Nikdy nebyl ryze bluegrassovým muzikantem nebo zpěvákem, vždyť své první celobluegrassové album nahrál až ve svých 62 letech, a přesto už od 60. let 20. století ovlivňoval hru na kytaru v bluegrassu takovým způsobem, jako před ním téměř nikdo. Folková legenda, dědic tradic hudby old time, kytarista, frailingový banjista a zpěvák, osobnost, kterou uctívají mladí i staří. Jeho koncerty byly dokonalými rychlokurzy historie americké hudby prostřednictvím černošských pracovních písní a blues, duchovní hudby, písní horalů, gospelu, bluegrassu a dokonce i jazzu…

Arthel „Doc“ Watson se objevil na obrozenecké scéně folkového hnutí začátkem 60. let. Přinesl nový způsob hry trsátkem na akustickou kytaru v době, kdy kromě několika vzácných výjimek (pozoruhodné sólové hry George Shufflera, Dona Rena a Clarence Whitea) byla hra na akustickou kytaru trsátkem (tzv. flatpicking) brána především jako rytmický doprovodný prostředek zpěváků a instrumentalistů. Ovšem od onoho okamžiku, kdy Doc Watson začal hrát staré melodie a balady trsátkem s neuvěřitelnou citlivostí a vkusem, se mnohé změnilo. Jednou provždy byla už akustická kytara hraná trsátkem povýšena na sólový nástroj, a to také mj. přispělo k lepšímu prodeji kytar.

Podle Dana Craryho má každý hráč svůj vyhraněný hudební projev s určitým omezením, ale Watsonova hra konkrétní stylové omezení nemá. Jeho hudba z něj vychází s naprostou lehkostí a dává člověku pocit, že dokáže zahrát vše, na co si člověk vzpomene. S takovou všestrannou schopností hry flatpickingu by měl být člověk považován za otce tohoto stylu. Za někoho, o kterého se ostatní opírají.

Narodil se 3. března 1923 (v některých publikacích je uváděno datum narození 2. 3. 1923) v Deep Gap ve státě Severní Karolína jako šestý z devíti dětí. Již jako kojenec onemocněl oční nemocí, po které v necelých dvou letech zcela oslepl. Jeho otec, farmář, byl vynikajícím zpěvákem místního baptistického kostela a jeho matka mu zpívala lidové písničky pocházející z jejich rodných hor Blue Ridge Mountain. Řadu lidových písní naučili mladého Arthela také jeho prarodiče, kteří žili s rodinou na farmě. Od raného věku dostával každé vánoce novou harmoniku a jeho prvním strunným nástrojem, který dostal v deseti letech, bylo podomácku vyrobené banjo.

Pro svoji slepotu a pro chudobu své rodiny nemohl Arthel až do deseti let navštěvovat školu. Rodiče ho nakonec poslali do školy pro nevidomé v Raleigh v Severní Karolíně. A zde, když mu bylo dvanáct, slyšel hrát na kytaru svého spolužáka a krátce na to přesvědčil otce, aby mu koupil kytaru Stella za 12 dolarů. Vybaven stále větším repertoárem populárních písniček vydal se společně se svým bratrem Linnym do ulic, aby si tak vydělali nějaké peníze. Později si koupil jumbo Sears & Roebuck Harmony a o několik let později si už mohl dopřát kytaru Martin D 28. V době kdy Watson dostal svoji přezdívku mu bylo 18. Když jej hlasatel v rozhlasové stanici uváděl, neodpustil si, aby prohlásil, že mu jméno Arthel zní tak trochu nabručeně. Na to reagovala nějaká žena z obecenstva, která vykřikla: „Říkejte mu Doc!“, a tak to zůstalo.

