Don Reno – 3. díl (rozhovor)

Druhá část rozhovoru s Donem Renem. Otázky kladl Tony Trischka. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny (pravděpodobně) Zbyněk Podskalský, úprava a doplnění Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

Co podle tebe dělá dobrého hráče na banjo?

Schopnost se dobře sžít se skupinou, ve které hraje. Určitě jsi to viděl mnohokrát – banjista hraje obludně nahlas a pořád, žádný doprovod a nikdy se neztiší. Nikdy neslyšíš, že by hrál pod někým jiným, kde by měl. Vždycky jsem měl hrůzu z toho, abych někoho nepřekřičel hlasitou hrou. Hrát na kytaru a mít vedle sebe jiného banjistu… Začal jsem zpívat a neslyšel jsem vlastního slova a říkal jsem si: „Bože, jestli tohleto dělám jiným!“. Vždycky jsem se snažil držet zpátky. Možná, že jsem někdy hrál moc potichu. Doprovod je hrozně důležitý, a to spousta banjistů přehlíží. Myslí si, že když zahrají svůj part výborně, můžou se na ostatní vykašlat a hrát si vespod, co chtějí. Já samozřejmě poslouchám celou kapelu a snažím se přizpůsobit svou hru tak, aby pasovala ke hře ostatních.

Jak hraješ pomalé skladby?

To záleží na náladě skladby, kterou hraješ. Nemám rád harašení banja v pomalých skladbách.

Možná se trochu vzdálíš od kobylky.

Ano.

Mohl bys technicky popsat, co děláš, když doprovázíš pomalou skladbu?

No, to je pocitová záležitost. To se opravdu těžko vysvětluje. Když doprovázím, skutečně cítím všechny ty nápady v hlavě vteřinku před tím, než je zahraju. To je asi takové moje všeobecné pravidlo.

A jak skládáš skladbu?

Zase si napřed v mysli urovnám skladbu. Vždycky jsem skládal rychle. Nikdy jsem si nesedl a neřekl si – teď složím písničku. Něco jako skladatelská horečka, řekněme.

A napsal jsi jich spoustu.

Obyčejně, když jsem se do toho pustil, patnáct nebo dvacet.

Jak dlouho ti to trvalo?

Většinou tak dvanáct hodin.

Ve dvanácti hodinách? To jsi musel sednout a psát a psát.

Když jsem potom skončil a opakoval jsem si je, obyčejně jsem si jich polovinu nepamatoval.

To je úžasné. Nahrával sis je, nebo sis je jenom pamatoval?

Převážně jenom pamatoval.

Děláš to ještě teď? Míváš tyhle přívaly inspirace?

Ne tak často, jako dřív. Mám hodně práce s obchodem. Je s tím tolik starostí, držet kapelu na cestě, starat se o její dopravu, kšefty, obchodní jednání – vypadá to, že potom nemáš čas na muziku. Přál bych každému z nás najít někoho, kdo se bude o všechno starat a my bychom mohli jít dopředu a rozvíjet se.

Pravděpodobně jsi napsal více vokálních skladeb, než banjových instrumentálek.

Jo, jo, to je pravda.

Když píšeš banjové instrumentálky, postupuješ stejným způsobem?

Pohříchu, ano. Nejvíc jsem napsal cestou do nahrávacího studia. Red a já jsme hodně nahrávali a asi tak tři, čtyři týdny před nahráváním jsme se pokoušeli psát. Nic se nedařilo a já jsem říkal: „Žádný spěch, možná v autobusu cestou“. Celé jedno album jsem napsal v autobusu, při odjezdu z domova jsem neměl ani čárku. Sid Nathan mi poslal z Cincinnati balík hovadin. Věděl, že nic z toho nenahraji. Taky věděl, že něco napíšu. Hráli jsme v Kolumbu, Ohiu, někde za Andersonem, v Indianě a pak zpátky do Cincinnati album nahrát a já měl album napsané, než jsme se do Cincinnati dostali. Abych ho dopsal, zůstal jsem vzhůru celou noc. Ale byl jsem přitlačen ke zdi a když jsem přitlačen ke zdi, jsem schopen něco vytvořit.

