Lilka Pavlak – speciální narozeninový rozhovor

Lilku Pavlak často vídáme na domácích bluegrassových akcích. Má bluegrass ráda a je s ním spojená po dlouhá desetiletí, obětavě za ním cestuje přes celou Evropu i přes oceány. Hodně psávala a stále píše reportáže z akcí. Pomáhala domlouvat koncerty našich kapel ve světě a světových v Evropě. Koncem prosince dosáhla významných kulatin, číslo taktně nebudeme prozrazovat, snad jen naznačíme, že to začíná sněhulákem a za ním je ještě něco. Abychom se o Lilce a o jejím vztahu k hudbě dozvěděli něco víc, položili jsme jí pár otázek. A protože Lilka dobře píše, jsou to vzpomínky výživné a pěkně rozsáhlé. Ptal se Michal Hromčík mailem.

Lilko, zkus prosím zavzpomínat, kdy ses poprvně potkala s pojmem bluegrass, co bylo tou událostí?

S pojmem bluegrass jsem se setkala až ve Švýcarsku. Před tím jsem to brala jako western. Starší brácha poslouchal rádio pro americké vojáky v Německu, kde jsme bluegrass slyšeli, ale nevěděli, co to je.

Můj kamarád z Frankfurtu – původně z Kladna – se kterým jsme chtěli emigrovat do Kanady, mi psal, že si založili bluegrassovou kapelu a že by potřeboval bg mandolínu, ať se po nějaké podívám, a poslal mi fotku. To bylo tak kolem roku 1969-71, jméno si už nepamatuju, hrával s nimi na kytaru jeden kluk z Jablonce – zajímalo by mne kdo to byl, mám jen fotku – a jeden Amík hrál na banjo a zpíval. Tak tento kamarád taky chtěl, abych se naučila anglicky, abychom se tam domluvili. Tak jsem jela na intenzivní kurs angličtiny do Londýna. A tam jsem mandolínu sehnala.

V Londýně na jaře 1971 jsem navštívila jsem koncert bluegrassové skupiny z Holandska Dutch Country Ramblers. A pak po cestě stopem kolem Irska jsem potkávala spoustu amerických vojáků na dovolené z Vietnamu, kteří měli s sebou nástroje a po večerech u ohňů nebo v pubech hrávali. Do pubů tehdy ještě ženy nesměly.

Kluky z Greenhornů – Marko Čermáka, Honzu Vyčítala, Plivníka – Honzu Jedličku a spol. jsem v šedesátých letech znala z čundrů, tehdy jako T.O. Hejkalové. Stejně tak Pavla Brümmera – Mastodonta z Fešáků. S Markem jsem si celou emigraci psala a posílala mu nahrávky desek.

Stěžejním momentem byl pro mne brněnský koncert Pete Seegera v roce 1964, kde jsem poprvé viděla pětistrunné banjo a zamilovala se do jeho zvuku. S Petem jsem dokonce mluvila, tehdy rusky, zvali jsme jej, ať s náma jede na čundr. Říkal, že by rád, ale měl moc nabitej program. Byl to úplně první živý Američan, kterého jsem viděla a dokonce jsem měla i jeho autogram.

Když už jsi znala pojem bluegrass, jaké jméno nebo nahrávka byly pro tebe úplně první?

První LP jsem si koupila v Anglii, Harry and Jeanie West a kompilaci With Banjo and Fiddle, kde byl Flatt and Scruggs ad. V roce 1975 jsem se z Ameriky vracela s 20 kg bluegrassových desek a BG kytarou, Když jsme ji s kamarádem v Torontu kupovali, tak jsme se pokoušeli trochu opotřebovat futrál a dát tam nálepky, aby vypadal starší, kvůli možnému clu. V Curychu se mne pak celník ptal co mám v tom futrálu a já řekla se smíchem: heroin. A chechtali jsme se pak oba. To říct dnes… To by byl pěknej horor.

Jak moc ses ty osobně věnovala muzice aktivně – v jaké situaci tě mohli lidi vidět na pódiu? Bylo to hlavně o zpěvu? Nebo s jakým nástrojem?

Na kytaru jsem začala hrát asi v 15 letech, kamarádka mi ukázala 3 akordy: D dur, A7 a G a když jsem zjistila, že se s tím dá hrát spousta písniček, už jsem nepřestala. Na pódiu jsem nehrála nikdy, jen na čundrech, na potlachách jsem se zúčastnila soutěží ve zpěvu a vyhrála několik cen jak v jednotlivcích, duech i osadách. První skupinu jsme měli s Redem Tížkem – Redákem z Hurdisu, později z Kanady. Vyhráli jsme tehdy první cenu na trampském večeru v Ujčově myslím 1961 nebo 63, bylo nás šest, ale nikdo už nepamatuje, jak jsme se jmenovali. Fotku ještě mám. V polovině sedmdestátých let jsem se začala učit na banjo, ale bylo moc těžké a musela bych k němu mít i nosiče, tak jsem toho nechala.

