Jsou místa, na která se člověk vrací rád, i když možná ne pravidelně, ale aspoň s pocitem, že ví, co tam hledá a najde. Moje éra výletů do Hornej Poruby začala v době, kdy jsem bluegrass vnímal trochu okrajově a festival BGVečer byl ještě ukrytý v kulturním domě. Tyto návštěvy pokaždé provázely deště a mlhavé počasí, které dokázala vylepšit jenom dobrá hudba. Dali jsme se dohromady parta nadšenců ze Žiliny, složili jsme se na benzín a nějaký dobrovolník nás vždy odvezl. Později byl festival přesunutý na konec dědiny do malého amfiteátru a jakoby to i počasí pochopilo, od tehdy na akci nepršelo, i když sem tam zafoukal silnější vítr nebo nás v době večerů chlad přinutil oblékat se do nejteplejšího oblečení, co jsme měli. Ti odvážnější posilnění alkoholem to tak asi nevnímali.

Zažil jsem tady nejednu krásnou chvíli, množství úsměvných a zábavných příhod, vyprávění, setkání se známými i neznámými, se kterými jsem byl ve spojení jenom přes internet, ale vždy jsem tu našel klid a nesmírné kamarádství. A nejen to mě, jakkoli nepravidelně, žene do Hornej Poruby pod majestátní vrch Vápeč (přísahám, že ho jednou pokořím) za dobrou muzikou.

Tento ročník si už připsal čtyřiadvacátý zářez. Cože? Nějaký festival na Slovensku dokázal přežít dvacet čtyři roků? Skutečně, zázraky se dějí. Ale je třeba jim i pomoct, a za to patří dík partě kolem Paľa „Reya“ Daňa, který obětuje svůj volný čas na to, aby každoročně v dědince někde na konci doliny přivítal bluegrassové fajnšmekry. A zdá se, že popularita této akce roste. Poprvé se mi stalo, že když jsem dorazil chvíli před oficiálním začátkem, neměl jsem kde zaparkovat. Moje auto proto muselo zdolat lesní cestu a zařadit se za ostatní zoufalce, kteří měli ten samý problém. Ale i tak jsem přišel včas, a tak jsem si mohl začít vychutnávat prvního účinkujícího. The New Old Tradition je lokální skupina z Novej Dubnice, která se představila se dvěma kytarami a dvěma zpěvačkami. Předvedli svůj repertoár sestávající především z tradičnějších skladeb s velmi slušnými vokály, kde to děvčata parádně potáhla. Víc tradičněji je zaměřená i, nazveme ji „žilinská“, kapela Štvrtková klobása. Vzhledem k tomu, že mě s chlapci spojuje mnoholeté přátelství, nechci je příliš vychvalovat. Oproti minulému roku se rozšířili o jednoho člena – mandolinistu Petra Mazúra mladšího.

Štvrtková klobása

Poprvé jsem měl možnost vidět kapelu Zatúlaní, která následovala jako třetí tohoto večera a byl jsem velice mile překvapený. Krásné originální slovenské písně, které představili, posouvají slovenský bluegrass do zajímavých dimenzí a jsou pohlazením pro duši. Určitě si musím pořádně poslechnout jejich debutové album Bosý kráľ s vynikající titulní skladbou. Kapela se ubírá dobrým směrem. Na závěr pátečního večera se předvedla plzeňská sestava propagující americkou korporaci Apple, která s sebou přivezla i bicí a jejich trochu zdlouhavé ozvučování způsobilo mírnou otupělost, ztrátu divácké koncentrace a větší řady u bufetu. Apple představil svoje nové album Příběhy a tóny, které vydal teprve nedávno. Muzika, kterou předvedli, byla diametrálně odlišná od předcházejících interpretů, tím pádem mírně pobuřující, živelná, městská a určitým způsobem newgrassovější. Navzdory tomu byla perfektně zvládnutá, zajímavá a určitě neoposlouchaná. Musel jsem ale odejít dřív, a tak jsem se k jejich albu nedostal. Na cestu k autu mi svítily svatojánské mušky a noc tak nabrala až čarovné rozměry v pozadí s hudbou, kterou mám rád. Nestanoval jsem tady, jako někteří, ale vypravil jsem se do hotelu.

