Míša Leicht – narozeninový rozhovor

Představovat oblíbeného plzeňského barda, který je energickou stálicí naší country a bluegrassové scény už po dvě generace, jeho písně v mnoha ohledech zlidověly, a který pořád jede naplno, by bylo nosit dříví do lesa. Zájemce o delší a výživný rozhovor s Míšou odkazuji rád na jeden zvukový vedený Ondrou Kozákem, ATA Music Podcast, listopad 2018. Tentokrát jsem se chtěl Míši zeptat na pár vybraných věcí, které vede moje vlastní zvědavost a které v minulých rozhovorech zodpovězené nejsou. Otázky se týkají Míšovy bluegrassové hudební tváře, i když ta bigbítová je taky barvitá. Míša měl narozeniny začátkem dubna. Rozhovor vychází až v květnu. Zdraví a spoustu hudebních i jiných radostí mu přejeme po celý rok.

   

Míro, kdo a kdy tě jako první začal oslovovat Míša a jak se to vlastně přihodilo? Říká ti tvým skutečným křestním jménem někdo, nebo se „Míša“ stalo natolik pevnou součástí tvé muzikantské nebo obecné identity, že ti ani nikdo jinak neřekne?

Začala s tím moje babi Jenny, někdy v mých pěti letech. “Míša“ mi zůstalo doteď. Lidé mi přejí k svátku dvakrát. Na Michala je jich o hodně víc.

Když zapátráš v paměti – co bylo tím impulsem, díky kterému ti učaroval bluegrass?

Moji rodiče byli trempové, měli osadu a hráli v osadní trampsko-country kapele. Táta poslouchal J. Cashe, K. Rodgerse, W. Nelsona, Máma zbožňovala soul a blues, poslouchala M. Jackson, A. Franklin, E. Olmerovou, takže jsem vyrůstal v trampském a americkém směru. Bluegrass mně „chytil“ první návštěvou koncertu Greenhorns a potom poslechem Flatt and Scruggs na LP„Dvorana slávy“.

Kterou píseň jsi uměl na kytaru zahrát jako první? A kolik ti bylo?

Chajda drnová a Jimmy Brown the Newsboy. Bylo mi dvanáct.

Jak jste muzicírovali v rodině, kdo z rodiny s tebou hrál nebo zpíval?

Nemám sourozence, občas jsem doprovázel mámu, protože jí bavilo blues. Táta hrál trempárny a utahaný country a to moc nebavilo mně.

Kdo byli tvoji úplně první parťáci, se kterými jste zkoušeli hrát a zpívat první písničky?

Starší kluci ze základky, se kterými jsme založili kapelu Jezdci. Začali jsme jezdit po Portách a jiných festivalech. Na BJ v Kopidlně jsme byli poprvé v roce 1977.

V začátcích jsi kromě kytary zkusil hrát i na banjo, dobro a mandolínu – kterému z těchto tří nástrojů ses věnoval nejdýl?

Můj sen byl hrát na banjo, tak jsem to zkoušel, moc to nešlo a ani jsem neměl regulérní „pětku“ jenom takovej bastl, pak jsme vzali do kapely kluka, kterej na to uměl líp a měl „Větrník“. Tak jsem hrál na mandolínu a dobro asi rok. Pak přišlo „lano“ od Bohouše Chaloupka, když jsme někde sejšnovali, a abych s ním a ještě dvěma (J.Zíka a P.Braun) šel hrát na kytaru, že postavíme kapelu. No a v té hraju dodnes.

Kdo byl ve tvých mladých letech největším znalcem amerického bluegrassu v Plzni?

V roce 1975, kdy jsem začal sledovat Greenhorns, v Plzni moc znalců BG nebylo, spíš Country. Až později, když si začal J. Zíka dopisovat s B. Braunem, který o tom věděl hodně. A samozřejmě Vláďa Ptáček mě hodně zasvětil do téhle muziky.

Vybavíš si z tvých bluegrassových začátků nějakou nahrávku, kterou jsi poslouchal hodně a soustředěně? Tedy kromě Flatt and Scruggs at Carnegie Hall, to už jsi někde zmínil.

The Seldom Scene – Live at the Cellar Door, Byron Berline and The Sundance – Live At McCabe’s, Country Gazette, Tasty Licks a samozřejmě raní NGR.

Je evidentní, že jsi hledal a našel svůj vlastní hlas, styl i výraz ve zpěvu, v textování i ve hře na kytaru. Byl někdo v muzikantských začátcích tvým vzorem, od kterého ses chtěl něco konkrétního naučit?

Bohouš mně hodně inspiroval v textařině i ve výrazu. Na kytaru rozhodně Charles Sawtelle (Hot Rize). Z Čech mě nejvíc dostali „V modrém stínu“.

Tvoje obdivuhodná zábavná prezentace při koncertech ti byla vlastní vždycky, nebo ses v tom našel a vyučil v dobách tvých výchovných koncertů pro školní děcka?

S původním COPem jsem zpíval třetí hlasy a hrál na kytaru. O mluvené slovo se starali Bohouš s Pangejtem. Když jsme dali dohromady nový COP nebyl nikdo, kdo by se o mluvení a organizační záležitosti staral, tak to vyšlo na mně. Od té doby se „zábavně prezentuji“. Výchovné koncerty a sólo jsem začal dělat po roce 90, kdy jsem se muzikou začal živit.

