John Duffey a Country Gentlemen

John Duffey, výjimečný tenorový zpěvák a obdivovaný i zavrhovaný hráč na mandolínu (ale také na kytaru a dobro), se narodil 4. března 1934 ve Washingtonu, D.C. a zemřel 10. prosince 1996 v Arlingtonu ve Virginii. Téměř čtyřicet roků profesionálního hudebního života byl postupně věrný dvěma velmi významným kapelám. Obě k sobě měly blízko jak z regionálního hlediska (působily především v oblasti Washingtonu, D.C.), tak svým zvukem, obě patří do oblasti takzvaného moderního bluegrassu, obě významně ovlivnily vývoj této hudby a rozšířily její možnosti i popularitu mimo původní venkovský region, obě oslovily a dodnes oslovují prostřednictvím nahraných desek především městské publikum a obě významným způsobem napomohly tomu, aby bluegrassová hudba v modernizované podobě překlenula složité období po nástupu rokenrolu v roce 1955…

Byl konec padesátých let dvacátého století a kvalita country hudby připomínala strmý střemhlavý let. Nechávala za sebou Jimmieho Rodgerse a Hanka Williamse, Kitty Wellsovou a Slima Whitmana, country music se stala „moderní“. Housle byly pryč, „oh-wah“ vokály byly v kursu a Jordanaires začali nahrávat s Elvisem a kupovali si cadillaky. Mnohý studiový hudebník, který uměl hrát zajímavou kytaru, dostal padáka nebo instrukci, aby si nechal sešít prsty. Sonny James shledal, že polohlasé lkaní písně „Young Love“ je více profitující než hraní bluegrassových houslí u Jima a Jesseho. Marty Robbins a George Hamilton IV. byli na cestě vzhůru v žebříčcích a nabízeli mládeži v bílých botách „A White Sport Coat And Pink Carnation“ a „A Rose And A Baby Ruth“. Část Robbinsonovy písně měla tento text: „Jednou dávno jsi mi slíbil(a), že se mnou půjdeš na školní koncert, ale nyní se zdá, že jsi změnil(a) názor, někdo jiný bude držet mé sny.“ Příbuznost s aktuální country hudbou byla očividně vzdálená. Opravdový král country music byl v té době Elvis Presley. Písně „Let Me Be Your Teddy Bear“ a „Heartbreak Hotel“ hráli na country stanicích stejně často jako popoví discjockeyové.

Naštěstí pro posluchače country hudby v oblasti Washingtonu D.C. se stanici WARL, hned za řekou Potomac v Arlingtonu (Virginia) občas podařilo dát do programu určité množství kvalitnějšího materiálu. Jednou z takových věcí byla periodická patnáctiminutová denní bluegrassová show místních kapel. Mezi muzikanty, které zde bylo možno slyšet, byli Bill Harrell, Buzz Busby, The Stonemans (kteří se tehdy nazývali „Blue Grass Champs“), Donnie Bryant, Smiley Hobbs a Eddie Adcock. Jednoho letního dne v roce 1957 přišla do vysílání nová kapela. Nazývali se The Country Gentlemen. Ve skupině byli dva muzikanti, známí a respektovaní místními bluegrassovými fandy, Charlie Waller (19. 1. 1935 – 18. 8. 2004) a Bill Emerson (22. 1. 1938). Ale Charlieho rezonující vedoucí hlas a houpavý rytmus kytary a Billovo řízné banjo doplňovala odvážná mandolína a silový tenorový hlas. Obojí patřilo agresivnímu mladému muzikantovi, který se jmenoval John Duffey…

