Svaťa Kotas Band

Po velmi dlouhé době jsem se setkala s Tomášem Vojtkem, kytaristou kapely Svaťa Kotas Band – pro ty kdo neví – SKB je brněnské seskupení působící na bluegrassové scéně od roku 2003. Kapelou prošla řada muzikantů, v základu to je sám Svaťa Kotas – to je fakt, který se jen těžko dá utajit, Libor Babák v první sestavě, tehdy vycházející hvězdička Natálka Havrdová a na kytaru Brňák Roman Frejlach. Občas s nimi byl k vidění i Mišo Vavro, známý slovenský kytarista. S Tomem jsem si povídala poměrně dlouho a nutno dodat, že pokud bychom chtěli zveřejnit celý náš rozhovor, zřejmě by to byl román na pokračování a navíc by si cenzura užila, protože občasné odběhnutí od tématu nebylo úplně spisovné.

Tome, dlouho jsem o SKB nic neslyšela a pokud ano, nebyly to žádné pozitivní zprávy. Tak ty sám mi řekni co je u vás nového, čím se zabýváte a jak to s vámi vypadá? 

No ano, prodělali jsme si několik změn sestavy, odešla Natálka a Svatka Štěpánková, takže hledání nové zpěvačky, hráče na kontrabas, což zabralo poměrně dlouhý čas, v tomto období nemohly být žádné pozitivní zprávy, kapela byla silně nestabilní. Ovšem nakonec jsme kýžené našli v osobě Lenky Voříškové, tudíž natočili jsme takové malé demo, horečně pracujeme na novém repertoáru, nové desce. Ale zas tak negativní ty zprávy nebyly, ne? Jen jsme chvíli nehráli. 🙂

Ty zprávy nebyly tak hrozné, neboj. Vida, takže by nová krev přinesla trochu vzruchu? Nicméně, když už jsi nakousl ty personální změny, v jakém obsazení se tedy teď vyskytujete?

Samozřejmě s každým novým členem se v kapele začne dít něco nového.
To je přirozené a je to fajn. Nynější sestava je: Svaťa Kotas, Lenka Voříšková, já (Tomáš Vojtek, pozn. redakce), Martin Mikl, Roman Gerža na bicí a Lenka Geržová na housle. Ovšem např. teď do Francie jedeme bez bicích ale zato s Martinem Krajíčkem na mandolínu. Máme vlastně dvě takové sestavy – pro různá použití.

Pěkně jsi mi to řekl a teď buď ještě tak hodný a upřesni mi, kdo na co, protože to mě a určitě i ostatní zajímá.

Jo jasně, sorry: Svaťa Kotas hraje na banjo a kytaru, Lenka Voříšková nám kontrabasuje a zpívá většinu vedoucích hlasů, já hraji na kytaru, zpívám vokály a pár písniček jako lead, Martin hraje na dobro a zpívá vokály, Roman – bicí sem tam něco zpívá a druhá Lenka housle, pokud je s námi Martin Krajíček tak tedy zmiňovaná mandolína. A taky někdy zpívá Svaťa, ale protože nemá mikrofon, není většinou nic slyšet… (smích)

Dvě Lenky v kapele, v tom aby se čert vyznal. No nic, zmiňoval jsi Francii, řekneš mi o té akci něco víc?

Ehm, Francie: já bych k tomu rád něco řekl, ale zatím jsme tam nebyli, tak moc nevím. Fakt je ten, že jsme tam měli poprvé hrát už před dvěma lety, ale Svaťa měl nějaké vážnější zdravotní komplikace, tak se nám dojet nepodařilo, rok poté jsme se rozloučili s Natálkou a tentokrát to doufám klapne. Docela se tam těšíme, slyšeli jsme o tom festiválku samou chválu. (EWOB La Roche sur Foron – festival nabitý desítkami kapel z různých zemí světa, nacházející se v malém středověkém městečku La Roche-sur-Foron ve francouzských Alpách blízko Mont Blancu. pozn. redakce)

Těším se na komentáře, které jistě budou následovat po této akci. Jen mi ještě řekni, resp. poraď mladým začínajícím kapelám, jak se na tenhle festiválek dostat? Co musí udělat?

Ona je to vlastně i taková soutěž pro ty, kteří chtějí soutěžit, takže vystupující (nebo soutěžící) vybírá porota na základě poslechu nahrávky (kvalita nahrávky není rozhodující), kterou kapely zasílají na kontaktní adresu festivalu. Po skončení výběru je kapela buď pozvána, nebo ne.
Možná to jde i jinak ale já to udělal přesně takhle. Ale myslím obecně, že pokud chce mladá začínající kapela někde hrát, tak by měla mít nějaké své demo, kterým se bude prezentovat.

Aha, takže festiválek není nijak bluegrasově vyhraněn, prostě bluegrass duní městem a je jedno, jestli tradice nebo moderna. To je fajn. A když už jsem zmínila to vyhranění – jak SKB charakterizuje muziku, kterou hraje?