Měla jsi i nějaké formální hudební základy?

Jako dítě jsem chodila na zpěv, než učitelka zjistila, že neumím noty, které jsem se dodnes nenaučila. Zpívala jsem ve sboru folklorního souboru Vlajka mládí – dnes Javorník, kam mne sebou brávala jako dítě školou povinné má o 8 let starší sestra, která se o mne musela starat, protože maminka dělala na směny. Jinak doma se zpívalo pořád s maminkou nebo rozhlasem po drátě, starší brácha hrával na kytaru, housle a mandolínu.

Byli mezi tvými předky nebo v nejbližší rodině nějací aktivní hudebníci?

O žádných opravdu aktivních muzikantech nevím, ale všichni strejdové a tety zpívali, sem tam hrály housle či tahací harmonika.

V jaké podobě se spojil tvůj zájem o zpěv s aktivním zpěvem bluegrassových písní? Zpívala jsi je na jamech nebo i jinak?

Aktivně jsem se začala věnovat bluegrassu až ve Švýcarsku. Ve firmě, kde jsem pracovala jsem se seznámila s Robertem Bobem Lauerem. Mimochodem taky Brňákem z Bystrca, který po shlédnutí filmu Deliverance začal jako spousta jiných hrát na banjo. Později to byl první výrobce pětistrunných banj ve Švýcarsku. S jeho kamarádem Vaškem mne začali brávat na víkendy s sebou na vodu, běžky atd. S Bobem jsme začali chodit – já na kytaru a on na banjo – k Finnovi Bodenmanovi, patriarchovi Bluegrass Family. Koupila jsem si knihu Bluegrass Guitar od Happy Trauma, kde byla vložena i plastiková deska s nahrávkami a hrávali jsme hlavně venku o víkendech. Bob začal záhy vystupovat na podiích – vyšel o něm článek v Listech, když zemřel, ale já zůstala jen na sejšnech a víkendech. O bluegrassu ve Švýcarsku vyšel v minulém čísle BG Listů můj článek z roku 1991, kde se podrobněji zmiňuju nejenom o něm.

Hrávala jsem jen doprovodnou kytaru, vybrnkávání sól mi s mými krátkými prsty moc nešlo. V roce 1977 po mě Tony Rice ve Francii chtěl, abych něco zahrála na jeho kytaru od Clarence Whitea, což jsem tehdy odmítla, neboť mi to připadlo jako znesvěcení kytary od pro mne pána boha. Tehdy jsem se vzdala touhy hrát v kapele, na to můj talent nestačil. Tak jsem se BG začala věnovat po svém.

Se kterým muzikantem ze zahraniční/americké bluegrassové scény ses seznámila osobně jako prvním a jak se to přihodilo?

Kamarádili jsme se s první švýcarskou s kapelou Country Ramblers, také o nich nedávno vyšel članek v BG Listech ke příležitosti jejich 55 let. Kapela vznikla v 1969 a jejich kapelník Tom Matějovský byl taky z Prahy. I o nich se podrobněji zmiňuju v tom minulém článku. Kluci tehdy založili Folk Klub v Curychu, kam jezdilo spousta i amerických kapel. Já jim obyčejně dělávala den po koncertě průvodce po městě. Tam jsem mimo jiné poprvé viděla v roce 1974 Billa Keitha s Jimem Rooneym. Rok na to jsem se na Folk Festivalu na hradě Lenzburg blíž skamarádila s Billem, který tam hrál s mladičkým francouzským mandolínistou – dnes slavným kytaristou Pierrem Bensusanem. Bill tam dělal také banjový workshop. Zval mne do Ameriky, že mne vezme na nějaký festival. Já sice letěla do Kanady za dva dny po festivalu, ale když jsem přejela do Států, on byl zrovna na šňůře v Japonsku. Tak jsme se domluvili na následující rok.

Byly tvoje cesty do Ameriky za bluegrassem čistě v roli diváka / turisty, nebo tě to vedlo k možnostem něčemu pomáhat, spojovat, organizovat?

První cesty do Ameriky byly za trampskýma kamarádama, kterých tam bylo požehnaně. Chtěla jsem původně emigrovat do Kanady, ale protože kluci psali, jaké jsou tam tězké začátky, chtěla jsem to nejdřív okouknout na vlastní kůži. A zjistila jsem, že ty vzdálenosti jsou na mne moc a že mám dobře placené zaměstnání ve Švýcarsku, kde je taky krásně a můžu si na cestování našetřit. A tak dva tři roky šetřit, pak dát výpověď a cestovat, a když došly peníze, vrátit se a najít lépe placené zaměstnání – což pro mne s elektrotechnickou průmkou bylo tehdy jednoduché.