Pamatuješ si, jak jsi napsal „Follow The Leader“?

Hm, to jsem si jenom tak pidlal. Nic neriskuješ, když si jenom tak blbneš. Víš, jenom tak nevíš co, a tak hraješ hovadinky, které nemají cenu. A pak si je přehraješ a najednou řekneš: „Jo, to je ono!“.

Aha, ty sis jen tak brnkal na banjo a ono to vylezlo samo.

Jenom jsem si tak pidlal. Určitě jsem se nesnažil něco napsat.

Kde jsi sebral „Bully Of The Town“?

To je starý kousek, ten jsem kdesi slyšel jako kluk.

Naučil tě to někdo?

Tommy Magness. Bylo to houslové číslo, každý to hrál na fiddle.

A co „Flop Eared Mule“?

To je další houslový kus. Dostal jsem ho od… počkej, vzpomenu si… jo, tady je ten banjista, Paul Caldwell. To jsme hráli v Newarku, New Jersey „Terace Ballroom“ v padesátém pátém. A Paul přišel do zákulisí – ten kluk byl strašně dobrý. A povídá: „Jsem moc rád, že slyším na banjo hrát něco jiného, než „Old Joe Clark“ nebo „Cripple Creek“.“ Hrál jsem „Limehouse Blues“ a „Steel Guitar Rag“ a myslím „Yes, Sir, She´s My Baby“. Už si to vážně všechno nepamatuju. Nikdy jsem nehrál tak blízko New Yorku a tak jsem se do všeho vrhnul po hlavě, abych se blýsknul. A zase přišel do zákulisí a poslouchal to fidlání a zeptal se, jestli hraju „Flop Eared Mule“. Řekl jsem, že ano a taky jsem ho zahrál a on: „Pro Kristovy rány, proč to nenahrajete?“ Já na to, že příště to určitě nahrajeme. A on to potom zahrál přesně tak, jak jsem to hrál já.

Byly tyhle kousky nahrány v padesátých letech?

V padesátých a šedesátých. Sid Nathan našel tyhle skladby, aby měl co prodávat. Podívej se, všechny začínaly v Tin Pan Alley, většina z nich. Potom zpátky do estrády a jestli měly úspěch i tam, vyšly pak na estrádních deskách, jako třeba „Down Under“, „Bill Balley“ a „Yes, Sir, She´s My Baby“, to byl hit v roce 1923. „Limehouse Blues“ jsem poprvé slyšel ve filmu. Fred Astaire a Ginge Rogers to hráli v Chinatown v třicátém šestém. Říkal jsem si, jak je to pěkná věc, hráli to pomalu. A začal jsem to hrát na kytaru, později na banjo, a jak už jsem říkal, povídali jsme si s Arthurem Smithem ve dvaapadesátém, že by to byla dobrá skladba pro banjo. Na nic jsem nečekal a šel to nahrát. Bylo to poprvé, co to vyšlo a já jsem nevěděl, jestli mi to posvětí. Dnes si každá chcíplá bluegrassová banda myslí, že je to bluegrassové číslo, které je tu jen pro to, aby mohli ukazovat, co vědí o své muzice. Hudební kritici jsou vás schopní zatratit pro maličkost. Víte, jak to chodí. Radši si jich nevšímám. Jsem radši, když to udělají mně, než nějakému nováčkovi, kterému by tím vzali všechnu chuť do hraní.

A jak děláš sólo?

No, hlavou se mi honí různé nápady. Když nějakou skladbu hraju často, hraju ji pokaždé jinak. Začíná mě unavovat slyšet ji pokaždé stejně, jak jsem ji původně vymyslel. Některé skladby, jako například „I Know You´re Married, But I Love You Still“ lidé chtějí slyšet, jak je znají a v tu chvíli mám systém, jak to dodržet. Obyčejně se držím melodie, jak to jenom jde, a když si můžu sem tam vsunout notičku, aniž bych skladbu zničil, pak to záleží na náladě.