Ve čtyřiadvaceti letech se oženil s Rosou Lee Carltonovou, dcerou místního old-timeového houslisty jménem Gaither Carlton, a o dva roky později se jim narodil jejich první syn Merle (nar. 8. 2. 1949, zemř. 23. 10. 1985). Přestože si mohl Doc hudbou vydělat docela slušné peníze, většinu času věnoval jen hře na verandě s přáteli. Pro svoji rodinu vydělával peníze laděním pian. Watsonova profesionální kariéra začala až když mu bylo 30 let. Klavírista z Tennessee, který zformoval western-swingovou skupinu, zlákal Watsona, aby v jeho kapele hrál na kytaru. Po marném pokusu zelektrizovat svou D-28 se Doc vzdal akustické kytary a vyměnil ji za bezlubovou Gibson s názvem Les Paul Standard. Během dalších osmi let pak procestoval východní Tennessee a západní část Severní Karolíny, kde hrál na koncertech, lidových tanečních zábavách a v klubech. Protože skupina neměla svého houslistu, byl Doc určen, aby hrál sólové party houslových melodií na svou elektrickou kytaru, čímž rozvinul styl, který mu později přinesl slávu.

Od roku 1960 začalo období folkového revivalu a v té době také dva mladí muzikologové Ralph Rinzler a Eugene Earle vyhledali Clarence „Toma“ Ashleyho (nar. 20. 9. 1895, zemř. 2. 6. 1967), původního člena old-timeové skupiny Carolina Tar Heels. Když jej našli, hrál právě se svým sousedem Doc Watsonem. Vysoce očarován Docovým talentem nahrál Rinzler tuhle dvojici hudebníků společně s jejich sousedy Clintem Howardem a Fredem Pricem. Pak tuto čtveřici přemluvil, aby jeli v roce 1961 do New Yorku hrát na koncertě nazvaném „Friends Of Old Time Music“. Sólová kytara Doca Watsona sklidila obrovský úspěch, a tak se v prosinci 1962 vrátil, tentokrát do Gerde´s Folk City, kde měl vlastní sólové vystoupení, a jeho profesionální hudební kariéra prakticky začala v létě roku 1963, kdy se mu dostalo bouřlivého přijetí třináctitisícovým davem na folkovém festivalu v Newportu ve státě Rhode Island.

Na základě žádostí jiných hudebníků a folkových sdružení po celé zemi se dostal Doc na cesty. (Mimo jiné hrál v listopadu 1963 též na historickém koncertě s Billem Monroem v New York´s Town Hall). Ovšem cestování pro něj, slepého kytaristu, bylo velmi obtížné, když navíc jeho příjmy byly velmi skromné. Po třech měsících se vrátil do Deep Gap vyčerpaný a připraven na to, že již všeho zanechá. Co mu však přineslo radost, bylo zjištění, že se jeho patnáctiletý syn Merle naučil od své matky Rosy Lee několik akordů na kytaru. (Synovi po narození vybral Doc jméno podle jiného vynikajícího kytaristy Merleho Travise, 1917 – 1983, jehož byl velkým obdivovatelem). Po dvě letní období a všechny víkendy se pak Merle stal otcovým doprovodným kytaristou. Od jara roku 1966 s otcem už pracoval stále, a to navíc ještě jako jeho průvodce, manažer na cestách a šofér. Příštích 19 roků strávili oba (navíc ještě s basistou T. Michaelem Colemanem, který s nimi začal hrát od roku 1973) vždy téměř 300 dní v roce na cestách hraním nejrozmanitějších směsí lidových písniček, kdy zároveň Doc ovlivňoval kytaristy všude kamkoliv zavítal. Po několika letech, díky Merlovu naléhání, aby zařadili do repertoáru také písničky soudobých skladatelů, si začala jejich hudba postupně získávat i mladé posluchače.

