Rozhovor s Claire Lynch

Uplynuly dva měsíce od návštěvy Claire Lynch v České republice – konkrétně ve měste skla a bižuterie pod Jizerskými horami, Jablonci nad Nisou. Nádherný koncert jsme mohli zažít 5. září v Eurocentru… A teď si alespoň pár řádky připomeňme událost, která v jabloneckém Eurocentru byla. Po koncertě jsem za Claire zašla a položila jí pár otázek, na které mi Claire s výjimkou několika vět odpověděla s úsměvem, smíchem a ohromně přirozeně.

Ahoj Claire, ráda tě vidím po tak dlouhé době. Vzpomínám si na tvůj nádherný koncert v Bratislavě. Myslíš, že bys mi věnovala pár minut a odpověděla mi na pár otázek?

Jasně, to není problém a z jakého tisku to jsi?

BGCZ.net – zřejmě největší bluegrassová drbna v České republice a troufám si říct i v Evropě.

Tak pojď, půjdeme ke mně do šatny, tady na chodbě je hrozný šrumec, tak ať máme trochu klidu.

To by bylo fajn. Prvně ti položím otázku, kterou tě asi rozhodně nepřekvapím – jaké jsou pocity po koncertě?

Tohle je zatím nejlepší koncert našeho turné. Opravdu nejlepší. Měli jsme se bezvadně, protože publikum bylo velmi vnímavé a pozorné, taky zvuk byl skvělý, všechno znělo hodně přirozeně.

Ano, i my posluchači a fanoušci jsme si tvůj koncert velmi užili. Já jsem se za tebou byla podívat i na dnešní zvukovce, pamatuji si ještě, že v Bratislavě mě ochranka pod pohrůžkou fyzického násilí nevpustila. (smích) Každopádně, od té doby jsem já o šest let starší a ty o šest let mladší. Jak to děláš?

Psssst, to je tajemství, jen mezi námi ženami, to se nemůže říct chlapům … Tohle mi říká šeptem a významně se u toho přes rameno kouká na mého muže. Hned potom už se ale zase chichotá.

Mimochodem, měla jsi čas se podívat po Jablonci?

Ne, jenom, ehm, takže… dobrá… my jsme se ztratili (salva smíchu) párkrát jsme tady zakroužili, než jsme se dostali na správné místo. Ale vážně ne, neměli jsme čas, myslím, že snad ráno se půjdeme podívat na nějaké sklo, skleněné šperky, ale opravdu jenom na chvilku. Musíme odjíždět vcelku brzo, okolo půl deváté, ale pokusíme se.

Tvrdý život muzikanta, brzká rána, pozdní spánek – čtenáře by zajímalo, jak se udržuješ takhle svěží, jestli držíš diety, jaký je tvůj životní styl, každá drobnost, která tě udělá krásnou?

Když jsme na cestách, vždy si s sebou beru takové pružiny „resistence bands.“ Víš, co jsou zač? Znáš to?

Udiveně zakoulím očima a nemám ani tušení. Tak to tedy nevím.

Ukážu vám to, když to najdu. Tady jsou (tahá je ze šatní skříňky), mám je s sebou všude, protože jsou malé, skladné, je to něco jako závaží, jako velké gumové pružiny. Jsou opravdu skvělé na cesty. Tohle je celé moje cvičení – vytahuje to, začíná cvičit a zase se směje. Takhle to dělám, s tímhle cvičím a taky chodím, na cestách je to prostě dost složitý.

A proto ti to takhle sluší! Já jsem rozhodně s ničím necvičila, pak je jasné, proč vypadáš stále tak skvěle. Asi každý si s tebou povídá o bluegrassu a muzice, ale mě třeba zajímá, jaký je tvůj názor na talentové show?

Inu, myslím si, že je to dobrý způsob, když člověk začíná, spojí tě to s komunitou. Je to dobré na seznámení s lidmi, kteří dělají muziku, hrají bluegrass a nacházejí se ve vašem okolí. Můžete ukázat váš talent a někdo si vás tam může všimnout. Ale v určitém bodě, když se snažíte o to, abyste se tím mohli živit, musíte se posunout do úplně jiné sféry. Brian v jedné z těchto soutěží vyhrál.

Opravdu a kdy? V tomhle roce?

Ne ne, bylo mu tehdy 18, teď je mu 22, takže to bylo před čtyřmi roky. Nejdřív byl jenom soutěžní hráč a pak začal jezdit s kapelama. Je to perfektní odrazový můstek. Ale myslím si, že existuje lepší hudební svět, než je svět soutěží.

A jaké máš doporučení pro začátečníky, kteří začínají s bluegrassem kromě těchto soutěží?

