Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 1. díl, 1948 – 1954

V roce 1948 vznikla jedna z nejvýznamnějších bluegrassových skupin v celé historii této hudby. Jmenovali se Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, zkráceně je pak většina zná jen pod názvem Flatt & Scruggs. Nebývalým způsobem ovlivnili široký rozmach této hudby v celých Spojených státech, ale i ve světě, na dlouhé roky zastínili i tvůrce bluegrassu Billa Monroea a jeho Blue Grass Boys (i když oba hlavní protagonisté, Lester Flatt i Earl Scruggs v této kapele u zrodu bluegrassu stáli), v jejich skupině se obohatil bluegrass o další nástroj (Dobro), dodnes jsou posloucháni, obdivováni a napodobováni… a hudební portál bgcz.net je tedy ve formě seriálu zařadil do Dvorany slávy, kam neoddiskutovatelně patří. Forma seriálu byla zvolena proto, že se jedná o velmi rozsáhlý materiál. V pěti dílech se seznámíte s historií této kapely tak podrobně, že málokde se setkáte s tak detailním pohledem na jejich tvorbu. Na Internetu takto uceleně nenajdete jinde o této kapele více!

Základ seriálu tvoří výborný překlad (Václav Tajchl) textového materiálu ke kompletní kolekci nahrávek vydaných německou firmou Bear Family Records. Tento původní strojopisný překlad byl mírně jazykově a výrazněji stylisticky upraven (zejména pro zajištění chronologického řazení událostí), všechny informace byly zpřesněny a ověřeny jak díky dřívější osobní korespondenci s paní Louise Scruggsovou a Earlem Scruggsem, tak z řady hudebních encyklopedií a dalších materiálů, jejichž výčet je uveden na konci každého dílu…

Lester Flatt z Tennessee a Earl Scruggs ze Severní Karolíny se poprvé setkali a zahráli si spolu koncem roku 1945, když Scruggs přišel k Monroeovým Blue Grass Boys, kde už několik měsíců Flatt hrál. Spolu s ostatními členy Monroeovy skupiny, jimiž byli houslista Chubby Wise a basista Howard Wats alias „Cedric Rainwater“ vytvořili jedinečnou bluegrassovou skupinu.Podobně jako všichni perspektivní mladí muži, kteří pracovali pro Monroea, i Lester s Earlem přispěli mnoha dobrými nápady, tvorbou a technikou hry k celkovému image a repertoáru Blue Grass Boys.

Na druhou stranu ale u Monroea získali bohaté zkušenosti, ať už jako členové Grand Ole Opry, při natáčení desek pro velkou gramofonovou firmu, nebo při koncertech. Flattův bohatý vokál a charakteristický pěvecký styl se perfektně doplňoval „high lonesome“ tenorem Billa Monroea a kromě toho, Lester byl také skvělým autorem, o čemž svědčí například skladby „Will You Be Loving Another Man“ nebo „Sweetheart You Done Me Wrong“. Scruggsova tříprstá technika hry na banjo, ačkoli vzešla z regionálních poměrů, v jeho podání napomohla širokému využití pětistrunného banja v bluegrassu a country hudbě. U Monroea se banjo stalo plnohodnotným sólovým nástrojem, namísto původní funkce čistě rytmického nástroje. Earl kromě toho přispěl i novým materiálem do repertoáru Billa Monroea.

The Blue Grass Boys, byli v době, kdy zde Lester a Earl působili, velmi slavnou skupinou a většina z 28 nahrávek pro Columbii z let 1946 a 1947 se také stala bestsellery. Byli vzorem mnoha muzikantům, kteří je poslouchali a začali se učit hrát hillbilly music ve stylu Billa Monroea a jeho Blue Grass Boys z období mezi roky 1945 až 1948.

Když Lester a Earl na začátku roku 1948 od Monroea odešli, nebylo to údajně proto, že by chtěli společně založit vlastní skupinu. Ať už je pravda jakákoli, velmi brzy se rozhodli pro její vznik, a tak počátkem března 1948, když pracovali pro rozhlasovou stanici WDVA v Danvillu ve Virginii, sestávala jejich kapela z Jima Eanese na kytaru, Howarda Wattse na kontrabas a houslisty Jima Shumateho. Po několika týdnech však Eanes odešel k Monroeovi a skupina se přestěhovala do Shumateho rodného města Hickory v Severní Karolíně, kde hrála pro stanici WHKY. Na místo Eanese nastoupil druhý zpěvák a kytarista Mac Wiseman a byl to právě on, kdo sehnal práci u WCYB v Bristolu na hranicích mezi Virginií a Tennessee, kam kapela nastoupila v květnu. WCYB byla tím správným místem pro tehdejší hillbilly sound, kterému se začalo říkat Bluegrass až později.

