Don Reno – 1. díl (biografie)

V evropském bluegrassovém prostředí je Don Reno poněkud opomíjeným hudebníkem. Neříkám zcela neznámým, to jistě ne, ale opomíjeným. A přitom v samotných Spojených státech bývají Don Reno a Red Smiley společně s jejich kapelou Tennessee Cut–Ups obvykle označováni jako jedna ze čtyř nejvýznamnějších bluegrassových skupin první generace (další byli Bill Monroe a jeho Blue Grass Boys, Flatt & Scruggs & The Foggy Mountain Boys a Stanley Brothers & The Clinch Mountain Boys). A ačkoliv je jako otec bluegrassového banja všeobecně uznáván Earl Scruggs, kdyby nebylo druhé světové války, mohli by banjisté teoreticky dnes hrát stylem Reno…

Již na podzim roku 1943, když Bill Monroe přijel se svou kapelou do Spartanburgu v Jižní Karolíně, rodiště Dona Rena, uspořádali po vystoupení v hotelovém pokoji Don a Blue Grass Boys jam session, na kterém Monroe nabídl Donovi angažmá. „Řekl jsem mu, že se hlásím dobrovolně do armády a kdyby mě nevzali, šel bych k němu hrát. Ale oni mě vzali. Mezitím přišel Scruggs a Bill vzal jeho. Bylo to v pětačtyřicátém,“ říká Don. Do té doby hráli Reno a Scruggs velmi podobným stylem, ale díky tomu, že stál jako jeden z rozhodujících prvků u vzniku nového hudebního stylu, slávu sklidil Scruggs.

Ale pojďme na úplný začátek. Donald Wesley Reno (známý zkráceně jako Don Reno) se narodil 21. února 1927 ve Spartanburgu v Jižní Karolíně. Vyrůstal však na venkově, na farmě v Haywood County v Severní Karolíně. Díky tomu, že jeho starší bratr měl kapelu, která často zkoušela u nich doma, byl Don už v pěti letech okouzlen zvukem banja. Jednou konečně sebral dostatek odvahy, zvedl v době večeře odložený nástroj Leonarda Snydera a k vlastnímu úžasu už za pár chvil hrál „May I Sleep In Your Barn Tonight Mister“.

Zpočátku hrál dvouprstovou technikou, v té době velmi populární. Ve svých jedenácti letech, v roce 1938, však potkal Snuffyho Jenkinse a během jednoho roku zvládl tříprstový styl. Jenkins se o něho velmi zajímal a vysvětlil mu vlastní tříprstovou techniku. Preferoval zejména přední roll. Když jej Don slyšel poprvé, hrál „Cumberland Gap“, „Sally Goodin“ a „Dear Old Dixie“. Zde stojí za povšimnutí, že Scruggs natočil „Dear Old Dixie“ v padesátých letech a získal na tuto skladbu autorská práva, přestože, jak Don říká, hrál tuhle písničku Jenkins už v době, kdy on a Earl byli ještě malí kluci. Stejně tak tomu bylo i se skladbou „Cumberland Gap“ ze 30. let, kterou Don a Earl hráli mnohem později, až v době, kdy se stali známými banjisty.

Earl Scruggs údajně nikdy neprojevil Snuffymu Jenkinsovi uznání, neboť obdivoval jiného banjistu hrajícího tříprstovou technikou, a to Smitha Hammetta. Tohle neuznání kvalit Snuffyho Jenkinse Dona Rena mrzelo, jak neváhal zmínit v několika poskytnutých rozhovorech. Tím spíše, že se Snuffymu Jenkinsovi nikdy nedostalo zaslouženého světového ohlasu, jako tomu bylo později u Rena a především u Scruggse. Je však pravdou, že i když hrál Jenkins tříprstovou technikou dříve, působil výhradně v regionu Severní a Jižní Karolíny, a co víc, nestál bezprostředně u zrodu nového hudebního stylu. To se pak člověk stává slavným těžko…

Z toho, co je zde uvedeno, by se mohlo zdát, že Don Reno byl vůči Scruggsovi zatrpklý, ale pravdou je, že oba byli velmi dobří přátelé, kteří navzájem uznávali své vysoké kvality. Oba se poprvé setkali na počátku 40. let a Don Reno se domníval, že Scruggse v té době i do určité míry ovlivnil. Ve čtyřicátých letech se také začaly jejich hudební dráhy tak trochu proplétat, když Scruggs nastoupil po Renovi k Morris Brothers a později zase Reno po Scruggsovi k Blue Grass Boys.