Za své kariéry natočil Watson desítky alb, ze kterých dvě obdržela i cenu Grammy (ovšem celkově je Doc Watson držitelem sedmi těchto cen, z nichž první získal již v roce 1973). Objevuje se kromě toho na desítkách dalších desek jiných kapel, včetně třídeskového kompletu Will The Circle Be Unbroken skupiny Nitty Gritty Dirt Band z roku 1972. Doc Watson také natočil desky s Chetem Atkinsem a Earl Scruggsem. Watsonové byli společně se skupinou Texas Playboys vybráni jako hudebníci pro film Places In The Heart , který získal cenu Oskara. Docova hra na banjo, ale především na kytaru vychází převážně z tradičního materiálu, z kořenů původní horalské hudby. Ale přestože je pevně spojen s akustickým stylem, který postupně zastínili country rockoví kytaristé, není Doc Watson žádný puritán. Jeho repertoár zahrnuje širokou škálu od hudby old-time a bluegrassu přes western swing a rockabilly až ke komerčnímu country popu.

Doc Watson

V říjnu roku 1985 utrpěl Doc krutou ránu osudu úmrtím svého syna Merla, který přišel o život na jejich farmě v Lenoiru v Severní Karolíně, kde se na něj převrátil traktor. Doc ovšem ve svých vystoupeních pokračoval dál, protože již předtím domluvil Merle svou náhradu v Jacku Lawrencovi – předním členu skupiny Bluegrass Alliance, který měl hrát na místě Merla na koncertech. V posledním období Merlova života hrál již Lawrence, vynikající hráč trsátkem, na více jak polovině všech vystoupení.

Poslední album, kde se Docův syn Merle Watson objevil, se jmenuje Riding The Midnight Train. Jde o Docovo první celobluegrassové album v jeho kariéře, které ho okamžitě zařadilo mezi bluegrassové umělce. Skupina, která jej tady doprovázela, hrála v obsazení – Sam Bush, Bela Fleck, Mark O´Connor a Alan O´Bryant. Dva roky po natočení tohoto alba (tedy v roce 1987) byl zveřejněn následující rozhovor s Docem Watsonem v dnes již zaniklém hudebním časopisu Frets:

„Na základě čeho jste se rozhodl, že natočíte své první bluegrassové album, když to nevychází z vašeho vlastního stylu?“

„Několikrát jsme se o to marně pokoušeli, protože jsme bluegrass nikdy nehráli – snad jen někdy výjimečně. Ale bluegrass se mi vždycky líbil. S Merlem jsem se o tom již bavil, takže když se nás Barry Poss ze Sugar Hill zeptal jestli bychom do toho neměli chuť, rozhodli jsme se, že se o to pokusíme. Merle shromáždil většinu materiálu a Barry nám doporučil některé z věcí, které by se na desce měly objevit.“

„Pracovali jste už někdy před tím s Mark O´Connorem a Samem Bushem?“

„Ano. Mark hrál na mnoha našich koncertech a několikrát s námi i nahrával. Sama jsem poprvé využil na desce Memories. Když jsem slyšel jeho housle, hned mě napadlo, že by mohl napodobit mého tchána Gaithera Carltona v oldtimeové melodii „Pear Tree“, kterou jsme chtěli natočit. Poslal jsem mu tedy pásek a požádal jej, zda by se o to nemohl pokusit. A výsledek byl pak stejný jako zvuk Gaithera v jeho pětadvaceti, s mladou a silnou rukou, se kterou vedl smyčec. Když to uslyšela Rosa Lee, tak se rozplakala: „Tohle přece nemůže bejt táta“ řekla. „Vím, že to není on, ale zní to tak, jako by to hrál.“

„Kolik toho udělal Merle na tomto posledním albu?“

„Merle hrál frailing ve dvou skladbách a rovněž hrál doprovodnou kytaru v jedné či dvou věcech. V několika dalších měl hrát slide kytaru, ale nedostal se k tomu. Poslední bluesové album, které jsme udělali, bylo v roce 1985 a jmenovalo se Pickin´ The Blues, a tam hrál naplno. Včera jsem si tuto desku poslechl. Teď už se na to dívá člověk trochu jinak. Vím, že ho nemohu vzít za ruku a nebo s ním dokonce mluvit. Musím to všechno překonat, abych mohl jít zase dál. Jen to je řešení.“

