Jubilejní 30. Bluegrass Family Festival ve švýcarském Stettenu

Po třiceti ročnících nejstaršího švýcarského bluegrassového festivalu se letos konal ten úplně poslední.

Ještě si dobře vzpomínám na jejich začátky a zdá se mi, že to ani nemůže být pravda, jak ten čas rychle utekl. Nejenom moje děti tam vyrůstaly a dospěly. Za ta dlouhá léta jsem snad vynechala jenom párkrát… Staré dobré přísloví praví: “V nejlepším přestat!“. A to se letos stoprocentně potvrdilo.

Nádherný letní den, nebe jako šmolka a tolik lidí tam snad nebylo nikdy. Muzikanti i publikum byli nostalgicky naladěni do měkka.

Tradičně tam vystupovaly čtyři mezinárodní kapely a ve večerním setu se k nim přidala na své poslední vystoupení na starém jevišti vyrobeném z přívěsu na náklaďák pořádající Bluegrass Family. Jejich mladý talentovaný banjista Tom Bodenman, syn zakladatelů Finna a Kathy, bohužel již nemůže hrát, má delší dobu vážné problémy s rukama a ani operace mu nepomohla. A jaký by to byl bluegrass bez banja…

Festival zahájili naši hoši z Bluelandu, kteří tam poprvé hráli již před devatenácti lety. Obecenstvo je miluje. Hodně vody uplynulo v blízké řece Reuss od roku 1994, kdy se na tomto festivalu představila poprvé také česká kapela Monogram. Od té doby se jich tam vystřídala celá řada…

Po nich další staří známí, italský Red Wine, myslím, že v této nové sestavě je možná ještě neznáte. Martino Coppo, hlavní zpěvák a mandolinista, Silvio Ferretti banjo, jeho syn Marco s kytarou a na basu hraje Lucas Bellotti. Na pár písniček si přizvali nejlepšího italského dobristu Paola Ercoli. Nejenom výborně hrají a zpívají, ale vtipný Martino je také skvělý komik. Nechybělo ani pár italských písní a obecenstvo řvalo nadšením.

Na další, pro mne premiérovou kapelu WestWend jsem se marně těšila již v La Roche a teď jsem je tedy konečně měla možnost vidět. Američané Jonathan Maness a jeho nádherně zpívající manželka Wendy, se slovenským doprovodem, Richardem Ciferským, Antonem Národou a Henrichem Novákem. Měli obrovský úspěch. Odpolední set uzavíraly festivalové hvězdy Rob Ickes a Trey Hensley. O těch jsem psala nedávno v posledním článku o La Roche.

Po přestávce si kapelní omladina vymyslela překvapení. Tajně oslovili kapely, co tam nejčastěji hrály a od deseti z nich dostaly zdravice plné vzpomínek na videonahrávkách. To se již setmělo a promítalo se na velké obrazovce vedle pódia. Nejenom členům Bluegrass Family kapaly slzy…

Při večerním festivalovém setu bylo tak narváno, že už pomalu nebylo kam šlápnout. Kapelám to hrálo snad ještě lépe než odpoledne. Pořadí se trochu pozměnilo, Rob Ickes a Trey Hensley hráli předposlední, neboť ještě v noci museli jet dál na příští gig. Závěr festivalu patřil kapele Red Wine. Tentokrát si přizvali jako hosty dokonce dva dobristy, Paola Ercoli a Henricha Nováka.

Na finále se na pódiu shromáždili všichni ještě přítomní muzikanti a v tomto krásném lesním areálu zazněla naposled píseň Will the Circle Be Unbroken. Festival tedy nadobro skončil…

Vřelý dík Bluegrass Family, jedné z nejstarších doposud aktivních švýcarských kapel. Za těch třicet let udělali obrovský kus práce. I když některá léta třeba lilo jako z konve a nepřišlo dost lidí a prodělali co se dalo, náklady hradili z vlastní kapsy a nedali se odradit. Několik mladších festivalů z těch důvodu skončilo, ale oni vydrželi tak dlouho, jako ve Švýcarsku nikdo jiný. Festival se stal legendou a navždy zůstane v našich srdcích.

Fotky na Facebooku
Lilka Pavlak v Brně 7. září 2016 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics 9. září 2016)