Blue Highway poprvé v Česku – reportáž

V pondělí 29. října 2012 nám Rosťa Čapek a Iva Louková připravili hudební lahůdku – dvojkoncert superbandu Blue Highway v pražském hotelu Pyramida… Kapela si v sobotu předtím zahrála ve vyprodaném Městském divadle severoněmeckého Oldenburgu a pražské koncerty byly jediné ve střední Evropě. Pochopitelně jsem kvůli nim odjížděla i přes hororové počasí autobusem v sobotu večer ze Švýcarska…

Kapela přijela do Prahy vlakem v neděli, byl to pro ně nevšední zážitek. Po jedné z takových cest vznikla písnička, která se v roce 2008 stala IBMA písní roku: Through the Window of a Train. Vlaku si tady užili až až, protože další den odjížděli opět do Berlína na letiště. Naštěstí neletěli přímo do té hrůzy po hurikánu Sandy na východním pobřeží a dostali se v pořádku domů.

Blue Highway je tak trochu moje srdeční záležitost. Poprvé jsem je viděla na IBMA předváděčce v Owensboru (Kentucky) v roce 1995 a řekla si: „Tihle hoši mají na to udělat díru do světa a musím je dostat do Evropy“. Za rok na to v Owensboru hráli znovu, a to již získali titul IBMA Objev roku 1996.

V roce 1997 jsem je chtěla na Dobrofest do Trnavy, ale kapele se to moc nezdálo, tak tam vyslali na výzvědy pouze Roba Ickese. Zahrál si tam v triu s Joe Cravenem a Derekem Jonesem a měli obrovský úspěch. Tak se tam v roce 1998 vydala kapela již kompletní a bylo to opět super. Aby se trochu zmenšily náklady, naplánovala jsem jim ještě jeden koncert v Rakousku. Na skoro hodinovou hororovou epizodu s rakouskými celníky na slovensko-rakouských hranicích nikdo z nás určitě nezapomene… Také vyprodaný koncert v Linci byl vynikající. Hoši odlétali další den z Prahy s tím, že by si moc rádi zahráli jednou i tam. A ten sen se jim teď splnil.

Rosťa původně naplánoval pouze večerní koncert a jaké bylo jeho překvapení, že byl vyprodaný během dvou dní. Přidal tedy ještě další odpolední koncert a lístky také zmizely jako čerstvé rohlíky. Kdo tam nebyl, má čeho litovat, neboť oba byly bombastické a fanoušci z celé Evropy na ně budou ještě dlouho vzpomínat. Byli tam Italové, Holanďané, Rakušáci, Němci, Poláci i Slováci a kdo ví, kdo ještě… Kamarády Slováky moc mrzelo, že se neuskutečnil i plánovaný koncert v Bratislavě.

Napřed vám kapelu aspoň trochu představím. Psát o nich by asi bylo na celou knihu…

Vedoucím skupiny je kytarista Tim Stafford z Kingsportu (Tennessee), mimo jiné jeden ze zakládajících členů kapely Alison Krauss & Union Station. Jezdil s nimi intenzivně dva roky a pak odešel, neboť hudebního průmyslu měl za tu dobu plné zuby. Také se chtěl víc věnovat rodině a malému synkovi. Časem s kamarády založili Blue Highway. Tim je všestranně nadaný a jeden z jeho posledních počinů je kniha Biografie Tonyho Rice „Still Inside“, kterou dali dohromady s na Havaji žijící Carolinou Wright.

Basista, výborný zpěvák a výjimečně nadaný písničkář Wayne Taylor z Jihozápadní Virginie jezdil dvacet let s náklaďákem a hrával s různými kapelami na víkendových tancovačkách. S kapelou Blue Highway se mu splnil životní sen…

Shawn Lane také vyrůstal v Jihozápadní Virginii, jako ostatně i jiné veličiny, například Stanley Brothers, či Jim a Jesse. Zpívá jak anděl a hraje skvěle na mandolínu i housle. V minulosti spolupracoval mimo jiné s Ricky Skaggsem, či Doyle Lawsonem.

Banjista Jason Burleson pochází z muzikální rodiny ze Severní Karolíny a hraje na všechno, co má struny. S Timem Staffordem ho dala dohromady záliba v hudbě Django Reinhardta. Jako jediný z rodinných důvodů na čas kapelu opustil. V Trnavě ho tehdy zastupoval Tom Adams. Ale dobří holubi se vracejí a kapela dnes hraje ve stejné sestavě jako před osmnácti lety, kdy vznikla.

