Twisted Timber – nová kapela na našem bluegrassovém dvorku

Twisted Timber… to je takové to dřevo, co občas potkáte v lese, které je naprosto nepochopitelně zkroucené, jako byste vzali hadr, zkroutili ho a on pak ztvrdl a z něj vyrostl strom. Tedy, aspoň u nás na Valašsku, odkud pocházím, jsem takových zkroucených těl padlých či pokácených stromů viděl bezpočet. Tam jsou vůbec lesy velmi tajemné a plné záhad.

Nevím, jestli je snad lesáci nechávali v lese shnít, protože jejich dřevo nemělo pro další zpracování význam – ale to je jedno. Vždycky mne ty holé, zkroucené kmeny svým zvláštním vzrůstem fascinovaly. Samozřejmě má takové dřevo své zvláštní kouzlo, svou neopakovatelnost. Ale kdo to kdy proboha viděl, aby dřevo rostlo zkrouceně?

Kapela Twisted Timber si svůj název vybrala taky pro mne z naprosto nepochopitelného důvodu. Nevím, kde ten název vyštrachali, ale vím, že teď strávíme léta letoucí nad tím, abychom tu záhadu objasnili. Člověk by řekl, že pro kapelu, kterou si vytvořila k obrazu svému mandolinistka, kterou jsem vlastnoručně ze své vlastní kapely „vyřadil“, nebudu mít moc pochopení. Ale Zuzka Lišková, jejíž zvláštní schopnost obsáhnout podstatu Monroeova odkazu svým hraním ode dne 1, kdy jsem ji v mé kapele jako člena nadšeně přijal, mne příjemně překvapila: namísto toho, aby si jenom užívala své mateřské dovolené s malou Barborkou, přemluvila do jisté míry kapelně „bezprizorní“ návštěvníky jamů U Supa, a vrhla se do svého vlastního projektu se zatvrzelostí jí vlastní. Což bych obdivoval, i kdyby z nich nelezly takové úžasné písničky.

Poprvé jsem tuto kapelu slyšel na K-farmě v Žežicích v létě 2009, kam jsme s kapelou zavítali en route do rakouského Grazu. Byl jsem tehdy šíleně nedospalý, a tak jsem neobvykle brzy odpadl a uchýlil se potupně chcípnout do mého pružinového stanu, kam jsem si s úlevou a letní bezstarostností lehl. Chtělo se mi spát, ale moderátor právě ohlásil příchod Twisted Timber na scénu a já byl zvědav, byť k zemdlení unaven. Takže v tomto zvláštním rozpoložení, na zádech a relaxující v temnotách, jsem začal poslouchat. Pamatuju si ten pocit naprostého překvapení a tichého nadšení, když se z mých přátel, které jsem krom Zuzky znal jenom jako „bratry v jamu“, začaly linout velmi neobvyklé zvuky a tóny! V duchu jsem se snažil dát tomu všemu nějakého společného jmenovatele. To, co jsem slyšel, nebylo dokonalé, ale bylo tam něco, o čem jsem byl přesvědčen, že nenabízí žádná jiná naše bluegrassová kapela. Chtěl jsem to nějak nazvat, ale nebylo to možné, protože říci, že se ta kapela od ostatních bluegrassových kapel liší tím, že hraje bluegrass, mi samotnému připadalo dost ujeté, nehledě na to, že to uráží ostatní kapely, které si myslí, že bluegrass produkují. Myslím ale, že se stejným problémem se bude potýkat kdokoli jiný, kdo bude chtít slovy vyjádřit, čím vlastně na něj tato kapela zapůsobila.

