Jarda Pertlíček – multiinstrumentalista z Plzně

22. ledna 2011 se v Divadle pod lampou v Plzni koná koncert Jardy Pertlíčka a přátel u příležitosti třiceti let Jardova účinkování na zdejších grassových prknech. Využil jsem té příležitosti a položil oslavenci pár otázek.

Jardo, gratuluji, třicet let, to je úctyhodné. Začnu obvyklou otázkou, co nebo kdo tě k bluegrassu přivedl? Můžeš připomenout svoje začátky?

Děkuji, Pavle, za gratulaci. Nevím, zda třicet let „v trávě“ je úctyhodné, je to asi hodně o tom, že nás to baví a máme rádi tuhle muziku. Je to takovej jeden velkej mejdan, těch třicet let. Courání po festivalech a klubech, ale hodně o muzice a setkáních, která inspirují, a radosti. Ptáš se, co mě ke „grassu“ přivedlo. No, jako teenager jsem brnkal na kytaru takový jakoby folk, věci v duchu „Peter, Paul and Mary“. Tuším, že někdy v roce 1976 jsem někde v rádiu zaslechl písničku Šest dnů na silnici, je to od skupiny Greenhorns, a najednou mne, nevím, okouzlilo banjo, jeho zvuk. Zrovna v téhle věci monotónnost hry banja v sóle a pak ten nádhernej rif, kterej to celé posune dál. No a pak někdy ve druháku na průmce jsem se seznámil s kluky, co tady v Plzni taky zkoušeli hrát, a po dlouhých peripetiích jsem si pořídil Marmu a už jsem v tom prostě jel.

Znám tě především jako banjistu, ale hraješ i na jiné nástroje. Co byl tvůj první nástroj?

První, na co jsem hrál jako malé dítě, byl klavír. Je pravda, že klaviatura mi otevřela moc věcí, které jsem mnohokrát, za dobu co hraju, docenil. Co se týká dalšího, tak v období trampování kytara po mém tátovi a pak už banjo, teda Marma. No a postupně pak další banja, to znáš, vždy se pídíme po něčem lepším. Každej banjista „sundavá dekl“ a hledá. No a tak postupně až ke Gibsonu RB 75. No a vlastně daleko později se vznikem projektu Apple mandolíny, vlastně ještě před tím horalský dulcimer, a pak openback banjo.

Vzpomeneš si ještě na úplně první kapelu, a co hrála?

No jasně… to byl Vrkoč. Samozřejmě, že to jméno má souvislost s tím, jak jsme se cítili ovlivněni kapelou COP a fiddlerka měla nádherné dlouhé černé vlasy, s tím to má také souvislost.

Co jste hráli?

To, co mi padne na mysl z písniček, které jsme v téhle době a sestavě hráli, je jednoznačně Faded Love s textem Franty Šiky: „…pořád stále myslím, když se večer vkrádá k nám, a taky sám, když v noci hvězdy počítám. Pořád vidím tvoje oči…“

Bože, to bylo ono. To byl ten správnej „lonesome sound“, teda z našeho tehdejšího pohledu, text vyjadřující bolest z rozchodu, dvoje housle proplétající se v naříkavé melodii. Nechci opravdu shazovat to, co jsem právě napsal. Vážně si myslím, že to, co je o větu dříve, v té muzice bylo. Ale abych moc nefoukal do vlastních plachet, vše tam bylo, ale nám bylo „náct“ a nejspíš nám ten „lonesome sound“ nikdo nevěřil. Prostě neměli jsme to nažité. No dál takové věci jako je Down Yonder, Nine Pound Hammer, Listening to the Rain, ale taky Huckleberry Hornpipe.

Na lednovém koncertu s tebou vystoupí celá řada historických sestav, můžeš postupně připomenout jejich vznik, sestavu a jakou muziku hrály? Jak vznikl Vrkoč?