Abych pravdu řekl, moc se ji nějak zařazovat nesnažíme. Ten bluegrassový základ tam samozřejmě cítít je, už díky nástrojovému obsazení. Ovšem většinu repertoáru tvoří Svaťovy věci, které, zejména ve své surové nebo prvotní podobě mají náznak spíše folkovější resp. rozhodně se nesnažíme a priori o bluegrass a už vůbec ne o ten tradiční, což neznamená, že ho nemáme rádi. Kdybych měl škatulkovat, asi bych musel použít termíny jako contemporary bluegrass, akustická muzika, folk? A to všechno nějak dohromady. Instrumentální skladby, zejména ty novější, poměrně silně inklinují k novoakustické hudbě, pár převzatých skladeb je původně bigbítových. Byl bych rád, kdybych si směl dovolit použít prostý termín akustická hudba. Zřejmě bude nejlepší, když si charakteristiku vytvoří sami posluchači. My budeme jen rádi, pokud se jim to, co děláme, bude líbit.

To ráda slyším, také se vyhýbám jakýmkoli škatulkám – prosté slovo muzika nebo hudba je naprosto dostačující. Posluchač se v tom šťourat také asi nebude. Ještě mi řekni, protože na Moravě (festival Vojtěchov, pozn. redakce) jsem vás bohužel kvůli zdravotní indispozici Lenky Voříškové neslyšela, zpíváte česky nebo anglicky?

Ano, je to opravdu tak – Lenka Voříšková byla v době konání festivalu bohužel v nemocnici. Jinak tedy zpíváme anglicky i česky. Nové písničky, které jsme nahráli na demo, jsem otextoval v češtině a myslím, že u češtiny chvíli zůstaneme. Některé skladby máme dvojjazyčně – myslím, že lidé by měli mít možnost rozumět tomu, o čem se zpívá. Tedy: v České a Slovenské republice bude asi vyšší procento česky zpívaných skladeb, v zahraničí obráceně.

Tak to jsem to předtím špatně pochopila – myslela jsem, že převážná většina tvorby je z pera Svati a najednou je textař i z tebe? Tak jak to tedy je?

Svaťa skládá hudbu, texty nepíše. Skladby, které vznikly po mém nástupu do kapely, jsem otextoval já. Možná ještě někdo v kapele nějaký ten text napíše, ale zatím se to neprojevilo dostatečnou měrou. (smích)

A jak dlouho vám trvá, než dáte songu nějakou podobu a je to přijatelné a hratelné pro všechny?

Nejdéle to trvá asi mně. Já jsem brzda. Dokud nemám aspoň nějaká slova, tak skladba leží u mě a nikdo k ní nesmí. V určitý čas ji ze mě ostatní vypáčí. Pak už to jde rychle. Tam se už projevuje muzikantský přístup a přínos ostatních členů kapely. Prostě se to zahraje, doladí a za chvíli se to usadí.

Otravuje vás hrát stejnou melodii stále dokola?

Nevím jak ostatní, ale mě ani ne. Pokud je to pěkná melodie a písnička se mi líbí, tak mě to neotravuje. Samozřejmě zkoušení je více práce než zábava, ale stále je to celkem zábavná práce. Když už v daný den písničku kapela kompletně nenávidí, tak už je asi hotová a naučená. Zřejmě asi každý má ze začátku mírně odlišnou představu o konečné podobě skladby a právě proto ten konečný tvar je nějakou syntézou, kompromisem.

Chtěla jsem se zrovna zeptat na váš úplně první song – ale uvědomuji si, že to by asi musel zavzpomínat Svaťa a ten tu není. Co tak mu zavolat? (smích) Ne, neber mě vážně…

Klidně mu zavolej, já dnes ztratil telefon, tak nemůžu. No pokud bys chtěla náš úplně první společný song, který jsme napsali se Svaťou, tak to byla skladba Land of Endless Joy, která vznikla dost rychle. Nevěděl jsem, že bych uměl napsat text na danou hudbu. Tak to byl takový pokus.

Co kritici? Už nějací jsou a pokud ano, tak co na Vás říkají?

No ono těch zvěřejněných, psaných a pečlivých kritik moc nevyšlo, tuším, že dvě. Jedna od tvého kolegy Milana Kalinicse a druhá od Milana Tesaře jako spíše taková noticka. Řekl bych, že obě byly kladné. Nezveřejněné kritiky, o těch moc nevím. Nic se mi nedoneslo. Je asi dost důležité, jak se výsledek našeho snažení líbí posluchačům.

A když už jsi u posluchačů, jaký je váš názor na české publikum?

