Vojtěchovský festival oslavil svoje kulaté výročí – 10. ročník – s noblesou i navzdory tomu, že hlavní festivalový den kromě tradičně optimisticky naladěných lidí navštívilo letos i deštivé a chladné počasí. A na kráse mu neubrala ani nutná improvizace z důvodu výpadku tří předem ohlášených kapel. Tohle je důkaz neobyčejné životaschopnosti akce, výjimečného postavení mezi hudebními festivaly a stejně výjimečných kvalit organizátorů i většiny jeho návštěvníků…

Zatímco páteční večer i noc si všichni z hlediska počasí pochvalovali a noční jamy končily až k ránu (účastníků zde už v pátek bylo více než například na Banjo Jamboree a mě docela mrzelo, že jsem nemohl přijet o den dřív), v sobotu dopoledne dolehly na Vojtěchov těžké olověné mraky. Předpovědi počasí na tento den nebyly příznivé nikde, ale přesto se dalo ještě doufat, protože z každého mraku neprší. Bohužel, povětrnostní předpověď tentokrát meteorologům vyšla.

Sobotní program začal ještě v suchu podle plánu, jen pár minut po odpolední druhé hodině. Odstartovala jej čtyřčlenná havlíčkobrodská skupina Bez Dobra. Jejich blok jako první kapely na scéně nebyl záviděníhodný, je to nejtěžší pozice na jakékoli akci, která se teprve rozbíhá, ale kapela připravila cestu k divákům pro ostatní vcelku dobře. Její silnou devizou, kterou chci obzvlášť vyzdvihnout, je instrumentální sehranost a brilance. Ve svém repertoáru mají dlouhodobě zařazené mnohé technicky náročné skladby, mezi kterými nechybí například tradicionál Beaumont Rag nebo původně jazzový standard Caravan. V provedení kapely lahůdka.

Skupina, která odstartovala prudký liják, a to hned na začátku své produkce, nastoupila na scénu jako druhá. Představovat The Log nějak blížeji, by bylo pro čtenáře tohoto webu nošením dříví do lesa. Tradiční repertoár legendárních Stanley Brothers, stylové oblečení, zpěv na jeden mikrofon a tomu odpovídající standardně vyrovnaná produkce. Kapela odvedla přesně ten výkon, který odvádí vždy a který od ní každý, kdo ji zná, čekal. Nepřekvapila, ale ani nezarmoutila. Až na ten déšť, za který pochopitelně nenesla žádnou odpovědnost.

Přišel okamžik, kdy se část publika přemístila do sušší hospody U Posledního Mohykána v bezprostřední blízkosti areálu, protože déšť spustil s nebývalou prudkostí, nicméně drtivá většina návštěvníků setrvala a dokonce jsem zaznamenal, že navzdory počasí stále ještě noví lidé přicházejí. Neprohloupili.

Skupina BlueGate z Plzně vnesla na scénu zvuk moderního bluegrassu a z většiny ověřený repertoár, který jí získává přízeň fanoušků a který jí také na loňské Zahradě vynesl Krtka, bezpochyby prestižní ocenění. Nechyběly hitovky z jejich živé desky vydané v roce 2006 (například Jolene od Dolly Parton), ani nový materiál a diváci se navzdory chladu začali rozehřívat.

Po bloku Západočechů nastoupil na stacionární pódium kryté ze všech stran Minaret ze Slaného se zpěvačkou RoseeAnn. Naživo jsem je neslyšel celý rok a proto musím říct, že kapela, kterou na její hudební pouti sleduji už dlouho (a mám tak možnost porovnávat), udělala za tu dobu další výrazný krok dopředu. Ve vyhranosti, ve vokálech, v pravdivosti projevu, v oživeném repertoáru o nový materiál, v celkovém dojmu. Zařazení RoseeAnn (jinak Jiřiny Langové) mezi vokalisty této formace je přínosné nejen tím, že se rozšířil původně výhradně český repertoár o anglicky zpívané věci a že vznikl protipól k dosud jen mužskému sólovému zpěvu, ale především v tom, že v současném obsazení dokáže skupina více ventilovat emoce. To bylo nejvýrazněji znát v písničkách Nobody Hops A Train Anymore od Melonie Cannon a ve Slow Me Down. Samozřejmě, že obrovský podíl na celkové impresi (a to platí u všech účinkujících) měla excelentní práce zvukaře Jiřího Elgera.

Už během vystoupení kapel Blue Gate a Minaret se na prostoru bezprostředně pod pódiem (který nebyl krytý před deštěm) objevili první spontánní tanečníci. Musím přiznat, že jsem to v takovém počasí nečekal a že mě to překvapilo. Samozřejmě příjemně. Mám rád lidi, kteří se dovedou oprostit od všednosti a kteří se dokáží bavit bez ohledu na okolnosti. Na tyto lidi všech věkových skupin, od dětí až po důchodce, má Vojtěchovský festival mimořádné štěstí a jsem pokaždé rád, že mezi takovými mohu ten víkend, kdy se festival koná, pobýt i já.