Jak moc improvizuješ? Hodně zkoušíš hrát stejnou věc různě?

Hm, hodně. Nikdy nevím, co budu hrát, dokud nezačnu.

Platí to pro většinu skladeb, co hraješ?

Správně.

Dokážeš někdy překvapit sám sebe?

Často, a hned nadvakrát. Někdy mi to nevyjde, jak bych chtěl, a někdy zase lépe, než jsem čekal. (směje se)

Jak improvizuješ?

To je záležitost pocitu. Nápad mě přepadne třeba v půli skladby, tak to hraju nějakým způsobem, jindy začnu, abych tak řekl, divočit a hraju to úplně odlišně. Často něco udělám a nestačím se divit, jak jsem na to přišel. Sice to koresponduje s písničkou, kterou hrajeme, ale já sám dobře vím, že se to tam moc nehodí. Jindy se to zase hodí báječně. Při hraní jsem, jak se říká, volnomyšlenkář. Vylezu na pódium a řeknu kapele s čím začínáme a dál nevím. Vymyslím to mezi písničkami. Nikdy nesleduji nějaký přesný program. Jdu dál podle svých pocitů a podle obecenstva.

Co bys řekl někomu, kdo se chce naučit improvizovat?

Myslím, že to přijde s časem a s hraním. Myslím, že to souvisí s tím, jak hluboko jsi pronikl do hudby a jak ovládáš svůj nástroj. Když se při improvizaci rozdivočím a dostanu se do problému, znám hmatník svého nástroje tak dobře, že si pomůžu, aniž by si kdokoli všimnul, že jsem problémy měl. Zůstaň uvolněný a když jsi v tísni, usmívej se a vyhraj se z toho.

Myslíš, že umění improvizace přijde samo, při tom jak cvičíš a lépe poznáváš svůj nástroj?

Ano, cvičení a čas. Jak říkám, po všech těch letech se pořád učím, pořád si hraju. Hodně lidí, Tony, a to bych chtěl zdůraznit, si myslí, že něco je příliš těžké. Však víš, když něco vidíš poprvé, vypadá to jako japonská aritmetika, a ty se vzdáš předem a myslíš si: „Odpusťte mi, ale tohleto se nikdy nenaučím“. Ale pak, když se do toho opravdu dostaneš, je to jednoduché, ukáže se, že to tak těžké není.

Dobrá, pojďme si povídat chvíli o technice pravé ruky. Jsou nějaké určité rolly, které používáš častěji?

Hodně je měním. Při způsobu, kterým hraju, je to nutné. Používám trochu jiné tóny, než jiní banjisté. Zvykl jsem si měnit výměnu licků tak rychle, že si to ani sám neuvědomuji.

Slyšel jsem, že hodně používáš forward roll.

Myslím, že je nejlehčí. Jinými slovy, když nevíš, co zajímavějšího, vždycky do něj můžeš spadnout.

Ano, ale myslím, že tvoji hru činí jedinečnou způsob, jakým doplňuješ do forward rollů různé tóny. To se mi na tvém stylu hrozně líbí, možná, že je to jednoduché, ale je to prima trik, protože ty tóny pak lezou ven synkopovaně.

Přirozeně, protože nechávám forward roll třeba po celou dobu skladby.

Přes celou skladbu?!

Ano, jeden roll. Ale musíš do toho vložit trochu víc rytmu, uděláš to levou rukou. Jinými slovy, potřebuješ více dozvuku a delší noty. Tím si pomůžeš k solidnímu rollu přes celou skladbu.

Pamatuješ si nějakou skladbu, kde to tak děláš?

