Don Reno – 2. díl (rozhovor)

V prvním dílu seriálu jste si přečetli biografii Dona Rena a jeho skupiny Tennessee Cut-Ups. Na tuto biografii navazuje vícedílný rozhovor uskutečněný mezi Tony Trischkou a Donem Renem pro knihu „Masters Of Five String Banjo“. Protože má rozhovor svým obsahem stále co sdělit, a to jak zájemcům o historii bluegrassu, tak i dalším generacím banjistů, zveřejňujeme jej nyní i na stránkách BGCZ.net. A to přesto, že se jedná o letitý materiál. Na druhou stranu, v žádné jiné publikaci, než ve výše uvedené knize, nebylo nikde zveřejněno tak podrobné interwiev s banjistou, který jako jeden z prvních předznamenal vývoj hry na pětistrunné banjo odlišnou cestou, než jakou tomuto nástroji prošlapával Earl Scruggs.

Kdy a jak ses začal zajímat o banjo?

Víš, Tony, začal jsem hrát, jakmile jsem prsty dokázal obejmout hmatník banja. Strašně mě zajímal tón tohoto nástroje.

Kolik ti bylo let?

Když jsem začal hrát, bylo mi pět let.

A opravdu to byl zvuk banja, co tě vzrušovalo?

Ano.

Koho jsi tenkrát, když tě to zaujalo, poslouchal?

Když jsem byl malé dítě, můj bratr měl tenkrát svoji kapelu. Byl o šestnáct let starší než já. Ta kapela se skládala z toho, čemu dnes říkáme bluegrass. Mandolína, kytara, housle, banjo a tak. Ve skupině hrál na banjo Leonard Snyder. Byl první, na koho si pamatuji – hrál podle vzoru Wade Mainera, dvouprstou technikou.

Takže tvůj zájem vznikl posloucháním?

Ano.

Když jsi začal, probíhal tvůj vývoj postupně, nebo se tak dělo po skocích?

Řekl bych rozhodně postupně. Brzy potom, co jsem začal s banjem, začal jsem i s kytarou. Naučil jsem se všechno, co bylo aspoň trochu podobné banju. Já jsem nezačínal s tím, čemu se říká banjová „inovace“, a tak jsem se zabýval kytarou, protože ta byla v naší oblasti progresivnější, než banjo. Někdy tak kolem šesti, sedmi let jsem začal hrát s nahrávkami Delmore Brothers, a to byli opravdu agresivní hráči.

Takže ty ses učil jejich styl hraní na kytaru?

Ano. Každý povedený lick, který jsem slyšel. Nejvíc mě zajímalo naučit se něco nového.

To bylo tak těžké najít někoho, kdo se zabýval banjem?

Jo. Nebylo sice těžké někoho najít, ale tenkrát hrál každý frailing, a to mě moc nebralo. A taky bylo omezené množství skladeb, které se lidé pokoušeli hrát.

Co bys vzkázal těm, kteří začínají hrát?

V první řadě, popud ke hraní na banjo musí být ve vás. Musíte opravdu chtít hrát. Potom se musíte snažit získat dobré banjo, jestli se chcete opravdu učit. Je daleko jednodušší se učit na dobrý nástroj, než na něco, co právě vytáhli ze záchodu. Dál pokračujte postupně. Nesnažte se naučit příliš mnoho příliš rychle. Myslím, že se to stává mnohým banjistům. Někdo se učí rychle, někdo ne. Za velmi důležitý považuji dobrý timing.

Takže pro začátek si dávat pozor na timing?

Ano, myslím, že ano. Jak jednou špatně začnete, je to velmi těžké změnit.

Tak tedy, jestli chtějí získat dobrý timing, jak mají postupovat?