První profesionální zkušenosti získal Don Reno v roce 1939, když začal jako dvanáctiletý hrát s bratry Wileyem a Zekem ve skupině Morris Brothers, účinkující pravidelně v místní rozhlasové stanici (tedy nikoli až v roce 1940, jak se mnohde nesprávně uvádí). Tato skupina měla už tehdy standardní bluegrassové obsazení, takže kytaru, mandolínu, housle, banjo a kontrabas. A bylo to asi dva roky po tom, kdy zařadil banjo do své skupiny Blue Grass Boys samotný Bill Monroe. Ještě když Don hrál s Morris Brothers, dostal nabídku od Arthura Smithe, aby hrál s jeho kapelou Crackerjacks. Přijal ji a na jeho uvolněné místo banjisty u Morris Brothers nastoupil Scruggs.

Don Reno hrál s Arthurem Smithem až do svého nástupu na vojnu. Hlásil se dobrovolně, byl odveden koncem roku 1943 a část vojenské služby strávil ve Fort Riley v Kansasu u jízdní kavalérie, zbytek potom v Barmě a Bombaji. Sloužil zde v jednotce, která se stala proslulá jako Merrillovi záškodníci (Merrill´s Marauders).

Jak už bylo řečeno v úvodu, těsně před svým odchodem do války byl Don osloven Billem Monroem s nabídkou hrát v Blue Grass Boys. Těžko říct, jak by se situace skutečně vyvinula, ale nejpravděpodobnějším scénářem je, že by se vznik bluegrassu jako hudebního stylu datoval o dva roky dříve a že by banjisté na celém světě hráli Renovou tříprstovou technikou. Ale to jsou jen spekulace. Skutečnost je taková, jaká je. Když se Don Reno vrátil z války domů, zjistil, že na místě banjisty u Blue Grass Boys hraje Earl Scruggs. Bylo to v závěru roku 1945.

Když se vrátil do civilu, každý Renovi říkal, že hraje jako Scruggs. (A odtud také patrně pramení nesprávný údaj Miloslava Langera v textové příloze dvojalba „Dvorana slávy Country & Western“ z roku 1970, tedy to, že se Reno učil hrát na banjo podle Scruggse. Takhle vznikají fámy…). Svým způsobem však tato skutečnost asi nejvíc přinutila Dona Rena poněkud změnit svoji hru, respektive vymyslet svůj vlastní charakteristický styl. Ale srovnávání jeho hry se Scruggsem nebyl jediný důvod k tomuto kroku. Byla to také Renova snaha hrát i jiné věci než tehdejší stringbandové standardy (jako například Old Joe Clark nebo Sally Goodin), banjovou hru zmodernizovat a propagovat tento nástroj i v oblastech, kde v té době ještě neměla typicky jižanská hudba téměř žádné posluchače a odbytiště.

Začal single stringem, dvojitými tóny a pomalými skladbami. V té době ještě nikdo nehrál na banjo pomalé skladby ani tzv. dvojitý reverse-roll. Ale také se začal více zajímat o dobovou populární hudbu dvacátých, třicátých a čtyřicátých let 20. století. Jak sám říkal, poslouchal snad úplně všechno, Glenna Millera, Guy Lombarda, Bennyho Goodmana, westernswingového Boba Willse a vůbec každého, kdo byl na deskách nebo koho mohl slyšet v rádiu. Jakmile slyšel nějaký nový sound nebo hudební nápad, snažil se jej vstřebat a sám uplatnit.