Jak Vrkoč vznikl? Jeden kamarád mi pověděl, že ví o kytaristovi, a že chodí „pařit“ do Kolárovy ulice do studentského klubu Oko. Tak jsme tam s Tomášem Hněvsou vyrazili a seznámili jsme se s kytaristou Frantou Šikou. Franta byl pro mne tehdy naprosto výjimečný, protože hrál sólo v duchu Doca Watsona na písničku Nine Pound Hammer. Tak jsme se domluvili, že začneme. Tomáš Hněvsa se ujal mandolíny, Franta přivedl svého kamaráda Jirku Císaře na druhou, řekněme sólovou mandolínu a basistu Víťu Reichelta. Ještě housle. Vzpomněl jsem si, že moje kamarádka se něčím podobným zabývá. Mimochodem konzervatoristka, Tamara Zirhuttová (Císařová).

A vlastně pak ještě další epizodka, nicméně, myslím si, že docela důležitá. Tuším, že to bylo v prvním semestru na vejšce. Tehdy se dnešní Západočeská univerzita jmenovala VŠSE. Neměli jsme přednáškové prostory, tak nám bylo přednášeno ve Svazáčku, ve Svornosti, výtečné hospody. Cvičení jsme měli na dnešním Církevním gymnáziu v Houškově ulici. Už nevím, jak přesně to bylo, asi mne někdo zavolal a dali jsme si schůzku právě v té Houškovce někdy na konci cvíček. Tuším, že to byla matika. Tedy k věci. Přišel chlápek, brejle, v ruce LP Clementine od nějaké polské kapely a futrál s houslema. Jestli bych neměl nějaké nahrávky, či co? Tak kromě nějakých nahrávek jsme se dohodli, že si spolu zahrajeme. No, je skutečností, že ve srovnání s Tamarou měl ten chlápek poněkud „méně zvládnutou techniku“ ale v těch houslích, asi fakt bych měl napsat fiddlích, znělo něco, co tam prostě má být. Najednou jsem to tam slyšel, „hory“. Není podstatné, jak to nazvat, prostě to tam je. O téhle postavě jde napsat moc a moc řádků, historek. Ale asi to, co mě při vyslovení jména Jarda Štěrba nejdřív napadne, jsou právě fiddle, ty zemité fiddle, které dělají bluegrass bluegrassem, zvuk, který je slyšet na raných nahrávkách pana Monroea. Další myšlenka je o pracovitosti, píli a férovosti spojené s tímhle chlapíkem. Je mi fakt ctí, že jsme s Jardou spolupracovali v jednom týmu. A je pravda, že mě Jarda hodně ovlivnil v tom, jak tu muziku chápu.

Následoval ChBQ? To byl, nemýlím-li se, Chval Brothers Quintet, že? Tahle kapela bývala slyšet i v rádiu, v sobotním dopoledním vysílání Radioporty.

No Vrkoč se rozešel a my jsme s Tomášem přemýšleli co dál. Opravdu jsem tehdy oslovil houslistu z konzervatoře, zda by tuhle muziku nechtěl dělat. Tuším, že se jmenoval Míra Novák. Byl naprosto skvělý, nicméně jsem byl odmítnut s tím, ať se zeptám jeho kamaráda. Tam jsem uspěl a do dění v bluegrassu v Plzni se dostává Jirka Vopava. Jirka je úžasnej muzikant, úžasnej člověk s nádhernou vitalitou hraní, přesností. Tuším, že někdy v zimním semestru jsme na Hamburku (tehdy jedna z budov VŠSE) dělali zkoušku z mechaniky. Vylezu ze zkušební místnosti a na chodbě stojí kamarádka a vedle ní velmi růžolící kluk. Že prej jestli nemám partituru na Blackberry Hornpipe na kytaru. Neměl jsem, ale měl jsem na mandolínu. Tak se Jirka Chval začal učit hrát na mandolínu a nastoupil jako mandolinista. Jirka nabídl pomoc svého brášky Martina na post kytaristy. Bylo logické, že po vzoru velkých kapel Stanley Brothers nebo Osborne Brothers jsme nazvali kapelu Chval Brothers Quintet (ChBQ).

Mluvit o ChBQ, to je pro mne velmi srdeční záležitost. Bylo to vlastně první opravdovější realizování snů. To je řečeno velmi nadneseně. Jednoduše, bylo nám něco málo přes dvacet (vlastně Jirkovi Vopavovi ještě „náct“), byli jsme plní nápadů, inspirace. Myslím, že v té době se v ChBQ potkalo nadšení, inspirace, čas. Vlastně jsem v téhle sestavě, kterou jsem s Tomem Hněvsou zakládal, působil jen velice krátce, do své vojny, ale přesto to bylo velmi silné.