Koncem 50. let měla stále ještě většina bluegrassových muzikantů venkovské zázemí a vyrůstala s oldtimeovou country hudbou v rodině. John byl výjimkou. „Můj otec zpíval 25 let v Metropolitní opeře. Pak odešel do Washingtonu, D.C. učit. O nedělích mě vždycky usadil u rádia, abychom poslouchali operu“, vzpomínal. Z nějakého důvodu ale opera a spřízněná vážná hudba nevzbudila v Johnovi mnoho nadšení. Jak se ukázalo, sound nashvillské Grand Ole Opry uchvátil Johna daleko více. Nejdříve poslouchal Hanka Williamse a jiné přísně countryové účinkující. Pak se jeho zájem obrátil k Billu Monroeovi a Lesteru Flattovi s Earlem Scruggsem. „Banjo mě fascinovalo. Bluegrass bez banja se stává oldtimeovou hudbou. Johnny a Jack by byli nazýváni bluegrassem, kdyby ho bývali měli.“

John začal hrou na kytaru na střední škole, ale brzy se chtěl naučit ještě na další nástroj. Navzdory svému ranému uchvácení banjem „z něj nikdy moc nedostal“ a začal bláznit s vypůjčenou mandolínou. Vzápětí se zúčastnil soutěže talentů s amatérskou kapelou, která se jmenovala David Swan & Rainbow Mountain Boys (Lucky Chapman – kytara, Bill Blackburn – banjo, Bill Poffinberger – housle, Carroll Harbaugh – kontrabas). I když na Johnovi nezanechalo toto první snažení žádný vliv, byl zde naráz mandolinista, který měl takové schopnosti, aby se pozvedlo několik obočí.

4. července 1957 Johnovi zatelefonoval Bill Emerson, který hrál s Buzzem Busbym a Bayou Boys. Busby měl autohavárii a dostal se do „pěkné šlamastyky“ (Buzz Busby s jedním členem „The Bayou Boys“ byli po nehodě v nemocnici) a Bill hledal lidi, se kterými by hrál. Navrhoval získat kytaristu od Earla Taylora z Baltimoru Charlieho Wallera a basistu Larryho Laheye. „Zkusili jsme to venku asi týden“, vzpomínal John, „a řekli jsme si, hej, to nezní špatně.“ A jak ubíhaly týdny, znělo to lépe a lépe. Na podzim roku 1957 se kapela cítila být připravena na nahrávání. Použili studio rádia WARL a natočili rychlou věc, kterou získali od Cartera Stanleye „Goin´ To The Races“ a „Heavenward Bound“, kterou napsal John sám.

Podívejme se zpět na tyto počáteční skladby, které předurčily směr, jehož se John Duffey jako osobnost a také celá kapela Country Gentlemen budou držet. „Goin´ To The Races“ vyčníval jako velmi rychlý, tvrdě hraný song, v době, kdy většina bluegrassových vokálů byla v pomalém nebo středním tempu. Jeho slova mají tradiční horalskou kvalitu písní o hodně starších než je bluegrass. Strhující aranž kapely se stala modernizující a oživující pro skladbu, kterou by strunný orchestr třicátých let pojal jednodušeji. Tak to vypadá z dnešního pohledu. Tenkrát nebylo mnoho mandolinistů, kteří by si troufli zahrát sólo na tak rychlou věc. V tomto kontextu Johnův jakýsi neokázalý mandolínový break svědčí o přezíravé virtuozitě a vytváří sebedůvěru, která se stala Duffeyho obchodní značkou.

V kontrastu ke „Goin´ To The Races“ (kde John zpíval vedoucí hlas ve slokách a tenor v refrénech), „Heavenward Bound“ ukazuje rezonantní vedoucí hlas Charlieho Wallera, který je doprovázen ve slokách hučivým vícehlasem, jaký úspěšně užívali Flatt a Scruggs na svých prvních gospelových nahrávkách (Gentlemeni byli později mezi prvními, možná vůbec první, kteří užívali tento nápad také v negospelovém materiálu). Solidní zpěvy v refrénech demonstrovaly sílu kapely, kterou zužitkovali s velkým efektem v následujících letech. Na této nahrávce se stal John prvním mandolinistou, který použil prstýnky ve stylu připomínajícím trsátkový roll Jesseho McReynoldse, tzv. „crosspicking“, (ačkoli již virtuóz Don Reno užil fingerpickingové mandolíny ve skladbách Rena a Smileyho „Let In The Guiding Light“ a „I Want To Live Like Christ My Savior“).