Hm, já říkám poslouchat dobré muzikanty, nebo hrát s dobrými muzikanty, kteří mají dobrý timing. Tommy Magness, možná jste o něm slyšeli, je houslista a také kytarista. Měl nejlepší timing, jaký jsem kdy slyšel, a také býval rytmickým kritikem. Když jsem začínal, hrál v bratrově skupině. Říkal mi pořád dokola, že jestli nezvládnu timing, můžu stejně tak dobře nechat učení na nástroj. Rozebral mě opravdu dobře na to, že jsem byl malý, ale dobře mi tak. Říkával: „Když začneš nějakou skladbu určitou rychlostí, je to přesně ta rychlost, kterou máš skončit. Jestli chceš být pozadu nebo vepředu, dobrá pokračuj, ale já nebudu měnit, co jsem jednou začal“. A nikdy svůj rytmus nezměnil podle ostatních. Museli jste buď hrát s ním, nebo se zarazit a začít znovu v rytmu. A tak mě naučil hrát v rytmu s kytarou.

Kolik ti tenkrát bylo?

Asi kolem sedmi let. Když mi bylo osm, dokázal jsem s ním hrát na kytaru, co si vzpomněl. Po pravdě řečeno, nenechal žádného kytaristu při společném hraní příliš bláznit.

Co si myslíš o tabulaturách? Je dobré s nimi pracovat nebo ne?

Možná na začátku může být. Kolem tabulatur je dost dobrého i špatného. Dobré je, že když se naučí tabulaturu, vědí, které tóny mají hrát, ale jednou, až ji budou chtít odložit, toho nebudou schopni. Jestli jsou schopni hrát bez tabulatury – učit se ušima – mohou používat stejné noty na různých místech, víš, v různých skladbách… různé variace. Celkově si o tom myslím, že používání knih a tabulatur je dobré, ale pokud jste příliš velký nadšenec, může vám to uškodit.

Když někdo právě začíná, co bys mu doporučil poslouchat?

Dobrá, začátek. Nemyslím si, že byste mohli vynechat Scruggse jako startéra… pro naučení se základních rollů. Já si myslím, že Earl není příliš nápaditý ve své hře, je ale stále jeden z nejlepších banjistů, co se týče tvorby tónu.

V čem nejlepší?

V tvorbě tónu. Jinými slovy, když chce, aby nějaká nota opravdu vylezla ven, ví kde a jak ji zahrát. Můžu povídat o Earlově hře víc než kdokoliv na světě, protože vím, jak tvoří tóny.

A to je něco, co někoho může pěkně rychle popohnat dopředu. Myslím, že to rychle přinese do hry i feeling, mám pravdu?

Jasně. Pocit, feeling. To je moje doporučení lidem, kteří začínali nejprve Earlovou metodou a teď chtějí zvednout laťku. Milosrdný Bože, banjo se přece za posledních třicet až čtyřicet let někam dostalo. Věděl jsem, kam může jít už v roce 1950 a pokoušel jsem se ten směr trochu doladit. Trvalo mi roky, než se lidi začali zajímat o něco jiného, než byl „Cripple Creek“, „Old Joe Clark“ a „Cumberland Gap“, ale lidem, kteří nejsou muzikanti, mohou všechny tyhle skladby připadat stejné. To je neuvěřitelné, kolik toho na banjo ještě nebylo uděláno.

Muselo to být pro tebe těžké. Procházel jsi tím vším a lidi pořád hráli ty jednoduché kousky.

Ano. Podívej se, chtěl jsem ostatním banjistům ukázat, jak je to snadné. Hrál jsem na housle, kytaru, mandolínu, steelkytaru, na všechno, co jsi kdy slyšel. Mohu to přenést na banjový krk. Učil jsem se a znám svůj krk – krk svého banja. Nedovedeš si představit, jak mě potěší banjista, který zkouší a nakonec dojde k poznání, že se s banjem dá dělat spousta věcí a pak pokračuje a dělá to. To jsem dělal ve dvaapadesátém.

To je doba, kdy jsi začal hrát s Redem Smileym?

Ne, už jsem to dělal dříve. Ale skutečný začátek byl v padesátém třetím, když jsem nahrál „Limehouse Blues“. Pochopitelně jsem hrál všechny ty kousky předtím, (houslista) Dale Potter byl jediný, kdo mně dával inspiraci, abych v tom pokračoval.

Hrávali jste spolu?

Jezdili jsme společně na kšefty a občas jsme si zajamovali, on, já a Grady Martin, Hank Garland a Billy Robinson. Vždycky jsme se sešli a pak jsme udělali pěkně divoký jam. Netroufl bych si nechat to někoho poslouchat. (směje se)

Asi by se vyděsil?