První session pro gramofonovou firmu Mercury se uskutečnil na podzim roku 1948 v Cincinnati ve státě Ohio. Skladby „God Loves His Children“ a „I´m Going To Make Heaven My Home“ jsou gospelové čtyřhlasy, velmi podobné Blue Grass Quartetu z let 1946 až 1948, neboť tři ze čtyř zpěváků (Flatt, Scruggs a Rainwater) u Monroea gospely zpívali, ale Scruggsova sólová kytara hraje v dimenzích u Monroea nevídaných. Další skladba „We´ll Meet Again Sweetheart“ je duet Wisemana a Flatta. Čtyři skladby natočené při prvním sessionu se liší od pozdějších nahrávek v tom, že rytmus zde nedrží mandolína, ale Mac Wiseman na druhou kytaru. Můžeme jej slyšet v pozadí za Flattovým zpěvem. Poslední skladba „Cabin In Caroline“ stojí za povšimnutí mimo jiné díky dvěma houslovým breakům Jima Shumateho, z nichž první je poměrně poklidný, ale druhý daleko odvážnější. Scruggsovo banjo je také mnohem více slyšitelné než na nahrávkách s Monroem.

V březnu 1949 se kapela přesunula z Bristolu do Knoxville na stanici WROL. V té době odešel Wiseman pracovat do rádia WSB v Atlantě, aby se později připojil k Blue Grass Boys Billa Monroea a jeho místo zaujal tenorový zpěvák a mandolínista Curly Seckler. Současně s Wisemanem odešel i houslista Jim Shumate, kterého nahradil další absolvent Monroeovy školy Art Wooten.

Flatt & Scruggs se svými Foggy Mountain Boys se v dubnu nebo květnu vrátili opět do Cincinnati na svůj druhý session pro Mercury, aby natočili další čtyři skladby.

Píseň „Baby Blue Eyes“ složil Jim Eanes, který již dříve při vystoupeních s Foggy Mountain Boys také zpíval a natočil ji pro Capitol asi o měsíc nebo dva dříve. Skladba „Bouquet Of Roses“ je z pera Lestera Flatta, má valčíkový rytmus a kromě trojhlasu Secklera (tenor), Wattse (baryton) a Flatta (první hlas) v ní můžeme slyšet Secklerovy breaky na mandolínu. Je postavena především na refrénu, který vypráví o zvyklosti jeden den v roce čistit a zdobit čerstvými květinami hroby (tzv. Decoration Day, Den památky padlých, byl zaveden 30. května 1868). Třetí skladba Lestera a Earla „Down The Road“ je v podstatě starý tradicionál, který znal Lester z dřívějška. Poslední nahrávkou druhého sessionu byla „Why Don´t You Tell Me So“, jediný duet, a to se Scruggsovým banjem naladěným do „F“, což byla jeho vůbec první nahrávka v tomto ladění.