Datum vzniku Country Gentlemen a jejich začátky známe tedy naprosto přesně (což je u bluegrassových kapel řídká výjimka). Billa Emersona později vystřídal banjista Eddie Adcock, (nicméně Emerson se v 70. letech na čas znovu do skupiny vrátil), Larryho Laheye vystřídal basista Jim Cox a jeho pak později proslulý Ed Ferris. Sestava Waller, Duffey, Adcock a Ferris (v alternaci s basistou Tomem Grayem) je považována za původní. V této sestavě skupina působila do roku 1970 a vydala množství vynikajících desek. Zpočátku, po svém vzniku, si Country Gentlemen získali popularitu jako skupina stojící na pomezí bluegrassu a folku. Teprve po příchodu Eddieho Adcocka došlo k výraznější orientaci na bluegrass…

Koncem 50. let byl bluegrass stále skoro výhradně venkovskou hudbou. Také materiál, který nebyl přísně tradiční, naznačoval silné venkovské vlivy a jak bylo již dříve zmíněno, všichni hlavní účinkující pocházeli z venkovského Jihu. Bylo to také svým způsobem záměrné. Zatímco některé zavedené skupiny měly příležitostný komický profil, všeobecný přístup k bluegrassu byl tvrdě vážný. Městští lidé, kteří poprvé slyšeli hrát bluegrass, byli zaraženi paradoxem, že šťastnou, zářící hudbu hráli muži s kamennou tváří v ponurých šedých oblecích. John a jeho kamarádi z Country Gentlemen se stali skupinou veselých porušovatelů pravidel. Spontánně šaškovali na pódiu, šplhali po zábradlí okolo hudebních pavilónů, hráli na nástroje za svými hlavami a John řval na hlučné barové publikum ať buď „drží hubu a poslouchá anebo ať si jdou ulicí dolů ječet někam jinam.“

Kapela získala rychle slušný počet fanoušků v okolí severní Virginie a Washingtonu, D.C. Zpočátku, od příchodu Adcocka, byl repertoár Country Gentlemen standardně bluegrassový, s občasnými původními věcmi (mnohé napsal John) a tradičními věcmi, které se ještě nehrály v bluegrassovém stylu. Dlouho předtím však také začali plést a znechucovat tvrdé jádro tradičních bluegrassových fanoušků nahráváním městského folkového materiálu jako „Copper Kettle“ nebo Dylanovy „Baby Blue“. Nahráli téma z filmu „Exodus“, jam z „The World Is Waiting For The Sunrise“ (kde melodie není vůbec naznačena, o mnoho méně zahraná) a „Big Bruce“, parodii na country westernový hit Jimmyho Deana „Big Bad John“.

Duffeyho mandolínová hra byla skoro neuctivá. Zatímco většina mandolinistů té doby se držela zásadně melodie písně, opuncované občas rychlou vyhrávkou, Johnův přístup se zdál být právě opačným. Zíraje s očividným potěšením na svoje prsty jak běhají po hmatníku, John náhle zaútočil do breaku přecpaného neobvyklými hudebními nápady. Pak zakončil akordovým čopem a vyzývavě zíral do publika, jako by se chtěl postavit každému, kdo nebyl totálně na jeho straně.

