V září má dvojité výročí (i když nic kulatého) muzikant, který s mandolínou vedl velmi inspirativní kapelu, a která následně dala nástrojový a zvukový vzor a pak i jméno novému stylu hudby. Připomeňme si jej několika zajímavými méně otřelými pohledy a taky pár veselými a typickými historkami.

Filmový soundtrack

Zapomněli jsme jak skvěle zněl ten původní bluegrass první generace? Poslech následujícího alba nám to účinně připomene. Mezi alby letošního roku byla i „novinka“ – znovu vydaný soundtrack. Ten film z roku 1991 se jmenuje High Lonesome – The Story of Bluegrass Music a jako první moderní dokument zachycuje fascinující historii žánru. Nahrávka soundtracku už vyšla před lety na CD, film samotný na VHS a později DVD. Její letošní reedice obsahuje jako bonus pár písní navíc a aktualizovaný doprovodný text. Pozoruhodného materiálu je tam víc. Zkuste poslechnout mladý a plný Monroeův tenor v Body And Soul, Voice From On High nebo I‘m On My Way To The Old Home. Nebo pár výborně zazpívaných kousků od Stanley Brothers – třeba Gloryland provedený v acappella čtyřhlase a plnokrevný Ralphův tenor v Pretty Polly. Je bezva slyšet, jak chutně a svěže uměli zpívat pánové ve svých mladších letech. Ani se nedivíme, že taková svěží muzika inspirovala spousty dalších hráčů a zpěváků tu šťavnatou muziku hrát taky. Tady máme Monroea v nejstarším barevném videu – Voice From On High.

Tu je k nahlédnutí úvod filmu s velkým Billem osobně. Film popisuje původ a vznik stylu i posun od původních forem k moderním podobám, představovaným třeba kapelou Seldom Scene. Zajímavá je třeba zmínka, že některé skladby nám známé jako bluegrassové klasiky pocházely z britských ostrovů a tam bychom mohli najít jejich prapůvodní verze – Soldiers Joy, Fair And Tender Ladies, Billy In The Low Ground. A zvlášť se mi líbila hláška z recenze filmu v TV Guide: The film is a must-see for partisans, but will also please many music lovers unfamiliar with the rich history of this American art form. Partisans jsou v tomto případě přívrženci/stoupenci tohoto hudebního stylu = bluegrassáci a jejich posluchači. Takže nejspíš i já a vy.

Historky o Monroeovi

Celá řada pickerů umí výborně imitovat Monroeův zvláštní způsob mluvy a jeho typické hlášky. Ještě větší hromada lidí ráda vypráví historky s ním spojené. Dejme si tři z nich:

*Kapela hrála v nějakém ranním televizním programu v New York City. Byli ve studiu už asi od 5 nebo půl šesté ráno, rozehráli se, vyzkoušeli techniku a Bill poodešel ve studiu k pultu, kde bylo kafe, jídlo, ovoce a tak. Za chvíli povídá houslistovi: „hochu, musíš jít se mnou kouknout na ty koblihy, jsou děsně tuhý a vůbec nejsou sladký.“ Při tom aniž by se podíval co drží v ruce se snažil kousat do balené koblihy v igelitovém sáčku…

*Po koncertě k Billovi přistoupil chlapík s mandolínou, dal na ni před Billem pár úhozů a obrátil se k Billovi: „řekni mi jaké je to moje hraní – dobré, špatné nebo co?“ Bill na to: „pujč mi tu mandolínu na moment.“ Krátce nástroj obhlídl zepředu i zezadu, podal mu ji zpátky a říká: „no mandolínou to není!“

*Monroe hrál v Bílém domě na pozvání prezidenta Reagana a jeho paní. Napřed se na akci málem ani nedostal, protože nechal oficiální pozvání v kufříku v kapelním autobuse. Ale nechal si kufřík rychle dopravit na letiště a bezpečnostní kontrolou prošel bez problémů. V Bílém domě byl Monroe představen jedinému dalšímu umělci, který na akci ten den ještě vystupoval – Franku Sinatrovi. Když si s ním Sinatra potřásal rukou, řekl Monroeovi jak moc obdivuje jeho hudbu a zmínil se jak moc rád poslouchal ve 40. letech Grand Ole Opry a jmenoval některé tehdejší umělce, které si z rádia pamatoval. „Jakže jste to říkal, že se jmenujete?“ zeptal se jej 71-letý Monroe. „Jsem Frank Sinatra.“ odpověděl ten. „A co že to děláte?“ řekl Monroe, na což Sinatra odvětil: „Jsem zpěvák.“  „Tuším jsem o Vás slyšel“, reagoval Monroe s kamenným neosobním výrazem. “Well, I hope so,” údajně na to taktně odpověděl Sinatra.

Monroeův vztah k newgrassu a dalšímu vývoji bluegrassu

Několik pohledů na další vývoj bluegrassu si můžeme si ilustrovat pár vybranými citáty známých osobností:

*That ain’t no part of nothin’. Bill Monroe v reakci na občas zaznívající hlášky, že newgrass je součástí bluegrassu.

*Nevím, jestli nás nesnášel nebo se nás bál, ale byl k nám vždycky velmi šlechetný. John Cowan na otázku Jak se Bill Monroe stavěl k muzice New Grass Revival.

*V dnešní době, kdy je kolem nás tolik úžasných a vysoce kvalitních forem hudby by byl vyložený hřích z této palety nevybírat a nepoužít to nejlepší. Chris Thile o svém přístupu k hudebním stylům.

*Toto je Monroeův odkaz správně pochopený. Helena Bretfeldová ve kterési recenzi progresivní nahrávky a potažmo i k tématu obohacování nebo fúzování bluegrassu s jinými hudebními vlivy a prvky – swingem a dalšími.

A ještě Monroe jeho vlastními slovy, jak uvádí osobně NGR na jedné společné akci.

Monroeova škola bluegrassu

Závěrem pro zajímavost přehled muzikantů, kteří hráli v Monroově kapele The Bluegrass Boys – úctyhodná plejáda více i méně známých jmen v chronologickém řazení podle data začátku prvního působení v kapele. Pro všechny z nich to bylo umělecky silně ovlivňující profesionální angažmá, na které pak mnozí navazovali ve vlastních kapelách a rozvíjeli styl dál.

Michal Hromčík, Brno

Související články:
Bill Monroe