Na jaře roku 1948 Don konečně dostal možnost hrát s Monroem. Ačkoli to byla velmi dobrá příležitost, znamenalo to opustit svůj vlastní styl a vrátit se k tradičnější tříprstové technice, kterou vyžadovala hudba Billa Monroea. Stalo se tak opět díky náhodě. Jednou v sobotu si naladil na rádiu vysílání z Grand Ole Opry, ale ve skupině Blue Grass Boys neslyšel hrát Earla Scruggse. Napadlo ho, že Scruggs od Monroea odešel (což, jak víme, byla pravda). Tak Don Reno okamžitě odjel do Nashvillu, ale Monroe už tam nebyl. Mezitím totiž odjel do Taylorsvillu v Severní Karolíně a teprve tam jej Reno v pondělí večer dostihnul. Zjistil, že Earl už u Monroea nehraje, tak šel do zákulisí, naladil banjo a rovnou za Monroem odkráčel na scénu. A protože Bill Monroe banjistu, jako byl Reno, potřeboval, bylo jasné, že má místo u Otce bluegrassu jisté. Jen pro úplnost – jako náhrada za Lestera Flatta, který odešel téměř společně se Scruggsem, se v Blue Grass Boys na postu kytaristy a zpěváka objevil Mac Wiseman (a to ještě před nástupem Rena). Don Reno zůstal u Monroea více než rok a bohužel, z doby jeho působení v první bluegrassové kapele není pro fanoušky k dispozici žádný oficiální zvukový záznam.

Později, v prosinci 1949, se Don Reno poprvé setkal se svým dlouholetým budoucím partnerem, kterým byl kytarista Red Smiley. Stalo se tak v rozhlasové stanici WDBJ Roanoke ve Virginii, kde byli oba najati houslistou Tommy Magnessem pro jeho skupinu The Tennessee Buddies. Jejich slavná spolupráce však nezačala ihned poté, co se poznali. V březnu 1951, ještě jako součást Magnessovy kapely, nahráli čtyři skladby pro společnost King Records v Cincinnati. Nedlouho poté odešli z Roanoke a pracovali jako duo s Toby Stroud’s Blue Mountain Boys. Později odešel Don Reno do Greenvillu v Jižní Karolíně, kde založil úplně první verzi vlastní kapely The Tennessee Cut-Ups. S touto skupinou později opět odjel do Roanoke, potom do Wheelingu v Západní Virginii, až se nakonec na podzim roku 1951 opět vrátil do Jižní Karolíny a konečně přizval do své skupiny Reda Smileyho. Nově vzniklá kapela pracovala v různých rozhlasových programech, nejčastěji ve Spartanburgu v Jižní Karolíně, ale byla těžká doba a nevedlo se jim dobře.

Samotný Don Reno o této první etapě formace řekl: „Byli jsme na straně těch méně známých a tohle byla příliš chudá země na to, abyste mohli udržet profesionální kapelu. Nebyli tu ani lidé, ani peníze. Tak se na jaře roku 1952, po natočení šestnácti písniček pro značku King Records, kapela rozpadla. Kdybychom to byli vydrželi ještě šest týdnů, bylo by to všechno v pořádku… Jedna z našich nejlepších skladeb z tohoto období byla písnička I´m Using My Bible For A Roadmap“. Je ironií, že se první verze kapely Tennessee Cut-Ups rozešla ještě před dubnovým vydáním již zmíněných nahrávek. Ty gramofonové desky se totiž prodaly relativně dobře a Syd Nathan potom pravidelně přemlouval oba hlavní protagonisty k tomu, aby nahráli další skladby, i když nebyli jako tým aktivní až do roku 1955.