Podobné jako s Johnovou efektní mandolínovou hrou to bylo s jeho tenorem ve vícehlasech. V minulosti, když bluegrassové kapely pracovaly s jedním společným mikrofonem namísto s mikrofonem pro každého účinkujícího, John ohromoval fanoušky svou hlasitostí. Mohl stát daleko od mikrofonu a stále přehlušil další dva zpěváky, kteří stáli k mikrofonu blíž. Jeho síla se nezmenšila ani ve velmi vysokých polohách a bylo na něm znát jasně viditelné potěšení v držení složitých tónů na nekonečně dlouhou dobu. Když vyšla skupině nahrávka písně „New Freedom Bell“ (myšlena nahrávka s Duffeym, protože skupina tuto skladbu nahrála i později bez něj), soustředila se pozornost široce na Johnův neuvěřitelně vysoký vokální part. „Abyste měli dobrou hlasitost, musíte zpívat z břicha namísto z krku“, prohlásil John. „To je věc, kterou jsem získal od svého otce a pracoval jsem na tom. Věnoval jsem více pozornosti zpěvu než hraní.“ John užíval vokálové obraty a dynamické změny, aby zvýraznil svůj tenorový zpěv. „Můžete zpívat tenor jako part“ (to jest, zpívat ty správné tóny), vysvětloval John, „anebo můžete zpívat tenor a dělat něco s tím partem. Sonny Osborne a Eddie Adcock jsou velcí, protože dělají tu stejnou věc s barytonovým partem.“

John Duffey jenom nezpíval a nehrál na mandolínu, ale v určitá období přecházel na Dobro (což o něm není příliš známé). Flatt & Scruggs s Buckem Gravesem demonstrovali užitečnost tohoto nástroje v bluegrassu v polovině 50. let, John rychle pochopil možnosti rezofonické kytary a naučil se na ni docela dobře hrát. Skladba „Travelin´ Dobro Blues“ byla jeho první nahraná dobrová instrumentálka.

Během téměř dvanáctiletého působení v Country Gentlemen dala Johnova autoritativní přítomnost na jevišti spojená s jeho evidentními muzikantskými schopnostmi na srozuměnou mnoha následovníkům této formace, že Country Gentlemen byli v zásadě kapelou Johna Duffeyho. Ačkoli John byl ten první, který to popíral a zdůrazňoval, že to bylo především úsilí všech členů skupiny. Každý z banjistů za ta léta, ať už Bill Emerson, Pete Kuykendall (později vydavatel časopisu Bluegrass Unlimited) nebo Eddie Adcock významně přispěl. Zrovna tak basisté Tom Morgan, Jim Cox, Tom Gray a Ed Ferris. A Charlie Waller, který předsedal pokračujícím úspěchům skupiny po Johnově odchodu v roce 1969, byl očividně členem rozhodující důležitosti.

V této souvislosti je vhodné poznamenat, že dříve byla většina bluegrassových kapel vystavěna na jedné nebo dvou hvězdách a zbytek skupiny je doprovázel. Tato skutečnost se odrážela na jménech souborů Bill Monroe & The Blue Grass Boys, Lester Flatt & Earl Scruggs & The Foggy Mountain Boys, atd. A zdálo se, že těch několik málo kapel, které neměly jednu či dvě hvězdy, nebude mít dlouhého trvání. Country Gentlemen bylo pravděpodobně první trvalé kolektivní partnerství svého druhu v bluegrassu. V mnoha ohledech je proto těžké oddělit Johnův přínos od přínosu ostatních členů skupiny. Například v hudebních aranžích Country Gentlemen demonstrovali, že existuje více způsobů jak vytvořit píseň, než si předchozí kapely myslely. Tyto aranže vesměs vznikly z myšlenek, které vznášeli všichni členové skupiny.

Například na jejich rané nahrávce „I´ll Never Marry“ zdvihla kapela vokální party nad obvyklý běh skladby nejnezvyklejším a velmi efektním způsobem. Píseň začíná Charlieho zpěvem sloky. V druhé sloce se k němu připojují baryton a tenor, kteří hučí z povzdálí doprovod, ve třetí sloce zmizí baryton a nahradí ho vysoký baryton (o oktávu vyšší než původní baryton). A ve finálním refrénu se dosud nejnižší vedoucí hlas přesouvá nad vysoký baryton (z původního trojhlasu tedy přešli na high baritone trio a nakonec na high lead trio). Tento kontinuální pohyb vzhůru zvyšuje zájem o to, jak píseň pokračuje, i když případný posluchač si není vědom toho, co se přesně děje.

