Alan Munde – 2. díl (rozhovor)

První část rozhovoru uskutečněného dne 9. 7. 1983. Otázky kladl Tony Trischka. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny Zbyněk Podskalský, úprava Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

Bylo banjo první strunný nástroj, na který jsi hrál?

Ne, nebylo, ale myslím, že je to tak lepší. Hrál jsem asi rok na kytaru. Ale první rok jsem hrál na banjo stejně jako na kytaru, protože jsem nenašel nikoho, kdo by mi ukázal, jak se na to hraje. To trvalo až do té doby, než mi kdosi ukázal první roll, tedy asi rok, dva, co jsem začal s bluegrassem.

Kdo tě přivedl na myšlenku, abys začal hrát?

Hrome, já nevím, asi se mi líbil ten zvuk nástroje.

Kde jsi ho slyšel poprvé, nějakou písničku, či co?

Můj bratr se vrátil od námořnictva a měl nahrávku Pete Seegera „Folk Singer´s Guitar Guide“. Také jsem si šel koupit nahrávku a bylo pro mě zklamáním, že je (Pete) banjista. Myslím, že jsem si to poslechl a zvuk nástroje se mi líbil. A pak jsem uslyšel Earla Scruggse a Douga Dillarda, a to mě opravdu oslovilo. Douga jsem slyšel v show Andyho Griffitha a Scruggse na nahrávce „Foggy Mountain Banjo“, ke které jsem se musel dostat někdy v jedenašedesátém nebo tak nějak, protože v té době jsem se začal o banjo opravdu zajímat. Takže takhle jsem se dostal k banju.

Jaké byly nejsilnější hudební vlivy, které na tebe působily, když jsi začínal?

Moc beru Earla Scruggse. Myslím, že je samou podstatou pětistrunného banja a jeho hra ke mně promlouvá jaksi duchovně, do dnešních dnů, všechny jeho nahrávky… No a mám rád Douga Dillarda, nevím ani proč. Možná, že to bylo tím věkem a vlastně byl první opravdu dobrý hráč, kterého jsem slyšel. Já jsem z Oklahomy a on z Missouri, a já nevím, jestli jsou to zeměpisné a sociální vlivy v jeho hudbě, ale jeho hra mě oslovovala velice přímo. Doug byl oheň, tak jsem ho slyšel. A dodnes, když hraji, slyším něco z něj ve své hudbě, ale není to tak dobré, tak vzrušující.

A taky Ed Shelton. To byl místní banjista, teď žije v Texasu. Předal mi hodně techniky, v mé hře je spousta poplatného tomu, co mě tenkrát naučil. Jsem mu opravdu vděčný, strávil se mnou hodně času a mnoho věcí mi ukázal, přicházel bych na to léta. Vlastně mě naučil hrát na banjo.

A taky mám rád Billyho Raye Lathuma od „Kentucky Colonels“. Býval opravdu dobrý za časů téhle kapely. Ty skupiny, to byla bomba, Dillards a Colonels, a cítím se jimi opravdu víc ovlivněn než Flattem a Scruggsem a Billem Monroem, třebaže jsem se během cvičení snažil hrát i jejich muziku. Tihle lidé byli pro mne ztělesněním bluegrassu a opravdu mě pro něj zapálili. Flatt a Scruggs a ti ostatní pocházeli z míst, kde jsem nebyl doma, kdežto Dillards a Kentucky Colonels zněli opravdu mladě a volně a já jsem se s jejich tvorbou dokázal ztotožnit.

Jak moc jsi cvičil, když ses začal učit?