Teď je vhodná příležitost k tomu představit trochu blížeji dlouhého a hubeného Reda Smileyho. Ve skutečnosti se jmenoval Arthur Lee Smiley Jr. a narodil se 17. května 1925 v Ashevillu v Severní Karolíně. Podobně jako Don Reno se sice narodil ve městě, ale velkou část svého dětství oba strávili ve venkovském prostředí. Don, jak už bylo řečeno, na farmě v Haywood County a Red Smiley v Bushvillu, taktéž v Severní Karolíně. Oba také strávili svá hudební učňovská léta s Morris Brothers, i když ne ve stejnou dobu ani na stejném místě. Red Smiley u nich hrál na rozhlasových stanicích WWNC v Ashevillu a WJHL v Johnson City v Tennessee. Také Red sloužil za války v armádě, ale utrpěl vážné zranění na Sicílii, ztratil část plic a strávil dva roky v armádní nemocnici. Po válce pracoval (podobně jako Don Reno) v countryových a stringbandových kapelách v různých lokalitách.

V průběhu tříleté pauzy, od roku 1952 do roku 1955, pracoval Don Reno opět s Arthurem „Guitar Boogie“ Smithem, který působil v Charlotte v Severní Karolíně. V dubnu 1955 natočili společně pro MGM originální verzi skladby „Feudin Banjos“, což je instrumentálka, ze které se později vyklubala „Theme From Deliverance“ (Dueling Banjos) a výsledné zmatky právních sporů (o kterých ještě bude řeč). Red v té době žil v Ashevillu, pracoval především jako mechanik, ale příležitostně vystupoval s Cousinem Wilburnem.

To však neznamená, že spolu Don Reno a Red Smiley neudržovali těsnější hudební kontakt. I když kapela Tennessee Cut-Ups v té době oficiálně neexistovala, v lednu 1953 a v dubnu 1954 nahráli pro King Records dalších 12 skladeb, a to za spolupráce hudebníků jakými byli Tommy Faile, Jimmy Lunsford a Red Rector (minimálně Rectora byste měli znát). V listopadu 1954 potom oba odjeli do Cincinnati, kde natočili dalších 20 skladeb. Tyto nahrávky byly prvními z těch, k nimž využili svých pozdějších dlouhodobých spoluhráčů, houslisty Macka Magahu a kontrabasisty Johna Palmera. Komerční úspěch těchto nahrávek a zvýšená poptávka po nich vedla Dona Rena a Reda Smileyho k tomu, že na jaře roku 1955 společně svoji kapelu pod původním názvem obnovili a zůstali spolu tentokrát téměř celou následující dekádu.

Obnovená kapela Don Reno & Red Smiley & The Tennessee Cut-Ups (s už zmíněnými Magahou a Palmerem) působila zpočátku především v Richmondu a později v Roanoke ve Virginii, a kromě toho, že se v tomto období stali jednou z nejproslulejších bluegrassových skupin všech dob, zanechali po sobě mnoho známých a dodnes hraných skladeb. Raný repertoár Rena a Smileyho se skládal ze směsi náboženských a milostných písní a instrumentálek, téměř všech složených Donem. Zahrnoval takové skladby jako „I´m the Talk of The Town“, první recitativ v bluegrassu „Someone Will Love Me in Heaven“, prostořeké písně „Barefoot Nellie“ a „Tally Ho“, a původní melodie jako „Banjo Signal“ a „Choking the Strings“.

Začali pravidelně vystupovat v pořadu „Old Dominion Barn Dance“ na vlnách WRVA a od prosince 1956 účinkovali denně v populární ranní TV show na stanici WDBJ Roanoke. Poté nějaký čas hráli v Richmondu a účinkovali v dalším pořadu „Barn Dance“ v Danvillu ve Virginii. Po dobu následujících sedmi let také dělali televizní programy pro stanici WSVA Harrisonburg ve Virginii.