„Co jste se naučil o hudbě od Merla?“

„Jedna z věcí, se kterou mi pomohl, bylo naučit se jednat trpělivě s lidmi. Byl dobrým učitelem. A další věc, kterou pro mne Merle udělal, bylo to, že mi byl dobrým kamarádem. Kdyby se mnou po všechny ty náročné roky nebyl, nechal bych toho – to je svatá pravda. Kvůli hudbě, kterou jsme hráli, jsme patřili jeden druhému. Kdysi jsem někoho slyšel, jak říká, že je to, jakoby hrál jen jeden člověk a kdybys nás slyšel, řekl bys, že je tomu tak.“

„Co se na tom změnilo, když je tu s vámi Jack Lawrence?“

„Celková kvalita našich vystoupení je v podstatě stejná, kromě toho, že nepoužíváme slide kytaru. Je tu několik věcí, které již hrát nemůžeme, jako „Miss The Mississippi“ nebo „Mississippi Heavy Water Blues“. Ale nad tím si hlavu nelámeme. Zkrátka a dobře jsme je vypustili.“

„Máte mezi sebou nějaké neshody, pokud jde o způsob hry flatpickingu?“

„Pravdou je, že i Jack je hráč využívající především trsátko, ale jeho styl je naprosto odlišný od toho, co hraji já. Používá zcela jiné breaky a jen výjimečně hrajeme zdvojené kytary. A navíc Jack zpívá několik věcí a na jevišti je opravdu moc dobrý. Já jsem vždycky někoho potřeboval, kdo by byl se mnou a Merle kvůli svému zdraví, které mu zabránilo, aby byl se mnou na cestách ve svém posledním období, než zemřel, vybral právě Jacka. Naštěstí tu se mnou byl Jack už poměrně dlouho, a to podstatně usnadnilo výběr Merlova nástupce.“

„Bude vaše příští album nahráno ve trojici?“

„To zatím ještě s jistotou říci nemohu, protože jsem se dosud plně nerozhodl pokud jde o nový materiál. Pravděpodobně se bude nové album jmenovat „Some Of Doc´s Favorites“ nebo asi tak nějak. Ale ať tomu již bude jakkoliv, chtěl bych, aby tam bylo okolo čtyřiceti předních věcí ze čtyřicátých let. Mělo by to být dvojalbum, na kterém by měly být opravdové old-time i věci ze současnosti.“

„Je nějaký předpoklad, že byste nahráli také album s rock´n´rolly z padesátých let?“

„Ano, takové album by mělo vzniknout a měly by tam být věci jako „Tutti Frutti“, „Blue Suede Shoes“, „Whole Lotta „Shakin“ Goin´ On“, pak směs našich vlastních rock´n´rollů, ale rozhodně bych nechtěl vytvořit album pouze z rock´n´rollů – to by asi nebylo nejšťastnější řešení.“

„Jakou roli pro vás slepota sehrála pokud jde o vaši hudební dráhu?“

„Na to je těžké odpovědět. Myslím si, že mne slepota ve čtyřicátých letech držela stranou od profesionální dráhy. Teď většinu času trávím po vystoupeních a nikdy nevím jak to na jevišti dopadne. Kdybych viděl, už bych rozhodně nedělal muziku, leda jako koníčka. Nemám rád harcování po cestách a nikdy jsem to ani rád neměl. Hrál bych, ale myslím si, že ne profesionálně. Potřeboval jsem si vydělat peníze na živobytí a naštěstí jsem narazil na něco, co jsem opravdu miloval. A byla to právě hudba, která pro mne vždycky znamenala hrozně moc. Kdybych viděl, vybral bych si takovou práci, při níž bych mohl zůstat doma a nemusel cestovat. V tomto směru je hudba pro mne vážným nedostatkem – znamenala pro mne vždycky být na cestách, být mimo domov.“