To si myslím. Řekl by: „Bože, smiluj se, ale všichni jsou to pitomci“.

Dával ti Dale Potter nějaké nápady k těm skladbám?

Já jsem je měl. Hrál jsem chvíli na elektrickou kytaru. Popravdě řečeno, naučil jsem Hanka Garlanda hrát na ni a hráli jsme dueta, než odešel do Opry. Tedy, vzal jsem Hanka, když mu bylo čtrnáct a začal ho učit na kytaru a tehdy jsem začal hrát s ním. Vlastně jsem všechno z kytary přenesl na banjo. Potom jsem se zeptal Dale Pottera, byl někde pryč, co si o tom myslí. Řekl, že se mu to líbí. Co myslíš, hodí se to pro banjo, ptám se, a on na to, že se toho nikdy nevzdá, vytvořil jsem prý něco zcela odlišného. Budu si stále pamatovat, co mi tenkrát řekl.

Jak moc dnes cvičíš?

Teď moc ne. Pro začátek je to dobré. Hádám, že by to bylo prospěšné pořád, ale jak roky jdou, ztratíš trochu zájmu a taky to nasazení, jaké jsi měl, když jsi byl mladý. Takže, naučte se to, co se chcete naučit, dokud jste mladí. Já se sice učím pořád, nemyslím si, že někdo může být na učení moc starý, ale nejsem si jist, že mám tolik inspirace, jako před třiceti, pětatřiceti lety.

Když dnes cvičíš, máš něco, na co se obzvláště soustřeďuješ?

Ne, něco mě napadne, nějaká určitá skladba, a tak mi začne znít v hlavě, vezmu si banjo a projíždím si to. Sleduji, jestli to pořád souhlasí s tím, co jsem měl na mysli. Nebo slyším nějaký akord, který jsem ještě nezkoušel.

Takže to napřed zní ve tvé mysli a potom to zkoušíš na banjo?

Správně. Vysedávat každý den a cvičit, to já nedělám. Když už zkouším, tak obyčejně se svými chlapci (pozn.: míní tím své tři syny). Zkoušeli jsme častěji, když začínali hrát. Těší mne, když vidím, jak se něco učí.

Než jdeš na pódium, zahříváš se nějak? Nebo si zahraješ nějaká cvičení?

Ne, nikdy jsem to nedělal. Mně stačí, že jdu na pódium docela studený a zvuk hudby mi vždycky rozproudí krev.

A cítíš se docela pohlcen, jak tam vylezeš.

Ano, jsem šťastný, nikdy jsem se nebál. Myslím, že většina obav plyne z vaší mysli, možná se bojíte, že nezahrajete ten lick, který chcete, a já se tím nikdy netrápil. Vím, že někdy hraju líp, někdy ne, dovedu si představit, že tak to vnímá každý. To obvykle záleží na tom, jak posluchači reagují nebo jaká je situace.

Co si myslíš o dobrém bluegrassovém timingu? Někteří lidé říkají, že v bluegrassovém rytmu trochu pobízíš dopředu. Souhlasíš s nimi?

No, musíš zůstat přesně na vrcholku rytmu, ani nepopohánět, ani nebrzdit. Je to něco, co musíš cítit. Taky musíš uvolnit vedoucího muzikanta, protože ten nemůže být zároveň lead a držet timing. Musíš se chytit v každém tempu a jestli začne špatně, držím rytmus, který začal. Nebudu ho ani popohánět, ani brzdit.

Pokaždé, když jsem tě slyšel hrát, byl tvůj timing pěkně usazený. Každý tón pěkně hladký, údery vyrovnané.

Ano, je to tak.

Odkoukal jsi to od někoho, nebo je to tvůj přirozený způsob hraní?

Víš, mně se to tak líbí. Možná, že někomu ne. V tomhle nejsem autorita. Jediné, co ti mohu říct, je, co se mi líbí. (ušklíbne se) Co se líbí mně, jinému možná ne. A kdo jsem já, abych s nimi nesouhlasil?

A co takhle doprovod, jak řešíš hraní doprovodu?