Premiéra ChBQ byla na festivalu Bluegrass Marathon v roce 1983. Cítili jsme se v té době velmi ovlivněni skupinami Country Gentlemen a The Seldom Scene. Ono je to logické. Já jsem měl LP Country Gentlemen „On the Road“, dál se v Plzni pohybovaly od stejné sestavy LP „Yesterday and Today, Vol. 1“ a „Vol. 2“. Takže výběr repertoáru byl vcelku asi jasný. Všem se nám líbila práce zmiňované kapely ve vokálu a jejich vkusné inovátorství.

Vrátím se k premiéře ChBQ. Vlastně si pamatuju jen jednu písničku, kterou jsme tam tehdy hráli. Byl to gospel Where You There od Seldom Scene, s českým textem Prosím zas o tvou přízeň, čtyřhlasý vokál.

Ta doba, kterou jsem pracoval v ChBQ, je pro mne rozdělena na dvě části. Ta první je orientována na Country Gentlemen v ryze pánské sestavě: Tom na basu, Jirka Chval na mandolínu, Martin na kytaru, Jirka Vopava a Jerry Štěrba, když se vrátil z vojny, na housle a já na banjo. Druhá část, v okamžiku, kdy se Jirka Chval odebral na vojnu a Jirka Vopava přešel na mandolínu. Nechtěli jsme se vzdát dvojitých houslí a na post houslisty nastoupil konzervatorista Aleš Březina. Další výraznou změnou, která se odehrála, bylo, že nás zaujal dívčí vokál v muzice Seldom Scene a jejich spolupráce s Emmylou Harris a Lindou Ronstadt. Do ChBQ nastoupila Pavlína Braunová na post zpěvačky. Pavlína byla úžasná dívka, trochu hippie, nádherný zpěv. No a pak jsem musel po vejšce na rok na vojnu já.

Další kapelou bylo Centrum?

Jo. Před koncem vojny bylo jasné, že se do ChBQ nevrátím, a tak jsem se začal zabývat otázkou s kým a co dál, až se vrátím. Onehdá jsem jel z Chebu do Plzně, tuším, že jsem právě po celostátní soutěži ASUT (to byla taková armádní hudební soutěž) odvážel domů svého Průchu. Mít na vojně banjo téhle kategorie bylo opravdu poněkud riskantní. Vlezu do vlaku a naproti mě seděl kudrnatej černovlasej chlapík, tak mého věku, měl s sebou kytaru. Znali jsme se od vidění z trampské hospody U Koule. Tam se pár let před tím pořádaly sleziny lidí, co trampovali. Začali jsme ve vlaku kecat. Najednou jsme zjistili, že máme spoustu společných názorů na muziku. Nějak přirozeně vznikla myšlenka začít spolu hrát. Během víkendu v Plzni jsem nakopíroval nějaké nahrávky, začali jsme cíleně pracovat na výběru repertoáru a zjistili jsme, že nás oba zajímá podobná muzika. Oběma se nám tehdy líbil řekněme standardní bluegrass a gospel-bluegrass, tak jak ho dělali na prvních deskách Quicksilver. Pavel Votava, tak se ten chlapík jmenoval, má bráchu Tomáše. Ten byl v té době také na vojně. Oba před Tomášovou vojnou dělali muziku ve skupině Kátro v Přešticích. Tak vznikla logická myšlenka, že bychom mohli dělat spolu, Pavel a Tomáš, až se vrátí z vojny. Na basu nastoupil Richard Černý, chlapík, který zpíval bas. Vlastně kapela byla pohromadě. Klasická čtyřka, dva sourozenecké hlasy ve středech. U Pavla s kytarou lead, Tomáš baryton. Ti kluci úžasně barvili k sobě. Já nahoře tenor a Ríša bas. Repertoárově nějaké gospely od Quicksilver, Lay Your Burdens At the Foot Of Jesus, něco málo od Country Gentlemen, Calling my Children Home, Living On the Halellujah Side, ale také třeba Palms of Victory. A něco málo od J.D. Crowea.

