Martin D-28 č. 58957 – příběh kytary

Slavné hudební nástroje mívají často fascinující příběhy – tak je tomu i v případě kytary 58957, jejíž místo v historii akustické hudby je dnes doslova legendární. Je spojená se jmény Clarence White a Tony Rice.

Rok 1935 byl starý teprve tři týdny, ale už to vypadalo na jednu z nejvíc zasněžených zim v těch letech. Z Kanady přišla zimní bouře, která na severovýchodě naházela 30 centimetrů sněhu, než se o pár dnů později přesunula k oceánu. Do 23. ledna zůstaly některé podniky ve východní Pensylvánii zavřené, to ale neplatilo o dílně C.F. Martin Guitar Company, kam něco přes 30 pracovníků dorazilo na svou obvyklou směnu. Pustili se do práce na výrobě pro novou objednávku – 12 kytar dreadnought s palisandrovým tělem. Mezi nimi byla i ta, která měla na bloku krku vyraženou identifikaci: D-28, 58957. O dva měsíce později byl nástroj, opatřený strunami a zabalený, se zbytkem objednávky vyexpedován. Od té chvíle se nám příběh kytary na nějaký čas ztratil z dohledu. S jistotou se ví až následující:

V roce 1959 kytaru zakoupili v hudebním obchodě v Los Angeles mladí bluegrassoví hudebníci Roland a Clarence Whiteovi. Otec chlapců, Eric White Sr. (původním jménem LeBlanc, rodina pocházela z Kanady), je už dřív brával s sebou na podobné výlety, během nichž kupoval předválečné kytary Martin herringbone (tj. zdobené lemováním se vzorem rybí páteře), obvykle za ne víc než 70 dolarů, s úmyslem je opravit a prodat se skromným ziskem. Tentokrát chtěl ale 15letý Clarence kytaru model D-28, která by mohla být jeho vlastní. Bohužel – nebo naštěstí, záleží na úhlu pohledu – Roland a Clarence v ten den neměli moc peněz a v žádné z asi tuctu zastaváren, které navštívili, nenašli jedinou D-28, kterou by si mohli dovolit koupit. V jednom obchodě tam ale, opřená v rohu spolu s dalšími nástroji čekajícími na opravu, stála 58957. Za pro ně tehdy značnou sumu 25 dolarů koupili Martinku herringbone z roku 1935 v tom stavu jak byla.

Bratři přinesli kytaru beze strun domů a doufali, že ji jejich otec dokáže přivést zpět k životu, ale ten ji hned, jak na bídně vypadající D-28 pohlédl, prohlásil za beznadějnou záležitost. Nějaký neznámý ničema odřezal část ozvučného otvoru té ubohé věci a zanechal otvor o průměru skoro 12 centimetrů. Její původní hmatník zcela chyběl a byl provizorně nahrazený ebenovou deskou, která byla přidržovaná ke krku lepící páskou. Pickguard se od vrcholu odlupoval a chlapcům trvalo jen krátkou dobu, než jej osvobodili úplně. Den nato přinesli Roland a Clarence svou Martinku ke kytarářovi a jeho prognóza byla povzbudivější než tátova. S ozvučnou dírou se samozřejmě nedalo dělat nic, ale prohrabal se zásobníkem na díly a přišel s hmatníkem, který se hodil dost dobře: kousek z kytary Gretsch s 22 pražci, jehož rozteče byly založeny na menzuře skoro stejné jako u dreadnoughtu Martin. Chlapce sice vyděsilo, když slyšeli, že oprava bude stát zhruba tolik, kolik zaplatili za kytaru samotnou, ale už se nedalo couvnout. O týden později dostali svou D-28 zpátky, osazenou strunami light a znějící v zásadě tak, jak by měla. Než odešli, kytarář varoval mladé pickery před používáním strun heavy, aby to „neohnuli“ a nezpůsobili, že se na kytaru nebude dát hrát – což oni samozřejmě stejně udělali.

