O bluegrassu ústy slavných – 2. díl

Ralph Stanley a Keith Whitley

V druhém dílu seriálu vám své názory na bluegrass a bluegrassový zpěv prozradí banjista a zpěvák Ralph Stanley a bývalý (a dnes již nežijící) člen jeho skupiny Keith Whitley…

Banjista a zpěvák Ralph Stanley (vl. jm. Ralph Edmond Stanley) se narodil 25. února 1927 ve Strattonu ve Virginii a jeho bratr, kytarista a zpěvák Carter Stanley (vl. jm. Carter Glen Stanley, narozen 27. srpna 1925 ve městě McClure ve Virginii, zemřel 1. prosince 1966), tvořili dvojici, která se vyznačovala jedním z nejlepších vokálů v oblasti tradičního bluegrassu. Začínali v roce 1946 v Bristolu, v rozhlasovém pořadu „Farm And Fun Time“ na vlnách virginské stanice WYCB. Ralph a Carter Stanleyové a jejich skupina The Clinch Mountain Boys tak jako první převzali nový styl, jaký razil Bill Monroe. O tom, že tato skupina v tradičním bluegrassu skutečně něco znamenala, svědčí i to, že například v roce 1955 byli Stanley Brothers a jejich The Clinch Mountain Boys vyhlášeni nejlepší skupinou v tomto stylu. Po smrti Cartera pokračoval (a pokračuje) Ralph Stanley dál s touto kapelou v koncertní činnosti a soustřeďuje se výhradně na tradiční materiál. Dnes je nejdéle hrající skupinou a požívá právem velké popularity.

S podrobnější biografií dvojice Stanley Brothers a s historií jejich kapely se také v brzké době setkáte na tomto webu jinde, a tak se pro dnešek spokojte pouze s výše uvedenými základními informacemi a také s následujícími odpověďmi Ralpha na otázky k bluegrassovému zpěvu:

„Co je při vícehlasém zpěvu zvlášť důležité?“

„Samozřejmě, že všechno musí být v jedné tónině. Ale nejdůležitější je společné frázování. Jestliže sólový zpěvák podrží nebo prodlouží slovo nebo udělá cokoli jiného, tenor a baryton to musejí udělat stejně. S každým zpěvákem, kterého dostanu, musí znít dvojhlasy a trojhlasy stejně. I když je třeba vedu tenorem, musí mě sledovat.“

„Myslíte si, že je potřeba v bluegrassu zpívat s citem?“

„Zkouším zpívat tak, jak by to asi člověk, o kterém zpívám, mohl cítit. Pokouším se písničku, kterou zpívám, doslova žít.“

„Změnil se nějak časem váš zpěv? Pracoval jste na tom?“

„Řekl bych, že zpívám trochu více „osaměle“, než před lety. Když jsem začal zpívat, dost jsem se styděl a nezpíval jsem možná tak, jak jsem to cítil. Ale teď ze mne stud vyprchává a do zpěvu dávám vše, čeho jsem schopen.“

„Co způsobilo tuto změnu?“

„Možná, že jsem to začal víc cítit nebo mám ze zpěvu větší radost a přestávám se bát. Hodně tu pomáhají posluchači, jsou půl nebo ještě víc muzikantova dobrého výkonu. „Osamělý sound“, to je individuální záležitost. Někteří lidé mají „osamělý“ hlas od přirozenosti. Nemyslím, že se to někdo může naučit. Může to zkusit, ale můžu mu hned říct, jestli je to přirozené nebo ne a myslím, že mu to dokáže říct i většina posluchačů. Já bych nemohl zpívat jinak, než je mi dáno.“

„Je síla hlasu důležitá?“

„Nemyslím si. Když je obecenstvo na vaší straně, snažíte se víc. A když si myslím, že to obecenstvo potěší, třeba přidám i na hlase.“

„Myslíte si, že zpěv je ta nejdůležitější věc, že dělá hudbu tím, čím je?“

„Určitě. Stačí se porozhlédnout po bluegrassových festivalech a uslyšíte stovky vynikajících hudebníků. Ale když začnou zpívat, je to slabé, ve většině případů. Zpěv je ta nejslabší stránka tohoto druhu hudby.“

„Jaké písničky máte nejraději?“

„Rád zpívám duchovní písničky. Jejich smysl a citovost mi dělají dobře. Myslím, že také hodně záleží na melodii. Písnička může uspět třeba jen s melodií, ať už jsou slova jakákoliv.“

„Je třeba hledat vlastní styl?“

„Všem bych poradil, aby se snažili mít svůj charakteristický sound a nesnažili se nikoho napodobovat. Když lidé chtějí slyšet Man Of Constant Sorrow, musí to zpívat Ralph Stanley. Když chtějí Blue Moon Of Kentucky, chtějí to od Billa Monroea. To, co nazpíval Elvis Presley, je něco jiného. Nemá to s Billem Monroem nic společného. Když slyšíte Elvisovu verzi, nikdy byste neřekli, že tu Billovu někdy slyšel. Objevil se s vlastním pojetím a prodal miliony té desky poté, co jich už miliony prodal Bill. A zase se může objevit mladá skupina a nahrát ji znovu. Ale musí to udělat po svém, vlastním stylem.“

