtvrtiny členů nebyly v době vzniku kapely ani na světě. Greg za ta léta vychoval asi čtyřiačtyřicet mladých muzikantů. A projezdil s kapelou skoro celý svět. Donedávna byl prezidentem IBMA, mezinárodni bluegrassové asociace v Nashvillu. Jeho doprovodný styl hry na banjo je naprosto geniální. Pochopitelně, že kapela měla obrovský úspěch a všichni litovali, že hráli jen dva sety odpoledne a večer už ne.

Po nich znovu nastoupili Toy Hearts a také hráli jako o život. Předvedli nám celou paletu svého různorodého repertoáru. Přítomní muži si mohli oči vykoukat, dvě tak atraktivní a výborné zpěvačky a muzikantky pohromadě, to se jen tak nevidí. Tatík střídal banjo s dobrem a těžko říct, na co hraje líp. I strýček s houslemi a basista dělali, co mohli. Zazněla i ta jejich proslulá píseň Tequila & High Heels a nějaký fanoušek jim flašku tequilly donesl až na jeviště… Jelikož píšu jen reportáž, a ne román, už toho raději nechám.

Odpoledne uteklo jak voda a spousta přídavků zkrátila přestávku na večeři o víc než půl hodiny. Všichni museli opustit sál a hlavní hvězda večera – Doyle Lawson měl soundcheck (zvukovou zkoušku). Mělo se do sálu pouštět o půl sedmé, ale u dveří byly fronty už od čtvrt. Dovnitř nás nakonec pustili až skoro ve tři čtvrtě.

Večerní program opět začínali Redgrass, již pěkně rozehraní a rozezpívaní, takže se ukázali v tom nejlepším světle. Totéž platilo i o Toy Hearts. Znám je deset let, ale tak výborné jako ten večer jsem je ještě nezažila. A pak přišlo to, na co všichni nejvíc čekali. Legendární Doyle Lawson se svou kapelou Quicksilver. V Německu hráli naposled před šestadvaceti lety.

Napíši vám o nich jenom krátce, předpokládám, že se o nich po dvojitém květnovém vystoupení v Praze určitě dočtete z jiných zdrojů. Každopádně Doyle, ročník 1944, začínal v jedenácti letech na mandolínu, a již předtím zpíval jak doma s rodinou, tak v kostele. V osmi letech se obrátil k Ježíši Kristu a od té doby je hluboce nábožensky založený, jako ostatně většina amerických tradičních bluegrassových muzikantů.

Odjakživa byl obklopen hudbou, vyrůstal ve východní Tennessee v okolí Bristolu, který platí za kolébku Country Music, neboť již v roce 1927 tam své první nahrávky točili Blue Jodeller Jimmie Rodgers a Carter Family.

Prošel několika kapelami, první se jmenovala Country Cousins a na profesionální dráhu se dal v osmnácti letech v kapele Jimmiho Martina, samozvaného Krále bluegrassu. Od něho přešel k J. D. Croweovi a pak následovalo osm let s Country Gentlemen. V roce 1979 si založil vlastní kapelu Quicksilver. Jeho život by byl na knihu a jenom vyčíst jeho úspěchy by bylo nad mé síly. Každopádně Quicksilver platí za nejlepší vokální bluegrassovou kapelu všech dob. A vždy se pohybují na úplném vrcholu. Před pár měsíci se bluegrassové publikum značně rozhořčilo, protože si přidal do kapely bubeníka. Diskuse kolem toho byly a jsou nekonečné. Do Evropy si ho naštěstí s sebou nevzali, a tak se i nadále můžeme nerušeně těšit z jejich nádherných vokálů, které jsou skoro bez konkurence.

Ostatní členové kapely jsou Mike Rogers – kytara a nádherný zpěv, Jason Barie – housle, Corey Hensley – basa, kapelní benjamínek, nejnovější přírůstek banjista Jessie Baker, kterého jste měli nedávno možnost v Praze vidět s kapelou Flamekeepers Mike Clevelanda. Tajnou hvězdou večera byl pro mnohé jejich senzační dobrista Josh Swift. Přímo dobrový kouzelník!

Nakonec se všichni účastnici festivalu sešli na jevišti a zahráli nám Will The Circle Be Unbroken a několik dalších přídavků. I když bylo už dávno po půlnoci, obecenstvo stále nemělo dost. Myslím, že to byl nejlepší festival za těch 9 let existence. Bude těžké tuto vysokou laťku překonat na příštím, jubilejním desátém. Walter Fuchs, německá country legenda, který tuhle velkolepou akci za pomoci města pořádá, odvedl pořádný kus práce. Patří mu vřelé díky nás všech. Doufám, že příští rok tam opět bude i nějaká česká kapela.

Lilka Pavlak v Bülachu, 17. 5. 2011 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics 18. 5. 2011)