Sobota se představila přímo luxusním počasím, slunce už od rána pražilo na hlavy, a tak se každý snažil držet v stínu. Kdo to neudělal, večer trpce litoval. I to způsobilo, že první kapely jakoby hrály před prázdným hledištěm, neboť všichni posluchači byli poschovávaní ve stínu plátěných altánků, bufetu anebo stromů. Tentokrát jsem přišel dřív a udělal jsem dobře. Sobotní program zahájila místní kapela LTT, která kromě členů kapely výrazně změnila i repertoár a při poslechu jejich hudby a zpěvu mi téměř spadla brada na zem. Pro mne to byl určitě objev festivalu a Reyovi coby dramaturgovi (a též také členovi LTT) jsem po vystoupení vyčinil, proč dal nejlepší kapelu na začátek. Formace LTT posilněná o hosty, houslistu Miška Kováče a banjistu Stana Valacha, předvedla gospelovou smršť s pestrými vokály, vypracovanými aranžmá a celkovým klidem, který sálal z jejich hudby. Rozhodně je ale kam se posouvat a v kapele to určitě ví. Po nich následoval známější a tradičněji zaměřený opavský Bluegrass Comeback. Třetí v pořadí byla skupina Funny Beans, která ačkoli má za sebou pouze rok existence, už stihla ukázat svůj potenciál na mnohých akcích, ať na Slovensku nebo v Česku. Je to kapela poskládaná z poměrně zkušených hudebníků kolem výrobce hudebních nástrojů Petra Hlavatého a mandolinisty Duška Zapalača. Rovněž v této kapele vidím potenciál posunout se dál.

Funny Beans

Ty správné české texty s českým drivem přinesla kapelka Fest!, kterou jsem měl možnost slyšet poprvé. Jejich fanoušky určitě potěší, že se připravuje jejich debutové CD a věřím, že se mi dostane do rukou. Za Festem následoval už tradiční účastník Bluegrassového večera a množství pánů v oblecích a kloboucích – The Log. Tuto kapelu snad netřeba ani představovat a svým stylem zaujme především milovníky tradičního bluegrassu. Po jejich představení jsme si od hudby trochu oddechli, protože následovala tombola. Pro některé vrchol dne, pro mne zase smutné trhání tombolových lístků, které mi nepřinesly štěstí. Pokaždé si říkám, že jsem si za ty peníze měl koupit něco k jídlu.

Jaký by to byl Bluegrassový večer, kdyby se na něm v posledním období nekřtilo. Tentokrát si to odnesla kapela Tieň, která následovala po tombole. Jejich tvorba je na této akci známá a pozůstává především na skladbách ve slovenštině a po letech účinkování v ustáleném stylu. Je to určitě i velká satisfakce, že se po mnohých letech existence tito chlapi odhodlali nahrát svoje debutové album Máme svoj štýl. Věřím, že se v blízké budoucnosti dostaneme na stránkách BGCZ k představení této novinky. Jistou zajímavostí z jejich vystoupení bylo, že kytaristu a zpěváka Eugena Fislu aspoň na kytaru nahradil Miky Tomka z Bluelandu, protože Eugen si stihl před necelými dvěma týdny zlomit palec na pravé ruce. Tak si aspoň zazpíval. I to je úděl cyklistů a nechápu, proč chce být na Slovensku každý malý chlapec Peter Sagan. Zatímco rodiče nového alba po svém vystoupení prodávali a podepisovali, kam jim bylo jen dovoleno, na pódiu se objevila kapela BlueRej. Opět to byla plná, svěží hudba, ze které se dalo vypíchnout několik silných skladeb, takže celkově mě zaujala.

Tieň

Venku se už pomalu stmívalo, když se na pódiu ocitla nejprve trochu okleštěná sestava kapely Krok a po nich i Blueland. Protože Ralph z Bluelandu měl jiné povinnosti, zaskočil namísto něho bývalý banjista Roman Áč a bylo to výborné. Jednoduše řečeno – dobří muzikanti prachem nezapadnou a jeho bradatá skladba Fire má stále ohnivé účinky. Výborný návrat, i když jen dočasný.

Doslova newgrassový hurikán přinesla do Hornej Poruby kapela Jumper Cables a jejich ukřičený styl se mi nesmírně líbil a několikrát mě zdvihl ze sedačky. Prostě se u nich ani sedět nedalo. Neskutečné věci předváděli a bylo mi smutno, že skončili. Věřím, že je ještě někdy uvidím naživo. Skutečně to stálo za to. Po nich celou oficiální pódiovou část uzavřela skupina Goodwill. Ačkoliv jsem je neslyšel až do konce, měl jsem z jejich představení výborný pocit.

Sobotní noc, respektive nedělní velmi brzké ráno bylo prozářené hvězdami. Povětšinou třpytivými zlatými, ale přísahám, že mezi nimi jsem viděl i pár modrých. To se mi už asi všechno slévalo dohromady. V hlavě mi znělo banjo, kontrabas určoval tempo mých kroků a srnky mi skákaly do cesty, když jsem projížděl dolinou směrem do Ilavy. Je důležité se zúčastnit takové akce, která trochu pootevře oči příznivcům menšinových žánrů. Zajímavým trendem na slovenské scéně je, že stále víc kapel se soustředí na slovenské texty, aby tak přiblížili tuto hudbu také nezainteresovaným posluchačům. Trochu mě mrzí, že tady člověk nevidí více mladé krve. Pokud se i objeví nová kapela, jde o známé hudebníky, kteří se jen promíchali. No, uvidíme, co nás čeká.

Tak za rok už snad na dvacátém pátém ročníku…

Dušan Gemerský, ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics, fotografie k článku poskytl Jakub Illa