„Jak dlouho vám trvá než nacvičíte novou skladbu?“

„Asi jsem trošku pomalejší, ale trvá mi asi měsíc, než udělám novou věc, aniž bych pak měl obavy to někde zahrát. A pokud nedostanu pásek s nahrávkou minimálně měsíc dopředu, tak se tím ani nezabývám.“

„Řekl byste něco o vašich zážitcích z období, kdy jste hrával po ulicích?“

„Můj nejstarší bratr mne brával s sebou ven o sobotách, když měl po práci, a tak se o mne zároveň vlastně i staral. Měl jsem malé podomácku vyrobené banjo, které mi udělal táta, a na které jsem jako na vůbec první začal hrát. Od té doby jsem prakticky začal, a bylo mi vždycky jako bych něco prodával. Tak asi jako právě dnes, když si lidé kupují lístek, aby mne, Michaela a Jacka slyšeli. Ale vůbec kvůli tomu nepociťuji vinu. Někteří lidé se nad tím dnes pohoršují, ale mne to ani moc nezajímá. Potřeboval jsem našetřit peníze a náš táta byl chudej a jen stěží nás dokázal zaopatřit. Stále jsem chodil do školy v Raleigh a v létě, když jsem býval doma, jsem vyrazil do ulic, abych trochu hrál. Pak dostal můj bratr pražcové banjo, a tak mi jej občas půjčoval a já s ním hrával po ulicích, jenže to už jsem pak dostal kytaru Sears a Roebuck.“

„Neotráví vás to hrát stejnou melodii stále dokola?“

„Opakování mě vůbec netrápí, pokud mám před sebou nové obecenstvo. Pokud je chuť poslouchat, tak jsou i opakované věci příjemné. Ovšem když máte před sebou publikum, které to příliš nezajímá a baví se mezi sebou, tak potom jen stěží slyšíte co vlastně hrajete. Bože, to je pak otrava, a ta se pochopitelně promítne i na Michaelovi a Jackovi.“

„Jak moc je možné improvizovat, když člověk hraje tradiční věci?“

„Řekl bych to asi takto – můžete improvizovat jak chcete, ale nesmíte zabít melodii. Tradiční hudba má svůj háv a pokud začne člověk příliš improvizovat, pak tento háv zmizí a tohle bohužel dělá mnoho lidí.“

„Můžete se zmínit o několika lidech, které máte především rád?“

„Nu, o tom bych raději nemluvil, ale přesto vám několik jmen řeknu, i když by jich celkově bylo velice mnoho. Velmi dobrý je Jack Lawrence, ale mám rád i Normana Blakea, Tonyho Rice, Davida Grismana a Sama Bushe, protože jsou to výborní hráči. A také rád poslouchám starého dobrého Dana Craryho. A také bych se měl zmínit o Pierru Bensusanovi jako o výborném muzikantovi. Setkal jsem se s ním právě v období kdy začínal, a tehdy mi řekl, že jsem to byl právě já, kdo jej inspiroval. A vlastně ani nevím jak, protože nehraji prstýnky tak jako právě on – ale asi proto, že se mu moc líbily věci, které jsme s Merlem dělali, a to jej zřejmě i inspirovalo. A pak by to byl Mark O´Connor. Ach bože, to je všestranný muzikant. Hraje na všechno co jsem kdy v životě viděl.“

„Jaké používáte struny?“

„Rád používám nylonové, protože z nich člověk dostane dobrý a čistý zvuk, jako když někteří hrají nehty.“

„Jste spokojen se zvukem, který dostanete z kytary, když hrajete na koncertě?“

„Ne zcela. Nikdy jsem totiž ještě nesehnal akustický snímač pomocí kterého bych dostal z kytary zvuk přesně podle mých představ. Používám snímače, protože jsem se už dost natrápil s mikrofony, kdy s jejich používáním vznikaly nepříjemné zpětné vazby. Jsem raději, když lidé slyší zvuk čistý, i když při použití akustických snímačů není tak přirozený jako právě s mikrofony.“

