Pár modrých rozinek 3

Třetí pokračování krátkých recenzí o interpretech, kteří nejsou tak moc známí, ale přesto si zaslouží vaši pozornost

CD: Rex Wiseman – Welcome Home 

Rex Wiseman – určitě pro většinu z vás neznámé jméno. Přiznám se, že i pro mě, až dokud jsem si neposlechnul tohle album a byl jsem z něho maximálně nadšený. Avšak pokud znáte country kapelu The Oak Ridge Boys, určitě vás osvítí. Tento multiinstrumentalista je členem této formace od roku 2006 a hraje tam na housle, steel kytaru, mandolínu a kytaru. Na chvíli se ale rozhodl vykročit ze stínu svých živitelů a nahrál sólové album. Tady si především zazpíval a zahrál na kytaru. Ambice na sólovou kariéru pochoval ještě v osmdesátých letech, protože v té době byla poptávka především po moderní country hudbě a jeho to táhlo víc k tradici. Proto se potloukal po různých skupinách a nechával v nich svoje umění a duši. Ale za tu dobu si našel množství kamarádů, a to se odrazilo i na kvalitě jeho nahrávky. Vždyť jména hudebníků jako Sammy Shelor, Jim VanCleve nebo Aaron Ramsey či zpěváků jako Rhonda Vincent, Jimmy Fortune anebo Jamie Dailey a Darrin Vincent jsou více než známá. Výběr písní podřídil svým country preferencím, ale jejich zpracování už zůstalo akustickou noblesou s vynikajícími aranžmá. Kdesi v pozadí každé písně znějí jemné perkuse, které vůbec neruší, ale jsou tím nenásilným přemostěním mezi žánry.

Na albu se nachází několik chuťovek, které musím uvést. Nahrávka se skvěle rozběhne s předělávkou skladby I’m Ragged But I’m Right od George Jonese. Díky Oak Ridge Boys je Old Camp Meeting Time jakoby z jiné vokální sborové dimenze. Hlavně basová linka je ohromující. Staří páni to prostě roztočili. Svoje si tam odzpívá i Rhonda Vincent v A Love That Never Died, výborném duetu se silným refrénem. Další skvěle vokálně zpracovanou písní je Dancy’s Dream. Z pomalejších záležitostí musím uvést The Granpa That I Know, The Watch anebo Welcome Home Soldier. Poslední jmenovanou si Rex zazpíval s Jimmy Fortunem a jakkoli k těmto americkým vojenským a protivojenským písním většinou cítím despekt, tato je velmi pěkná. Nejen svou melodií, ale především slovy. Co píseň, to hit, i tak by se dal shrnout pohled na tohle album. A tak to má být. Vždyť pokud už něco děláš po tolika letech, mělo by to za to stát.

https://store.cdbaby.com/cd/rexwiseman

CD: Man About a Horse

Kolik že myšlenek o koních člověk vyslovil za staletí, odkdy si je podmanil! Vzpomenu jen „Jezdec, který není milovaný koněm, daleko nedojede“… „Ukažte mi vašeho koně a já vám řeknu, co jste zač“, „Bůh stvořil koně jako druha větru a společníka bouřky“. A díky Shakespearovi je i známý výkřik poraženého anglického krále Richarda III „Království za koně!“ A nedá mi nevzpomenout i nádhernou píseň od Michala Tučného „Jak chcete žít bez koní…“ Jakou inspiraci si ale na svůj název vzala filadelfská newgrassovo-amerikanová skupina Man About a Horse, mi není známo.

