Eddie Adcock u Blue Grass Boys (rozhovor)

Následující rozhovor je svým způsobem unikátní. Poprvé byl uveřejněn v 21. čísle časopisu GrassPress v říjnu 2001 a týká se krátké doby, po kterou Eddie Adcock působil jako banjista v kapele Blue Grass Boys Billa Monroea. Rozhovor s Eddie Adcockem uskutečnila během svého ročního pobytu v USA PhDr. Irena „Silence“ Přibylová, která se zajímala o bývalé členy Blue Grass Boys a jejich vzpomínky na dobu s Billem. Jak uvidíte z následujících řádků, neměli to v těch letech muzikanti v této kapele nijak snadné. Rozhovor se konal v parku u Vanderbiltovy univerzity 11. května 1994 a do povídání občas zasáhla také Adcockova žena Martha. Protože vyprávění dodnes neztratilo nic na své poutavosti, zveřejňujeme je znovu jako doplnění předchozího článku o Eddie Adcockovi.

Kdy jste se dostal k Monroeovi? Některé prameny uvádějí 1958, ale to se mi nezdá.

Začalo to v roce 1957, 4. července. Pracoval jsem s Buzzem Busbym a jeho Bayou Boys jako doprovodný kytarista. Měli jsme tehdy dopravní nehodu a Buzz hledal náhradníky na koncert – volal Charliemu Wallerovi, byl jsem tam já a John Duffey. Takto vznikli Country Gentlemen. A hned po té nehodě, tak čtyři, maximálně šest až osm týdnů, jsem šel pracovat k Monroeovi. A pak jsem se vrátil v roce 1958, někdy koncem roku, a pracoval jsem s Country Gentlemen. Takže bych řekl, že to bylo v roce 1957.

A na co jste u něj hrál?

U Monroea? Na banjo.

Kdo dál s ním tehdy hrál?

Ed Mayfield jako doprovodný kytarista, vedoucí zpěvák a zároveň i tenor, nemůžu si vzpomenout na tehdejšího basistu, houslista byl Red Taylor.

A kdo tam byl na banjo před vámi a po vás?

To si nejsem jistý, nemůžu si vzpomenout.

A jak to bylo, požádal jste ho o práci, nebo on oslovil vás?

Zavolal mi on. Zavolal mi do Springfieldu ve Virginii.

Jak se o vás dozvěděl?

Už mě znal jako banjistu. Pracoval jsem jako banjista s Macem Wisemanem, Billem Harrellem a dalšími lidmi. Bill znal hodně bluegrassových lidí, takže už znal i mne. Zavolal mi do práce. Hned jsem dal výpověď a šel jsem k němu.

To se divím, protože mi každý říká, že v padesátých letech to pro Monroea byla nejhorší doba.

To byla. Bylo to neuvěřitelné. Jsem si jistý, že by ti to Bill chtěl říct sám. Hráli jsme na mnoha místech, kde byl výdělek ze vstupného menší než náš domluvený plat. Hráli jsme za dvacet dolarů, míň než to, celou noc, a to byl konečný příjem od vchodu. Lidi často dali Billovi všechno, co měli. Vydělali jsme akorát na benzín, jedli jsme jen obložený chleba, spali jsme v autě.

To bylo jeho auto?

Ano. Když jsem s ním byl, měl Buick, myslím, že to byl Buick Road Master, vzadu měl ještě takovou bednu. Vždycky když jsme jeli přes nějaký hrbol, začalo auto od podlahy skřípat a bušit, tak jsme byli naložení.

Kdo řídil?

Nevím, něco jsem odřídil já, Red občas řídil, většinou řídil Ed.

Kdo zařizoval koncerty?

Nemám ponětí, kdo tehdy koncerty zařizoval, tehdy asi žádný booking nebyl. Myslím, že to byly telefonáty a dopisy do Opry. Takové: „Přijeďte zahrát k nám do města.“ Myslím, že takhle tehdy získávala práci většina skupin.

Takže jste hráli každou sobotu v Opry?

Ano. V pátek jsme hrávali v WSM, to je přímo proti státnímu úřadu v Nashvillu. Bylo to v hotelu Clarkston. Já jsem tam tehdy bydlel. A hrával jsem hned ve vedlejším vchodu, což bylo ředitelství WSM. Tam mívali páteční koncerty pro rozhlasový pořad Opry.

Jak to bylo zorganizované? Byl tam uvaděč, střídalo se několik kapel?