Na druhou stranu Johnův plamenný mandolínový styl byl jasně jeho vlastní. Zatímco pečlivě poslouchal dřívější mandolinisty, zdálo se, že je stravován objevováním toho, kolik je způsobů jak dostat hudbu ze svého nástroje. Ve skladbách jako „Sunrise“ a „Windy And Warm“ vytahuje struny jako banjista nebo hráč na elektrickou kytaru. Pokoušel se o fingerpicking jak ve stylu Jesseho McReynoldse (jako například ve skladbách „Dixie Lookaway“ a „Backwoods Blues“), ale také v písni Billa Cliftona „You Don´t Think About Me“ způsobem připomínajícím Merle Travisův prstový styl. Vypracoval zdvojené breaky s banjem v „I´m Weary, Let Me Rest“ a „El Dedo“. John nahrál některé breaky na třech strunách současně a vytvořil tím solidní stěnu zvuku rychlým tremolem (např. ve skladbách „New Freedom Bell“ a „The Fields Have Turned Brown“). V některých skladbách hrál střídměji, kde nechával velký prostor mezi tóny a současně tvořil zajímavé a překvapivé synkopy (například v „Girl Behind The Bar“).

John měl některé nekonvenční nápady raději než ostatní. „Travisův styl na mandolínu není dostatečně efektní“, uznal a skutečně už později prstýnky nepoužíval. Důležité bylo, že John měl vizi, odvahu a schopnost experimentovat. Výsledkem bylo, že se mnoho jeho úspěšných konceptů ukazuje, často ve změněné formě, ve hře mladších muzikantů. Když John přemýšlel nad původem svého neortodoxního stylu, vzpomínal na naprosto přímý melodický break jednoho z nejlepších houslistů v excelentní banjové instrumentálce. „Pomyslel jsem si, že jestli neumím udělat něco zajímavějšího, než je tohle, asi se na to vykašlu. Nezajímalo mě, jestli zahraji nějakou melodii nebo ne.“

Jak bývá často pravidlem při inovacích, uznání se rodilo pomalu a těžce. Mnoho fanoušků tradičního bluegrassu cítilo odpor ke svobodě a způsobu, s jakým John a jeho kamarádi muzikanti nakládali se starým způsobem hraní. Dokonce ještě v roce 1965, po osmi letech nahrávání a vystupování, nebyli Country Gentlemen zcela záměrně pozváni k účasti na prvním bluegrassovém festivalu ve Fincastle ve Virginii. „Každého požádali, kromě nás“, vzpomínal John (ale následující rok se tohoto festivalu zúčastnili a sklidili ohromné uznání publika). Ačkoli Country Gentlemen periodicky hrávali ve stejném programu s Billem Monroem, „Otec bluegrassu“ nikdy nekomentoval Johnovu hru. „Neboj se“, sdělil mu Monroeův spoluhráč, „on ví, kdo jsi. On už byl předtím venku v poli a zkoušel si vytahovat struny, jak to děláš ty“.

Od poloviny do konce 60. let byla pro skupinu Country Gentlemen také dobrá doba, co se týče prodeje desek. „Bringing Mary Home“ byl s prodejem okolo 50 000 kusů jejich nejúspěšnější singl, následován singly „Baby Blue“ a „Big Bruce“ (vše u firmy Rebel). Zde se ale naneštěstí vyskytly negativní faktory, které u Johna později vyústily v jeho odchod z kapely.