Tato pětice hudebníků se dala dohromady někdy v roce 2014. Už o rok později vydali svoje debutové album – nebo to spíš nazvěme EP s názvem The EP. Tady bych měl dát smajlíka. No a letos se už konečně rozhodli nahrát projekt o něco delší. Ani tentokrát nespekulovali o názvu a nechali tam jen jméno kapely. Už od prvních tónů první skladby je jasné, že tradicionalisti raději nebudou pokračovat v poslechu, a tak zůstane jen ta hrstka milovníků něčeho progresivnějšího. Úvodní skladba Frankford Junction skutečně nabízí příjemný progresivní bluegrass s nadupanými aranžmá, až člověk dostává strach, zda tento zvuk bude pokračovat i dál nebo jestli tady skupina vyčerpala všechny nápady. Dobrá zpráva je, že nevyčerpala. You Can Never Go Home Again začíná pomaleji s jakýmsi oldtimeovým banjem, aby se později neskutečně rozběhla, hudbu přitvrdily housle v podání Elizabet Carlson a v pozadí celé skladby banjo doslova čaruje nápaditostí. Ke skladbě na youtube můžete shlédnout klip. K dalším pochoutkám z tohoto alba podle mého názoru můžeme zařadit energickou a vokálně silnou skladbu Grieve, Cry and Moan, přímočařejší bluegrassovku A Few Hundred Miles – samozřejmě s výbornými hudebními nápady – a i když ne nejhezčí, ale o to zajímavější a nápaditější Lay My Head Down and Cry. Nedá se říct, že by album Man About a Horse bylo nějak komerčně založené. Ale je to vynikající projekt, kde se střídá nápad za nápadem. Mnohé z nich jsou těžko uchopitelné na první pokus, o to však působí citlivěji, sugestivněji a nabízejí množství inspirací.

http://manabout.horse
https://manaboutahorse.bandcamp.com

CD: Thomm Jutz – Crazy If You Let It

Nedávno jsem psal o skvělém písničkáři Jerry Saileym. Dnes bych chtěl představit jednoho z jeho konkurentů, Thomma Jutze. Thommův příběh o příchodu do Nashvillu, kde naplno rozběhl svoji kariéru je diametrálně odlišný. Byl ještě chlapcem žijícím v Německu, když se zamiloval do country hudby a piáno a flétnu vyměnil za kytaru. Od šestnácti roků hrával ve svých kapelách, kde tisíckrát obehrané odrhovačky zaměnil za svoje vlastní skladby a později se k tomu připojil sen, že jednou navštíví Nashville. Několikrát požádal o zelenou kartu, avšak neúspěšně. Až přišel rok 2003, kdy se mu to v loterii konečně podařilo. Samozřejmě si to hned namířil do svého vysněného města, kde se velmi rychle uchytil a místní hudební smetánka si ho zamilovala. Hrával a hraje, psal a píše, nahrával a nahrává a samozřejmě i produkuje. Jen za posledních pár roků se jeho jméno ocitlo na producentské listině více než dvaceti alb. Můžeme ho vzpomenout i v rámci alba, o kterém jsem psal: Mark Wiseman – I Sang the Song.

Letos mu u vydavatelství Mountain Fever Records vyšla další sólová bluegrassová nahrávka Crazy If You Let It a vůbec není špatná. Vyzbrojil se těžkým hudebním arzenálem v podobě Sierry Hull, Andrey Zonn nebo Justina Mosese. Album začíná komornější, modernější titulní písní, která je jakýmsi archetypem citlivosti Thommovy lyričnosti. Objevují se tu i písně z dávnější či bližší historie, jako třeba ta z občanské války Confederate Jasmine, vlakové téma Old Railroads či bluesovější záležitost, k níž byl inspirací banjista Charlie Poole z počátku 20. století s názvem Atlanta (Please Don’t Let Me Down). Jsem rád, že Thomm nezapomněl ani na moji oblíbenou irskou tématiku, která se prolíná na pozadí historického cestopisu The Road To Galway. Najdeme tu také přímočařejší bluegrass, a to například v Crossing Over Black Mountain nebo White Water Train. A samozřejmě nesmím zapomenout na skutečně chutnou skladbu se starozákonnou tématikou Run With The Horse. Thommova alba často slouží jako podkladový materiál pro jiné umělce, kteří si z nich vyberou ty nejsladší třešničky a udělají si je podle sebe. Tak uvidíme, jestli si i tady najdou nějakou perspektivní inspiraci.

https://www.amazon.com/Crazy-You-Let-Thomm-Jutz/dp/B07489BLX4

Dušan Gemerský (ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics)

Související články:
Pár modrých rozinek
Pár modrých rozinek 2
Pár modrých rozinek 4
Pár modrých rozinek 5