Zdálky slyšíte muziku – něco rychlejšího s výraznou druhou dobou a říkáte si: to by asi mohl být bluegrass! Kolikrát se vám to stalo? A když přijdete blíž, zjistíte sice, že tak úplně nebyl, ale stejně to mělo dobrý šmrnc. Ani to nemusí pocházet z skotských nebo irských tanečních nápěvů, z nichž se řada melodií dostala do Appalačských hor s modrou trávou. Trochu synkopovaná polka někdy úplně stačí a připadne nám to bluegrassu blízké, kromě toho to máme kdesi v genech po předcích. Rychlé písně ve dvoučtvrťovém taktu se najdou i doma na Horňácku. Balkán je výborným zdrojem temperamentních vypalovaček – jak by mohl podrobně referovat Jirka Plocek a nakonec to na svých poslechovkách i dělá.

Bluegrassové nebo newgrassové nahrávky recenzenti někdy označují jako vysoko-oktanové country nebo turbo-country. Grassicana je nový pojem, používaný tak necelý rok. Už dlouho se používá označení americana pro hudbu nějakým způsobem blízkou původním stylům, které Amerika považuje za svoje: blues, country, swing, bluegrass, funk. Z této množiny část, která má bližší spojitost s bluegrassem – třeba díky použití akustických nástrojů jako banjo, mandolína, fiddle – se nově začalo říkat grassicana a tato stylová škatulka už má i svoji hitparádu. Do škatulky se vejde i všechno modernější včetně newgrassu, takže se vyplatí ji sledovat.

Pojďme si ukázat několik svižných písní z jiných zdrojů, které mají s bluegrassem podobný minimálně rytmus, natož když se v něm ozvou v rychlém tempu povědomé harmonické postupy, třeba typu G – emi. A nemusí to být amerického původu.

První turbo vypalovačka je tak trochu malá domů. Vokální předělávka nemá žádné nástroje, tak ani jednoznačně neurčíte – je to bluegrass nebo není? Rychlá píseň pochází od brněnské kapely jménem Poletíme?. Ti ji mají v tempu přes 150 bpm. Vokální verze nemusí brát ohled na to, jestli se to dá uhrát. Zpěváci navíc cítili, že by to sneslo o něco svižněji, tak to pocitově nakopli, změřené tempo bude přes 180: Megafon – Tři kámošky. Asi si všimnete, že nahrávka je stoprocentně živý záběr ze zkušebny, zvuk natočený v hotovém stereu přímo z analogového mixpultu, takže bez možnosti míchaní a dalších úprav. Proto je mix nedokonalý, trochu je zakrytý sólový hlas. Jen pro doplnění: Poletíme? je sympatická energická řachanda s kultovním publikem po republice a s dobře ulítlými texty, jaké umí psát hlavně výtvarníci. Jedno jejich album se jmenuje Kroskántry a někde tam výborně pickuje i Svaťa Kotas.

Další vypalovačka už má akustické nástroje, Balkán přeskočíme a nahlédneme do slunné Hellady. No není to príma rytmus? ΔΕΣΠΟΙΝΑ ΒΑΝΔΗ – ΑΠΟΨΕ ΣΤΙΣ ΑΚΡΟΓΙΑΛΙΕΣ . A kdo má zájem slyšet víc včetně instrumentálních sól, tu je celá směska.

Podíváme se přece jen i na něco irského. Svižné tancovačky znějí v irských hospodách i dnes, na housle je tam kromě Irů hrají i japonské vzdělané fiddlerky, jak jsem viděl nedávno v Galway. Banjo je většinou čtyřstrunné a hrané trsátkem. Najdeme ovšem i výjimky, výborně to s pětistrunným dávali třeba legendární Pogues, které mě naučili poslouchat bluegrassáci ve Stockholmu. Pěknou ukázkou, i když ne tak rychlou, je  jejich If I Should Fall From Grace With God. Skvělý refrén „Let them go boys“ je pěkně chytlavý. A irská exploze punkového nadšení na pozici 0:56 je taky působivá, ta tam musí být, je i na studiové verzi z desky. Kluci, hlavně zpěvák Shane MacGowan, měli zamlada působivé charisma.

Z Irska 80. let přeletíme do toho dnešního výbornou písní s pětistrunným banjem: Mumfordi – I Will Wait nebo také výborným záznamem stejné písně z jiného pódia. Děcka, takhle se dají vyprodat i větší amfíky!

Nejznámější folková kapela světa z Liverpoolu taky uměla rychlejší countryovky. Sir Paul tomu říká „slight toe-tapper“ a George si tu pěkně dává kytarové sólo, šanci použít G-run ale ani jednou nevyužil:  I’ve Just Seen A Face.

Ještě jednu dobrou americkou pecku k tématu, která urazila cestu od folku přes newgrass až po dance-club si necháme na samostatný článek.

Michal Hromčík, Brno