Já vlastně nevím jestli můžu nějak hodnotit. Můžu srovnávat maximálně mezi posluchači v Irsku a mezi českými posluchači. Myslím, že když je hudba dobrá, tak ji publikum ocení kdekoli. Na druhou stranu se mi zdá, že např. Irové jsou více odvázaní, když se jim muzika líbí, neváhají si zatančit, zavlnit se, tak nějak se více projevit. Jakoby cítili povinnost sdělit, že se jim to fakt líbí. Dohraješ, přijdou za tebou, chtějí si povídat. To u nás samozřejmě také, ale ne v takové míře. Jsme takoví uzavřenější. To bude asi to správné slovo. Ovšem po tom, co jsem viděl na Vojtěchově, se mi zdá, že si s nimi moc nezadáme. Vím také, že mnohé vyplývá z jazykové bariéry, mám za to, že stejná písnička v češtině se lidem u nás dostává lépe pod kůži. Ještě jednodušeji budí emoce.

Ano, námi již několikrát zmiňovaný Vojtěchov je tak trochu… jiný festival. V tom s tebou rozhodně souhlasím. Nicméně Tome, hodina pokročila, já bych stále povídala, ale obávám se, že by reportáž překročila povolené množství písmenek. Takže bych to nasměrovala na nějaké ty poznatky ze života kapely. Jak to u vás funguje? Vídáte se také jinak než muzikantsky? Jste taková kapelní rodinka?

No, řekl bych, že jsme blízcí přátelé. Já lidi z kapely vidím rád. Chodíme spolu na pivko, vídáme se celkem často i mimo zkoušky. Pohodička.

No trošku se rozpovídej…

Co bys chtěla vědět?

Klasické kapelní mejdany?

Tak to je jasný. Občas je to celkem hukot. Ale zrovna teď tak nějak otročíme Lence na zahradě, stěhovala se a je třeba ledacos postavit, vybudovat. Tak pracujeme za stravu a pití a někteří jen za pití… jak u Monroea. (smích)
Ovšem víš jak to je, když muzikant něco buduje… (smích)

Ještě mě napadlo, jste vlastně opravdu brněnské seskupení?

Bývalo tomu tak. Svaťa je Brňák, Martin je z Klečůvky u Zlína, ale v Brně studuje. Já bydlím v Kuřimi, což je Brno. Ovšem Lenka bydlí v Pardubicích, Roman s druhou Lenkou ve Zlíně. Krajda v Boskovicích, takže vlastně ani nevím. Ale ano, prostě Brno.

Teď bych ráda věděla něco o vaší minulosti?

Minulost, pokud pominu přílišnou přepestrost dřívějších sestav, tak pro mne osobně bylo hodně zajímavé období hraní se Svatkou Štěpánkovou na kontrabas. Tak jsme natočili naše první, anglicky zpívané CD Land of Endless Joy. Pro mne velmi příjemné setkání s výborným muzikantem.

A už jsme se bavili o budoucnosti?

O budoucnosti? Jako dovolená v Jugoslávii, za rok první auto?

No něco na ten způsob.

No v první pětiletce bychom chtěli plnit plán na 130% a vytvořit dostatek nového repertoáru pro desku. To je asi tak nejbližší budoucnost. A hrát a hrát, pokud vše dobře půjde.

Pomalu se blížíme do finále, ještě prozraď pro drbuchtivé čtenáře nějakou tu pikantnost ze života kapely, story z natáčení, zákulisí, nějaký ten trapásek?

Pikantnost? Drb? Trapásek? My? Nikdy! To je přeci známé.

Ale teď mi určitě neříkáš úplnou pravdu, což?

Já si toho prostě už moc nepamatuju a tak, víš jak, těch vjemů (smích) je tolik… Celkem vtipná byla naše cesta do Voorthuizenu, kdy jsme si půjčili jakýsi minivánek od brněnské rockové kapely, a hned poté, co jsme mezi Brnem a Prahou dvakrát vařili a autem se pak dalo jet jen asi 90 km/h, jsem si říkal, že máme  pro strach docela uděláno. Anebo jsme úplní magoři. Anebo oboje.

A dojeli jste? Nebo jste si tam nakonec dostopovali?

No dojeli, museli jsme. V pohodě, stačilo přijít na systém, auto mělo asi prasklou hlavu, tak se mu nesmělo moc šlapat za krk. Úplnej fofr to nebyl, a někteří členové byli rozlámaní až dost.

Tak se mi zdá, že náš rozhovor, alespoň co se muziky týče, se blíží ke svému zdárnému konci. Tímto ti Tome velmi děkuji za tvůj čas a ochotu podrobit se křížovému výslechu a do dalšího muzikantování tobě i celé kapele přeji jen to nej a hlavně trpělivost – ta totiž přináší růže. Vám tedy, jak je jistě zřejmé – posluchače.

Děkujeme. Já bych ti rád popřál co nejpříjemněji strávený čas nad korekturou. (smích a pořádný) A celé redakci bgcz.net samozřejmě co nejvíce radosti z vaší bohulibé činnosti.