Podzim roku 1949 zastihl skupinu v Lexingtonu v Kentucky, kde měla program v rádiu WKLX a v WVLK v nedalekém Versailles. V této době vystřídal houslistu Arta Wootena Benny Sims. 11. prosince 1949 nahráli Lester a Earl se svými Foggy Mountain Boys na třetím sessionu pro Mercury osm skladeb, a to opět v Cincinnati. První nahrávkou byla „I´ll Never Shed Another Tear“, další duet Flatt – Seckler, kterou napsal Flatt. Velmi zde vynikl Simsův bluesový styl hry na housle. Duet „No Mother Or Dad“ napsal Curly Seckler během půl hodiny, zatímco odpočíval ve svém hotelovém pokoji v Knoxville po časném ranním vysílání na WROL a vzpomínal na své rodiče. Ve své vlastní skladbě „It´s Too Late Now“ zpívá sólo pouze Flatt, Sims hraje housle ve stylu Arthura Smithe. První a zároveň nejslavnější instrumentálkou skupiny potom byla „Foggy Mountain Breakdown“. Tento poměrně jednoduchý kousek přinesl mnohem později jejímu autoru Earl Scruggsovi vytouženou cenu Grammy, a to za její využití jako soundtracku ve filmu „Bonnie And Clyde“. Skladba velmi připomíná instrumentálku „Blue Grass Breakdown“, kterou Earl natočil o několik let dříve s Billem Monroem. Písničku „I´ll Be Going To Heaven Sometime“ napsal Cedric Rainwater a další v pořadí, „So Happy I´ll Be“ Lester a Earl. V ní vyniká především perfektní vokální harmonie Foggy Mountain Quartetu (Flatt, Scruggs, Seckler, Rainwater). Earl zde hraje sólovou kytaru. Flattova „My Little Girl In Tennessee“ je klasickým příkladem šoférských písní skupiny z jejich raného období. Vokální „směs“ Flatta a Secklera v duetech jako je tento, odráží jejich zkušenosti tenorových zpěváků u Charlie Monroea. Poslední nahrávkou sessionu bylo Lesterovo sólo „I´ll Never Love Another“, kde Seckler hraje tremolo na mandolínu v old-time stylu.

Na jaře roku 1950 se Flatt & Scruggs vrátili do Bristolu. Tehdy také kapelu opustil Cedric Rainwater, když přešel do doprovodné skupiny Hanka Williamse. Jeho místo zaujal Chuck Johnson, který po příchodu k Foggy Mountain Boys přijal jméno „Jody Rainwater“.

O něco později, v létě 1950, už ale skupinu můžeme slyšet na stanici WDAE v Tampě na Floridě. Zde ve studiu se také uskutečnil čtvrtý a zároveň poslední session Flatta & Scruggse u Mercury, a to 11. října 1950. Poněvadž Flatt a Scruggs už věděli, že budou od Mercury přecházet ke Columbii, natočili převážně starší materiál, s nímž vystupovali na koncertech a nové písničky si schovali pro nadcházející první session u Columbie. Výsledkem byl velmi zajímavý session, který přinesl několik kousků bluegrassové klasiky.

Skladbu „Doing My Time“ napsal Jimmie Skinner podle filmu „I´m A Fugitive From A Georgia Chain Gang“, který byl velmi populární na počátku 30. let. Instrumentálka „Pike Country Brakdown“ vychází ze staré lidovky „Sweet Betsy From Pike“ a složil ji Bill Monroe v době, kdy byl Earl členem Blue Grass Boys. Další nahrávku „Cora Is Gone“ napsal Odell MacLeod a byla první, kde Earl použil na nahrávkách „D“ ladění. Autor skladby „Preaching, Praying, Singing“ E. C. McCarthy byl lesní hlídač, který pracoval severně od Knoxvillu a pravidelně navštěvoval vystoupení Flatta & Scruggse. V 50. letech byl disc-jockeyem country music v rádiu WCTT ve městě Corbin v Kentucky. Další písničku „Pain In My Heart“ slyšeli Flatt se Scruggsem poprvé při společných vystoupeních se skupinou Lonesome Pine Fiddlers v Bluefieldu v Západní Virginii. Složili ji Bob Osborne a Larry Richardson, kteří prosazovali v této skupině bluegrassový sound. Fiddlers tuto skladbu natočili v březnu 1950. Následující píseň „Roll In My Sweet Baby´s Arms“ natočili pro Columbii už v roce 1931 Preston Young a Buster Carter a v roce 1936 i Monroe Brothers. Později ji zpíval Lester s Billem Monroem jako duet, ovšem v této nahrávce Foggy Mountain Boys je zpívána jako trojhlas. Stala se jednou z jejich nejžádanějších a nejčastěji kopírovaných skladeb. Nahrávka „Back To The Cross“ autora Jessie Mae Martina stojí za pozornost zejména díky tomu, že v refrénu zpívá oproti zavedeným zvyklostem Curly Seckler první hlas a Lester tenor, na mandolínu nehraje Curly, ale basista Jody Rainwater, jehož nástroj zase hrál houslista Benny Sims. Další instrumentálka „Farewell Blues“ byla v roce 1922 první nahrávkou průkopníků bělošského jazzu Rhythm Kings z New Orleansu. Tento jejich hit se objevil do roku 1942 na více než padesáti nahrávkách a Earl se jej naučil kdysi dávno doma podle gramofonu. Je to první instrumentálka, kterou Earl natočil v „C“ ladění. Ze staré černošské lidové písně vznikla i skladba „Salty Dog Blues“, kterou složili a natočili Wiley a Zeke Morrisovi, s nimiž Earl a Benny Sims spolupracovali. V této nahrávce ji Sims zpívá za doprovodu Secklera (tenor) a Scruggse (baryton). Vyšla v květnu 1952 a stala se jednou z nejžádanějších věcí od Flatta & Scruggse tohoto období. Po odchodu Simse později převzal jeho part Flatt. Gospelový trojhlas „Take Me In A Lifeboat“ autora Franka Southerna bychom mohli najít v původní verzi na singlu skupiny J. E. Mainer´s Mountaineers z roku 1935. Následující skladbu „Will The Roses Bloom (Where She Lies Sleeping)“, kterou v roce 1950 zkomponovali Bevins Brothers, znají dnešní posluchači spíše z velmi populární nahrávky Rickyho Skaggse a Tonyho Rice z roku 1980. Zde si Foggy Mountain Boys opět vzájemně vyměnili nástroje jako v písničce „Back To The Cross“. Poslední nahrávkou sessionu pak byla další skladba Jessie Mae Martina „I´ll Just Pretend“.