„Jak si někdo může vypěstovat vlastní styl?“

„Mohu vám poradit jen jednu věc. Sednout si a dřít, dokud se vám to nepodaří. Můžete při tom strávit spoustu večerů a prosvítit hodně elektřiny. Ani se vám to nakonec nemusí povést. Je to spíš věc přirozeného nadání.“

„Jak jste začínal jako zpěvák?“

„Učil jsem se tím způsobem, že jsem to prostě nechal znít tak, jak to znělo. Nezkoušel jsem nikoho napodobovat, prostě jsem zpíval tak, jak jsem to cítil. Bylo mi asi třináct nebo čtrnáct, když jsem začal zpívat poprvé. Trochu v kostele, doma nebo u sousedů.“

Keith Whitley se narodil 1. července 1955 (v některých materiálech je uváděn rok narození 1954) ve městě Sandy Hook v Kentucky. Byl označován za „zázračné dítě“, protože se už v šesti letech naučil hrát na kytaru. O dva roky později již vystupoval v pořadech rozhlasové stanice v Charlestonu v Západní Virginii. Jeho skutečné hudební kořeny byly v oblasti honkytonkových písniček, které znal od své matky, ale když jako mladý začínal, nežil v širokém dalekém okolí žádný další honkytonkový muzikant, a tak nakonec začal u bluegrassu. Koncem 60. let (ve svých třinácti) založil společně se svým bratrem Dwightem a dalším rodákem z Kentucky Rickym Skaggsem skupinu Lonesome Mountain Boys. Začátkem roku 1971 se Keith Whitley (společně s Rickym Skaggsem) stal členem skupiny The Clinch Mountain Boys Ralpha Stanleye, se kterou nahrál pět nebo šest desek, včetně gospelového alba „Cry From The Cross“, které bylo vyhlášeno bluegrassovou deskou roku 1971.

V roce 1973 založil Whitley vlastní skupinu The New Tradition, jejíž sound poněkud překročil hranici tradičního bluegrassu (nezaměňujte ale tuto skupinu se stejnojmennou bluegrassovou formací, vzniklou v Nashvillu na přelomu 80. a 90. let). Později, když už se repertoárově začal odpoutávat od bluegrassu, změnil název skupiny na The Country Store. Z tohoto období vznikla pozoruhodná deska „Country Store Live!“ (1977, Ridge Runner Records, RRR-0012), na které vedle Whitleyho hrají banjista Alan Munde, mandolinista Jimmy Gaudreau a basista Bill Rawlings (deska je k mání pouze na vinylu). Ve stejném roce začal Keith Whitley působit v sestavě J. D. Crowe & The New South, která v té době ve svém stylu kombinovala country a bluegrass. Zde se uplatnil opět jako kytarista, ale především jako sólový zpěvák. Najdeme jej například na deskách této formace „My Home Ain´t In The Hall Of Fame“(1979, Rounder 0103), „Live In Japan“(1979, Rounder 0159) nebo „Somewhere Between“(1982, Rounder 0153).

Později na mnohá doporučení zamířil do Nashvillu. V té době už byl ženatý, ale měl pověst silného pijáka. V závěru roku 1982 se mu podařilo získat nahrávací smlouvu s firmou RCA, o rok později podepsal autorskou smlouvu s hudebním nakladatelstvím Tree Music, psal nové písničky a natáčel pouze demo snímky. V tomto období už definitivně opustil svoje působení v bluegrassu a výrazně se profiloval jako honkytonkový zpěvák. Teprve v roce 1984 se dočkal hitparádového debutu, o rok později vydal mini LP „A Hard Act To Follow“ a koncem roku 1985 se poprvé objevil v Top 20. Následovala řada drobných úspěchů a v letech 1986 dva singly v žebříčku Top 10 a v roce 1987 ve stejném žebříčku jedna singlová nahrávka. V té době už byl rozvedený a podruhé ženatý (od roku 1986) s countryovou zpěvačkou Lorrie Morganovou.

Keith Whitley pořídil za svého života velké množství nahrávek, vydal několik pozoruhodných alb, ze kterých například na desce „Don´t Close Your Eyes“ dovedl svůj nekompromisní honkytonkový country styl k absolutní dokonalosti. Smutné balady i rozverné rychlé písně představily na této desce Whitleyho v dokonalé hlasové formě. Album se stalo zlatou deskou a titulní písnička se stala největším countryovým hitem výročního hlasování časopisu Billboard za rok 1988.