Pro jistotu tak dvě, tři hodiny denně, někdy víc. Místo dlouhého opakování jedné věci jsem hrál s nahrávkami a při tom můžete prosedět spoustu času. Také jsem cvičil s televizními pořady. Tenkrát bývalo hodně pořadů s country hudbou. Posadil jsem se před televizi a sledoval show Wilburn Brothers a sledoval, v jaké tónině hrají. Naladil jsem si s nimi banjo a když jsem pochopil, jaké jsou tam akordy, všelijak jsem kolem toho pidlal. A v zimě dávali přenosy z Grand Ole Opry, tak jsem s nimi také hrál, poslouchal jsem, kdo hraje s Billem Monroem a zkoušel si všechno, co oni hráli. Dnes už to není možné, ale stále cvičím mezi 30 minutami a hodinou denně. Když nechám banjo ležet pár dní, mám pocit, že se mi prsty mění v suché klacky. Je opravdu obtížné vrátit jim původní kondici. Ale zjistil jsem, že když každý den intenzivně hrajete, nemyslím nic složitého, stačí něco na rozhýbání prstů, zahrát si s Flattem a Scruggsem jednu stranu desky, udrží to nervová zakončení v pohotovosti. Jenom když pracuji na něčem určitém, může to zabrat více času, rozumíte, ne tělocvik, ale muzikantská práce, přijít s nějakým novým nápadem. Když zkoušíme na album, hrajeme tak asi 4 hodiny denně. Takže je to různé, ale snažím se hrát denně.

Myslíš, že jak stárneš, dá větší práci udržet si prsty ohebné?

Je to legrační, ale já ti můžu říct přesně od kdy. Nevím, jestli to má co dělat s mládím, ale dokud jsem nezačal hrát s Jimmy Martinem, nikdy jsem si u sebe nevšiml žádné ztuhlosti. Hra pro mne byla radostný zážitek, ale Jimmy Martin byl první člověk, který mě zastavil, trochu usadil a donutil mě o všem přemýšlet. Jakmile jsem to začal dělat, už jsem nikdy nepocítil, že by se mi vrátila zpátky rychlost a prioritou se mi stala sehranost s ním (s Martinem). Chtěl všechny skladby rytmicky absolutně precizně a to já tehdy nedokázal, hrát uvolněně, musel jsem začít uvažovat o postavení ruky a přesvědčovat se, že každá nota je na svém místě. Jak jsem se tím zabýval, dosáhl jsem postavení ruky, ale cítil jsem víc napětí. Nevím, jak to vysvětlit, ale jak jsem začal vystupovat s Jimmy Martinem, všiml jsem si, že jsem při hraní dost ztuhlý. Asi to plynulo z toho, že jsem si tak hlídal ruku. Ale s pokračujícím hraním to mizelo. Když jsem byl schopný odehrát dlouhou šňůru vystoupení, začalo to mizet a ke konci dvoutýdenního turné jsem se cítil celkově hbitý a uvolněný. A myslím si, že to všechno pocházelo z toho, jak jsem hrál předtím.

Teď o věku – určitě hraje roli, jenom nevím kdy a jak moc. J. D. Crowe mi jednou řekl, že se všechno snaží hrát rychle. Třeba „Shucking the Corn“ nebo něco takového, hraje to rychle. Řekl, že zpomalí dost, až zestárne a dokud si může dovolit to mastit, bude to dělat. Řekl to v legraci, ale myslel to trochu vážně.

Ale věk určitě hraje roli, nejenom ve schopnosti hrát, ale v chtění hrát a v tom, jak se cítíš s ostatními. Když poslouchám mladé muzikanty, hrají tak dravě a tak… řeknu freneticky, protože při tom nemohu na nic myslet. Tak jdu a říkám, že tohle určitě není to, co chci poslouchat. A nevím, jestli je to proto, že když jsem byl v jejich věku, nebral jsem to na tak lehkou váhu, nebo jestli chci poslouchat lehčí, víc uvolněnou, střízlivější muziku. Nevím. Bude mi sedmatřicet (v době rozhovoru), to zas není takové stáří.

Když porovnám album „Poor Richard´s Almanac“ s tvým předchozím hraním s Jimmy Martinem, je tu cosi o tvé současné hře a něco o tom, čím jsi poznamenán, způsob, jakým ovládáš pravou ruku.

Myslím, že se to vyvinulo později. Nepřišlo to s Jimmy Martinem, už proto, že s ním bylo opravdu těžké spolupracovat. Měl třeba jasnou vizi, ale ta se měnila od koncertu ke koncertu. Jednou vám řekne: „Jo, to je ono!“ a podruhé, i když máte pocit, že děláte to samé, už to dobré není. Takže se stáváte neurotickým a schizofrenickým hráčem a já jsem se s ním nikdy úplně neuvolnil. Ale jakmile jsem odešel a vymanil se z jeho vlivu, hned se z mé hry, jakmile byl dost daleko, začalo ozývat to, o čem mluvil. A tak si myslím, že mi hrozně pomohl. Ale až potom, co jsem odešel a začal se zase cítit pohodlně. Myslím, že jsem lepší hráč, než předtím, a to díky jeho vlivu.

