V sobotu 14. září měla Švýcarská Bluegrassová Asociace svůj velký den. V gastronomickém kulturním centru Cheesmeyer v Sissachu se konaly oslavy nejen ku příležitosti třicetiletého jubilea založeni SBMA , ale také patnácti let SBMA Radio show. Zároveň probíhal patnáctý FanFest. Na programu bylo příjemné posezení členů a hostů. Zahájilo ho Apero s vybranými lahůdkami z celého světa.

Na Open Mic se přihlásily tři kapely, trio Roustabouts s Casparem Nötzli – banjo, Christine Walter –housle a mnozí z vás znají kytaristu Franze Elsenera z kapely Over Easy, která pořádala krásný festival na Pantli v Schaffhausenu, kde hrávaly nesčetné české kapely. Franz vlastnil také obchod Saitensprung, svého času nejslavnější obchod s BG nástroji a příslušenstvím v Evropě.

Další v řadě byla kapela Gerald Theiler a Friends, které jsem znávala od sedmdesátých let jako Bluegrass Blossoms z Bernu. Její členové – basista Bänz Hadorn, banjista Hans Holzherr, kytarista Tom Lochbunner a mandolinista J. P. Pahud založili v minulosti festival na Gurtenu, pořádali koncerty v nejslavnějším BG lokálu Mahogany Hall v Bernu a také nádherný festival na ostrůvku Grundeinseli na Thunském jezeře. I tam někteří z vás v minulosti vystupovali, bohužel i tento festival již patří minulosti…

A do třetice byla nádherně zpívající, mně zatím neznámá německá kapela Bluegrass Spirit. Markus Maier – mandolína, Sten Kaiser – kytara. Banjistu Hermana Meratha si pamatuji z kapel Country Pickers a New Meadow. Jejich basista Armin Nrand byl nemocný, tak za něj s úspěchem zaskočila Angelika Torrie, kterou také jistě všichni znáte jako bývalou prezidentku Evropské asociace. Angelika také všechny znovu uvítala a představila zakládající členy asociace – tím pádem i mne. Já již to nové osazenstvo moc neznám.

Pak následovala snad první Bluegrass Talk Show. Moderovala ji Angelika a pozvala si pár významných osobností ze zakládajících členů, kteří bývali v předsednictvu. Zahajoval Paolo Dettwiller, býval také prvním prezidentem SBMA. Další Kurt Miller, zasloužilý zakladatel a DJ Bluegrassové radio show. Bez něj a jeho manželky Rosie, co vyrábí nádherné dekorace koncertů, si nedovedu představit koncerty a FanFesty. Povětšinou se vzorně starali a snad dosud starají o kapely. (Já teď v posledních letech moc koncertů nenavštěvuji, neboť se po dvou přepadeních bojím jet sama v noci domů vlakem. Výjimečně jsem letošní podzim byla na dvou festivalech Sunny Mountain a Bluegrass in der Mühle v Urnaschi na odpoledním programu… Fotky z nich můžete najít na mém FB profilu. Letos tam bohužel žádné české kapely nebyly.) Talk Show ukončil oslavenec Tom Matějovský a povykládal nám o své nejstarší dosud činné švýcarské kapele Country Ramblers. Následovala slavnostní večeře, místo které jsem raděj šla na procházku po městě.

Hvězdy večera byli pochopitelně Country Ramblers. Po jedenácti letech jsem je opět zažila na dvouhodinovém koncertě, protože mi Tom slíbil že mne odveze domů, abych nemusela odjíždět v polovině vlakem. Koncert byl vynikající, kluci sršeli vtipem a řádili jako za mlada. Jejich sestava se nemění, Urs von Arx – banjo, Tom Mateejovský – kytara a mandolína, Roland Ambuhl – mandolína, housle a vlastně všechno, na co sáhne, lžičky, činely, kravské zvonce atd… Nejmladším členem je basák Markus Fritsche, co s nimi hraje už čtyriačtyřicet let. Toho jste měli možnost vidět kdysi na Dobrofestu s Mike Auldridgem a Richardem Bennetem… A Country Ramblers taky na Portě na Lochotíně v roce 1990.