S výjimkou roku 1957, kdy nahráli dvanáct skladeb pro značku Dot, zůstali věrní společnosti King Records až do konce června 1964. Během této doby nahráli více než 20 LP desek, ze kterých se mimo jiné v roce 1960 umístila skladba „Don´t Let Your Sweet Love Die“ v žebříčku „Top 10 Country Hit“ a v roce 1962 „I Wouldn´t Change If I Could“ tamtéž. Kromě toho natočili v roce 1961 album „Songs For My Many“, které John Palmer vydal o několik let později (v roce 1976) na své vlastní značce Grassound Records. Na začátku 60. let se stálými členy kapely Tennessee Cut-Ups stali Donův dospívající syn z prvního manželství Ronnie Reno (narozen 28. září 1947) a kytarista Steve Chapman.

Přes veškerou úspěšnost a tehdejší popularitu kapely vedly zdravotní problémy s cukrovkou Reda Smileyho na konci roku 1964 znovu k rozpuštění tohoto týmu (tedy nikoli až v únoru 1965, jak je někde uváděno). Red Smiley zůstal v Roanoke v ranní televizní show a téměř přestal cestovat, s výjimkou občasných účinkování na WWVA Jamboree. John Palmer zůstal s ním a zpočátku zde účinkoval také Dave Deese a banjista Billy Edwards. Později se k Redovi připojili i houslista Clarence „Tater“ Tate a Gene Burrows a potom Udell McPeak hrající na mandolínu a doprovodnou kytaru. Tato kapela Reda Smileyho známá jako Bluegrass Cut-Ups nahrála jedno album s náboženskou tématikou pro značku Rimrock a tři výborné „světské“ desky pro společnost Rural Rhythm. Vyšla také jedna „živá“ deska z jejich vystoupení na japonské značce Seven Seas.

Skupinou Bluegrass Cut-Ups prošlo také několik dalších umělců nahrávajících pro Rural Rhythm, například už zmíněný Tate, ale také Lee Moore, Jim Eanes a J. E. Mainer. V březnu 1968 se ale změnili majitelé stanice WDBJ a televizní show, ve které kapela účinkovala, zrušili. Red Smiley raději odešel, než by snášel další těžkosti spojené s cestováním, ale jeho zavedená kapela bez něj pokračovala dál, a to pod názvem Shenandoah Cut-Ups.

Po zdravotními problémy vynuceném odchodu Reda Smileyho nahrál Don Reno v roce 1965 sólovou desku „Don Reno Play Blue Grass“ pro značku Dot a spolupracoval s houslistou Benny Martinem na projektu „Benny Martin & Don Reno – Gospel Songs From Cabin Creek“ pro značku Cabin Creek a v první polovině roku 1966 na další desce „Song For Everyone“ pro značku Monument. Z této desky se umístila v žebříčku „Top 50 Country Hit“ Renova píseň „Soldier´s Prayer in Vietnam“.

V prosinci 1966 navázal Don Reno spolupráci s kytaristou a zpěvákem Billem Harrellem (vlastním jménem George William Harrell, narozen 14. září 1934 v Attoway ve Virginii). Opět byla obnovena Renova skupina, tentokrát pod názvem Don Reno & Bill Harrell & The Tennessee Cut-Ups. Tato spolupráce vydržela celých dalších deset roků a kapela produkovala četné nahrávky na široké paletě značek, včetně takových jako King, Jalyn, Starday, King Bluegrass, CMH, Wango a Monument. Stali se také favority na řadě bluegrassových festivalů, které začaly v té době vzkvétat právě tak, jako jejich kapela. V roce 1968 získali špičkového houslistu Bucka Ryana a v roce 1973 neméně skvělého a známého hráče na kontrabas Eda Ferrise (znáte jej patrně v souvislosti se začátky historie kapely Country Gentlemen). V roce 1968 také nahrál Don Reno společně s dalším pro bluegrass významným banjistou Eddie Adcockem pozoruhodnou desku Sensational Twin Banjos pro značku Rebel.

Mezitím však v roce 1969 Red Smiley navrhnul Donu Renovi vytvoření triumvirátu (tedy spojenectví tří). Don Reno nabídku přijal a Red Smiley opět spolupracoval s kapelou, která se po tu dobu nazývala „Reno & Smiley & Harrell & The Tennessee Cut-Ups“, a to od roku 1970 až do své smrti 2. ledna 1972.

