Tony Trischka – 1. díl

Poprvé u nás vystupoval v roce 1988. Bájný hráč na pětistrunné banjo, tehdy nedostižný vzor převážné většiny moderně založených banjistů. Později přijel na česká i slovenská pódia ještě několikrát. A protože letos, dvacet roků po první návštěvě země, ze které pocházejí jeho předci, jej máme možnost slyšet u nás znovu (Pozn., 2018: Tony Trischka koncertoval v ČR společně s Druhou trávou Roberta Křesťana v květnu 2008, uskutečnil šest oficiálních vystoupení), nebude od věci dozvědět se o něm trochu víc v následujícím seriálu…

Pete Wernick, jeho bývalý spoluhráč z kapely Country Cooking, která řádně zamávala s vývojem bluegrassu, o něm napsal v předmluvě k rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo následující předmluvu, kterou jsem si dovolil doplnit o několik údajů…

Tonyho muzikantskou myslí prolétlo mnoho různých hudebních vlivů. Jednou osamocen a označen jako „zlobivý chlapec“ moderního banja, jindy dokonalý student Earla Scruggse. Původní fascinace banjovými nahrávkami Kingston Tria vyrostla v jeho osobě za přispění mimořádného technického talentu až k podivuhodnému repertoáru vlastní banjové tvorby. Jednoho dne během přípravy této knihy se dokázal několik hodin s naprostým entuziasmem věnovat hovoru se Snuffy Jenkinsem, když předtím absolvoval do úmoru trvající jam s punk-rockovou kapelou The Violent Femmes.

Narodil se 16. ledna 1949 v Syracuse ve státě New York, v rodině univerzitního profesora. Tony se jako teenager dostal mezi místní folkové a bluegrassové nadšence a začal okamžitě studovat všemožné banjové styly. První nahrávky s Country Cooking na začátku sedmdesátých let dávají tušit pozdější zajímavý a progresivní styl, stejně jako technické mistrovství. V dalších letech vyrostl zároveň v precizního skladatele a v polovině sedmdesátých let nahrál tři alba původního banjového materiálu.

Sedmdesátá léta rovněž zahrnují tři roky s elektrifikovanou kapelou z New Yorku Breakfast Special. Se svým druhým nástrojem, pedálovou steelkytarou, byl Tony rovněž přizván do kdejakého dění od rock and rollu, přes moderní country až k jug bandu, který se zabýval hudbou se středovýchodní příchutí. Po Breakfast Special se utvořila další elektrifikovaná kapela Heartlands. Spolupracovala s Russem Barenbergem a Johnem Millerem, ale trvala pouze jeden rok. Koncem sedmdesátých let se Tony koncentroval na tvorbu banjových škol a hrál také banjo pro představení divadla v New Yorku včetně devíti měsíců hitového country – folkového broadwayského muzikálu s hudbou Roberta Waldmana „The Robber Bridegroom“.

Tonyho nejambicióznější hudební projekt, skupina Skyline, byla založena v roce 1980. Kapela využívala typické bluegrassové instrumentace ke hře hudebního směru, který byl později pojmenován jako soudobý pop. Složité hudební aranže, komplexní pojetí hudebních struktur a melodií a do důsledků rozvinutá improvizace dala v plné míře vyniknout Tonyho talentu a jeho hudebnímu rozvoji.

Třebaže Tonyho jeho hudební cesta zavála daleko od původního bluegrassu, vrací se k jeho kořenům pro inspiraci. Například jeho album „Hill Country“ z roku 1985 zdůrazňuje přímou direktní hru a při rozhovorech rád říkává, že z licků Lamara Griera na starých nahrávkách s Monroem je „prostě hotový“, stejně jako z posledních nahrávek Chicka Corey, Milese Davise nebo Police. Jednoduše se ta původní linka táhne s ním a nemůže se jí nabažit.