Bylo to jako regulérní show na Opry. Hodně z toho, co jsme hráli v pátek, jsme zopakovali v sobotu. Tehdy se, myslím, víc hrálo z vysílacích studií WSM než ze sálu Opry (Ryman Auditorium) dole ve městě. Já jsem hrával nahoře ve studiu.

Kolik lidí v kapele tehdy umělo číst noty?

Nikdo. Já jsem se v notách tehdy trochu vyznal, ale nepoužíval jsem to, nepotřeboval jsem to. Nikdo to tehdy v bluegrassu nepoužíval. A dneska používá noty pár lidí, ale ne moc.

Jak vás Bill Monroe učil nové věci? Zahrál vám je a vy jste je opakovali?

Já už jsem jeho písně uměl, když jsem u něj začal, já už jsem jeho materiál znal.

A když měl něco nového?

Tak jsme na tom pracovali všichni společně. Zahrál nám to s někým a my jsme na tom pracovali, jen tak podle sluchu.

Měli jste nějaké pravidelné zkoušky?

Většina zkoušek bývala na cestě, v šatnách těsně před vystoupením. A to byly jediné zkoušky, jaké u něho kdy kdo měl.

Do rozhovoru vstupuje Martha: Ty a Ed Mayfield jste neměli žádné zkoušky, ale chodili jste pracovat na jeho farmu.

Eddie: Ano, bydleli jsme u něj a pracovali u něj na farmě.

Jak dlouho jste u něj bydlel?

V hotelu Clarkston jsem bydlel asi tři týdny. A zdálo se mi to až až. Řekl jsem mu, že mi to tam vadí a on mě vzal na farmu a hned mě zapřáhl do práce. V hotelu jsem jedl bochník chleba a čtvrtku mlíka a bydlel jsem ve dvoře nad vodárnou, byla tam dost zima. Je to hrozné pro někoho, kdo nemá žádné peníze, žádné přátele, vůbec nikoho, kdybych neměl Billa… vůbec mi to neuškodilo, ze dvaceti až čtyřiceti dolarů na týden se nedalo skoro žít, stejně jsme se museli složit na benzín, a on nám alespoň dal každý den najíst…

Kolik let vám tehdy bylo?

1957, to mi bylo osmnáct. No, v osmnácti se to přežít dalo. Kdybych se rozhodl, že toho nechám a on mi nedal žádné peníze, mohl jsem dojet domů stopem. To by nebyl problém.

Martha vstupuje do rozhovoru, že Bill pořád dluží Eddiemu 300 dolarů.

To teda jo, říká Eddie. Ale už je asi neuvidím. Myslím, že mu jeho paměť říká, že mi už nic nedluží. Chvíli si věci pamatuje a pak je zapomene, pak si je zase pamatuje a zapomene, víš, jak to myslím? Paměť už mu teď vynechává. (Poznámka vydavatele: Bill Monroe v době rozhovoru ještě žil a aktivně vystupoval).

Nevzpomínáte si, jak se tehdy choval k novinářům? Četla jsem, že někdy v padesátých letech nedal svoje číslo domů na farmu ani svému manažerovi a že se prostě v Opry objevil, kdy chtěl, nikdo mu nemohl zavolat.

Číslo by nikomu nedal. Já jsem ale číslo měl, když jsem na farmě bydlel. Abych mu mohl zavolat, kdybych odešel. Ano, v tom byl trochu směšný. Ale víš co, on byl více méně osamělý jezdec. Znali ho okolní farmáři, dřevorubci, každý, kdo se živil těžkou prací, mohl tehdy Billa znát. Ale lidi ze zábavního průmyslu Billa znát nemohli. To je jednoduché. Měl jenom pár přátel v zábavním průmyslu, a to byli lidi, co pracovali stejně tvrdě jako on. Bill byl schopný sžít se s lidmi, co pracovali tvrdě. Mnohem snáz než s lidmi, kteří hráli hudbu. Ačkoliv někdy šlo o tytéž lidi. Mluvím o fyzické práci, dřině. Měl rád lidi, kteří dovedli zedničit, stahovat klády, sekat trávu, kosit obilí, trhat ovoce, cokoliv… Měl rád lidi, co dovedli pracovat, fyzicky pracovat.

Jak fungovala jeho farma?

Byla to typická pracovní farma. Koně, krávy, slepice, kozy, býci, hodně zatracených hadů – ty nechoval (smích). Dobytek, koně, koně na práci. Pěstoval tabák na výdělek, i když nekouřil.