„Jak ozvučujete svůj nástroj?“

„Používám dva akustické snímače BARCUS-BERRY, které mám připevněny z vnitřní části kytary pod kobylkou. Jack používá dva snímače typu SHADOW také uvnitř – jeden pod basovými strunami a druhý pod sólovými strunami.“

♣

Ještě v devadesátých letech 20. století i v novém tisíciletí byl legendární Doc Watson stále hudebně činný, navzdory tomu, že ztrácel poslední dobou sluch. Firmy Vanguard, Sugar Hill, Folkways, Rounder, ale i další vydávají stále Docovy nahrávky na nosičích CD i DVD, od těch nejstarších (například CD: „Doc Watson At Gerdes Folk City“, s materiálem z let 1963 a 1964), přes novější (doporučuji například DVD z roku 1992 „Doc Watson – Doc´s Guitar Jam“, nahrané na Merle Watson Festivalu ve Wilkesboro. Jedná se o záznam jam sessionu pěti kytaristů, kterými byli Doc Watson, Tony Rice, Dan Crary, Jack Lawrence a Steve Kaufman), až po ty, které byly natočeny relativně nedávno. A tak v listopadu 2002 například vznikla nahrávka „Earl Scruggs, Doc Watson & Ricky Skaggs – The Three Pickers“ která je k dispozici jak na CD, tak na DVD u firmy Rounder (obsah je ve stručnosti popsán v článku „Ricky Skaggs a jeho bluegrassový comeback“) a ve stejném roce také CD „Doc Watson And Frosty Morn – ´Round The Table Again“ u společnosti Sugar Hill. Dvacet pět let před vznikem této desky totiž Merle Watson postavil kapelu s poněkud jiným přístupem, než byla hudba jeho otce. Jméno skupiny bylo převzato podle staré houslové skladby „Frosty Morn“. Skupina pak zahájila veřejnou produkci právě na koncertech Doca Watsona. Po Merlově tragické smrti pokračovali zbylí členové skupiny v hraní už jen příležitostně. Až v roce 2002 byla (na Merlefestu ve Wilkesboro) pořízena nahrávka na výše uvedené album a Merleho nahradil v sestavě jeho syn Richard Watson. Se svým vnukem Richardem natočil Doc také společné album s názvem „Third Generation“. Těžko říct, co Doca Watsona těšilo více. Zda ocenění v podobě „Medal of the Arts“ , kterou převzal v roce 1997 přímo od amerického prezidenta Billa Clintona, nebo to, že jeho hra na kytaru měla pokračování u jeho syna a později také u vnuka Richarda…

Arthel „Doc“ Watson zemřel 29. května 2012 ve věku devětaosmdesáti roků…

DOPORUČENÁ DISKOGRAFIE DOCA WATSONA (řazeno abecedně podle názvů alb):