Ve výbavě nástrojů rodiny Whiteových byly i další kytary, například Martin D-18 z roku 1952, který táta koupil v obchodě s klavíry v Los Angeles, kde skoro tři roky ležel a chátral. Ale D-28 herringbone byla i přes svůj pestrý vzhled a stále se zvyšující dohmat Clarenceova a jako taková se v myslích mnoha lidí spojila s kalibrem hry, který se objeví maximálně jednou za generaci, pokud vůbec. Během let, kdy vlastnil a používal upravenou D-28, změnil Clarence White směr vývoje hry na kytaru v bluegrassu.

V roce 1960 uviděl devítiletý bluegrassový hráč Tony Rice, který se nedávno přistěhoval do jižní Kalifornie a hrával na kytaru v rodinné kapele podobně jako Clarence, kytaru v zákulisí jedné hudební show. „Bylo to poprvé, co jsem se někde objevil,“ vzpomíná Rice. „Viděl jsem tu starou D-28 a neměla na hlavě žádnou značku, tak jsem se zeptal: ‚Co je to za kytaru?‘ a Clarence na to : ‚Je to Martin.‘ Nikdy jsem takovou neviděl. Myslel jsem, že všechny dreadnoughty jsou D-18! Tak jsem se zeptal: ‚Je to D-18?‘ On řekl: ‚Ne, to je D-28.‘ Nikdy jsem o D-28 neslyšel. Jediná věc, kterou jsem věděl, bylo, že vypadá strašně, ale devítiletému klukovi zněla jako za milion!“ Clarence nechal mladšího kluka zahrát si na herringbona tak dlouho, jak chtěl. „Dohmat byl tak vysoký, že to skoro nešlo,“ říká Rice. Možná v ten den vzniklo nějaké spojení mezi Tonym a tou kytarou.

Bratři Whitové pokračovali v hudebních aktivitách, napřed jako Country Boys, později jako Kentucky Colonels. Clarenceovo hraní s těmito kapelami bylo revoluční a nasměrovalo jeho herringbone na dráhu k tomu, aby se stal svatým grálem bluegrassových kytar. Je ironií osudu, že jak reputace Clarence Whitea rostla, používal D-28 méně a méně, často kvůli své rostoucí frustraci z její klesající hratelnosti. Smutný stav D-28 asi vedl k nejhloupějšímu ze všech klukovských úletů: ke dni, kdy Clarence opřel kytaru o strom před svým domem a vystřelil na ni ze vzduchovky. Ta jizva je na kytaře patrná dodnes. Ve skutečnosti byl herringbone v nebezpečí víckrát. Po koncertě Kentucky Colonels v Cambridge v Massachusetts přejel Clarence omylem oba své Martiny, když seděl za volantem kapelní dodávky. D-18 na tom byla mnohem hůř než D-28, která utrpěla jen jednu nebo dvě boční praskliny. Přivezli obě kytary k opraváři, který pracoval ve dne v noci, aby je vrátil znovu do provozu. (Podle Rolanda se Clarenceovi zvuk D-18ky po té nehodě zdál lepší: „Říkal, že má delší sustain!“)

Nakonec se kytarista a kytara v roce 1965 odloučili. V jižní Kalifornii nebylo dost placených kšeftů pro bluegrassové kapely a Clarence se nechtěl stěhovat, částečně proto, že se právě oženil a částečně kvůli novým příležitostem pro studiové hráče – alespoň studiové hráče, kteří měli elektrické kytary. Aby získal dost peněz na Fender Telecaster (a případně taky na svatební cestu), Clarence použil D-28 jako zástavu za půjčku od známého jménem Joe Miller. S kytarou se už nikdy neshledal.

