Jim Mills, narozen 18. prosince 1966, z Durham County, North Carolina, je člověk, kterému může leckterý bluegrassový muzikant závidět…

Jimovo hraní na banjo sahá až do doby, kdy byl ještě dítě. „Nevzpomínám si vůbec na dobu, kdy by banjo nebylo součástí mého života. Tuhle jsem našel staré fotky, co měla moje máma. Bylo to o Vánocích, mně byly asi dva roky a já pod stromečkem hraju na malé plastikové banjo“. Není divu, protože jak Jimův otec, původem z Virginie, tak i dědeček z hor Severní Karolíny, oba na banjo také hráli, i když starou dvouprstou technikou. „Každý malý kluk sní o tom, že až vyroste, bude třeba policajtem nebo hasičem. Já jsem odjakživa chtěl být banjistou“, říká Jim.

Způsob, jakým se Jim Mills učil na banjo hrát, v mnohém, na rozdíl od jeho vrstevníků, připomínal banjisty 50. let. „Až do 15 let jsem nebyl na žádném festivalu. Všechno jsem se učil poslechem podle desek a většinou napoprvé špatně, takže jsem se to musel učit dvakrát i třikrát znovu. Nechtěl jsem, aby mě někdo viděl“.

Prvním a hlavním Jimovým vzorem byl a stále je Earl Scruggs. J. D. Crowe a Sonny Osborne přišli na řadu až ve druhé a třetí vlně. K dalším jeho vzorům pak patřili Ralph Stanley, Allen Shelton, Little Roy Davis a Don Stover.

Po absolvování střední školy a hraní s různými místními kapelami v teenagerském období se Jim Mills velmi rychle dostal mezi bluegrassovou elitu. Jeho první profesionální angažmá bylo ve skupině Summer Wages z Mt. Airy (North Carolina), kde Jim hrál asi dva a půl roku a odkud si jej koncem září 1988 vytáhl Doyle Lawson do své skupiny Quicksilver.

Během hraní se Summer Wages se cesty Jima a Doyle Lawsona často křížily, takže když Doyle Jima přijímal, věděl dobře, do čeho jde. Až do příchodu k Lawsonovi ovšem Jim nikdy moc nezpíval, a tak se svůj barytonový part musel pracně učit. S Lawsonem v té době hráli Russell Moore a Ray Deaton a ti mu hodně pomohli. „Učili mě, že musím zpívat bránicí a ne hrdlem. Nevím, jestli můj baryton byl dobrý, ale oni říkali, že každý by byl šťastný, kdyby uměl takhle zpívat“.

Naučit se zpívat byla jedna věc, ale Jim se musel rychle naučit hrát také celý starý repertoár Quicksilveru. Doyle mu půjčil 10 alb, což představovalo asi 115 písniček. Jim pak strávil dlouhé hodiny s banjem u přehrávače, než se bezchybně naučil, co natočili jeho předchůdci v kapele. „Doyle vyžadoval, aby se na koncertech hrálo totéž, co je na deskách. Všechno muselo být přesně stejné“. Prvním novým albem u Lawsona, na němž se Jim Mills už sám podílel, bylo gospelové „I Heard The Angels Singing“ z roku 1989.

Jim Mills vypráví o bezpočtu hodin, které s Lawsonem strávil na cestách, kdy většinou tři až čtyři noci v týdnu spali v autobusu. Na každé turné kapela vyjížděla z Bristolu v Tennessee, kde bydlí Doyle Lawson, takže se všichni museli dostavit do Bristolu, což pro Jima představovalo asi 4 hodiny jízdy, stejně jako pro Moorea s Daltonem, kteří oba žili v Georgii. Někdy ale mohli být mezi zájezdy doma i tři nebo čtyři dny. Například v roce 1988 měli 170 vystoupení a se svým autobusem najezdili 140 tisíc mil.

Během pěti let u Lawsona Jim muzikantsky vyzrál, ale projevila se únava z věčného cestování, a tak začal pracovat v Sugar Hill Records a na částečný úvazek hrál s Bass Mountain Boys. Když pak Bass Mountain Boys skončili, nabídl mu Ricky Skaggs nejprve záskok a pak i stálé místo banjisty po Marc Pruettovi. V té době hrál na banjo Gibson TB-3 z roku 1934 s toneringem od Steva Hubera a s krkem, který vyrobil Frank Neat. Kobylka a blána byly od Snuffyho Smithe, který je Jimovi osobně nainstaloval. Struny používá dodnes značky GHS.

Po čtrnácti letech s Ricky Skaggsem se Jim Mills rozhodl k návratu ke klidnějšímu životu obchodníka s předválečnými nástroji Gibson na plný úvazek. Za dosavadní kariéru obdržel 6 ocenění od IBMA jako „Banjista roku“ a je také držitelem šesti cen Grammy. Je autorem mnoha instrumentálních skladeb, ale i písní, ze kterých asi nejznámější jsou Pikeville Flood, kterou natočili Blue Highway na své album „Midnight Storm“ anebo Coal Minin´ Man, kterou uslyšíte na albu „Ancient Tones“ (1999, Skaggs Family Records) Rickyho Skaggse. Později napsal také poměrně obsáhlou obrazovou publikaci „Gibson Mastertone Flathead 5-String Banjos of the 1930s and 1940s Personally Autographed Book“ a vydal 110 minut trvající instruktážní DVD s dvanácti stěžejními skladbami pro banjisty.

Jim má svou definici, jak se stát bluegrassovým banjistou: „Když se chceš stát právníkem, musíš vystudovat práva, když chceš být doktorem, musíš vystudovat medicínu a když chceš být profesionálním banjistou, musíš studovat Scruggse. Musíš se ho naučit a obětovat tomu spoustu času, protože jinak se to nevyplatí. Lidé, kteří vědí o co jde, poznají každý rozdíl.“

O budoucnost bluegrassu se Jim neobává. „Myslím si, že hudba Flatta & Scruggse, Monroea a Stanley Brothers bude pořád živá, dokud budou existovat lidé, kteří hrají na kytary, banja a housle. Podle mě je to stejná klasika jako Bach nebo Beethoven. Je sice relativně mladší, ale bude tady vždycky“.

A co říct závěrem? Snad jen tolik, že na obalu Jimova prvního sólového CD „Bound To Ride“ (1989, Sugar Hill Records, 3883) napsal sám Earl Scruggs, že „…já osobně si myslím, že to je velký banjista“.

Milan Kalinics, Brno, leden 2018

Další informace:

https://en.wikipedia.org/wiki/Jim_Mills_(banjo_player)
http://prewargibsonbanjos.com/store

Použitá literatura:

  • ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rukopis, 2017)
  • AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, Pine Valley Music, 1997)
  • JIM MILLS (Václav Tajchl, Pelhřimov, listopad 1999, překlad)