Jak jsem říkal, byl první, kdo mě zarazil a přinutil mě přemýšlet o tom, jak hraji a co hraji. To hlavní bylo, že ať hraji co hraji, musí to být čisté a srozumitelné a lidi to musí slyšet a rozumět tomu. Od té doby jsem se o to snažil. A za chvíli se to stalo tím, co jsem chtěl i já. A Jimmy byl jediný, kdo mně to řekl a já na tom začal pracovat, a tak si myslím, že v tomto smyslu vzato, byl dobrým učitelem.

Co teď cvičíš?

Mám doma jednu nahrávku, myslím, že to jsou Osborne Brothers, ale jmenuje se to „Bonnie and Clyde Banjo Pickin´“ nebo tak nějak. Vyšlo to u Camdenu. A vedle „Foggy Mountain Breakdown“ hrají ještě „John Hardy“, „Cripple Creek“ a „Hand Me Down My Walking Cane“ a pár dalších a myslím, že je to zatraceně dobrá nahrávka, se kterou se dá hrát, protože je přímá a přehledná. Tak ji používám. Když pár dní nehraji, můžu si ji pustit. Nebo Scruggsovo „Foggy Mountain Banjo“ nebo něco podobného, jasný bluegrass, hlavně středně rychlé a rychlé instrumentálky a tím se udržím hbitý, prsty nacházejí struny a já se dostanu do formy.

Na druhou stranu obvykle cvičím instrumentálky, které chystáme na nahrávku nebo které píšu pro banjo. A tak si na nich pracuju, abych je dostal tam, kde je chci mít. Víš, píšu nové fiddle-tuney nebo sóla do písniček. A to zabere hodně času.

Rozehráváš se někdy před koncertem?

Obvykle začínáme set rychlejšími čísly a já většinou jdu někam stranou a tam si je párkrát přehraji. A zkraje setu hrajeme „Lonesome Indian“, to je instrumentálka v melodickém stylu a tam se všechno zlomí a já jsem připravený. Někdy také hráváme „Sally Goodin´“, to je dobrý kousek.

Jak může nováček začít?

To záleží na způsobu, jakým se k tobě banjo dostane. U mě to fungovalo báječně. Dostal jsem knihu Pete Seegera a naučil se „basic strum“. Pak jsem se naučil frailing, což je vlastně varianta jednoho a toho samého. Nikdo mi tenkrát neukázal nic a neměl jsem štěstí ani se Scruggsovou školou. Ale chtěl jsem hrát, a tak jsem se to naučil. Basic strum je jednoduchý na naučení a můžete hrát v tomto stylu muziku. Úspěšně hrát. Můžete hrát muziku, které rozumíte vy i lidi, a dobře se při hraní s ostatními bavit. A pro začátečníka je, myslím, velice důležité, aby hrál s úspěchem. Aby nebyl hned zpočátku frustrován. Začínající banjisté cvičí den po dni rolly a nerozumí tomu. Hrají asi správné noty a ve správném pořádku, ale moc pomalu a důrazy jsou všechny špatně a taky timing je kapku vedle. Pak přijdou a říkají: „Tohle jsem zahrál ženě a ona si myslí, že jsem se zbláznil!“ A já na to: „To je „Foggy Mountain Breakdown“. A nemá to hlavu ani patu“.

Takže když začnete basic strumem, je to dobrý začátek. A když ho zvládnete, můžete pracovat na technice levé ruky, akordy, skluzy, přírazy, odtrhy, všechno, co je v bluegrassové technice obtížné dát dohromady s rolly. A také získáte cit pro to, jak to v muzice chodí. Když zvládnete basic strum, hrajete melodii, rytmus, měníte akordy. Vidíte, jak muzika funguje jako celek, kdežto při cvičení bluegrassového banja se trápíte s kousky. Navíc, když hrajete basic strum, můžete přidat „picking patterns“, víte, dvojitý palec, a to jsou už první krůčky k bluegrassové technice. No a když vám to jde, můžete si vzít prstýnky a pokusit se projít vším tím „bolením hlavy“ s trefováním se správným prstem na správnou strunu. Ale přicházíte s lepším chápáním hudby. Takhle jsem začínal já a myslím, že je to dobrý začátek.