Clarence White zemřel předčasně po nehodě v roce 1973. Tou dobou začal Tony Rice nacházet svůj vlastní styl jako kytarista. Tři roky pracoval jako nástupce Dana Craryho v Bluegrass Alliance, pak se připojil k vlivné kapele New South banjisty J.D. Crowea, kde seznámil s bývalým členem Kentucky Colonels houslistou a basisou Bobbym Slonem. Jednoho dne v roce 1975 se Rice a Slone dali do řeči o Clarenci Whiteovi. „Bobby mi vyprávěl o tom, jak se Clarencova D-28 ocitla u Joea Millera,“ vzpomíná Rice. „A řekl mi, že Millerova rodina vlastnila řetězec obchodů s alkoholem v Pasadeně. Začal jsem přemýšlet: s Joem Millerem se sice neznám, ale třeba by mohl být ochotný mi tuhle věc prodat. Bude to znít opravdu divně: žil jsem v té době v Kentucky a volal jsem na informace v Pasadeně v Kalifornii, aby mi dali číslo na Miller’s Liquor. A oni říkají: ‚Ano, máme jich tak asi 20. Který z nich chcete?’“ Rice obrátí oči v sloup a při té vzpomínce se posmutněle usměje. „Řekl jsem: ‚Spojte mi první číslo v seznamu.‘ Tak volám na první číslo: ‚Hledám Joe Millera.‘ Ten chlápek na druhé straně: ‚Ne, Joe tu teď není – ale vrátí se asi za dvě hodiny.‘ Zavolal jsem teda později znovu a mluvil jsem s ním. Řekl jsem: ‚Joe, tady je Tony Rice… Víte, kdo jsem?“ Odpověděl, že ano. Zeptal jsem se ho, jestli má Clarenceovu kytaru, a on: ‚Ano, jistěže mám. Leží mi pod postelí už devět let. Nikdo na ni nesáhl.“ Zeptal jsem se: ‚Uvažoval byste o tom, že byste se jí zbavil?‘ On na to: ‚Jo – tobě bych ji prodal.‘

„To bylo v roce ’75,“ pokračuje Rice. „Takže přemýšlím: ten Joe Miller dobře ví, co má. Budu muset jít do banky a přemluvit bankéře, aby mi půjčil nějaké obrovské množství peněz, tisíce a tisíce, abych dostal tuhle kytaru.“ Jistě, její majitel trval na tom, že na Martinku nechá udělat cenový odhad u odborníka, než určí jeho cenu. Rice s tímto plánem souhlasil a oba muži se dohodli, že si další den promluví po telefonu. Toho odpoledne Miller přinesl Martinku do nedalekého obchodu s houslemi, který, jak se ukázalo, byl také posledním místem, kde si na ní Clarence nechal dělat nějakou práci. Muž v obchodě naznačil, že kytara vzhledem k jejímu současnému stavu má nižší hodnotu, než by se dalo očekávat. Podle Rice „Joe Miller zavolal zpátky a řekl: ‚Vezmu si za to pět nebo šest set dolarů.‘ Já na to: ‚Víte co, udělám kompromis, dám vám 550.“ Řekl: ‚Máš ji mít.‘ Další den jsem byl v letadle do L.A.“

Od kamaráda houslaře si Rice vypůjčil nový futrál, aby měl v čem odvézt kytaru zpět, a transakce se uskutečnila na letišti LAX. „Pořád jsem čekal, že se z toho probudím,“ říká Rice s úsměvem. „Celé dny jsem si říkal: ‚Není možné, že by to šlo tak snadno.’“ Koupit legendární D-28 se ukázalo snadnější než na ni hrát, alespoň ze začátku. „Měla dohmat jako dobro,“ směje se Rice. „I když, nahrával jsem na ni ve studiu hned v ten den, kdy jsem ji dostal. Byla to prostě náhoda. [David] Grisman byl v L.A. a nahrával pro album Gorilla Jamese Taylora zrovna v den, kdy jsem tam byl pro kytaru. Grisman tedy přijel na letiště, vzal mě a odvezl do studia. A já tu kytaru jen hodinu předtím vyzvedl! Otevřel jsem kufr a začal jsem ji zkoušet, i když dohmat byl takový,“ říká Rice a roztahuje palec a ukazováček víc než centimetr od sebe. „Byl jsem venku v hale studia, brnkal jsem si a zkoušel, jaký tón se z ní dá dostat. Grisman a producent přišli ven, aby si mě poslechli, a říkali: „Hej člověče, musíme tě mít na téhle nahrávce! Musíme tě nechat hrát v několika skladbách!“ Tak jsem si pomyslel: ‚No dobře, ale tohle je jediný nástroj, který tu mám.‘ Do toho Grisman zahlásil: „Hele, Clarenceovi to fungovalo. Pojď dovnitř a udělej to!’“