A FOLK & COUNTRY LEGEND (1982, vinyl)
AROUND THE TABLE AGAIN (2002, Sugar Hill, CD = SH-CD-3935 / and The Frosty Morn)
BALLADS FROM DEEP GAP (Vanguard, vinyl = VSD-6576 / CD = VMD-6576 / with Merle Watson)
BOTTLE OF WINE (United Artists, vinyl)
COUNTRY MUSIC & BLUEGRASS AT NEWPORT (Vanguard, vinyl = VSD-79146)
DOC & DAWG (Acoustic Disc, ACD-25, and David Grisman)
DOC & MERLE WATSON´S GUITAR ALBUM (1983, Flying Fish, vinyl = FF-301, CD = FF-70301 / with Merle Watson)
DOC & THE BOYS (1976, United Artists, vinyl = UAS-29972 / with Merle Watson)
DOC WATSON (1964, CD = KISP-2022)
DOC WATSON (Vanguard, vinyl = VSD-79152, CD = VCD-79152)
DOC WATSON (CD = SF-40012)
DOC WATSON AT GERDES FOLK CITY (rec. 1963 a 1964, © 2001, Sugar Hill, CD = SH-CD-3934 / významná historická nahrávka)
DOC WATSON & FAMILY (1963, Vanguard, vinyl = VSD-77001 / Watson Family)
DOC WATSON & SON (1965, Vanguard, vinyl = VSD-79170 / with Merle Watson)
DOC WATSON FAMILY (Folkways, vinyl = 31021 / Watson Family)
DOC WATSON FAVORITES (Liberty, vinyl = LN-10201)
DOC WATSON ON STAGE (1970, Vanguard, vinyl = USD 9/10, CD = VCD 9/10 / dvojalbum)
DOCABILLY (Sugar Hill, CD = SH-CD-3836)
DOC´S GUITAR JAM / DVD (rec. 1992, DVD = VEST-13055)
DOWN SOUTH (Sugar Hill, vinyl = SH-3742, CD = SH-CD-3742 / with Merle Watson)
ELEMENTARY DOCTOR WATSON! (1972, vinyl = Poppy 5703, CD = Sugar Hill, SH-CD-3812)
ESSENTIAL DOC WATSON (rec. 1963, 64 / P, C 1974, Vanguard, vinyl = VSD 45/46, CD = VCD 45/46 / dvojalbum)
FAVORITES OF CLINT HOWARD AND DOC (vinyl = Rutabaga 3010)
GOOD DEAL (Doc Watson in Nashville) (1968, Vanguard, vinyl = VSD-79276, CD = VCD-79276 / with Merle Watson)
HOME AGAIN (1966, Vanguard, vinyl = VSD-79239)
HOME SWEET HOME (1967/1998, Sugar Hill, CD = SH-CD-3889 / with Merle Watson)
IN CONCERT / DVD (rec. 1980, DVD = VEST-13030 / and Merle Watson)
IN THE PINES (1984)
JEAN & DOC AT FOLK CITY (Folkways, vinyl = Folkways 9026, DC = SF-40005 / and Jean Ritchie)
LIVE AND PICKIN´ (1979, United Artists, vinyl = UA-LA-943 / with Merle Watson)
LONESOME ROAD (United Artists, vinyl = UA-LA-725)
LOOK AWAY! (United Artists, vinyl = UA-LA-887)
MAC, DOC & DEL (1999, Sugar Hill, CD = SH-CD-3888 / and Del McCoury & Mac Wiseman)
MEMORIES (1975, United Artists, vinyl = UA-LA-423, Sugar Hill, CD = SH-CD-2204 / with Merle Watson)
MY DEAR OLD SOUTHERN HOME (1991, Sugar Hill, CD = SH-CD-3795)
OLD TIMEY CONCERT (rec. 1967 / P, C 1977, Vanguard, vinyl = VSD-107/108, CD = VCD-107/108 / with Fred Price & Clint Howard / dvojalbum)
OLD TIME MUSIC AT CLARENCE ASHLEY´S (Folkways, CD = SF-40029/30 / with Clarence Ashley / dvojalbum)
OLD TIME MUSIC AT NEWPORT (Vanguard, vinyl = VSD-79147)
ON PRAYING GROUND (1990, Sugar Hill, CD = SH-CD-3779)
ORIGINAL FOLKWAYS RECORDINGS 1960-62 (rec. 1960 – 1962, Folkways / with Clarence Ashley / dvojalbum
PETE SEEGER´S RAINBOW QUEST / DVD (rec. 1965, 1966 a 1985, © 2005, DVD = SHAN-605 / Stanley Brothers, Doc Watson, černobílý záznam)
PICKIN´ THE BLUES (1985, Flying Fish, vinyl = FF-352, CD = FF-70352 / with Merle Watson)
PLACES IN THE HEART (vinyl = STV-81229 / SOUNDTRACK)
PORTRAIT (1987, Sugar Hill, vinyl = SH-3759, CD = SH-CD-3759)
RED ROCKIN´ CHAIR (1981, Flying Fish, vinyl = FF-252, CD = FF-70252 / with Merle Watson)
REFLECTIONS (1980, RCA, vinyl = RCA AHL 1-3701, CD v roce 1999 = SH-CD-3896 / and Chet Atkins)
REMEMBERING MERLE (1992, Sugar Hill, CD = SH-CD-3800 / with Merle Watson)
RIDING THE MIDNIGHT TRAIN (rec. 1985 / P, C 1986, Sugar Hill, vinyl = SH-3752, CD = SH-CD-3752)
SONGS FOR LITTLE PICKERS (Alacazam, vinyl = Alacazam 1005, Sugar Hill, CD = SH-CD-3786)
SONGS FROM THE SOUTHERN MOUNTAINS (Sugar Hill, CD = SH-CD-3829 / Watson Family)
SOUTHBOUND (1966, Vanguard, vinyl = VSD-79213, CD = VCD-79213)
STRICTLY INSTRUMENTAL (Columbia, vinyl = COL. 2653, CD = CCS-117 / with Flatt & Scruggs)
THE DOC WATSON GUITAR INSTRUMENTAL (rec. 1964 – 1998, Sugar Hill, CD = SH-CD-3916 / SAMPLER)
THE VANGUARD YEARS (Vanguard, 4CD = VNGD 155/58 / with Merle Watson, Merle Travis and more)
THEN AND NOW (1973, United Artists, vinyl = UA-S-29490 / with Merle Watson)
THEN AND NOW / TWO DAYS IN NOVEMBER (Sugar Hill, CD = SH-CD-2205 / 2 in 1, tzn. dvě původní vinylová alba na jednom CD / with Merle Watson)
THIRD GENERATION BLUES (1999, Sugar Hill, CD = SH-CD-3893 / with Richard Watson, syn Merleho Watsona, tedy Docův vnuk)
TREASURES UNTOLD (Vanguard, CD = VCD-77001 / Watson Family)
TROUBLE IN MIND: THE DOC WATSON COUNTRY BLUES COLLECTION (rec. 14964 – 1998, © 2003, Sugar Hill, CD = SH-CD-3966 / SAMPLER)
TWO DAYS IN NOVEMBER (rec. 1973 / P, C 1974, vinyl = Poppy LA 210 / with Merle Watson)
WATSON COUNTRY (1996, Flying Fish, CD = FF-70651 / with Merle Watson)
WATSON FAMILY (Watson Family)
WATSON FAMILY TRADITION (1977, Rounder, vinyl = ROU-0129, CD = ROU-CD-0129 / Watson Family)