Ve stejné sestavě se skupina sešla na prvním sessionu pro tehdy největší gramofonovou firmu Columbia Records o měsíc později, 21. listopadu 1950, v Nashvillu. Tím se začala datovat zlatá éra dvojice Flatt & Scruggs, kdy se celá řada jejich písní stala bluegrassovou klasikou. Není ovšem vždy snadné odhalit celou historii každé písničky z raného období u Columbie, neboť po příchodu do Nashvillu se Flatt & Scruggs stali součástí prudce se rozvíjejícího nakladatelského průmyslu. Právě country music odhalila, jak lukrativní tento byznys je a Nashville v 50. letech byl zlatým dolem jako Klondyke v roce 1898, s velkým kolotočem a obchodními jednáními okolo vlastnictví jednotlivých skladeb. Klíčovou osobou ohledně vydávání a nahrávání Flatta & Scruggse během jejich první dekády u Columbie byl Troy Martin, dříve countryový zpěvák, který nahrával pro American Rekord Company (ARC) ve 30. letech. Martin přišel do Nashvillu v roce 1949, aby pracoval pro velké newyorkské nakladatelství Peer-Southern jako reklamní agent. Jeho hlavní prací bylo, aby se písničky, na něž společnost Peer vlastnila práva, dostaly na desky. Martin se brzy seznámil s jiným mužem, který nedlouho předtím přišel do Nashvillu, jménem Don Law a pomáhal mu jednak s tím, jak najít nové zpěváky a skupiny, jednak i dotlačit je do nahrávacích studií. Law se na oplátku revanšoval tím, že nakladatelská práva na písničky těchto nových objevů směroval přímo na nakladatelství Peer. Když také Don Law uzavřel s Flattem & Scruggsem smlouvu s Columbií, měl ve svém zápisníku, kam si poznamenával podrobnosti smlouvy, uveden kontakt na skupinu přes Troye Martina.

Na svém prvním sessionu u Columbie Flatt & Scruggs nahráli šest písniček: tři duety Flatta a Secklera, dvě Flattova sóla a jeden trojhlas s vysokým barytonem, kde první hlas v refrénu zpíval Scruggs. Všechny nahrávky byly vydány nakladatelstvím Peer a u všech byl držitelem autorských práv Flatt. Poslední z nahrávek, „We Can´t Be Darlings Anymore“, dokonce vůbec nebyla napsána Flattem a Secklerem, jak je u ní uvedeno na etiketě Columbie. Původně ji nahrál Georg Morris a Leonard Stokes s J. E. Mainerem a Snuffy Jenkinsem v roce 1937. Od Stokese se ji naučil Seckler, který s ním ve 40. letech hrál. Takové přivlastňování si starých písniček a jejich vydávání za nové nebylo v této době nic neobvyklého. Tito lidé se ospravedlňovali tím, že vlastně přearanžováním a vytažením starých písniček na světlo napomohli jejich komerčnímu využití. Uvedená skladba je názorným příkladem nashvillských nakladatelských praktik 50. let a o dalších bude zmínka později. To však neznamená, že bychom si měli myslet, že ostatních pět nahrávek nebyly nové písničky, ovšem u všeho, co Flattovi se Scruggsem vydalo nakladatelství Peer, byl alespoň jeden z nich uveden jako autor nebo spoluautor.