Naslouchám zpěvákovi, druhému instrumentalistovi a snažím se vylepšit jeho zvuk, jak jen to nejlíp jde. Můj doprovod přichází intuitivně. Všechno, co mohu nabídnout zpěvákovi, aby zněl lépe – to je právě to, co dělám a v žádném případě se od toho neodchýlím nebo se netlačím dopředu. Jinými slovy, když mám sólo já, celá kapela mě doprovodí a když má sólo někdo jiný, věnuji veškerou pozornost, abych ho doprovodil. Někdy se mi nechce hrát stejný doprovod dvakrát. To záleží na tom, jak moc mě inspiruje to, co zrovna hrajeme.

Řekněme, že hraje mandolína. Doprovázíš ji stejně jako housle?

Ne, to ne. Když má mandolína sólo a nehraje někdo jiný rytmus, většinou sekám lehce rytmiku, podobně jako mandolína v doprovodu.

Tedy údery na lehké doby? (míní tím druhou / čtvrtou, resp. druhou, třetí atd.)

Ano, tak. Zejména, když máš v kapele silnou mandolínu a ta přestane s doprovodem a hraje lead, vypadá to, že se skupina rozpadá. S houslemi je to jiné – mandolína hraje doprovod – a já dávám přednost rollovat pod ním, stejně jako pod ostatními.

Teď jedna věc, kterou jsem od nikoho jiného neslyšel. Myslím, že nějak hraješ palcem na pátou strunu a tlumíš to částí dlaně pod palcem. Zní to trochu jako malý buben. Jak jsi na to přišel?

Bože, já nevím. Vždycky jsem byl blázen do rytmiky, a v dobách, kdy jsme neměli s Redem v kapele mandolínu, dělával jsem to hlavně pod zpěvem, abych nahradil mandolínový chop. Odtud to asi pochází.

Co si myslíš, že odlišuje tvou hru od ostatních?

No, de facto je to můj styl. To je Renova hra. Hraju, jak to cítím, od nikoho jsem se neučil. Myslím, že tenhle styl ke mně patří. Myslím, že mám velkou představivost a vždycky napřed slyším věci ve své hlavě a pak je přenáším na banjo. Někdy přemýšlím v noci, když ležím v posteli, slyším zvláštní tóny a léta už vstávám a jdu se přesvědčit, jestli je to to pravé.

Musí to být vzrušující, když se ti to stane.

Hm, to bývalo.

Poslouchal jsi někdy Chucka Berryho?

Jasně, mám Chucka rád. Popravdě mám rád Glenna Millera, Guy Lombardiho, mám rád western swing, Boba Willse, Gene Autryho. Jo, mám rád Geneho sound, stejně jako každého, kdo dobře zní a přijde s něčím odlišným. Ve čtyřicátých letech vzniklo hodně stylů, více než v ostatních letech. Hodně se jich vyvinulo ve dvacátých a třicátých letech a do čtyřicátých se to promítlo.

Jak jsi přišel na single string? V těch časech to bylo naprosto originální.

Chtěl jsem co nejlépe sledovat melodii spousty instrumentálek. Vždycky jsem miloval staré instrumentálky. Nezdálo se mi, že bych mohl sledovat melodii v rollech, a tak jsem začal se single-stringem.

Chtěl jsi dostat přesnou melodii.

Ano.

Pamatuješ si, v jakém roce jsi s tím přišel?

Někdy v padesátých letech.

Vzpomeneš si, kterou skladbu jsi jako první hrál tímhle stylem?

Zdá se mi, že to byla „Ricket´s Hornpipe“.

Nahrál jsi ji někdy?

Ne, nikdy.

Od koho ses ji naučil?

Někde před lety od nějakého starého fiddlera. Málem jsem uhonil staré fiddlery k smrti, jak jsem sháněl jejich verze starých instrumentálek. (směje se)

Sledujte navazující díly rozhovoru…

Překlad původního materiálu (pravděpodobně) Zbyněk Podskalský, úprava a doplnění Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

 

Související články:
Don Reno – 1. díl (biografie)
Don Reno – 3. díl (rozhovor)
Don Reno – 4. díl (rozhovor)

Kdo hrál v Plzni na banjo v roce 1945?