Švýcarská bluegrassová scéna ztratila koncem listopadu jednu ze svých významných osobností… Robert Bob Lauer (24. června 1945 – 29. listopadu 2010) byl prvním a po dlouhá léta jediným švýcarským výrobcem pětistrunných banjí. Své první banjo dokončil již v roce 1973. Od té doby jich ve svém volném čase postavil asi padesát. A každé z nich je mistrovské dílo. Mezi jeho první zákazníky patřil i Jens Krüger, který se právě s banjem značky Lauer vydal na svou hvězdnou pouť.

S Bobem jsem se seznámila ve firmě Alusuisse v Curychu v roce 1973. Bavili jsme se spolu zpočátku německy, neboť on Lauer a já tehdy Mayer. Mezi řečí jsme záhy přišli na to, že jsme oba rodilí Brňáci. Div jsme nepadli smíchem a spustili na sebe hantec. Robert mi povídal, jaký hluboký dojem na něm zanechal film Deliverance. Že pak začal hrát na banjo a jezdit s kajakem na divokou vodu.
Pozval mne, abych s ním a jeho kamarádem Vaškem jela na víkend na vodu na Přední Rýn. Byl to tehdy začátek našeho nádherného dlouholetého přátelství.

Každý víkend jsme byli s jeho vodáckou partou někde jinde. Hrávala jsem na kytaru trampské písničky u sobotních táboráků a společně jsme začali pidlikat bluegrass. Ze začátku nám to moc nešlo, tak jsme si vzali pár hodin u patriarchy švýcarské Bluegrass Family (tehdy pochopitelně ještě mladíka) Finna Bodenmanna. Jelikož v té době u nás ve firmě práce moc nebylo, tak jsme denně měli možnost celé hodiny diskutovat o bluegrassu a jeho interpretech.

Bob s Vaškem mne také vzali do Curyšského Folk Klubu, kde jsem se potkala s místní kapelou Country Ramblers a jejich českým kytaristou Tomem Matějovským. Časem jsem se seznámila s celou švýcarskou bluegrassovou scénou. Vystupovali tam pochopitelně i Američani. Jedněmi z prvních byli Bill Keith a Jim Rooney.

Tehdy byly Folk kluby skoro v každém větším městě a Folk Festivaly prožívaly dobu největšího rozmachu. Tak třeba ten největší na hradě Lenzburg byl týdny předem beznadějně vyprodán a davy fanoušků, kteří nebyli vpuštěni do hradu, seděli zkrátka venku dole pod hradbami a poslouchali muziku z hlavní scény. Koncertů byla spousta a všechny narvané. Jo, to byly časy…

Po festivalu Lenzburg 1975 mne Robert vezl na letiště a já poprvé odlétala do Ameriky. Vrátila jsem se o dost později, než jsem měla, a tím skončila má kariéra v Alusuisse. I Bob dal výpověď, neboť tam opravdu nebylo co dělat. Tím se naše pracovní cesty rozdvojily. Našeho přátelství se to ale nedotklo.

Když Urs von Arx z Country Ramblers odjel pracovat do USA, Robert u nich nastoupil na čas jako banjista. Jinak měl svou kapelu nazvanou Bluegras Friends. Přes Boba jsem se seznámila se svým ex, který tehdy také hrával na banjo a jezdil na divokou vodu. V zimě jsme celá parta jezdili na běžky a také začali běhat běžecké maratóny. Bob se oženil a přestěhoval do Fahrweidu, obce, kde se na švýcarské občanství muselo čekat výjimečně jen poslední dva roky (jinak je to 12 let ve Švýcarsku a posledních 5 – 10 v obci). S mým budoucím manželem jsme se tam odstěhovali také. Bydleli jsme od sebe jen asi 400 metrů. Pochopitelně mi byl Bob svědkem na svatbě a hráli mi tam jeho Bluegrass Friends.

Po čase se stal kmotrem mého prvorozeného syna Davida. Jejich děti Hana a Roman byli jen o rok starší než naše. Než se mi měl v roce 1985 narodit Peter, přestěhovali jsme se s rodinou (teď již coby Švýcaři) do Bülachu a pak jsme se již s Lauerovými nestýkali tak intenzivně jak dřív. Vídali jsme se o víkendech, na koncertech, festivalech, na vodě i na běžkách atd.

V roce 2007 odešel Bob předčasně do důchodu a liboval si, že se teď již bude moci naplno věnovat své největší vášni – stavět banja a jezdit po festivalech. Jistě mnoho z vás mělo možnost se s ním osobně seznámit na Jamboree ve Strakonicích, na Banjo Jamboree i jinde. A muzikanti, kteří hráli ve Švýcarsku, ho znali již z dřívějška.

Když jsem Boba viděla naposled, slíbila jsem mu, že se za ním stavím, udělám pár fotek v jeho dílně a napíšu o něm do Banjo Newsletter i jinam. Tehdy mi povídal, že má za sebou chemoterapii a čeká ho operace nádoru na mozku, ale že je vše na dobré cestě, že může sportovat, jezdit na kole i hrát. Než jsem v listopadu odjížděla do Česka, dozvěděla jsem se, že je v nemocnici. Plánovala jsem si ho navštívit hned, jak se vrátím. Bohužel už bylo pozdě… Dva dny před mým příjezdem měl pohřeb. Na rozloučení mu v pátek 10. prosince 2010 zahrála Bluegrass Family…

Jsem si jista, že již vesele jamuje u nebeského baru se svými kamarády, kteří tam odešli před ním. A sám Bill Monroe ho přišel jako starého známého osobně přivítat… Odpočívej v pokoji, můj drahý kamaráde! Nikdy na tebe nezapomeneme!

Lilka Pavlak, v Bülachu 19. 12. 2010 (pro bgcz.net upravil Milan J. Kalinics, 19. 12. 2010)