Pravděpodobně nejznámější nahrávkou tohoto sessionu byla „I´m Head Over Heels In Love“. Za povšimnutí stojí sestupná basová linka Jody Rainwatera, zejména během prvního houslového sóla. Tento bluesový efekt Flatt ještě více rozvinul ve své sólové nahrávce této skladby na počátku 70. let na etiketě RCA Victor. Další písničkou sessionu byla „I´m Waiting To Hear You Call Me Darling“, což je trojhlas s vysokým barytonem v tónině „F“, kde Scruggs zpívá první hlas nad Flattovým a Secklerovým doprovodem. Seckler zde hraje jedno ze svých nepříliš početných mandolínových sól. „The Old Home Town“ zpracovává téma velmi populární v poválečné country music: mnoho obyvatel Jihu se přestěhovalo do velkých měst a vzpomínky na místo, kde prožili své dětství a mládí, uchovávali v paměti jako poklad. Zbývajícími dvěmi nahrávkami prvního sessionu byly „Come Back Darling“ a „I´ll Stay Around“.

Na prvních čtyřech sessionech vystupovali Flatt & Scruggs & Foggy Mountain Boys ve stejném nástrojovém obsazení: Flatt – kytara, Scruggs – banjo nebo sólová kytara, Jody Rainwater – basa. Dalšími dvěma nástroji byla mandolína a housle.

Na podzim roku 1950 se skupina přestěhovala z Tampy na Floridě do rádia WVLK ve Versailles v Kentucky. V březnu 1951 opustil mandolínista Curly Seckler Foggy Mountain Boys a přešel ke skupině Sauceman Brothers, která natáčela pro malou firmu Rich-R-Tone. Na jeho místo nastoupil Everett Lilly ze Západní Virginie, kde hrál ve skupině Lilly Brothers. Další personální změna nastala, když na místo Bennyho Simse nastoupil starý známý Flatta a Scruggse ještě z dob, kdy společně hráli u Monroea, a to houslista Chubby Wise.

9. května 1951 skupina přijela do Nashvillu ke svému druhému sessionu. Natočilo se šest písniček, z nichž opět tři byly duety, tentokrát Flatta a Lillyho, dvě Flattova sóla a konečně první gospelový čtyřhlas pro Columbii. Nejznámější nahrávkou tohoto sessionu byla bezesporu „Jimmie Brown, The Newboy“ od Carter Family z roku 1929. Pro tuto skladbu Earl odložil banjo, aby mohl zahrát kytaru ve stylu Mother Maybelle Carter. Tato písnička byla první známkou vlivu, který Carter Family na Flatta a Scruggse měli. Na počátku 60. let vzdali této skupině hold natočením alba jejich písní a i jinak se mnoho skladeb Carter Family objevilo v repertoáru Flatta a Scruggse během jejich kariéry. Pod písničkou „Somehow Tonight“ je sice podepsán Scruggs, ale trvá zde podezření, že byla koupena od legendárního skladatele Arthura Q. Smithe. Nakupování písniček bylo v této době běžnou praxí a Smith byl velmi dobře známý v byznysu country music jako jeden z nejlepších skladatelů své doby, jehož skladby byly vydávány pod mnoha různými jmény, než bylo jeho vlastní. Jako příklad lze uvést písničku Billa Monroea „How Will I Explain About You“. „Somehow Tonight“ byla v 70. letech znovu natočena J. D. Crowem a stala se bluegrassovou stálicí doby nedávno minulé. Gospelový kvartet „I´m Working On A Road“ doprovází Scruggs na kytaru, podobně jako v mnoha jiných gospelech. Kromě uvedených tří skladeb byly výsledkem druhého sessionu nahrávky “Don´t Get AboveYour Raising“, „He Took Your Place“ a „I´ve Lost You“.