Whitley se v té době mohl cítit na vrcholu světa, jenže stále intenzivněji pil. Svoji poslední bitvu s lahví prohrál 9. 5. 1989, když zemřel doma v Brentwoodu na otravu alkoholem. Je paradoxní, že se upil k smrti v době, kdy se jeho dráha po tolika dlouhých letech konečně začala blížit ke skutečnému vrcholu. Několik týdnů před svou smrtí dokončil album „I Wonder Do You Think Of Me“, které se proměnilo v obrovský posmrtný úspěch… Jeho nahrávky (včetně těch, které za jeho života nebyly vydány) se prodávají prakticky dodnes…

Odpovědi na otázky poskytnul Keith Whitley v době, kdy byl členem skupiny Ralpha Stanleye The Clinch Mountain Boys.

„Myslíte si, že je potřeba v bluegrassu zpívat s citem?“

„Nemohu se posadit a poslouchat zpěváka, který nezpívá s citem. Když ale dá skutečně svému zpěvu srdce i duši, posadím se a začnu ho poslouchat, ať je dobrý nebo ne. To je problém, se kterým se setkávám u mnoha bluegrassových zpěváků. Zpívají víceméně proto, že je to jejich zaměstnání, že to musí dělat. Rád poslouchám někoho, kdo písní, kterou právě zpívá, zrovna taky žije.“

„Je síla hlasu důležitá?“

„Ano. Mám rád hlas, který má dost síly, ale zároveň je i dostatečně hebký. Nesnáším hrubé hlasy a vůbec už nemám rád povykování. Když přidám svému hlasu sílu, zjasním ho, zkvalitním.“

„Jaké písničky máte nejraději?“

„Mám rád písničky s dobrým silným textem, dobrou melodií a dějem, něčím, do čeho se člověk může vcítit. Carterovi Stanleymu tryskala jeho slova z duše víc, než kterémukoli jinému bluegrassovému zpěváku. A stejně tak, když psal písničku. Nebál se ji napsat přesně tak, jak to cítil. Když jsem ho viděl na jevišti zpívat, tak mě to zaujalo, že se mi kutálely po tvářích slzy. Takový to byl talent.“

„Co je to „Stanley sound“?“

„Je to Ralph sám. Na pódiu zpívá přesně tak, jak mluví dole pod ním. Jeho hudba je jako on. Prostá a zemitá. Zcela přirozeně má styl, který se lidem líbí.“

„Jak jste začínal jako zpěvák?“

„Zpíval jsem od té doby, co si vůbec něco pamatuji. Když mi byly tři roky, začínal jsem v talentových soutěžích. Na střední škole jsem hrával starý rokenrol nebo něco takového, tak to dělaly všechny děti. Ale vyrůstal jsem s hudbou Stanley Brothers a že to byla hudba s velkým „H“. Svoji první bluegrassovou kapelu jsem měl asi ve třinácti a hráli jsme celý jejich repertoár. Stanley Brothers bylo to jediné, co jsme dělali. Snažili jsme se je napodobit tak věrně, jak jsme byli schopní.“

„Hledáte svůj vlastní styl?“

„Hraji a zpívám tak, jak je mou přirozeností, jsem sám sebou. Už se nesnažím napodobovat nikoho, teď když zpívám s Ralphem Stanleym. Hodně lidí by si mohlo myslet, že se snažím napodobovat Cartera Stanleye, ale opravdu to tak není. Jen se snažím zpívat tak, aby to šlo dohromady s Ralphem, ovšem dělám to po svém. Zajímá mě jen, jak nám to zní dohromady. Nechci zpívat jako někdo jiný, obout si cizí boty nebo zabrat něčí místo.“

 

 

POUŽITÁ LITERATURA:

1. BLUEGRASSOVÝ JEŽÍŠEK PRO PIKERY (1. vydání)
   (překlad Irena Přibylová a Robert Křesťan, Brno 1982, upravil a doplnil Milan J. Kalinics, Brno 1997, 2005)
2. MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (1. vydání)
   (Milan J. Kalinics, House Cat Productions, Brno 2002)
3. THE GUINNESS WHO´S WHO OF COUNTRY MUSIC (část životopisu Keitha Whitleyho)
   (Colin Larkin, Guinness Publishing, Ltd., London, 1993)

 

Související články:
O bluegrassu ústy slavných 1. díl – Bill Monroe a James Monroe
O bluegrassu ústy slavných 3. díl – Lester Flatt
O bluegrassu ústy slavných 4. díl – Jim & Jesse McReynolds
O bluegrassu ústy slavných 5. díl – Osborne Brothers a Red Allen
O bluegrassu ústy slavných 6. díl – Jimmy Martin
O bluegrassu ústy slavných 7. díl – Charlie Waller
O bluegrassu ústy slavných 8. díl – Hazel Dickens, Alice Gerrard & Mike Seeger
O bluegrassu ústy slavných 9. díl – Peter Rowan