V roce 2007, po několika deskách s hudbou za hranicemi bluegrassu, respektive newgrassu, kde se prezentoval víceméně jazzem, ale také funkem, blues nebo old-time, se navrátil na modré pláně s albem „Double Banjo Bluegrass Spectacular“ (Rounder 0548), k jehož realizaci si pozval do studia řadu dalších excelentních banjistů, jako jsou například Earl Scruggs, Kenny Ingram, Tom Adams, Marshall Wilborn, Béla Fleck, Noam Pikelny, Scott Vestal, Bill Emerson či Alison Brown, se kterými nahrál banjová dueta s podporou dalších vynikajících hudebníků, jako jsou například Sam Bush, Jerry Douglas, Stuart Duncan, Tony Rice, Mike Compton, David Grier, Chris Thile, Barry Bales, Barry Mitterhoff, Byron House, Tim Stafford, David McLaughlin, Kenny Smith, Dudley Connell, Rickie Simpkins a další…

První část rozhovoru uskutečněného dne 11. 4. 1984. Otázky kladl Pete Wernick. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny Zbyněk Podskalský, úprava a doplnění Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

Kdy a jak vznikl tvůj první zájem o banjo?

Vyrostl jsem v hudební rodině. Poslouchali jsme Weavers, Pete Seegera, Kingston Trio. Opravdu mě na začátku šedesátých let zasáhnul folkový boom a když jsem slyšel nahrávku Kingston Tria „Charlie and the MTA“, ten banjový part mě dostal. Nevím, jak to Dave Guard dělal – prostě to byla fantastická banjová hra.

Od té doby je banjo tvůj oblíbený nástroj?

Ne. Hrál jsem na flétnu a piano a od té doby jsem začal hrát na kytaru, která se mi zdála být pro folk nejvhodnější. To mne později přivedlo k banju. A pak jsem objevil Earla Scruggse. Někde pod čarou jsem si přečetl, že Scruggs byl objevitelem tohoto stylu hraní, a tak jsem si sehnal nahrávku Flatta a Scruggse, abych slyšel, jak to vůbec zní. Nejdřív jsem sehnal „American Banjo Scruggs Style“ a moc se mi to nelíbilo. Bylo to moc country. Tak jsem to vrátil a dali mi místo toho album „Travelers Three“ a pak se něco zlomilo a já si koupil album Flatta a Scruggse „Folk Songs of Our Land“. To není jejich nejlepší nahrávka a taky mě moc neinspirovala. Ale bylo na ní pár pěkných pomalých kousků a těmi jsem se do toho pomalu dostával.

Ale pak jsi od někoho bral hodiny, a tak ses určitě seznámil se Scruggsovým stylem hry, že ano?

Tak. Napřed jsem dostal několik lekcí frailingového banja a když mi bylo čtrnáct, bral jsem hodiny od Hala Glatzera. To jsem hrál na banjo pár měsíců a učil se předtím z knihy Pete Seegera, kde, jak jistě víš, je Scruggsovi věnován jenom malý kousek. Takže jsem toho moc nevěděl. Pak jsem se stavil na nějaké přehlídce lidové tvořivosti v Syracuse a viděl jsem tam Hala hrát. Netušil jsem, ze v Syracuse může takhle někdo hrát na banjo. Hal chodil tenkrát na Syracuse University. Zavolal jsem na místní radiostanici a tam jsem zjistil způsob, jak se k němu dostat. Chodil jsem potom k němu na banjo skoro rok.

Tvůj vývoj jako banjisty probíhal rovnoměrně nebo po skocích?

No, původně, v dobách, kdy jsem nezahrál pořádně ani tón, každá hodina pro mne znamenala celý nový svět, který se mi otevíral. Byla to paráda, protože všechnu tu muziku, co jsem do té doby jen poslouchal, jsem mohl hrát. Nebo jsem si to aspoň myslel. Během prvních lekcí jsem hrál skladby od Rena a Keitha. Právě přicházel „Devil´s Dream“ a potom „Sailor´s Hornpipe“, tak jsem se je naučil.

No to je pořádný skok!

Jo, všechno šlo tak rychle. Scruggsův styl samozřejmě také. To nebylo, že bych hrál pět měsíců a najednou jsem uměl melodiku. To všechno šlo pěkně od začátku a já se tomu jen otevíral. Poslechl jsem si svoje pásky z let 1965 a 1967, to jsem hrál na banjo tak tři, čtyři roky, a fakticky to není takový rozdíl proti tomu, jak hraji teď. Je to docela příjemné vědět, že mi stačilo tenkrát pár let, abych si dal svojí banjovou hru tak dobře dohromady.

Jak moc jsi tenkrát cvičil?

Nevím přesně, ale myslím si, že hodně.

Všechen volný čas?

Jak říkám, většinu. To víš, někdo chodil ven, někdo do „Latin Clubu“ a já jsem prostě hrál na banjo. Pěkně mě to drželo. Nevím přesně, ale myslím, že tak dvě až čtyři hodiny denně jsem tomu věnoval.