Když se založilo IBMA, tak jsem tam záhy vstoupila a zaplatila první příspěvky i za Roberta Křesťana a Borina – Roberta Brauna. Pak jsem začala pravidelně jezdit na jejich konference a navštěvovat všechny showcase nových kapel s tím, že ty, co se mi líbily, se pokusím dostat do Evropy. Jako první mi padli do oka David Parmley, Scott Vestal a Continental Divide, Blue Highway a Foxfire. Ty první se mi nepodařilo sem dostat, ty ostatní pak ano a spoustu dalších následovalo. Dělala jsem poradce pro různé festivaly, začala spolupracovat i s Dobrofestem v Trnavě a posílala tam své hvězdné americké na dobro hrající kamarády.

Musím se smát, když si vzpomenu, jak jsem se snažila dostat do Evropy mladičký Nickel Creek, které nikdo jako dětskou kapelu nechtěl, A rok nato by je chtěli všichni, ale už by je nikdo nezaplatil.

Pokud jsi domlouvala nějaká vystoupení/turné apod. Jak moc to bylo na bázi dobrovolné pomoci a jak na úrovni profesionálního angažmá – ve smyslu smlouvy, výdělku apod.?

V mém článku „33 let Druhé trávy“ (viz BGCZ.net, 12/2024) zmiňuju i ty mé začátky s agenturou. Brala jsem to celou dobu jen jako kamarádskou pomoc kapelám, neboť jsem si říkala: Evropa je malá, proč by kapely měly hrát jen na svém písečku, když by mohly jezdit hrát po celé Evropě. Tak jsem se snažila československé kapely zabukovat s jinýma na festivaly, aby se mohly skamarádit, nechávala jsem je spávat po mých muzikantských kamarádech nebo hlavně u sebe doma. Tak jsem dala do kupy například Liz Meyer a Nugget. Petera Rowana jsem zde mívala pravidelně na vánočních šnůrách a vždy jsem mu sestavila nějakou doprovodnou evropskou kapelu. Byl to on, kdo chtěl, abych založila agenturu a zastupovala ho v Evropě. A pochopitelně taky Druhá Tráva, bylo těch kapel pak čím dál víc. S většinou američanů jsem jezdila jako tour manager a zařizovala vše od A až do Z. Později s námi jezdil Big Herbert Schilhammer s jeho velkým autem. Působila jsem holt v tomto ohledu jako jakýsi most mezi východem a západem. Agentura měla motto: The best from east and west. Kdybych měla koukat na výdělek, tak by to bylo vše v obrovském mínusu.

V Americe si mne spřátelené kapely, co jsem s nima pracovala, obyčejně před nebo po IBMA konferenci předávaly, tak jsem procestovala celou Ameriku a dostala se na spoustu koncertů a festivalů. Hlavní zázemí jsem měla u Barry and Holly Tashian v Nashvillu, odkud jsem po čase jela dál. Kamarády jsem měla všude.

Ve Švýcarsku jsme měli velkej barák, kde všichni muzikanti mohli bydlet, já pro ně vařila atd., než manžel prohlásil, že nepostavil dům pro mé velmi početné kamarády, a nechal se se mnou rozvést. Od té doby jsem volná jako pták.

Který z bluegrassových nástrojů je ti nejbližší a nejvíc nebo nejraději jej posloucháš?

Banjo!

Mnohokrát jsi o různých hudebních akcích psala, co bylo spouštěcím impulsem pro tvoje psaní o bluegrassu a koncertech/festivalech?

Jezdila jsem po světě kam se dalo a chtěla se podělit o své zážitky se svými méně šťastnými kamarády, kteří ještě za totality neměli tu možnost cestovat a akcí zúčastnit. Už jsem to léta dělávala i při mých trampských aktivitách. Ze začátku jsem psala dopisy, které si kamarádi půjčovali a kopírovali. Zjistila jsem, že v různých časopisech to mohlo číst víc lidí, neboť o to byl velký zájem.

Pak jsem začala psát hlavně o českém bg do německého Bluegrass Bühne. Když se založila Švýcarská asociace, tak po mně chtěli reportáže z festivalů a koncertů do jejich SBMA News, Rakouská asociace to stejné, neboť všichni muzikanti byli mí kámoši. Do Ameriky jsem psávala co se děje v Evropě, v Bluegrass Unlimited jsem figurovala jako kontakt o BG v Evropě a mělo to velký ohlas. Následovaly články v International Bluegrass, Bluegrass Now, Bluegrass Breakdown či Bluegrass by the Bay z Kalifornie a různé newslettery národních asociací, Banjo Newsletter, Women in Bluegrass atd atd. Američany moc zajímalo, jak to tady všechno vzniklo, a fascinovalo je, jak je tady BG populární a kolik muzikantů a kapel to hraje. Později také vznikl Evropský Bluegrass Blog, který při předávání místa prezidenta EBMA beze stopy zmizel z netu a s ním stovky článků od spousty dopisovatelů s mnoha fotkami za mnoho let. To byl čas, kdy pak začala vycházet Bluegrass Europe.