Tak já si myslím, že ty soutěže jsou dobré, aby se člověk seznámil s muzikou, s nějakými zaběhnutými standardy. My jsme tak začínali, já jsem to dělala, všichni jsme to tak dělali, soutěžení, setkávání se s ostatními hráči a co se začátečníků týče, je to hlavně o tom, naučit se ty bluegrassové standardy, naučit se nějaké tradiční songy. Taky naučit se hrát s ostatními. Postupně se ukáže co v tobě je. Pokud tam je nějaký talent, vyplave na povrch, ostatní lidé to rozpoznají a ty už nemusíš nic dělat.

Následuje další výbuch smíchu. Ono to s tím nicneděláním nebude tak horké. Co budoucnost bluegrassu, bude s banjem nebo bez?

Miluju váš jazyk, nemám šajn, co si říkáte, ale je to legrační.

Claire reaguje na můj rozhovor s mužem, ohledně dělání a nicnedělání.

Takže, myslela jsi ve Státech nebo v Evropě?

Tak třeba ve Státech.

Myslím, že clawhammer style banjo patří k bluegrassu, jediný důvod, proč ho nemáme my, je ekonomičnost – peníze. Protože do auta můžeme nacpat jenom čtyři lidi. (Následuje opětovný záchvat smíchu a konstatování, že je to všude stejné). Když jsem slyšela Matthewa, tak si uvědomuji, že všichni moji kytaristé vždycky hráli také na banjo.

Jasně, Jim Hurst, toho jsem milovala.

Jim Hurst, jasně, ten také hrál na banjo a fantasticky – a před ním hodně dalších. Když Matthew pro nás vystupoval na konkurzu, tak se nám ohromně líbil, jeho zpěv, jeho hra, úplně nás odboural. Ale nehrál na banjo. Hrál na všechno ostatní. Hrál na dobro, piano, bubny a spoustu dalších věcí. A tak jsme se rozhodli, že vlastně můžeme hrát i bez banja. Když i Tony Rice hrál bez banja. My jsme Matthewa chtěli v kapele, ale on na to banjo nehrál, a tak jsme se s tím smířili. Ale chybí mi. To banjo. Ehm, takže jsi říkala něco o budoucnosti bluegrassu, myslíš jako všeobecně? Myslím, že jde hodně kupředu, je to na dobré cestě a pořád se posouvá. V Americe je hodně mladých lidí, kteří jsou téhle hudbě nakloněni, ne úplně přímo bluegrassu, ale třeba old time music, což je velmi blízce spjaté s bluegrassem. A tak se stává, že lidé, kteří se zajímají o jeden žánr, jako je old time a uslyší o bluegrassu, začnou poslouchat i ten. Dle mého názoru, tady bluegrass pořád bude – to je jako s jazzem. Je to součást amerikánství.

Tvůj jazz – swing, ten já miluju.

No ano, my to rádi různě střídáme, abychom se nenudili.

Co mě ještě napadá je, jestli znáš nějaké české bluegrassové kapely?

České bluegrassové kapely ? Co třeba Fragment ? Vím, že Fragment natočil jednu moji písničku, už je to ale pár let. A taky ještě „Od pl sk“. Asi to neumím vyslovit, je to parta několika holek, znáš je?

Ty asi myslíš Od plotny skok.

Jasně ano, to jsou ony. Claire si začíná prozpěvovat Vítejte v Americe – sometimes. Můžu vám říct, co slyším v českém bluegrassu? Česká bluegrassová hudba je specifická, je to vaše vlastní hudba. Ve vaší hudbě je zvláštní srdce, něco melancholického, molového. A to se ukazuje i v bluegrassu. Je to překvapující a opravdu hezké, myslím, že české bluegrassové kapely jsou nejlepší v Evropě.

A já si myslím, že jsi teď spoustě našich kapel udělala velkou radost. Já snad udělám radost tobě – ještě poslední otázka a konečně si budeš moci odpočinout. Může mít dáma, která hraje už déle jak dvacet…

…třicet!

To mám za to, že jí pořád ubírám roky. Dobře. Může dáma, hrající více než třicet let, a která dokázala vše, mít ještě nějaká nesplněná přání?

Přání? V pravdě bych si ráda vydělala nějaké peníze. Protože víte, co se říká? Jak vyděláte jeden milion dolarů v bluegrassu? Začněte se dvěma miliony! (A opět přichází její výbuch smíchu) Bylo by opravdu hezké, abych docílila nějakého úspěchu. Chtěla bych se zabezpečit na stáří. Zatím tedy zabezpečená moc nejsem. Což je smutné, ale stále následuji svůj sen.

Claire, za sebe i redakci BGCZ.net ti děkuji za krásný rozhovor a přeji mnoho štěstí ve tvém osobním i muzikantském životě, ať se ti tvá přání splní. Doufám, že se uvidíme dříve než za dalších šest let.

 

Fotografie: Broněk Oláh