To, že je Zuzka výborná mandolinistka s neobvykle silným citem pro bluegrassové tóny, jsem věděl (ona prostě i když něco zahraje jednodušeji, nezahraje tón špatně, a všecky sází tam, kam patří). Že Petr Šolc, zvaný Pepé alias Sysel (anglicky: „Sajsl“), je velmi příjemný, žoviální a pohodový basista, jsem věděl taky (jen se ho neptejte, aby vám zahrál Marfušku). Že je Kolben mezi zasvěcenci uznáván jako „pan banjista“, to jsem taky slyšel (ale slyšet není totéž, jako bytostně cítit). Taky jsem si nemohl nevšimnout, že je Honza Bartošek houslistou s neobvykle vyvinutým citem pro bluegrassové tóniny (co je to „bluegrassové tóniny“, můžeš to Same nějak pojmenovat? Zase si asi vymejšlíš, žejo!). A věděl jsem také, že kytarista Matthew Whitten, mladík, který zde uvázl v tenatech lásky a pozdějšího manželství normální (ó, jak je to slovo, vlastně pojem, který zosobňuje, jinde ve světě neobvyklé!) české dívky, umí americkou výslovnost (bodejť, když pochází z Virginie!). Tak co mne na nich tolik dostalo, když jsem už všechno věděl?

Tedy, nevěděl jsem, že Honza Bartošek výborně anglicky zpívá. To U Supa moc nepředvedl. Ale zase – ty jeho „drzé“ bluegrassové tóny! To je prostě (alespoň) bomba – abych tedy zůstal aspoň trochu skromný a při zemi. Ale to přece nemůže být všechno! Překvapil mne myslím výběr skladeb. Takové bych nikdy nevybral! I proto je, myslím, dobře, že jsme Zuzku „poslali k vodě“. Vidíte, pesimisté: i zlé je pro něco dobré. Ty skladby byly prostě skvěle vybrány! Nebyla to moje parketa, ale tohle zároveň poslouchám velmi rád. Moderní, contemporary, dravý bluegrass! A co mne asi nejvíc dostalo, bylo přesně to, co se stane, když se při správném týmovém úsilí protnou souřadnice všeho, co už jsem o nich dříve věděl a výše popsal jako o jednotlivcích. Když dáte dohromady jednotlivce, dostanete občas něco, čeho by samotní jednotlivci nebyli schopni. To zní skoro jako definice alchymie, že ano? Dáte dohromady pár bezcenných kovů a ono z toho vznikne zlato! Jejich zvuk je opravdu nevyjádřitelně odlišný od všeho, co u nás můžete slyšet. Jestli je to Mattyho výslovností, Zuzčiným výběrem skladeb, Honzovou asertivitou či drzostí dávat tam právě ty neobvyklé harmonie, nebo snad i tím, že jako mladá kapela prostě vypadají dobře – to sám nedokážu říct. Ale vím, že jsou naprosto výjimeční, a před nimi je jen obrovský prostor vlastní tvorby a dlouhých let, než všichni posluchači pochopí, že tohle není norma, ale jeden z mála klenotů českého bluegrassu. No, to potrvá i jim samotným.

Ne, nic jsem nepil – proč? Nedávno jsem měl možnost slyšet je znovu na našem společném koncertě v Carpe Diem a také na jejich společném koncertu s kapelou Naboso v klubu „U Vinohradské vodárny“. Musím říct, že od té doby, kdy mne svým charismatickým vystoupením dostali na K-farmě v Žežicích, a to je víc než půl roku, se kapela dále vykrystalizovala, většinu průvodního slova zajišťuje žoviální Pepé, a Matthew dokázal docela radikálně změnit svůj hlasový projev k něčemu, co už je opravdový bluegrassový, zvučný, krásně ostrý a jasný hlas, za což mu taky patří smeknout můj klobouk. Kapelní zvuk i rytmus se usadil (jak už to v těch dobrých případech bývá), a já věřím, že všichni návštěvníci i organizátoři akcí, které dravě neodbytná Zuzka s Kolbenem nasmlouvali, budou nadmíru a velepříjemně překvapeni. Tohle je kapela par excellence, jejíž sláva se brzy ponese českou kotlinou a vůbec všude, kam si troufnou zajet či zaletět. Milí čtenáři, stříhejte ušima a buďte pozorní! Hrome, jen kdyby takhle někdo napsal něco takového i o mé kapele…