Mám doma fotku cca z léta 1983 z portovní scény U sudu na plzeňském Výstavišti, na fotce hraju s raně-copáckými legendami Frigem, Pangejtem a taky s Lubošem Malinou, v improvizované sestavě s námi byli na pódiu (nebo my s nimi) i Bohouš Chaloupek a Vláďa Ptáček. Ty a já jsme v tom období na sebe osobně asi nenarazili – jak by sis to vysvětlil? Je možné, že bys tou dobou měl nějakou pauzu mimo Cop, třeba vojnu?

To bude o rok, nebo dva dříve, protože na Portě 83 už COP nevystoupil, kluci tou dobou překonávali hory v Jugoslávii. Vláďa Ptáček hrál s Newyjou. Já od léta 82 hrál zároveň bigbít s Galerií a když jsem nemohl, hrál na kytaru Frigo.

Co si vybavíš jako tvoji nejvýraznější vzpomínku na první cestu Copu do Anglie?

Na festivalu v Edale jsem seděl vedle Ralpha Stanleyho na balíku slámy.

Určitě ti dělá radost hrát na pódiu se synem Bertem. Měl sklony ke hraní od dětských let, nebo jste jeho zájem nějak přiživovali – formálními lekcemi nebo jinak?

Obrovskou radost! Bert už měl v deseti letech bigbítovou kapelu Cobra (teď má Geronimo). My jsme ho do toho nijak netlačili, on se od malička jen díval, pozoroval a zapamatovával. Něco odkoukal doma a zbytek od různých rockerů. Jsem si jist, že kdyby bylo třeba, je schopen mě okamžitě nahradit se vším všudy v jakékoli z mých kapel.

Máš jako zkušený veterán ještě potřebu cvičit – zpěv nebo na kytaru? Co byla v poslední době nějaká věc nebo hudební prvek, který jsi cíleně cvičil?

Já toho nikdy moc nenacvičil. Pak už na to nebyl čas, protože se pořád hrálo. Samozřejmě různá sóla na CD, aby člověk ve studiu nezdržoval ostatní se nacvičit musí. Nedávno jsem trochu pocvičil zrovna kvůli CD COPu a vzápětí i Forehandu.

Jak cvičíte v Copu trojhlasy – máte na to nějakou rutinu, postup, nebo všichni vědí, který mají hlas a střílejí to tam za jízdy?

Střelíme to za jízdy a Jirka to, když je třeba, doladí v notách.

Jaká deska nebo koncert tě za poslední rok nebo dva zaujaly nebo potěšily nejvíc?

Z domácích Radůza – Muž s bílým psem a ze zahraničních vše od Infamous Stringdusters. Koncert: Frank Solivan and Dirty Kitchen v Praze.

Už před šesti lety jsi ohlásil, že Cop plánuje ubrat v počtu koncertů za rok zhruba z 80 na 40. Jaký je stav letos – je ještě vzácnější vás vidět živě?

40-50. To bohatě stačí. Kdo chce si nás najde.

Nedávno jste dělali s Lubošem Barchinim kytarový workshop. Odnesl sis i ty sám z něj nějaký zajímavý poznatek?

Ano, že mě to docela baví a možná i ty zúčastněné. Mám toho hodně, o co se s nimi mohu podělit. A samozřejmě že Luboš je hodně šikovnej kytarář, kytarista a učitel.

Když máte ve studiu natočené všechny stopy k desce, kdo z kapely sedí u editování a míchání?

U COPu Jirka a já, u Forehandu já.

Jak jste vybírali písně pro nadcházející album Forehandu? Máš doma pro písničky Forehandu nějaký speciální šuplík, do kterého saháš? A budou tam i písně Bertovy nebo přinesené jinými členy kapely?

Na tomhle (druhém) CD jsou především písně, které hrajeme od vzniku kapely a některé novější. Bert zpívá svůj text na Big River. Písně Forehandu vznikly z určitého tvůrčího přetlaku a mé touze po tvrdším pojetí. Věci, které se nehodily do stylu COPu, jsem nějakou dobu hromadil a rozhlížel se po mladých „nadupaných“ muzikantech. Když jsem je našel, bylo dost materiálu pro vznik „divočejší“ kapely. Současná sestava je hodně mladá a troufám si říct, že nejlepší za celou historii téhle kapely. Takhle jsem si to od začátku představoval a přál. A splnilo se mi to.

Které ze tvých písní mají pro tebe nějaký zvláštní význam?

Tajný přání – tam je vše o té naší kapele. Klíč ke vzpomínkám – tam je toho hodně o vztazích a místech kde se schovávám. Osud – o mém životním postoji. Na mé sólové desce toho „osobního“ mám docela dost…

Kdyby sis mohl hypoteticky na pustý ostrov vzít jen jednu desku bez ohledu na žánr – co by to bylo? Odhlédneme od malicherných detailů jako jestli je tam elektrika a na čem to přehrát…

Crosby, Stills & Nash, 1969.

Máš po všech albech, Lucernách, hraní se synem, zahraničních turné, knize a zpěvníku a dalších úspěších před sebou ještě nějaký muzikantský sen nebo plán, který by sis chtěl splnit?

Abych řekl pravdu, tak všechny sny muzikantské, vztahové i materiální jsem si splnil. Do budoucna mám v plánu vydat sólové CD a zpěvník s mými písněmi a texty napříč žánry. Zkrátka, asi už jsem v letech, kdy už by člověk měl mít tak nějak „hotovo“, ale jedu dál…

Díky moc za super zajímavý pokec a drž se!

        Míša Hromčík & Míša Leicht