Použitá literatura :

THE GREAT COUNTRY MUSIC STARS (Andy Gray, vyd. Hamlyn Publishing, London, 1975)
COUNTRY MUSIC WHO´ S WHO (Record World Publications, Nashville, Tennessee, 1972)
COUNTRY MUSIC USA (Bill C. Malone, American Folklore Society, University of Texas Press, Austin, Texas, 1968)
HISTORIE COUNTRY AND WESTERN MUSIC (Milan J. Kalinics, rukopis, Brno, 1997)
THE NEW ILLUSTRATED ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC (Alan Cackett, Salamander Books, Ltd., London, 1977)
DEFINITIVE COUNTRY – THE ULTIMATE ENCYCLOPEDIA OF COUNTRY MUSIC AND ITS PERFORMERS (Barry McCloud, 1995)
DOC WATSON (Jon Sievert, Frets III/1987, překlad Milan Leppelt, aktualizoval Milan J. Kalinics v roce 2000)
MALÉ POVÍDÁNÍ O BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, House Cat Productions, 2002)
ANATOMIE BLUEGRASSU (Milan J. Kalinics, rozpracovaný rukopis, poslední revize 2007)
Katalogy firem FLYING FISH, FOLKWAYS, LABEL, LYRA, ROUNDER, SUGAR HILL, UNITED ARTISTS, VANGUARD
a další

Článek byl aktualizován 30. května 2012 a 5. listopadu 2018

Milan J. Kalinics, Brno

Doc Watson

♣

Vložit komentář Zrušit odpověď na komentář

Archiv článků