Co když už někdo hraje na jiný strunný nástroj a chce začít s bluegrassem?

To je těžší otázka. Tihle už mají trochu techniky a znají pár akordů na kytaru. Řekl bych, aby začali s rozvojem techniky pravé ruky a levou poněkud nechali plavat. Měli by se koncentrovat na správnou práci pravé ruky, hraní čistých a přesných rollů, v rytmu, trefovat se na struny, do kterých jste se chtěli trefit, a teprve až budete alespoň trochu spokojení s pravou rukou, přidejte levou. Sežeňte si Scruggsovu školu a naučte se z ní „Cripple Creek“. A samozřejmě je dobře začít s učením čtyř, pěti rollů opravdu dobře. Také mám k dispozici nějaké instruktážní kazety u vydavatelství Ridge Runner Home Lessons (adresa vydavatelství, uvedená u původního rozhovoru, v současné době už neexistuje, nynější adresa je 84 York Creek Drive, Driftwood, Texas 78619 USA, doporučuji navštívit též http://www.ridgerunner.com/ . Pozn. M.J. Kalinics).

Jak by to měli dělat – cvičit rolly nebo je komponovat do akordů?

Nejlépe pomocí nějakých cvičení. Například můžete vzít nějaký roll, třeba forward-reverse roll, a můžete udělat takové cvičení: dva takty G na prázdných strunách, potom dva takty C, dva D a zase zpět na G. A pak to můžete cvičit. Změňte roll a zase hrajte to samé cvičení. Dále hrajte první takty cvičení řekněme forward-reverze a další takty v jiném rollu a další zase v jiném. Takhle budujte svoje rolly, míchejte je dohromady jenom tak v akordech bez hraní nějaké konkrétní melodie. To může být dobrý základní kámen pro hru v bluegrassovém stylu. Pokud se toho chopíte, napíšete si spoustu takových cvičení. Můžete vzít jeden akord a hrát ho v různých polohách. A další třeba v jiných tóninách a pozorovat, jak rozdílně zní.

Myslím, že mohu doporučit metronom, i když já jsem ho ve svých začátcích nepoužíval. Dnes s ním spousta lidí nedokáže hrát, jsem jedním z nich. Myslím, že by mohli zkusit hrát rolly s metronomem, pak zavřít oči a jaksi uzavřít zvuk clicku v sobě a nechat do něj roll spadnout. A ujišťovat se, že všechny noty v rollu jsou na svém místě. A pak zvyšovat tempo a cvičit rychleji a rozvíjet své cvičení a hrát je s metronomem. Každopádně vám to poskytne vodítko a řekne vám to, zda zrychlujete nebo zpomalujete, zda ten který prst je příliš rychlý nebo ta a ta nota přichází příliš brzy. Proto si myslím, že metronom je výborné cvičení. Hraní s nahrávkou to asi nemůže nahradit, nahrávky nejsou absolutně přesné a také se v nich tak trochu ztrácíte.

Myslíš, že hraní s nahrávkou může být matoucí?

Tak. Ty si myslíš, že hraješ přesně s Earlem nebo s někým jiným, ale ve skutečnosti to tak není. Když jsi jenom ty s banjem a metronom, hned je evidentní, když něco není v pořádku.

Koho navrhuješ pro začátek poslouchat?

Co já bych udělal, je, že bych si nahrál kazetu s Earl Scruggsem, J. D. Crowem, Sonny Osbornem, Allenem Sheltonem, Doug Dillardem a Billem Emersonem. To jsou všechno banjisté význační svým timingem a tvorbou tónu, myslím. Oni tvoří to, co je bluegrassové banjo. A poslouchal bych tu nahrávku všude, v autě a tak. To myslím urychlí pochopení, co je to stylová hra na banjo. Jestli to budete poslouchat dost často a soustředíte se na to, hezky brzy se zlepší vaše vyhlídky na to, že budete hrát lépe.

Související články:
Alan Munde – 1. díl (biografie)
Alan Munde – 3. díl (rozhovor)
Alan Munde – 4. díl (rozhovor)
Alan Munde – 5. díl (rozhovor)