Je pravda, že jména tvých synů Peter a David jsou vybraná podle Rowana a Grismana?

Jo, chtěla jsem původně aspoň čtyři kluky, abych měla vlastní kapelu, jména jsou podle mých milovaných Muleskinners. Ale manžel chtěl dcery a kluci nebyli moc muzikální, tak jsem adoptovala Monogram, tehdy s Pavlem Peroutkou, Jakubem Rackem a Jahoďákama, kteří se mi moc líbili od roku 1991 na Holanském Kaprovi, a v 1994 jsem je poprvé měla na festivalu ve Švýcarech. Od těch dob mám těch „bluegrassových dětí“ po světě spoustu a beru tak dodnes různé talentované mladičké skupiny, se kterýma jsem se skamarádila na různých festivalech, EWOBech nebo IBMA. Ve světě mě znají jako evropskou matku BG. A skoro na všech festivalech hrávala nejmíň jedna, někdy i víc, českých/slovenských kapel.

Jaké další hudební žánry tě ještě zajímají a věnuješ jim občas pozornost?

Dodnes mám ráda hlavně trampskou muziku, swing a dixieland a pochopitelně také vážnou hudbu. Když jsem ještě byla v Brně, měli jsme předplatné na koncerty i do divadla, to mi pak ve Švýcarsku moc chybělo, ta kultura.

Co tě třeba nejvíc překvapilo nebo potěšilo ve tvém hudebním roce 2024?

Vždy mě těší, když se objeví nové výborné kapely a dostanu se na své oblíbené festivaly – Banjo Jamboree, Mandolin Party, Hornú Porubu nebo Kosodrevinu. Bluegrass Marathon – a vidím, jak se muzika vyvíjí. Mám radost, když mě někdo z těch stávajících nebo nových evropských festivalů osloví o radu, které kapely vzít. Loni jsem poprvé nebyla v La Roche sur Foron, kde jsem od začátku 2004 bývala v porotě. Teď už součástí festivalu není soutěž, tak mi aspoň odpadlo vybírat z té spousty kapel, co se tam hlásily. To bývaly hodiny a hodiny práce.

Na festivalu In de Muhli ve Švýcarsku, kam jsem vzala Lenku Krausovou a Tomáše Hrubého, se objevila vynikající mladičká italská kapela Blue Weed, kde hráli synové mých italských kamarádů Massima Gatti a Silvio Ferreti, které znám už jako děcka, Marco Ferretti a Icaro Gatti. Jejich kytarista Matteo Splash je boží, už dlouho jsem nebyla tak nadšená. Slíbila jsem jim, že se je pokusím dostat na Banjo Jamboree a taky tam letos budou. Mimochodem: Tomáš Hrubý na mé přání o tom napsal do BG Listů článek Jak se hraje bluegrass mezi loukami s echt krávami (a ten je k přečtení také zde na BGCZ.net).

Na jaký zážitek ze svých cest za bluegrassem vzpomínáš jako na největší nebo nejsilnější?

Nejvíc pro mě byl festival Bean Blossom v Indianě 1976, kde jsem byla s Billem Keithem. Ten mě představil Billu Monroeovi a seznámil se spoustou BG hvězd a redaktorů časopisů jako Frets, Bluegrass Unlimited, skamarádila jsem se s Hubem a Nancy Nitchie z Banjo Newsletter, tehdy Donald a Spencer byli ještě děti. Pak ještě koncert reunion Old and in the Way jako Old and in the Gray v Austinu v Texasu 2002 a koncert The Seldom Scene Returns to the Red Fox Inn v 2013 v Bethesdě, Maryland.

Mimo bluegrass pro mně zůstává nezapomenutelným koncert Krise Kristoffersona v Nashvillu v 2006 a Johna Denvera v Denveru v roce 1975.

Kdyby sis mohla nechat zahrát píseň na přání jen pro tebe a osobně od úplně kohokoli a ze všech dob tj. i od neaktivních nebo už nežijících interpretů, od koho a která píseň by to byla?

Asi Wait A Minute od Seldom Scene s Johnem Duffeym. Nebo také od nich Something In The Wind Is Calling Me, vždy jsem cítila, že to mohlo být přesně o mě.

Děkujeme moc, že ses s námi podělila o něco z tvých unikátních zážitků a přejeme ti setrvalé zdraví a ještě hodně hudebních radostí v dalších letech.

Míša Hromčík

Rozhovor vyšel tento týden v občasníku Bluegrassové listy.