V roce 1973, po úspěchu skladby „Dueling Banjos“, která byla ústřední melodií ve filmu „Deliverance“ z roku 1972 (s režisérem Johnem Boormanem a hlavními protagonisty Jonem Voightem, Burtem Reynoldsem, Ronnym Coxem a Nedem Beattym, u nás v TV několikrát pod názvem „Vykoupení“) se Don Reno a Arthur Smith soudili (a soudní spor vyhráli) pro porušení jejich autorských práv skladby „Feudin´ Banjos“ (což je původní název jejich společné skladby, která se později proslavila v podání Erica Weissberga a Steva Mandella v soundtracku ke zmíněnému filmu).

Na sklonku roku 1976 ukončili Don Reno a Bill Harrell svoji dlouholetou spolupráci. Don se přestěhoval do Lynchburgu ve Virginii, který se stal jeho působištěm po zbytek jeho života. Mladší synové Dona Rena z jeho druhého manželství, Dale Reno (narozen 6. února 1961) a Don Wayne Reno (narozen 8. února 1963) se stali v této době klíčovými členy kapely, stejně jako Bonny Beverly, houslista, který krátce pracoval s Redem Smileyem, a také Ronnie Reno (nejstarší Donův syn), který sice v roce 1968 z kapely svého otce odešel pracovat do Nashvillu jako studiový hudebník, ale občas se vracíval a znovu spoluúčinkoval se svým otcem. Don Reno se tak udržoval aktivním (pokud to jeho zhoršující se zdraví dovolilo) až do své smrti 16. října 1984. V této souvislosti je potřeba poznamenat, že se v různých materiálech datum úmrtí Dona Rena o jeden den rozchází. Někde je uváděno 17. 10. 1984, někde pak 16. 10 .1984. Osobně se přikláním k datu 16. října, neboť je uváděno v hodnověrnějších a kvalitněji zpracovaných odborných publikacích. Co se týče synů Dona Rena, ti drželi a drží rodinnou hudební tradici dál, ale o tom až někdy později v dalším článku…

Dlouholeté působení multiinstrumentalisty a skladatele Dona Rena na hudební scéně zanechalo navždy své stopy a jeho banjový styl pomohl připravit cestu k modernějšímu pojetí hry na pětistrunné banjo a k pozdějšímu rozšíření možností tohoto nástroje. Tohle si ne každý u nás uvědomuje a právě z tohoto důvodu uvádíme na bgcz.net jeho biografii v rubrice „Dvorana slávy“. Řada mladších banjistů, například Eddie Adcock, Bill Keith a samozřejmě nepřekonatelný Béla Fleck v podstatě dovedla k dokonalosti to, s čím už na přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století začal experimentovat Donald Wesley Reno. A ne bezdůvodně o jeho kapele hudební kritik Bill Vernon jednou napsal: „esence jejich hudby vyplynula z jejich schopnosti obohatit zvuk a přitom vyhovět proměnným chutím v country hudbě, aniž zavdali příčinu svým stoupencům požadovat, aby byli více tradičními.“

Milan J. Kalinics, Brno, listopad 2009

 

Použitá literatura:

• ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, 2009)
• DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995)
• AMERICA´S MUSIC – BLUEGRASS (Barry R. Willis, Pine Valley Music, 1997)
• COUNTRY MUSIC WHO´S WHO (Record World Publications, Nashville, Tennessee, 1972)
• INTERVIEW WITH DON RENO IN GOLDSMITH, THOMAS (The Bluegrass Reader, Pete Wernick, Champaign, IL: University of Illinois Press, pp. 54-58, ISBN 0252029143, 2004)
• MASTERS OF THE FIVE STRING BANJO (Tony Trischka, Pete Wernick, Oak Publications, 1988)

 

Související články:
Don Reno – 2. díl (rozhovor)
Don Reno – 3. díl (rozhovor)
Don Reno – 4. díl (rozhovor)

Kdo hrál v Plzni na banjo v roce 1945?