Skvělým dramaturgickým tahem bylo pozvání skupiny Karel Zich Revival z Valašského Meziříčí, která vystoupila po Minaretu. Jak už napovídá název, její repertoár tvoří písničky předčasně zesnulého zpěváka Karla Zicha. Nejen z reakce diváků bylo jejich vystoupení pro všechny opravdovým zážitkem. I když existují už od roku 2006, slyšel jsem tuto skupinu poprvé živě a musím říct, že takhle má podle mne vypadat revival. Problém některých jiných revivalových kapel spočívá v tom, že se snaží původní předlohy imitovat a ne bezdůvodně najdete ve slovníku cizích slov u výrazu „epigon“ tři významy – následovník, pokračovatel, napodobitel. Pro kapelu Karel Zich Revival platí ty první dva. Podobnost hlasu ústředního zpěváka a kytaristy Bohumila „Boba“ Skýpala s hlasem původního interpreta je až zarážející a pódiový projev celého souboru je mimořádně přesvědčivý. Ostatně na jejich webu www.zichrevival.cz/AboutBand.html jsou v současné době ke slyšení tři studiové nahrávky, posuďte sami, stojí to za to!

S festivalem ve Vojtěchově je neodmyslitelně spojena skupina Taverna. Má zde spoustu osobních přátel, známých, fanoušků i fanynek, lidí, kteří snad ani neznají původní repertoár New Grass Revival (ze kterého kapela dnes už jen částečně čerpá), lidí, kteří často ani netuší, jak tomu progresivnímu projevu říkat, nikdy neslyšeli bluegrass ani jeho pozdější deriváty či sloučeniny. Ono to totiž není vůbec důležité. Muzika se nehraje kvůli názvu. Muzika je sdělení, radost, smích i slzy, rytmus, drive i pokora… A tohleto Taverna těm lidem pod pódiem už roky dává. A oni jí to vrací, radují se, zpívají spolu s ní Rád vítám všechny známé, protože to vyjadřuje tu velikost chvíle a jejich pocity. Byl jsem na Tavernu zvědavý, protože v jejich středu hraje nový kytarista a protože vím, že celý rok pracovali na obohacení svého repertoáru. A stejné překvapení, které jsem zažil na závěr jejich vystoupení, zažili i další jejich posluchači, když jako přídavek zazněl v provedení „a cappella“ čtyřhlasý gospel. Bezpochyby výsledek pedagogických kvalit Michala Hromčíka, který s nimi na začátku roku působil. Skvělý počin, který pak odměnil němý úžas diváků a samozřejmě i zasloužený potlesk.

Jak jsem už zmínil v úvodu, v průběhu sobotního programu bylo nutno přikročit k dramaturgickým změnám. Že nepřijede Svaťa Kotas Band, se vědělo už dopředu, zhruba v polovině týdne. Kontrabasistka a zpěvačka Lenka Voříšková měla závažné zdravotní potíže a rozhodně se nejednalo o žádnou banalitu. Naštěstí, doufáme všichni, bude v pořádku a určitě jí držíme palce a přejeme brzké uzdravení. Ale navíc nemohl přijet ani folkový A.M.Úlet, který hrál předtím ve stejný den na festivalu Hoří, má panenko v Lipůvce u Brna, a pozdě v noci se hlavní pořadatel a dramaturg festivalu ve Vojtěchově, Břeťa Hrda, dozvěděl, že nedorazí ani Cop, který hrál opět v ten samý den v Břestku. Mimořádně nepříznivé povětrnostní vlivy na celém území republiky zkomplikovaly všem pořadatelům jejich akce a navíc neumožnily těmto dvěma kapelám dojet do Vojtěchova v rozumném čase. Je to vždy nelehké rozhodování pro kapelu, která ví, že na ni čekají její fanoušci, je to také otázka morální a organizační síly a schopnost improvizace dramaturgů akcí se s takovou věcí vyrovnat, ale je potřeba si uvědomit, že otázka bezpečného přesunu z akce na akci je stejně důležitou prioritou, jakou je bezpečí diváka v případě živelných pohrom. Chci zdůraznit, že improvizace Břeti Hrdy a dalších spoluorganizátorů festivalu ve Vojtěchově tuto situaci zvládla naprosto skvěle. A kdyby diváci na plakátech nečetli program, patrně by si ani neuvědomili, že k nějaké změně došlo.

O zbytek programu festivalu se tak zasloužily tři skupiny. Neplánovaně to byla Soft & Easy, kterou jsem bohužel neslyšel. V době jejich vystoupení jsme řešili s ostatními členy redakce bgcz.net změny na tomto webu, které se (a já doufám, že pozitivně) dotknou vás všech a postupně se s nimi budete setkávat už od příštího měsíce, pokud se nám podaří bezproblémový upgrade. Ale byly to i otázky spojené s dalšími aktivitami, které by měly být přínosné celé bluegrassové komunitě. A proč to nepřiznat, prostě jsme se potřebovali i my na chvilku schovat před všudypřítomným vlhkem a zimou.

