Tony Trischka – 5. díl

Poslední část rozhovoru uskutečněného dne 11. 4. 1984. Otázky kladl Pete Wernick. Původní uvedení rozhovoru v knize Masters Of Five String Banjo. Překlad z angličtiny Zbyněk Podskalský, úprava a doplnění Milan J. Kalinics. Původní překlad rozhovoru poskytnul pro zveřejnění Ing. Ilja Herain.

Co bys doporučil těm, kteří chtějí pracovat na konkrétnosti a čistotě své hry?

Jedna důležitá věc je vybudovat si dobrou techniku pravé i levé ruky a další je jejich koordinace, aby se nestávalo, že obě ruce nepracují synchronně. Jinými slovy musíte třeba odtrhy levou rukou dělat přesně, aby zapadaly do práce pravé ruky.

Nezávisle na tom, mohou zde být psychické záležitosti. J. D. Crowe hovoří o absolutně přesných pauzách mezi jednotlivými notami a myslím, že tenhle myšlenkový postup vám může pomoci. Mně alespoň pomohl. Domnívám se, že myšlenka hrát každým prstem přesně tu danou notu, prostě na to myslet, vám pomůže získat čistý tón. Lidé často mívají slabý prostředník. Myslím si, že když budou soustředěně myslet na to, aby pozvedli jeho úroveň na úroveň ostatních prstů, dosáhnou časem daleko pravidelnějšího a čistšího způsobu hry.

Pohovořme si o technice levé ruky. Jak děláš skluzy na třetí struně? Na třetí nebo na čtvrtý pražec?

Na třetí, a to ještě jen co se dostanu přes druhý pražec, odtáhnu prst stranou.

Ve spoustě tvých tabulatur jsem viděl čtvrtý pražec.

No jo, dřív jsem to tak psal, protože jsem si myslel, že to tak hraji. Potom si říkám – Bože, vždyť hraji jen ze druhého na třetí…

Vždy používáš skluzů na třetí (míněn třetí pražec na třetí nebo druhé struně) nebo někdy používáš hammering?

Vždy skluz. Tu a tam mě napadlo používat hammering, jen tak pro legraci, ale nedotáhl jsem to a navíc je můj skluz opravdu všestranný.

Jaké používáš odtrhy?

To je různé. Odtrhy ze třetího na druhý jsem odtrhával směrem od dlaně. Poslední dobou jsem to zkusil i opačně, a tak teď používám oba způsoby, od dlaně i ke dlani. V některých případech mi to připadá bluegrassovější směrem ke dlani. A téměř vždy je hraji jako dvě šestnáctiny a pak osminu. Napřed odtrhnu a pak hraji další notu.

Kde míváš palec levé ruky?

Držím ho proti dlani ruky, jenom v jazzových věcech ho mívám opřený na spodní straně krku.

Jak vyhmatáváš na páté struně?

Ve Scruggsovských věcech palcem a v melodice někdy ukazovákem.

Co děláš, když máš období frustrace, když ti jde těžko hrát?

Je potřeba se s tím naučit žít. Já mám třeba někdy trému na pódiu.

Proč?

Někdy když se mi nedaří hrát tak rychle, jak bych chtěl. Třeba je v sále chladno nebo nejsem dost rozehraný nebo nemám svůj den a dostanu trému. A nedá se s tím nic dělat, člověk to prostě musí odškrtnout jako večer, který nestál za nic a zkusit to příště udělat lépe.

Těžko se to popisuje. Někdy nechám banjo dva, tři dny ležet a pak se vrátím čerstvý. A někdy zkusím napsat novou skladbu, to někdy pomůže. Nic s tím nenaděláte. Musíte to brát tak, jak to je a další den se budete cítit lépe.

Máš nějaké zkušenosti s bolestmi ve spojitosti s hraním?

Nic opravdu vážného. Někdy mám koncem večera unavenou ruku.

A pořád jsi nástrojem uspokojený?

Jistě. Ne snad pořád a úplně, ale je to sňatek do konce života.

Povídej nám o tom…

To máš tak. Většinou mám banjo v ruce každý den. Třeba minulé vánoce jsem hodně hrál a byl jsem z toho dost unavený. Potom jsem jel dolů na Floridu navštívit známé a asi čtyři dny jsem nehrál a pátý den už jsem to nemohl vydržet, už jsem hrál prsty na stole. Prostě ta muzika chtěla ven. To není něco, kde bych si mohl poručit. Já prostě na banjo hrát musím.

Jak ladíš nástroj?

Používáme s kapelou ladičku. Na pódiu je moc různých zvuků, a tak je lepší ladit vizuálně. Nehledě na to, že je to „blbuvzdorná“ cesta, jak dostat na začátku večera každého do správného naladění bez diskuzí. Samozřejmě, že jsou situace, kdy ladím podle sluchu. To se nejprve ujistím, že první struna je správně naladěná, pak sladím pátou, potom čtvrtou a třetí. Nakonec ladím druhou, a to je asi nejobtížnější. Kontroluji to tím, že ji vyhmátnu na třetím pražci a porovnám s první a zároveň musí sedět interval se třetí strunou.

Jak se učíš nějakým novým nápadům?