Každopádně Švýcarská asociace běží dál, i když předsednictvo i osazenstvo se mění. Víc se dozvíte na www.bluegrass.ch, nebo na FB stránce SBMA. Fotoreportáž z této akce najdete buď na mém profilu nebo na FB strance SBMA. Kdysi jsem o nic psala článek, který vyšel na BGCZ.net v srpnu 2013 pod názvem 44 let Country Ramblers – reportáž. Historie kapely se nemění, tak jsem z tohoto článku něco přebrala. Jedenáct let jsem je pak neviděla. Teď jim je těch pětapadesát:

A teď něco z jejich historie. Kapela vznikla v roce 1969. Abych se přesně dověděla, jak to tenkrát přesně bylo, vyzpovídala jsem po koncertě Toma Matějovského, jejich českého kytaristu. Zajímalo mne, jak se vlastně k muzice a hlavně k bluegrassu dostal. Dám mu tedy slovo, aby vám to pověděl sám:

“Od táty jsem se naučil první akordy na kytaru a když mi bylo asi jedenáct, tak jsem dostal svoji první kytaru, hrozné “pádlo”, ale pro mě to byla ta nejlepší kytara na světě… Pak přišly časy Waldy Matušky a já si za své úspory koupil čtyřstrunné tenorové banjo. Začal mě zajímat jazz a první vystoupení jsem měl ve čtrnácti letech pod dozorem rodičů v pražské Jaltě na Václaváku s takovou dost prapodivnou jazzovou formací. To banjo mě brzo přestalo zajímat, protože v těch letech (1964 a následujících) přišel big beat a vše s ním spojené, jako dlouhé vlasy, které se u mě proměnily v afro-look, jelikož jsem měl kudrlinky. Na kytaru hrál každý, ale basáků bylo málo, a tak jsem začal hrát na elektrickou basu. V roce 1965 napřed s jednou skupinou, kterou jsme založili na dvanáctiletce – měla dobré jméno – The Bachelor Boys. Naše znělka byl tehdejší hit od Cliffa Richarda – I’am the Bachelor Boy. Byli jsme jen tři – dvě kytary a basa – bicí byly tenkrát drahé a moc lidí na to neumělo. Koncem roku 1966 o mě pak měla zájem jedna vznikající kapela. Hledali jsme tenkrát jméno a protože Beatles byli z Liverpoolu, kde teče řeka Mersey a mluvilo se o mersey-soundu, tak jsme si dali jméno The Mersey Makers. V roce 1967 jsme měli dost velké úspěchy lokálně v Praze a okolí. Jeden z našich největších “hitů” byl “When a Man Loves a Woman”, který jsem zpíval já – začátky soulové muziky. Dobrá vystoupení, fanoušci a hlavně fanynky. Náš tehdejší sólák Richard Ledvina je asi jediný, který u téhle muziky zůstal, žije v Praze a je dost známý. Bubeník Milan Straka emigroval do Německa, pak odešel do USA a já se již roky marně snažím zjistit kde je. O zbytku nevím nic. V té době jsem také někdy dělal “záskoky” v jiných kapelách (např. Donaldi – což byla dost známá skupina). Ale to už jsem byl docela dost známý “basák“ který také hlavně zpíval – což bylo tenkrát hodně žádáno. V té době mě také velmi zajímal Rhythm&Blues (Wilson Pickett apod.). V roce 1968 jsme dávali dohromady kapelu opravdu dobrých muzikantů, jenže pak jsem už nebyl…

Po celou tu dobu jsem sice nadále hrál hodně na kytaru (i elektrickou), ale spíš pro srandu. I když to byl stále instrument, který se mi prostě nejvíc líbil. Hrál jsem všechno, co mě napadlo a co jsem slyšel – trampské písně od táty, Ježek, Suchý & Šlitr, big beat, pop, jazz atd., a to hlavně při trampování anebo když se jelo na hory a tak podobně. Nějaké ponětí o bluegrassu nebo i country jsem neměl vůbec žádné. Country mě naopak nikdy moc nezajímala a jako správný “bigbíťak” jsem ji ani neposlouchal.

Můj táta hrál na kytaru a měl neuvěřitelnou zásobu starých trampských písniček, které zčásti dnes v Česku skoro nikdo nezná (od Boba Hurikána a pod.) anebo které byly v průběhu času bohužel změněny jak textově, tak hudebně, což je velká škoda. Také písně od Ježka (Voskovce a Wericha) byly jeho oblíbené. A tak jsem již odmalička měl to štěstí, že jsem tohle vše mohl slyšet a také se naučit. Některé Ježkovy věci mám hodně rád, krásný swing.