Jak John Duffey popisoval, Starday Records od roku 1966 neplatili kapele tantiémy, navzdory výrobě sedmi alb v Japonsku, která byla buď úplně nebo částečně Country Gentlemenů, a užívali jejich skladeb i na amerických samplerech. „Vyčíslení u Folkways (mimo jiné ohlášené počty prodeje desek, na kterých jsou tantiémy závislé) je diskutabilní,“ říkal John, „i když vás možná uklidní, když je dostatečně otravujete“. Na své album u Mercury dostali zálohu, ale žádné tantiémy, navzdory jeho vydání v Japonsku a v Evropě nebo ve Státech. Na druhé straně Pickwick International zpočátku tantiémy platil (okolo roku 1962), ale ne už za reedici stejného alba, čtyřikrát se čtyřmi různými obaly a ani za následné využití písní z tohoto alba na výběrech. Konečná deziluze přišla, když byla kapela sjednána na vystoupení na talk show ve velké televizní síti. John neočekával jako dohodné jen honorář, který televize kapele zaplatila, ale ještě další následné úhrady. 4. března 1969 toho měl John už dost. Léta dělal ve svém volném čase opravárenskou práci (hudebních nástrojů) a vybudoval si solidní reputaci pro své excelentní řemeslnictví. Rozhodl se opustit Country Gentlemen a věnovat se své druhé profesi…

Opusťme v tuto chvíli osobnost Johna Duffeyho, pro něhož odchod od Country Gentlemen byl jen začátkem další významné hudební dráhy, o které bude řeč v druhém dílu tohoto článku, a protože spolu s ním opouštíme v tuto chvíli i další roky existence Country Gentlemen, připomeňme si na závěr velikost této kapely. Skupina Country Gentlemen je dnes právem považována za nositele tzv. „moderního bluegrassu“. Její „sound“ byl vždy méně „old-time“ než původní horalský bluegrass, ale přesto si postupem času vydobyla pevné místo na bluegrassové scéně a donedávna patřila mezi nejvlivnější skupiny stylu. Country Gentlemen měli svými skladbami velký vliv i na formování rané bluegrassové scény v ČSSR na přelomu 60. a 70. let minulého století, zvláště skupin Greenhorns, White Stars, Taxmeni, ale jejich repertoár a projev měl daleko větší vliv na řadu dalších kapel, které v té době působily na české amatérské hudební scéně.

Desky skupiny„The Country Gentlemen“ není těžké sehnat. Od prvních, na značce „Folkways“, přes firmu „Vanguard“, k současným, na značce „Rebel“. Některé z těch, kde můžete v sestavě slyšet Johna Duffeyho, uvádím níže.

DOPORUČENÁ DISKOGRAFIE K ČLÁNKU:

• The Country Gentlemen – Country Songs – Old & New (1960)
• The Country Gentlemen – Folk Songs And Bluegrass (1961)
• The Country Gentlemen – Bluegrass At Carnegie Hall (1962)
• The Country Gentlemen – On The Road (1963)
• The Country Gentlemen – Hootenanny (1963)
• The Country Gentlemen – Folk Session Inside (1963)
• The Country Gentlemen – In Concert, volume 1 (1964)
• The Country Gentlemen – In Concert, volume 2 (1964)
• The Country Gentlemen – Bringing Mary Home (1966)
• The Country Gentlemen – Folk Hits Bluegrass Style (1966)
• The Country Gentlemen – Sunrise, volume 2 (1966)
• The Country Gentlemen – Live At Roanoke Bluegrass Festival (1967)
• The Country Gentlemen – Sing Bluegrass (1967)
• The Country Gentlemen – The Traveler (1968)
• The Country Gentlemen – Play It Like It Is (1969)
• The Country Gentlemen – Last Album (1970)

 

Milan J. Kalinics, Brno

 

POUŽITÁ LITERATURA:

ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2008) / JOHN DUFFEY A JEHO HUDBA – ČASOPIS GrassPress č. 7 (Vydavatelství Milan J. Kalinics, Brno, červen 1999, podle článku Jacka Tottla v Bluegrass Unlimited 11/74 a překladu Milana Leppelta upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno, červen 1999 a srpen 2008) / DISKOGRAFIE THE COUNTRY GENTLEMEN – ČASOPIS GrassPress č. 8 (Vydavatelství Milan J. Kalinics, Brno, srpen 1999) / DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995) / AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, 1997)

 

Související články:
John Duffey a Seldom Scene