Dostal ses hned zkraje do nějaké skupiny?

Od první chvíle, kdy jsem měl banjo, hrál jsem s někým. Když mi bylo čtrnáct, hrál jsem s kamarádem Jon Gainesem. Byl to tak dvacet tři nebo čtyřiadvacetiletý folkový zpěvák a já byl nadané „banjové dítě“, tak mě bral na různá příležitostná hraní. S ním jsem taky začal jezdit, když už jsem po nějakých banjových lekcích od Hala Glatzera trochu ovládal Scruggsův styl hry na banjo. Můj první profesionální džob byl v Binghamontonu, ve státě New York, během vánoc a já jsem tam jel a myslel jsem si, že to bude zadarmo. A pak, když to skončilo, dal mi Jon 25 dolarů a mně to udělalo hroznou radost.

Páni! To bylo víc, než sis mohl za pár nocí vydělat kdekoliv jinde…

To si myslím! No a právě kvůli tomu, jakmile mi bylo tak kolem sedmnácti, dali jsme s pár kamarády dohromady skupinu, jmenovala se Down City Ramblers. Takže od začátku jsem byl na banjo profesionál.

Jak myslíš, že by nováček měl začínat?

Hlavní věc, poslouchat muziku. Jakmile jsem věděl, koho poslouchat, poslouchal jsem ho pořád. Poslech je hrozně důležitý, protože když potom začnete trochu hrát, jakmile se jen maličko skamarádíte s hmatníkem, bude se vám muzika zdát známou a prsty samy budou chodit tam, kde tuší správné tóny. Takže poslouchání je polovina úspěchu. Cvičení je ta druhá.

Co by měli cvičit?

No, na začátku mohou hrát, jen co znají. Ale já jsem dával začátečníkům za úkol velice brzy napsat nějakou skladbu. Možná nebyla zrovna geniální, ale odpovídala tomu, co byli schopni zahrát, a tak se ji mohli brzy naučit. Myslím si, že jim to také pomohlo objevovat vlastní muzikálnost. Domnívám se, že je to velice důležité. Také se necítí být tolik svázaní tabulaturou. Mohou poslouchat nahrávky a trénovat uši na stahování nahrávek, na které nemají tabulatury, jako jsme to dělali my všichni, protože tenkrát žádné tabulatury nebyly.

Máš nějaká doporučení, co poslouchat?

Standardy, Scruggse. To mají nejlepší. Staré nahrávky Flatta a Scruggse. Vždycky jsem poslouchal nejlepší. Ať poslouchají Rena. Říkám, je dobré poslouchat různé styly, jinými slovy řečeno, poslouchejte Scruggse nebo J. D. Crowa, kteří jsou oba geniální, nebo další takové velikány. Tím si rozšiřujete svoje hranice. A je opravdu dobré poslouchat každého, a pozorujte, jak kdo hraje. Poslouchejte Crowa a poslouchejte pro jistotu taky Stanleyho! Poslouchejte také moderní banjisty. Všimnul jsem si, že hodně lidí teď má tendenci studovat moderní banjisty a Scruggse zatracují. A můj názor je, že Scruggse potřebujete, už jenom proto, abyste dostali čistotu a sílu bluegrassu, dokonalost Scruggsovy pravé ruky. Pak klidně hrajte něco složitějšího, něco, co lze začlenit do různých stylů. Ale Scruggs znamená pro banjo hrozně moc, opravdu si buďte jistí, že to potřebujete!

Jak moc teď cvičíš?

Ne dost. Četl jsem teď rozhovor s jazzovým kytaristou Larrym Coryellem, a ten mluví o tom, kdy se cítí být spokojen se svojí prací a píše, kolik toho odpracuje na různých skladbách a stupnicích a tomu tedy říkám pořádné cvičení. To je pro mne velice inspirující, když si přečtu něco o lidech, kteří hráli celá léta. Zjistil jsem, že po letech se vaše hraní stabilizuje na určitém stupni rozvoje a další už jde hodně ztuha. Proto jsem začal později zase víc cvičit.

Takže kolik hodin denně nebo týdně?