Když dnes sedím někde u táboráku (což už je bohužel hodně málokdy) a začnu nějakou z těch úplně starých od táty, tak jsou lidi překvapení – i muzikanti – a ptají se, co to je za písně. Ale já se je snažím udržet, a proto jsem si je z části zanesl do mého “cancáku”, abych ty texty nezapomněl. l proto se mnou také moje stará kytara “skoro Primuska” jela v osmašedesátém do Curychu – a mám ji dodnes. Bylo to dobře, protože jsem se v těch těžkých prvních měsících vždy mohl “vrátit” muzikou…”

Tomovy začátky ve Švýcarsku nebyly vůbec jednoduché. “Tady jsem musel opakovat maturitu, protože jsem neměl uzavřený první semestr na VŠE v Praze, kde jsem studoval zahraniční obchod. Protože jsem měl druhý termín z ruštiny a dokonce třetí (děkanský) termín z marxismu-leninismu v záři 68 a odešel jsem před tím, tak jsem neměl v indexu to důležité razítko “první semestr uzavřen”. A i když to byly fakt zkoušky na prd a všechny ostatní jsem měl za jedna, tak byli korektní Švýcaři prostě neoblomní.

Takže jsem podruhé v životě odmaturoval ve Freiburgu a v dubnu 1969 začal studovat ekonomii na Uni Zürich. Prakticky hned při první přednášce jsem potkal Urse, který seděl vedle mne, a jelikož moje němčina byla spíš horší a anglicky jsem se dohovořil lépe, tak jsme se nějak dali do řeči. On se předtím vrátil právě z USA a měl banjo…. No a ostatní je už vlastně historie Country Ramblers. Urs mi půjčil desku Doc & Merle Watson – Live on Stage. Dvojelpíčko. A mně se moc líbilo, jak hrál Doc na kytaru a hlavně to, že hrál pěkné instrumentálky. A tak jsem hodiny seděl a učil se to tón po tónu.

Pak jsme potkali při nějaké další přednášce Dani Peretta, který hrál na kytaru a byl nadšený kapelami jako byly New Lost City Ramblers, no a tak jsme ve třech začali hrát spolu. Dvě kytary a banjo. Repertoár byl hodně míchaný, hlavně proto, že Dani byl spíš pro irskou muziku a tradiční hillbilly a Urs spíš pro bluegrass od Flatta & Scruggse. Já byl neutrální, mě prostě bavila muzika a to, jak hrál Doc Watson. Chtěli jsme si dát nějaké jméno a protože Dani byl proti něčemu s bluegrassem, jelikož tenkrát v roce 1969 nikdo ve Švýcarsku netušil, co to je, tak nějak přišel ten nápad s Country. A to Ramblers přišlo asi z těch “New Lost City Ramblers”. Krátce nato jsme potkali Rolanda a Erwina v AMIV Keller – to byl takový studentský klub vedle ETH. Přišli, stejně jako my, na výzvu jednoho Angličana, který pak později byl profesorem na UNI, a jmenoval se Dick Watts. Chtěl tenkrát založit klub folkové muziky. A tak vznikl Folk Music Club v Curychu a vše, co následovalo – festival Lenzburg atd., atd., atd. Ale to je pak prostě na hrozně dlouho. Jediné důležité je, že Folk Club Zürich pak nějak v roce 1969 (myslím, že to bylo někdy na podzim – listopad, prosinec – někde ještě mám leták) udělal první koncert a na něm poprvé také vystoupila skupina pod názvem Country Ramblers.

Mandolína přišla nějak v průběhu času až později. Roland a Erwin hráli na mandolínu a já jsem si ji pak někdy později také koupil. Bylo to obdobné hraní jako tenkrát na tenorové banjo. Ale tím, že mě prostě kytara zajímala víc, jsem vždy to hraní na mandolínu trochu zanedbával, bohužel. A přitom ta moje mandolína je naprosto speciální a velmi starý instrument… Takže jak vidíš, přišel jsem k bluegrassu, jak se tak hezky česky říká, jako slepý k houslím…”

Tom Matějovský je snad jediný bluegrassák na světě, který se stal ředitelem švýcarské privátní banky. Teď si užívá zaslouženého důchodu, věnuje se rodině, manželce a dvěma dcerám, pořád rád lyžuje a jeho největší vášeň je kromě muziky golf, za kterým si občas rád zaletí na Floridu…

 

Lilka Pavlak v Bülachu, 27. září 2024 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics, 17. října 2024)