Třeba „Good-bye Liza Jane“, tam to dělám. Ale musíš se na to opravdu soustředit. Jak promeškáš jednu frázi levou rukou, tak jsi z rytmu venku.

Jak pracuješ na rychlosti?

No, musíš skladbu hrát v rychlosti, kde si jsi jistý. Pak malinko zrychlit a počkat, až tvoje ruce získají potřebné schopnosti na rychlé změny polohy.

Co s hlasitostí? Co můžeš doporučit těm, kteří mají problémy dostat z nástroje hlasitější tón?

Myslím, že to přijde se zkušeností. Neměli by se pokoušet násilně zesilovat. Poničí si držení ruky. Naučil jsem se to jako malý kluk – asi sedm mi bylo. Měl jsem tvrdou ruku a hrál jsem jednou pro square-dance… Dva refrény a dvě sloky „Cumberland Gapu“ a měl jsem pocit, že se mi rozlomí prsty a stejně tak ruka. A myslel jsem si: „To nepůjde, tohle je mučení. Zabije mě to“. Pak mi zapálilo, že musím hrát uvolněný.

A měl jsi pak problémy s pravou rukou?

Jistě, v prvních dvou, třech týdnech, co jsem začal hrát uvolněně, jsem ztratil tón a pravidelnost rollu, ale říkal jsem si, že to musí být, a tak jsem se naučil, jak se uvolnit. Z uvolněnosti se také dostaneš k opravdové rychlosti.

Když hraješ, opíráš se dvěma prsty o blánu?

Většinu času při klasických banjových skladbách. Když hraju nějaké svoje věci, tak s nimi všelijak šoupu. Je to těžké říct, kde je vlastně mám, někdy mávám rukou a žádný prst se blány nedotýká. To záleží na tom, co zrovna hraju.

A když hraješ odtrhy, například na třetí struně ze třetího na druhý pražec, odtrháváš dolů, nebo nahoru směrem k páté struně?

Dolů.

Prostředník odtrhuje dolů?

Ano.

A další notu hraješ současně nebo o něco později? (míní tím odtrh přes šestnáctinu, respektive dvaatřicetinu. Poznámka překladatele)

Většinou později.

Když držíš banjo (levou rukou), máš palec okolo krku nástroje nebo pod ním? Používáš ho někdy v pozici pod krkem?

Já to moc neovládám, ale používám to jako vodítko. Někdy je můj palec proti, někdy ne. V pozicích to používám víc než jinde. Nepropaguji to moc, ale občas se tím zabývám.

Když hraješ „Cripple Creekový“ skluz, hraješ ho levou rukou vždy prostředníkem?

Zásadně.

A mačkáš pátou strunu hodně palcem, nebo používáš ukazovák?

Většinou palcem.

Používáš kapodastr?

Ne, nikdy, Tony. Když jsem začal hrát, neslyšel jsem o kapodastru ani slovo. Slyšel jsem o něm pro kytaru, ale ne pro banjo, housle nebo mandolínu. Já jsem jenom věděl, že když chci hrát v „A“ a nemůžu najít noty v první poloze, musím jít do druhé. A když se mi nedostává nahoře patřičných tónů, musím jít o polohu níž a když je nenajdu tam ani tam, možná hraju špatnou písničku. Jestli ho chce někdo používat, nic proti tomu. Mně by zabralo půl dne, abych nějaký sehnal, nasadil ho a pak to naladil. A pak, po těch letech, co ho nepoužívám, kdybych už ho tam dal, asi bych na krku nenašel vůbec nic. (směje se) Můžeš si to představit, konferování a organizování běhu kapely… Zkoušel jsem to před lety a mám pocit, že jsem strávil nasazováním a laděním víc času, než konferováním a uváděním.

Sledujte poslední navazující díl rozhovoru…

 

Související články:
Don Reno – 1. díl (biografie)
Don Reno – 2. díl (rozhovor)
Don Reno – 4. díl (rozhovor)

Kdo hrál v Plzni na banjo v roce 1945?