To se pochopitelně mění. Taky záleží na tom, čemu říkáš cvičení. Dávám hodiny na banjo, takže mám banjo v ruce hodinu, dvě každý den. Ale to není poctivé cvičení. Včera jsem cvičil asi půl hodiny, předevčírem hodinu. Asi je to jednodušší, když víte, co chcete cvičit. Mám svoje Scruggsovská období a také období jazzového hraní, teď zrovna procházím tím jazzovým, a to je pěkná řádka informací, které musíte strávit. A tím pádem také znám spoustu skladeb, na kterých se učím, a tak mám co hrát. V takovémhle období je snadné cvičit.

Co teď cvičíš? Co obsahuje cvičení jazzu?

Teď zrovna dělám na skladbách pro album Charlieho Parkera. Budu pracovat na tom, co on nazval „The Real Book“. To je takový zpěvník a já tam budu připravovat akordové melodie.

Co myslíš těmi „akordovými melodiemi“?

Každou notu, kterou hraješ, můžeš zařadit do akordu a stejně tak dobře do single-stringové melodie. To máš jako s bluegrassem. Když se začneš učit, hraješ „Foggy Mountain Breakdown“ a „Dueling Banjos“ a v jazzu se učíš „Autumn Leaves“ nebo „Misty“, nebo něco takového. Učíš se jazzové standardy. No a to právě dělám já. Jde to pomalu a s přestávkami, ale jde to. Taky jsem dvakrát až třikrát týdně na pódiu.

Co, kromě cvičení jazzu, patří do tvého cvičení?

Pracuji s metronomem a taky procházím některé Scruggsovy skladby.

Používáš metronom tak, že ho pustíš v normální rychlosti skladby a hraješ podle něho?

Ano. Třeba teď pracuji se skladbou „Sunny Side Of The Mountains“. Jindy si vezmu nějakou skladbu, kterou jsem hrál před lety a řeknu si: „Jak by to zahrál Scruggs?“. Zjistil jsem totiž, že spoustu skladeb, jako třeba „Pike County Breakdown“ nebo „Farewell Blues“ hraji po svém, a že to není ono. Řeknu si, že asi takhle by to Scruggs hrál, zahraji si to a z toho dál vycházím. Je potřeba vědět, co dělá skladbu skutečně právě tou skladbou, tak jako to umí třeba Bill Keith se svými „Blackberry Blossom“ nebo „Arkansas Traveler“ například. Nedovedu si představit, že by to někdo zahrál lépe. Jistě to jde zahrát jinak, ale to pak není ta správná „esence“. Zrovna tak to dělám se Scruggsovými skladbami a studuji, jak to asi dělá. Stáhnul jsem hodně Scruggsových instrumentálek a tím jsem se o jeho hře dozvěděl daleko víc, než jsem předtím vůbec tušil. Například málokdy je to jenom tak nepřetržitý proud not. Nechává to hodně dýchat. Je tam spousta pomlk, meziher a spousta věcí, které dělají hru zajímavou, aniž si uvědomujete, čím. Ne pořád jenom da-da-da-da-da-da-da-da kolem dokola.

Strávíš hodně času na věcech, které děláš s kapelou?

Vlastně hrozně málo. Možná, že někdy budu muset, ale zatím to nechávám většinou, jak to vyjde na pódiu nebo na společných zkouškách.

Domníváš se, že to prospívá rozvoji kapely, když hraješ improvizovaně a ne připravená sóla?

Ne, je to tak půl na půl.

Jak se rozehráváš před vystoupením?

Zkouším tak patnáct minut na rozehrání, hraji nějaké stupnice a Scruggsovy instrumentálky. Napřed pomalu a pak rychle, to abych se ujistil v tempu. A mám také nějaká prstová cvičení, co mě naučil jeden přítel ze Seattlu.

Záleží na nástroji, na který hraješ?

Nezáleží na nástroji, důležité je, abyste se cítili dobře. Může vás to dost znervóznit, hlavně před nějakými jazzovými kousky.

 

SLEDUJTE DALŠÍ 4 DÍLY ROZHOVORU A BIOGRAFII TONYHO TRISCHKY NA www.bgcz.net (odkazy najdete dole)
Poslední revize a úprava 1. dílu – 1. listopadu 2018

Milan J. Kalinics, Brno

 

Související články:
Tony Trischka – 2. díl
Tony Trischka – 3. díl
Tony Trischka – 4. díl
Tony Trischka – 5. díl
Tony Trischka po letech znovu v ČR s Druhou trávou
S Tony Trischkou v hudebninách
Tony Trischka po čtyřech letech znovu na českých pódiích