33 let Druhé trávy v brněnském Mahenově divadle 6. prosince 2024

Za to, že jsem ve čtvrtek ráno mohla dorazit do Brna, děkuji šťastné náhodě, že mi na poslední chvíli přehodili páteční nemocniční termín v Curychu na únor.

V měsíce předem vyprodaném divadle slavila Kristova léta jedna z mých nejmilejších kapel – Druhá tráva. Jediná, kterou znám od jejich úplných začátků, od první zkoušky, přes první koncerty a nespočetné další během těch nastávajících 33 let… Husí kůže mi naskočila, když ještě nad prázdným jevištěm zazněla píseň Zášť, kterou jsem tehdy poprvé slyšela na jejich úplně první zkoušce u Roberta doma… Tam jsem tehdy poznala Luboše „Nožku“ Novotného, Pavla „Zajdu“ Malinu, a Jíru Meissnera – Jíru z Maršova, jejich první sestavu…

Robert Křesťan nás všechny přivítal a potom již začal nádherný koncert plný emocí ze všech stran, jeden z nejlepších, na kterých jsem kdy byla. Zahájili písní Úsměv Cyrana, následovaly Řada snů, Ještě jedno kafe, Až mi čas řekne stůj…

Zavzpomínal na Pavla Bobka, který zemřel před více než deseti lety a potom pozval na pódium Katku Garcia. Spolu nám zazpívali duet původně od Rosanne a Johnyho Cashe, Bobkem přebásněný s názvem Mé září … Oba muzikanti se totiž narodili na stejné datum, 16. září… Zase ta husí kůže, a k ní se přidaly i první slzy, kterých pak ještě bylo požehnaně… Následovala nádherná Lubošova irsky laděná instrumentálka… S Katkou Garcia, Pepou Malinou s houslemi a Vítkem Hanulíkem s kouzelnou mandolínou…

Před očima se mi začal pomalu rozvíjet kaleidoskop vzpomínek… Jak jsem tehdy byla nešťastná, když se rozcházeli moji milovaní Poutníci, se kterými jsem intenzivně kamarádila hlavně po ta první léta, když jsem začala jezdit do Čech. Oni mne také uvedli do československé bluegrassové scény, za což jim dodnes děkuji. Pobrekávala jsem tehdy a kluci se mne ptali, za kým teď budu jezdit, jestli za nimi, nebo za Druhou trávou. A já na to, že za Teagrassem Jirky Plocka nebo Fragmentem Svati Kotase…

Pak přišly první koncerty DT na Prázdninách v Náměšti nad Oslavou a v brněnském Bílém domě s Robertovou čerstvě zjizvenou tváří… Další silný zážitek – šla jsem se strachem na vážnou operaci a přála si, aby mi případně na pohřbu zahráli Poutníci saxofonové sólo z Telegraf Road. Luboš s Robertem mi tehdy věnovali kazetu s dosud nenahranými písněmi DT a lékaři mi dali před narkózou do uší sluchátka a v nich běžela nekonečná páska s touto nahrávkou. Nemohli mne tehdy vzbudit z narkózy a probudila jsem se až po pár hodinách s Robertovou písní Vrať se…

A pak vzpomínka na Telč, kam přijel Tony Trischka, kterého jsem předtím párkrát viděla ve Švýcarsku a dělala mu tehdy na Prázdninách neoficiální tlumočnici… Prosila jsem ho, aby se klukům neukazoval před vystoupením, že by určitě měli trému… Přišel za nimi až o přestávce a pak s nimi ve druhém setu zahrál… A bylo to super! Následovaly první koncerty ve Švýcarsku i jinde… Když mi později u nás doma kluci nabízeli, že když už pro ně dělám, že bych si za to měla taky něco vzít, celou noc jsem probrečela v hlavě s myšlenkou „sbohem kamarádství, nastupuje byznys“ a bylo mi z toho nanic… No nechala jsem se unést nostalgií…

Kapela uspořádala anketu, kde si diváci mohli vybrat písně, které by rádi slyšeli na těchto dvou narozeninových koncertech v Praze a v Brně. Jako první z nich zazněla Robertova Napsal jsem jméno svý na zdi. V další písní Vlčí oči exceloval jeden z pozvaných významných hostů, perkusionista Michito Sanches… a zase ta husí kůže… Následovala nádherná Zůstaň… a další anketní Na španělských schodech… Tam se přidružili další hosté, pražský kvartet Clarinet Factory. Nejenom oni se postarali také o dech beroucí předehru k písni Tažní koně. K husí kůži se přidružily opět i slzy… Další v řadě Prostři mi plátnem… Mimo anketu zazněla nádherná píseň o lakotském náčelníkovi Crazy Horse, o kterém sice prý nikdo nevěděl, jak vypadal, ale tradovalo se, že byl světlovlasý a modrooký, zřejmě potomek bílých přistěhovalců… Byl to on, kdo porazil generála Custera u Little Big Hornu a později byl zavražděn někde poblíž.

Snad všichni strnuli, když se k projekci obrazu Indiána v pozadí ozvala virtuální recitace Black Beara v originální lakotštině. To byl jeden z nejsilnějších a nezapomenutelných momentů. Obecenstvo snad ani nedýchalo… Následovala Dylanovka Čím dál tíž se dejchá. O následující anketní písni Odpočin si Sáro prohlásil Robert, že by asi byl radši, kdyby tam vůbec nebyla… Jako další zazněla nádherná píseň Seňor od Boba Dylana (z roku 1978), kterou v bluegrassu později zpopularizoval především Tim O´Brien.

Další host, vynikající hráč na Hammondovy varhany Jan Kořínek, se nám představil v Dylanovce Dívka ze severu. K němu se také přidal s el. kytarou virtuózní Michal Pavlíček. Následovala dojemná píseň Hurt – Bolest… Další vzpomínková skladba na Pavla Bobka Ještě není tma mne totálně vyvedla z míry, když se v druhé sloce „viděl jsem Londýn i Paříž pozdě k ránu…“ ozval jakoby z nebeské kapely hlas Pavla Bobka a následoval duet obou interpretů. Zas ta husí kůže a spousta slzí…

U mé milované Telegraf Road mi tečou slzy odjakživa. Tentokrát ještě s přidanými sóly Michala Pavlíčka a Jana Kořínka zahrané snad nejlíp, jak jsem to kdy slyšela. Nádhera na druhou! Nekonečný potlesk ve stoje… Díky Lubošovi Malinovi jsme mohli vidět i slyšet virtuální projekci gratulací od jejich amerických kamarádů, Tonyho Trischky, Alison Brown a Grega Cahilla, Charlie McCoye a Petera Rowana. Pak již poslední dva přídavky, z jejich Poutnické éry, Pojďme se napít a Panenka, kde zazněla hvězdná mandolína Vítka Hanulíka.

A potom i přes další dlouho trvající potlesk ve stoje koncert skončil… Byl to opravdu úžasný, nezapomenutelný zážitek. Osazenstvo kapely snad všichni znáte, nebo se můžete kouknout na jejich stránky. Já si pamatuji muzikanty ze všech sestav za ta léta a bylo jich opravdu hodně… Druhá tráva zkrátka zraje jako víno…

Lilka Pavlak v Brně 15. prosince 2024 / fotky Lilka Pavlak
(pro BGCZ.net upravil a editoval Milan J. Kalinics, 16. prosince 2024)