V září 1951 se skupina přesunula do rádia WDBJ v Roanoke ve Virginii a následující měsíc, 24. října, byli Flatt & Scruggs opět ve studiu na třetím sessionu. Chubby Wise s nimi dlouho nepobyl a i jeho nástupce Art Wooten odešel před tímto sessionem, ovšem skvěle je zastoupil další ze zakladatelů Blue Grass Boys Howdy Forrester, jinak houslista u Roye Acuffa. Složení skupiny je pouze pravděpodobné, neboť záznamy o tomto sessionu nebyly v archívech CBS nalezeny.

Opět, jako předtím, natočili Flatt & Scruggs tři duety a dvě sólově zpívané písničky, mimo to dva gospely a instrumentálku „Earl´s Breakdown“, což byla u Columbie první Scruggsova instrumentálka. V ní Earl představil techniku hry, kterou se naučil, když jako malý chlapec hrál se svým bratrem Horacem, a to přelaďování během hry. Z kolekce třetího sessionu je právě tato instrumentálka asi nejznámější. Dalším zajímavým kouskem byla skladba „Over The Hills To The Poorhouse“, sentimentální balada, kterou v roce 1874 složili George L. Catlin a David Braham. Na session s ní přišel Everett Lilly, který se ji kdysi naučil od své matky. To, že jsou jako autoři uvedeni Flatt a Lilly, opět ukazuje na běžné tehdejší praktiky. Oba dva sice tvrdili, že písničku upravili po stránce melodické i textové, ovšem při srovnání s původní verzí, která se zachovala díky ústnímu podání, zjistíme, že se jedná o úpravy velmi nepatrné. Do kompletního výčtu nahrávek třetího sessionu zbývá doplnit ještě „´Tis Sweet To Be Remembered“, „I´m Gonna Settle Down“, „I´m Lonesome And Blue“, „My Darling´s Last Goodbye“, „Get In Line Brothers“ a „Brother, I´m Getting Ready To Go“.

V lednu 1952 si Flatt & Scruggs vyměnili místo v rozhlase se skupinou Bailey Brothers a nastoupili u WPTF v Raleighu v Severní Karolíně, zatímco Baileyovi přešli do Roanoke. Následující měsíc Flatt & Scruggs poprvé zabodovali v žebříčku (hudebního časopisu) Billboardu a bylo to 9. místo pro písničku „´Tis Sweet To Be Remembered“ Mac Wisemana, který právě začínal svoji sólovou kariéru.

V září 1952 se mezi Foggy Mountain Boys opět vrátil mandolínista a tenorový zpěvák Curly Seckler a spolu s ním přišel i houslista Benny Martin, s nímž se Flatt a Scruggs krátce setkali u Monroea. Mnozí příznivci Flatta & Scruggse považují právě tuto sestavu za klasickou v jejich raném období. Talentovaný Benny Martin, který se později soustředil na sólovou dráhu zpěváka, byl jako houslista na vysoké úrovni se svými tvůrčími schopnostmi. V říjnu 1952 skupina opustila Raleigh a nastoupila do rádia WNOX v Knoxvillu.

Další session proběhl 9. listopadu 1952 opět v Nashvillu. Flatt & Scruggs natočili jeden duet, dva trojhlasy, jedno sólo, dvě instrumentálky a dva čtyřhlasy. Ve skladbě „Why Did You Wander“ zpívá Flatt se Secklerem obnovenou verzi duetu, který Flatt už dříve natočil s Monroem, ale tato cover verze zůstala nevydána až do 70. let. Instrumentálku “Flint Hill Special“ složil Scruggs z útržků melodie, kterou si pamatoval z mládí a pojmenoval ji po svém domově nedaleko Boiling Springs v Severní Karolíně. Tato skladba, v níž Earl použil nové přelaďovače, se stala velice populární. Písničku „If I Should Wander Back Tonight“, napsanou v roce 1942 Clarke Van Nessem, zpíval Flatt sólově i u Blue Grass Boys. Prvním honky-tonkem Flatta & Scruggse u Columbie byla nahrávka „Dim Lights, Thick Smoke“. Tento trojhlas od skladatele Joe Maphise se stal bluegrassovou klasikou. „Dear Old Dixie“ je další melodie, kterou jsme mohli slyšet už v době, kdy Flatt a Scruggs hráli v Monroeově skupině. Původně ji hrál Snuffy Jenkins a Byron Parker´s Hillbillies na stanici WIS ve městě Columbia ve 30. letech. Nahrávky „Reunion In Heaven“ a „Pray For The Boys“ nevyšly u Columbie, ale u její dceřiné firmy Okeh pod názvem skupiny Foggy Mountain Quartet. Jména Flatt & Scruggs se na etiketě desky vůbec neobjevila. Druhá z písniček byla velmi populární během 2. světové války a proto se Flatt se Scruggsem rozhodli natočit ji i v době, kdy probíhala válka v Koreji. Do úplného výčtu nahrávek zbývá doplnit ještě skladbu „Thinking About You“.