Pak to byla stálice na české bluegrassové scéně, vitální a stále lepší, perfektně vyhraný a ostřílený Album z Chomutova. Kapela vznikla ještě za starého režimu a tak není snad ani třeba její výborný a dravý bluegrassový projev blíže představovat. Díky výpadku Copu se tak stal Album tou hvězdou, která končila pozdě v noci oficiální část představení. A po právu.

Pochopitelně, že zdaleka nebyl konec, zábava se vlastně stále ještě rozbíhala. Na scéně se objevila kapela Větrolam, jejíž nelehký úkol spočíval v bálové produkci až do pozdních ranních hodin. Stále poprchávalo, stále byla zima, ale teď teprve se taneční prostor pod pódiem zcela zaplnil. Bez ohledu na kaluže, bez ohledu na bláto. Už jsem o tom psal několikrát a znovu chci zdůraznit, že označení „bálová kapela“ si může někdo vykládat nesprávně. Jsou bálové kapely, jejichž repertoár i provedení není souměřitelný s kapelami pódiovými, soustřeďujícími se na vyhraněný hudební materiál, který se navíc mnohdy k tanci nehodí. Skupina Větrolam je ale srovnatelná se vším ostatním, co ve Vojtěchově hrálo. Navíc neúnavnost jejích muzikantů je naprosto obdivuhodná. Dokáží bavit bez oddechu všechny lidi, kteří by ve městě už dávno spali, až do tří hodin do rána.

Country Vojtěchov není soutěžním festivalem. A já doufám, že ani nikdy nebude. Ale kdyby byl, dostali by letos tu pomyslnou palmu vítězství alespoň ode mne všichni. Za výbornou produkci ve chvílemi až velmi nepříjemném počasí, za umění rozdávat se posluchačům až za hranice svých možností, za to, že se z jejich tváří i srdcí nevytrácel úsměv za žádných okolností. Ve Vojtěchově jsou vítězové vždycky všichni.

A nemyslím jenom na muzikanty na scéně. V publiku i na jamech se objevila řada hudebníků z jiných kapel, které zde nehrály, a podporovali ty hrající. Například někteří členové Svaťa Kotas Bandu, kytarista Nové Sekce a mnozí další, kteří se pak, když už šli spát i ti nejvytrvalejší, stejně ještě dokázali bavit a hrát až do rána. Slovy téměř nepopsatelná atmosféra.

Řada recenzentů hudebních akcí kriticky hodnotí tu či onu kapelu. Je to přece tak snadné hledat sem tam špatně domáčknutý tón nebo lehce nedotažený hlas. Je to důležité? Zdaleka ne! Není to vůbec důležité. Důležitá je atmosféra takové akce. Je to o muzice, jistě, ale také o prožitcích, o dobrém jídle a pití, o tom, že je možné si umýt ruce jako normální člověk, zahřát se, pobavit se… Je to také o ocenění těch, na které se často zapomíná. Tak jako v muzice často posluchače zajímá jen interpret a už vůbec ne jméno autora té nebo jiné písničky, tak si někdy neuvědomujeme, že by jedno nebylo bez druhého. Bez armády těch bezejmenných a přitom nesmírně důležitých.

Ve Vojtěchově to byl především Jirka Elger (a celý jeho tým), kterému chci poděkovat nejen za skvostný zvuk, který poskytuje na všech akcích, na kterých se jako zvukař podílí (zvučil mj. i koncerty Claire Lynch v roce 2007 a Infamous Stringdusters vloni v Bratislavě), ale také za hru na baskytaru a kytaru na posledním vojtěchovském jamu a nakonec i za příjemné téměř dvouhodinové povídání o muzice, společných známých, jachtaření i technických aspektech zvukařské práce. Byli jsme v neděli ráno o půl sedmé ve Vojtěchově poslední dva bdící. Zamysleli jste se někdy nad tím, jak bolí záda zvukaře po dvoudenní akci, jaký to je nápor na nervy zvučit tolik různorodých hudebních těles a za každých okolností jim i divákům poskytovat v maximálně možné kvalitě solidní zvuk, vystavovat povětrnostním vlivům techniku za statisíce korun… I dobrý zvukař je součástí celku a celkově příznivého dojmu na dobré akci.

Pak to byl stejně neúnavný a charismatický spíkr Josef Sandy Nosek z Českého Rozhlasu Olomouc, který uváděl kapely a vyplňoval nezbytně nutné technické pauzy při jejich střídání na scéně. Člověk, který hodně dělá pro periferní hudební žánry tím, že zve hudebníky z menšin do svých pořadů.

Ale jsou to i další. Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik hodin musí v občerstvovnách od rána až do rána (a to doslova) stát prodávající jídel, pití… Všechny jsem tam viděl a všichni se stále usmívali. I tohle jsou profesionálové. A mohl bych pokračovat místními hasiči, připravujícími tradiční opékané makrely, šoféry, neustále doplňujícími zásoby pití i jídla, organizátory, dohlížejícími na to, aby všechno klapalo i když všechno neklape. A v neposlední řadě naprosto výborným publikem…

Ti všichni mají můj obdiv i dík…