Bluegrass Collection si už dobře pamatuju, můžeš kapelu připomenout?

Na podzim 1991 jel Petr Vrobel (hrál se mnou v té době v Centru) na stáž do Dánska. Měl s sebou tehdy nějaké výtisky časopisu Bluegrass Unilimited. Tam je vždy poměrně rozsáhlý adresář hraní, sessionů a kapel. Petr se na sessionu sešel s banjistou dánské skupiny Bluegrass Hoppers a dohodli možnost pro nás ohledně hraní ve Skandinávii. Jenže kluci z tehdejší sestavy Centra nechtěli jet, a tak jsme s Petrem a Zdeňkem Zavadilem (hrál v Centru na dobro) řešili kapelu právě na tenhle výlet.

Když jsme v téhle souvislosti přemýšleli o názvu týmu, který by vlastně byl složen z muzikantů z různých kapel, napadla mne Kolekce, jako soubor jednotlivostí. No a tak tedy vznikla Bluegrass Collection. Vlastně jsme ji tenkrát upekli v hospodě. Tedy její originální sestavu. Na kytaru nastoupil lehkoprstý Honza Straka, na basu Pavel Feifer a na housle Zdeněk „Hudeček“ Konečný. Všechno muzikanti s bohatými zkušenostmi. Začali jsme zkoušet. Repertoár byl vcelku jasný. Bluegrass Collection směřovala k deskám Bluegrass Album Bandu, věci jako Age, Old Home Place, Cold On the Shoulder, Bitter Green a tradicionály Banks Of Ohio, Dark Hollow.

Apple je tvůj poslední projekt?

Apple, to je vlastně tak trochu splacení svých vlastních dluhů. Vlastní myšlenky vznikly při cestách na zkoušku BG Collection na Chodsko za tehdejším mandolinistou Tomášem Krutinou. V autě jsme semleli mnoho názorů. I to, co dělá Tim O´Brien po svém odchodu z Hot Rize. No a pak někdy v roce 2004 jsem se dostal do situace, kdy mi najednou přestalo „chutnat“ banjo a vlastně hrál jsem ze setrvačnosti.

Bylo jasné, že pokud nechci na muziku zanevřít, musí dojít k nějaké změně. Najednou jsem si uvědomil, jak mě zvuk Tima O´Briena oslovuje, jak moc mne vlastně láká dělat muziku v tomhle duchu. No a tak jsem vlastně začal dělat Apple. Oslovil jsem zpěvačku a flétnistku Petru Kováčikovou, kytaristu Pavla Chrástka, o kterém jsem věděl, že se mu také moc líbí tenhle typ muziky, postupně Honzu Bíbu na housle, Rendu Křepelu na basu a na dobro Dana Stacha… no a začal jsem pracovat na mandolíně.

Postupně se sestava proměnila na to, co je Apple dnes. Pavel Hudy na baskytaru a kontrabas, jeho paní Monika, úžasná zpěvačka, flétny a whistely a zpěv, Michal Kovács elektrická kytara a dobro, Láďa Čepička na kytaru, Milan Srvátka na bicí nástroje a já. Asi vzdáleně věci v duchu Sam Bush Bandu, to je veliká nadsázka. Ale je pravda, že nás tahle muzika dost oslovuje, ono je to asi tím, že jako puberťáci jsme hodně poslouchali New Grass Revival.

Ptáš se na to, zda je Apple mým posledním projektem. Před pár lety musel Pavel Chrástek z pracovních důvodů do Anglie, a tak se z Apple omluvil. Když se pak vrátil, rozhodli jsme se, že budeme „piánko“ občas hrát ve dvou, respektive ve dvou s občasnými hosty. Je to velmi komorní, ale současně pro mne velmi příjemné vyvážení Apple. Takže vedle Apple existuje občasná sestavička TAS.

Jardo, díky za zajímavé odpovědi a přeji ještě nejméně dalších třicet let v modré trávě.

Rozhovor s Jardou Pertlíčkem vedl Pavel Brandejs. Autor fotografie je Richard Florián.
Převzato z Bluegrassových listů se souhlasem autora.

 

Jarda Pertlíček, Pavel Brandejs