Zaměstnával na farmě lidi?

Ne, měl muzikanty. Většinu práce kolem farmy dělal sám. Měl tam nějakého chlapíka, co přicházel na výpomoc z lesa, bydlel nějakých pět mil odtud v lese, ten udělal na farmě hodně práce. Já jsem tam taky udělal hodně práce. Zatracenou spoustu práce. Stavěl jsem pódium a stodolu v jeho zábavním parku v Brown County v Indianě. Já a tři ostatní.

Včera jsem mluvila s Rolandem Whitem a ten mi říkal, jak tam kácel stromy a stavěl pódium.

Ano, přesně to jsem dělal taky. Když přišel Roland k Billovi, já už jsem měl ten park postavený. Myslím, že Roland pomáhal zastřešovat pódium, protože zrovna to bylo potřeba udělat. Když jsem tam byl já, tak zábavní park v Brown County lehl popelem a bylo potřeba ho znovu postavit. Bill to místo potřeboval. Protože pokud někde vydělával peníze, tak to bylo tam. Jeli jsme tam náklaďákem. Byl tam Birch Monroe a pár lidí z okolí, postavili jsme stodolu, ale místnosti za stodolou taky shořely a bylo potřeba je postavit znova. A když jsme dostavěli stodolu, začali jsme stavět zábavní park. Tehdy jsme postavili pódium. Bill neměl peníze na pořádné trámy, tak se stavělo jen z kulatiny. Podlahu jsme dělali z desek, spíš z prken, krajinek. Byly tak levné, že byly skoro zadarmo, nikdo by je nekoupil.

Které dny v týdnu se hrálo?

Pátek, sobota, neděle. Pravidelně.

Ale vy jste v sobotu hrávali v Opry, ne?

Ano, v sobotu jsme museli být v Opry (v Tennessee), doba byla těžká. Bill neřídil, ale hned se muselo jet zpět (do Indiany). Nikdy nechtěl zůstat. Například Jim a Jesse zůstávají a pracují v Opry každý víkend. Monroe, dokonce i teď, v jeho věku (v roce 1994), pracuje v Opry dvakrát do měsíce, mohl by čtyři, ale nechce. Jezdí na festivaly. Nedá si pokoj. Někdo ho bude muset praštit cihlou.

Nahrával jste s ním?

Ne, nenahrával. Byl jsem s ním, když točil „I Saw the Light“, dokonce jsem natočil pár kousků, ale moje party nikdy nepoužil. Bylo to proto, že nechtěli měnit basového zpěváka. Ale on mě jako basového zpěváka najal.

Martha vstupuje do hovoru: Bill říká, že Eddie je nejlepší zpěvák barytonu, jakého kdy měl.

Eddie: Ano, to mi pořád opakuje.

Martha: Bill říká, že Eddie je nejpracovitější člověk, jakého kdy měl. A nejlepší banjista. Zazpívá a zahraje, co je potřeba, i za někoho, když někdo vypadne, dovede pracovat na farmě.

Eddie: Už jsem to říkal, Bill má rád lidi, co dovedou pracovat. Ed Mayfield tvrdě pracoval. Taky Red. Všichni tři jsme tam dřeli.

Vy jste byl nejmladší?

Ano, já byl nejmladší. Ed Mayfield byl kovboj. Dovedl házet lasem, zasáhl všechno, co si usmyslel, špičku stromu, žádný problém. A jak jezdil na koni! Skočil na koně… a jel pozadu, dokázal vytasit a střelit, aniž ho člověk viděl pohnout rukou. A měl takovou mušku, že uměl z pistole zasáhnou dolar odsud až támhle, jak je ten strom (ukazuje). Uměl tasit, střelit a zasáhnout, kdykoliv si usmyslel. Na stejnou vzdálenost (ukazuje ke stromu) ustřeloval hadům hlavy. Jako nic. Jinak to na té farmě nešlo. Bylo tam hodně chřestýšů. A asi pořád je.

Jak to měl tehdy Monroe s rodinou? Bydlel někdo z nich s ním?

Ne. Občas se tam objevovala Bessie (kontrabasistka). Několikrát jsem ji viděl v domě. Moc o ní nevím. Kolem Billa bylo tehdy hodně tajností. V muzice i na farmě.

V padesátých letech s Monroem natáčela i jeho dcera Melissa.