Pokud je známo, krk kytary 58957 byl sundaný jen jednou, opravář jej přesadil brzo po tom, co ji Tony koupil. Během času prošla kytara rukama několika největších jmen v branži oprav akustických nástrojů. Jeden z nejvýznamnějších zásahů, i když tichý a nenápadný, udělal Harry Sparks ze Cincinnati.

V březnu 1993 žili Tony a Pamela Riceovi v Crystal River na Floridě, přímo u vody, když na pobřeží Mexického zálivu udeřila tropická bouře. Probudili je uprostřed noci záchranáři, kteří trvali na tom, že se musí okamžitě evakuovat, ani neměli chvilku na to, aby si sebrali osobní věci. Když o několik hodin později vyšlo slunce, Rice prosil souseda, aby Martinku vyzvedl z jeho zaplaveného domu. Tato vzpomínka stačí, aby se změnil tón konverzace: „Jo. Crystal River, Florida. Kytara byla pod vodou nejméně hodinu a půl, úplně ponořená. Spíš dvě hodiny. A pouzdro nebylo vodotěsné. Takže byla úplně nacucaná vodou. A byla opravdu v p*deli. A nezněla pak svým skutečným zvukem minimálně dalších pět let.“

„Harry Sparks si ji vzal do své péče. Pomalu ji vysoušel. Nešlo ji prostě strčit do sušící trouby, museli jste postupovat pomalu, jinak byste riskovali praskliny, k nimž částečně stejně došlo. Praskla na několika místech na zadní desce. Většina žeber se v ní uvolnila, hlavně zadních.“ Kytaru bylo potřeba v podstatě zrestaurovat. Trvalo dlouho, než byla plně použitelná. A teprve v posledních letech, po novém přelepení žeber, se její zvuk vrátil ke své původní slávě. Tony pak rád žertoval, že na ni nesmí hrát ve sklepě, aby mu nepopraskaly základy, natolik její zvuk zesílil.

Následovaly další opravy a úpravy – ladící kolík, kobylka, částečné přepražcování… Nový tenčí pickguard Tonymu věnoval fanoušek během japonského turné. Má hodně zvláštní kresbu – vypadá jako by byl v pohybu, i když je kytara v dokonalém klidu. Tony na dotaz potvrzoval, že uvnitř kytary jsou ocasy ze dvou chřestýšů. Na jiný dotaz, jestli ví o kytaře, která by se k té jeho mohla zvukově alespoň přiblížit, Tony po chvíli přemýšlení odpovídal: „ano, je jen jedna taková, na kterou jsem hrál, D-28 z roku 34, měl ji Norman Blake, než ji před lety prodal japonskému sběrateli.“ V posledních letech Tony pro nemoc už nemohl hrát (2013 hrál naposledy na veřejnosti), ale z kytary 58957 měl pořád radost a rád o ní mluvil nebo nechal zájemce si na ni brnknout.

Podle článku ve Fretboard Journal z dubna 2016 zkrácený výběr přeložil

Michal Hromčík, Brno

PS. Kdyby někoho napadla otázka, kde se nachází slavná kytara 58957 neocenitelné hodnoty dnes, nejspíš ji zdědil Tonyho mladší bratr a kytarista Wyatt Rice.