Počátkem roku 1953, zatímco Flatt & Scruggs vystupovali v Knoxvillu, stala se jejich sponzorem továrna na výrobu mouky Martha White Mills. Až do konce jejich kariéry byli spojeni s touto firmou vzájemně výhodným kontraktem. Martha White koupila skupině u rozhlasové stanice WSM v Nashvillu každodenní ranní vysílání, které bylo zahájeno v červnu 1953. Flattův bývalý manažer Lance Leroy má u sebe dosud momentky, pořízené před odjezdem skupiny z Knoxvillu do Nashvillu, na nichž Curly Seckler zapaluje svůj klobouk. Podle Lance totiž Seckler přísahal, že jestli skupina někdy opustí Knoxville, zapálí svůj klobouk a Lester s Earlem trvali na tom, aby svůj slib dodržel. Během následujících jedenácti měsíců tedy Flatt & Scruggs pracovali v Nashvillu, kde měli denně ranní živá rozhlasová vystoupení.

S přesunem do Nashvillu se objevilo několik dalších změn. Jedna z nich souvisela se zvukem kapely na deskách. Na následujících dvou sessionech 29. a 30. srpna 1953 připojili Flatt & Scruggs ještě druhou rytmickou kytaru. Toto využití studiového hudebníka představovalo příchuť soudobé nashvillské country music v bluegrassu. Pro tyto sessiony a stejně tak i pro většinu dalších si Flatt & Scruggs najímali i různé hráče na kontrabas, a to většinou nashvillské studiové muzikanty.

Další změna se týkala nakladatele. Na deskách Flatta & Scruggse se namísto nakladatelství Peer začalo objevovat jméno Driftwood. Byla to nová společnost, jejímiž majiteli byli Troy Martin, manažer Flatta & Scruggse Jim Denny a countryový zpěvák Carl Smith.

V té době se Troy Martin začal prosazovat i jako talentovaný skladatel, a to pod různými pseudonymy. Pod jménem T. Lee se objevil jako spoluautor u dvou písniček z těchto sessionů: „I´d Rather Be Alone“ a „Mother Prays Loud In Her Sleep“. Jakou roli Martin skutečně jako autor hrál, není zcela jasné, ovšem bez jakýchkoliv pochyb je, že v následujících šesti letech se pod dalšími pseudonymy Jerry Organ a George Sherry objevil na každém sessionu jako autor alespoň jedné nebo dvou písniček. Patří k nim také „I´ll Go Stepping Too“, kterou převzala do svého repertoáru řada bluegrassových skupin. Je pozoruhodná především díky skvělým breakům houslí a banja. Jedinou instrumentálkou sessionu z 29. srpna byla “Foggy Mountain Chimes“, kde Scruggs opět využil své přelaďovače ke změně tóniny z „G“ do „D“. Kromě toho zde velmi pěkně vyznívají Earlovy flažolety. Další písnička „That Old Book Of Mine“ od Curlyho Secklera zůstala nevydána až do roku 1970, přestože se mezi bluegrassovými kapelami stala velmi populární. Následující nahrávka “Your Love Is Like A Flower“ nevyšla na singlu vůbec, ale dostala se na první album „Foggy Mountain Jamboree“ (vyšlo v říjnu 1957). Autorsky se na ní největší měrou podílel bratr Everetta Lillyho Bea Lilly. Skladbu „Be Ready For Tomorrow May Never Come“ napsal Flatt už v roce 1941, v době, kdy byl přepaden Pearl Harbor. Flatt tenkrát vystupoval s Clyde Moodym v rádiu WBBB v Burlingtonu a text písničky vymyslel cestou domů z Burlingtonu do Sparty v Tennessee a diktoval jej své ženě Gladys, která jej zapisovala na papírový sáček. Zbývající skladbou těchto sessionů byla „Someone Took My Place With You“.