Ano, ale to bylo přede mnou. Přesto jsem ji několikrát potkal. Ne když jsem pracoval s Billem, až později. (Narodila se 1936). Byla starší než já, to jsem nevěděl. Jamese jsem čas od času viděl, ale ne na farmě. Ten bydlel někde v Nashvillu, občas jsem ho viděl ve městě. Vedl úplně samostatný život. (James Monroe se narodil 1941).

První album (LP) vydal Monroe v roce 1958. Byl jste u toho?

Myslím, že to bylo 1957. „Knee Deep in Bluegrass“. „I Saw the Light“ je druhé album. Já jsem u něj byl v mezičase. První album už vyšlo a druhé ještě ne. Materiál z druhé desky jsem však znal, protože ho běžně hrál.

Kde jste Monroea viděl poprvé?

Viděl jsem ho několikrát na různých místech. Pracoval jsem v bluegrassu, setkával jsem se s mnoha různými lidmi, měl jsem svoje skupiny. Takže jsem ho poprvé musel vidět na nějakých společných vystoupeních.

Zahrál jste si s ním i na nějakém jam-sessionu?

Hrával jsem s ním hodně. Třeba v autobuse. To už bylo v době, kdy jsem u něj nepracoval. Jel jsem s nimi v autobuse a hrál jsem s ním i několik set mil. To bylo v době, kdy už měl autobus. Nepracoval jsem s ním, ale cestoval.

Pracoval jste s ním od té doby někdy?

Nikdy, a ani bych nechtěl. Hodně jsem s ním džemoval, byl jsem s ním i na pódiu, ale nebyl jsem u něj na výplatní listině.

Proč jste od něj nakonec odešel?

Umíral jsem hladem. Doslova jsem umíral hladem. Naučil jsem se umírat hlady s jinými kapelami a nepotřeboval jsem další vzdělání tohoto druhu s Monroem. Odešel jsem, protože jsem našel lepší zaměstnání poblíž D. C. (Washingtonu). Vydělal jsem nejmíň deset dolarů za každý halíř, který jsem vydělal s Monroem. Pracoval jsem v klubech. Kluby nebyly mrtvé, mrtvý byl Monroe. Samozřejmě, že Elvis Presley poškodil všechny, ale hraním v klubech kolem D. C. se pořád ještě dalo přežít. A já jsem vydělal v klubu za jeden večer tolik, kolik Bill vydělal za celý týden. Je to ostuda, ale je to pravda. Bill bral dvacet dolarů za týden, já jsem si to vydělal svým hraním v klubu za večer. Bill měl občas tu zatracenou dvacku pro celou kapelu. Řeknu ti ještě něco a pak už se o tom nebudeme bavit. Pamatuju si, že jeden večer jsme hráli v Kentucky, kamna na uhlí po obou stranách jeviště, a za celý večer jsme vybrali sedmnáct dolarů. To není nic neobvyklého pro nějakou horalskou scénu, ale Bill to tak měl v letech 1957 až 1958 či 59 pořád. Byly to opravdu těžké roky a ani nevím, jak se Bill dokázal protlouct. Asi mu pomohlo i to málo peněz, které vydělal na farmě. Byla to těžká doba. Rok a půl před Monroem jsem pracoval s Macem Wisemanem, v letech 1955, 56, a některé týdny jsem bral přes tři sta dolarů. Pak Wiseman zčista jasna rozpustil kapelu a já jsem musel najít normální zaměstnání. Ani tam jsem nevydělal tolik, co s Wisemanem. Taktak jsem vycházel, a pak mi zavolal Monroe, že mě vezme a dá mi devadesát dolarů týdně. To bylo víc, než jsem tehdy vydělával.

Martha vstupuje do rozhovoru: Eddie posílal všechny peníze domů, protože podporoval matku. Otec umřel, bratr neměl práci.

Eddie: Jo. Tak jsem to vzal. Tak to je asi tak všechno o lidech, co těžce pracují. Bill taky pracoval těžce, ale někdy to nefungovalo (smích).

Děkuji za rozhovor!

POUŽITÁ LITERATURA:
Časopis GrassPress č. 21 (Vydavatelství Milan J. Kalinics, Brno, říjen 2001)

Foto: Použitá fotografie s laskavým svolením ze soukromého archivu Lilky Pavlak

 

Související články:
Eddie Adcock
Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass
Bluegrass od kořenů k současnosti – 3. díl  Moderní bluegrass