Rob Ickes, čtrnáctinásobný IBMA dobrista roku pochází z „typicky bluegrassového státu“, z Kalifornie. Jeho prarodiče hrávali v old-time fiddle bandu a již jako dítě s nimi hrával pravidelně na víkendových sessionech. K houslím ale žádný vřelý vztah neměl. Jeho maminka ho s sebou brávala na bluegrassové festivaly, a tam ve třinácti poprvé slyšel hrát Mike Auldridge a zamiloval se do dobra. V roce 1992 se přestěhoval do Nashvillu a začal se živit jako studiový muzikant. Já se s ním seznámila na šňůře s kapelou Laurie Lewis před dvaceti lety. Zahráli si tehdy i v Praze a Brně. Rob drží rekord jako nejčastěji vyznamenaný muzikant v historii IBMA a nahrávky, na kterých účinkuje, se nedají snad ani spočítat. Jenom s Blue Highway je jich deset.

Na dvojcédéčku z patnáctých narozenin kapely – 15th Anniversary Collection – trůní i jedna z mých četných fotek z jejich narozeninového alba. Je jich tam pár i z Trnavy. Měla jsem to štěstí a vyhrála tehdy soutěž o nejlepší fotku s jednou z country festivalu Albisguetli v Curychu… Můžete se na ně kouknout na http://bluehighwayband.com/Pages/15thAnnPhotoAlbum.html

Oba koncerty kapela zahájila tradičně písní Lonesome Pine Wayne Taylora z prvního cédéčka s názvem It’s a Long, Long Road, které v roce 1995 odstartovalo hvězdnou kapelní kariéru. Pak následovala spousta dalších, jedna hezčí než druhá, většinou z jejich vlastní tvorby.

Wayne nám také zazpíval píseň Fräulain, která měla velký úspěch v Německu. Je to prý jediná s německým názvem, kterou umí a hrávali ji v začátcích kapely. Marně však hledali nějakou píseň s aspoň jedním českým slovem, ale napadlo je jenom Ship Ahoj, kterou bohužel zazpívat neumí…

Jednu chvíli kapela opustila jeviště a zůstal tam jen Rob Ickes a sólově zahájil skladbu The Old Rugged Cross z jejich gospelového alba Wondrous Love. Po chvíli se k němu připojil zbytek kapely. Potlesk nebral konce. Další byla Sycamore Hollow. Poslední skladbou před přestávkou byl vynikající gospel Wondrous Love. Začala hrát mandolína, pak následoval zpěv Wayne Taylora a každou slokou se k němu přidávali teď již pouze a capella další zpěváci. Nádhera, která se musí slyšet, třeba u nich na domovské stránce… Nebyla jsem jistě jediná, komu naskočila husí kůže. Není divu, že letos opět dostali titul IBMA v kategorii vokální skupina roku.

Následovala přestávka, kde členové kapely podepisovali cédéčka, ale bylo tam tak narváno, že se k nim nešlo dostat. Druhý set zahájili již dříve zmíněnou skladbou Through the Window of a Train. Nádherný byl gospel Some Day z jejich desky Midnight Storm…

Publikum rozesmály variace Tima Stafforda na téma písně Oh Death, kterou zpíval Ralph Stanley ve filmu Bratříčku, kde jsi… Tim je vůbec rozený komik. I jeho píseň If You’ve Got Something to Say, kterou napsal společně s Jonem Weissbergerem, vykouzlila na tvářích diváků nejeden úsměv.

Postupně nám hudebně představovali členy kapely. Shawn Lane nám mimo jiné zazpíval svou titulní píseň z jejich posledního alba Sounds of Home, která byla více než 3 měsíce na vrcholu bluegrassové hitparády, krásná byla Blue Bird Days. To ještě nevěděli, jak moc aktuální bude Shawnova píseň Storm… No, vše se nedá vypsat…

Jedna z posledních byla superdlouhá novoakustická instrumentální smršť, která vyvrcholila zpěvem Wayna Taylora – nepamatuji si název, zpívá se tam …Many miles from home… Nejenom přítomné muzikanty, a těch tam bylo požehnaně, zdvihla ze sedadel. Následoval potlesk ve stoje „Standing Ovations“… Kapela pochopitelně musela přidávat, a to píseň Billa Monroea Wicked Path of Sin. Posledním přídavkem byla zase tradice, skladba Little Maggie.

Vše krásné musí někdy skončit a kapela by se sem do Česka moc ráda vrátila. V předsálí bylo tak narváno a moje kamarádka, u které jsem spala, spěchala domů, tak jsem se k nim ani nedostala na společnou fotku, jen jim zamávala na rozloučení…

Díky patří Rosťovi a Ivaně za uspořádání koncertu, všem sponzorům a Jirkovi Maškovi za výborný zvuk. Pochopitelně všem muzikantům i divákům za vytvoření jedinečné atmosféry. Ještě dlouho mi jejich nádherná muzika zněla v uších.

Lilka Pavlak v Brně, 6. listopadu 2012 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 15. listopadu 2012)