Na dalším sessionu 19. května 1954 natočili Flatt & Scruggs dva trojhlasy, jeden duet a jednu instrumentálku. V prvních třech nahrávkách se objevil houslista, který od té doby spoluvytvářel sound kapely až do jejího rozpadu, Paul Warren. Warren pravidelně vystupoval s dvojicí Johnnie & Jack, ale nebyl tak výborný houslista jako Benny Martin. Byl ale dobrý v old-time music, zejména ve spolupráci se Scruggsem, solidní a spolehlivý muzikant, jako doprovodný hudebník téměř geniální a použitelný v každé písničce.

Ve skladbě „Till The End Of The World Rolls Round“ Scruggs opět zahrál s přelaďovači a mezihra na kytaru a banjo připomíná refrén z „Earl´s Breakdown“. Vydavatelská práva na nahrávku „You´re Not A Drop In The Bucket“ odrážejí změnu, k níž došlo u Troye Martina, který už nepracoval pro Peer, ale pro vydavatelství Golden West zpěváka a herce Gene Autryho. Jméno Golden West budeme na etiketách desek Flatta & Scruggse nacházet během dalších tří let. Následující skladba „Don´t This Road Look Rough And Rocky“ je velmi stará a v roce 1936 ji natočili Blue Sky Boys pod názvem „Can´t You Hear That Night Bird Singing“. Zařadila se mezi bluegrassovou klasiku a patří mezi těch několik písniček Flatta & Scruggse, které jsou zpívány od začátku do konce trojhlasem. Poslední nahrávkou sessionu byla instrumentálka „Foggy Mountain Special“, blues hrané od „G“ o oktávu výš, která připomíná Monroeovu skladbu „Heavy Traffic Ahead“. Pro tuto nahrávku byl do studia pozván jako host houslista Chubby Wise.

Ještě během května 1954 skupina odjela z Nashvillu do virginského Crewe do rádia WSVS. Magnetofonové pásky s nahrávkami svých živých vystoupení Flatt & Scruggs poslali rádiu WSM v Nashvillu k odvysílání ve svém každodenním ranním bloku. Kromě toho ještě skupina měla pravidelná noční vystoupení v Richmondu ve Virginii „Old Dominion Barn Dance“, která vysílala stanice WRVA.

V září 1954 se „Old Dominion Barn Dance“ stal součástí newyorkské country music show „Hayride“ na Broadwayi. Přestože na tuto show byly různé kritiky a neměla ani dlouhého trvání, Flatt & Scruggs sklidili chválu recenzentů. Zde Earl poprvé zjistil, že má mezi mladými folkovými nadšenci v New Yorku mnoho příznivců, kteří se učí hrát na banjo jeho stylem.

Milan J. Kalinics, Brno

 

Použitá literatura a materiály:

• PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1948 – 1959 (Bear Family Records, BCD-15472, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
• PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1959 – 1963 (Bear Family Records, BCD-15559, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
• PŘÍLOHA K BOX SETU FLATT & SCRUGGS 1964 – 1969, PLUS (Bear Family Records, BCD-15879, překlad: Václav Tajchl, Pelhřimov, květen 2000)
• LESTER FLATT & EARL SCRUGGS WITH THE FOGGY MOUNTAIN BOYS – FOLK MUSIC WITH AN OVERDRIVE (Peer International Corporation, 1962)
• AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, Pine Valley Music, 1997)
• ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2009)
• THE BIG BOOK OF BLUEGRASS (Edited by Marilyn Kochman, Foreword by Earl Scruggs, Publisher W. Morrow, 1984)
• COUNTRY MUSIC USA (Bill C. Malone, American Folklore Society, University of Texas Press, Austin, Texas, 1968)
• COUNTRY MUSIC WHO´S WHO (Record World Publications, Nashville, Tennessee, 1972)
• DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995)

 

Související články:
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 2. díl, 1955 – 1960
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 3. díl, 1961 – 1962
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 4. díl, 1963 – 1965
Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys, 5. díl, 1966 – 1969
Earl Scruggs
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
Bluegrass od kořenů k současnosti – 2. díl  Klasický a tradiční bluegrass