To je dlouhá historie získávání nových nápadů. Pořád jich mám dost, i když už ne tolik, jako tomu bývalo dřív. Měl jsem takové období, kdy jsem psal do tabulatur kde co, zejména Scruggse a Crowa. Hodně mi to pomohlo v přímosti a čistotě hry. A teď, jak už jsem předtím říkal, studuji Charlieho Parkera a podobné věci. Je to dobrá metoda, když se chcete překročit, studovat někoho, kdo hraje zcela odlišně než vy. Pomůže vám to zpřetrhat staré návyky, které vás spoutávají. Je to docela vzrušující, protože se vám otevírá okruh úplně nových nápadů a nová harmonie i melodické postupy.

Která z tvých nahrávek tě nejvíc těší? (Uvědomte si, že rozhovor se vedl v roce 1984)

Asi „Robot Plane“, i když mám radost také ze své hry na desce Russ Barenberga „Cowboy Calypso“. Myslím, že jak stárnu, hraji lépe, ale mám rád i některé své nahrávky z mladých let, především pro jejich čerstvé a tehdy nové nápady.

Kde vidíš budoucnost banja?

To je spousta různých směrů. Tradice tady asi bude vždy. A jazz si také vydobyl svoje pevné místo. Pat Cloud a Béla Fleck už nahráli svá čistě jazzová alba, další jazzové věci dělá Marty Cutler a jak roky půjdou, já také asi budu dělat spíš jazzové věci.

Před pár lety tu byli dva, tři lidé, kteří se zabývali jazzem a teď jako by se s nimi roztrhl pytel. Naopak ubývá lidí, kteří by se zabývali zcela ortodoxní bluegrassovou hrou.

To je úplně jiný přístup. S bluegrassem nemůžete nic dělat, musíte ho „prostě hrát“. S jazzem to takhle nejde. Tam musíte podstatně víc rozumět tomu, co děláte. Musíte být schopni říct: „Ano, tuhle stupnici mohu hrát přes tuto změnu akordů“, a podobně. Dosáhnout tohoto stupně disciplíny vyžaduje pořádný kus znalostí a spousta lidí není ochotna do toho vrazit tolik práce. Upřímně řečeno ani já ne. Něco jsem nastudoval, ale ne dost, proto mi to jde tak pomalu. Ale pořád se mi to chce dělat. Ostatně stále víc a víc lidí vniká do těchto znalostí, protože slyší víc než bluegrass. Bude asi přibývat banjistů, kteří nebudou hrát bluegrass, ale jenom jazz.

Domníváš se, že budou spíš používat single-stringu nebo se více rozvine melodika?

Já myslím, že single-string, protože je logičtější. Pat Cloud je asi jediný banjista, který hraje jazz melodikou. Myslím, že banjo neskýtá příliš mnoho možností, protože má krátký dozvuk a k praktickému využití jen čtyři struny. Takže máte k dispozici čtyřhlas, v nejlepším případě, pokud zvládnete pátou strunu, pětihlas, oproti šestihlasu kytary nebo desetihlasu piána. Také G ladění je vlastně nevýhoda, především pro svoje malé intervaly mezi strunami.

Myslíš, že mají budoucnost instrumentální kapely typu Grismanovy skupiny se spoustou vlastní tvorby?

Asi to záleží na hráčích. Když pět kluků z města vezme svoje nástroje, dají dohromady kapelu a jsou zatraceně dobří, přijdou do klubu a zeptají se lidí, jestli jim mohou zahrát. Lidé řeknou „OK. Znáte „Tie A Yellow Ribbon?“ a hoši řeknou: „No, neznáme.“ Chce to asi někoho známějšího a zavedenějšího a ne lidi, kteří právě začínají, i když jsou dobří. Když jdete hrát do baru, nepředpokládejte, že lidé budou chtít poslouchat náročný jazz nebo novoakustické instrumentálky.

Takže tvoje rada je podobné skladby zamíchat mezi běžný žánr a pomalu budovat pozici?

Ano, to je asi cesta, i když mohou být výjimky.

Chceš něco dodat? Třeba jako „hrajte pořádně“ nebo „nezapomeňte si ťapat střídavě do rytmu pravou a levou nohou jako Pete Seeger“?

Asi už nic podstatného, ale když už jsme u toho klepání nohou, já si vždycky nohou klepu. Když jsem hrál s Rowanem, říkal mi, abych to nedělal, protože Bill Monroe říkal „Neťapejte si!“, i když si myslím, že Monroe to zařídil spíš svým pohledem, než aby to přímo řekl. Má pravdu. Potom když máte na pódiu pět dupajících chlapíků, jeden klepe lehkou dobu, jiný těžkou, a pak to vypadá, jako když stádo koní cválá z kopce, každý jinudy.

No ano, já to taky dělám, když si myslím, že mi to pomůže. Ale jsem si jistý, že ostatním pomůže, když já to dělat nebudu.

Jistě. Nejlepší je, když každý dostane rytmus dovnitř, takový vnitřní metronom, pak si nemusí dupat. Viděl jsem lidi, kteří si vesele dupali mimo rytmus a pak také mimo rytmus hráli, protože hráli podle své nohy. Já si sice pořád nohou ťapu, ale dělám to daleko méně než dřív. Také mám tendenci udávat si rytmus spíš lehce patou a nebo, když už špičkou, tak velmi jemně.

(konec rozhovoru)

Milan J. Kalinics, Brno

 

Související články:
Tony Trischka – 1. díl
Tony Trischka – 2. díl
Tony Trischka – 3. díl
Tony Trischka – 4. díl
Tony Trischka po letech znovu v ČR s Druhou trávou
S Tony Trischkou v hudebninách
Tony Trischka po čtyřech letech znovu na českých pódiích