(P/C-2000, Freeland Rec., FRC-CD-665, celkový čas 33:43)

Crying In The Chapel / I Feel Like Traveling On / Heaven Got An Angel / Don´t You Know That I´m Happy / Nobody´s Child / I´ll Never Die Just Be Promoted / She Wore Pretty Dresses / Jericho Road / The Coal Mines Is A Good Place To Pray / City Of God / Keep Following Moses / Two Men A Walkin´

CHARLIE WALLER – lead vocals & rhythm guitar / GREG CORBETT – baritone vocals & banjo / DARIN ALDRIDGE – tenor vocals, lead & rhythm guitar, mandolin / GREG LUCK – bass vocals, fiddle & lead guitar / RONNIE DAVIS – bass / JARET CARTER – dobro / GENE LIBBEA – bass / SAMMY SHELOR – banjo & lead guitar / KENNY SMITH – guitar / RICKY SIMPKINS – mandolin / CLAY JONES – guitar

Když Karla Gotta zasáhla na přechodné období vlna rokenrolu a převzal z repertoáru Elvise Presleyho Crying In The Chapel, málokdo z jeho fanoušků a posluchačů středního proudu věděl, že zpívá vlastně americký gospel. Pravda, s českým textem, ale i ten byl svým obsahem gospelu blízký, protože v něm Gott nabízel ukázat cestu rájem… Pokud však písničku “Pláč v kapli” nazpívá Charlie Waller se svou skupinou Country Gentlemen, a navíc po ní pojmenuje celé album, nikdo z bluegrassových fanoušků určitě není na pochybách, že se jedná o dlouho očekávané gospelové album.

Přesněji řečeno, fanoušci této bluegrassové legendy se načekali poměrně dlouhou dobu na jakoukoli její další řadovou desku, protože ta minulá ( Souvenirs , Rebel 1715), vyšla už v roce 1995. Skupina s dlouhou tradicí vydávala od svého vzniku 4. července 1957 jednu desku za druhou a pokud by někdo měl její kompletní diskografii, zabralo by mu více než čtyřicet titulů ve sbírce poměrně dost místa. Teprve v posledním desetiletí se intenzita vydávání nových projektů kapely snížila. Jistě na tom měly lví podíl zdravotní problémy lídra Charlese Otise Wallera ( * 19. ledna 1935, Jointerville, Texas), jehož sytý hlas a vynikající doprovodná kytara jsou určujícími faktory výsledného zvuku celé formace.

Deska Crying In The Chapel ale navazuje také na předchozí celogospelové album. A tady se příznivci formace načekali mnohem déle, protože na gospely zaměřenou desku vydala kapela naposled v roce 1978 ( Calling My Children Home , Rebel 1574). Mladší posluchači ji znají pravděpodobně až z reedice na CD z roku 1992.

Obě gospelové desky kapely, ta z loňského roku i ta předchozí, dvaadvacet let stará, mají něco společného. Obsazení kapely se pochopitelně za ty roky už změnilo několikrát, takže v tomhle podobnost nehledejte. Navíc na Calling My Children Home hrají a zpívají skutečné hvězdy, především Doyle Lawson, vynikající tenor i aranžér, současný král gospelů. A toho Darin Aldridge v současné sestavě v žádném případě nemůže nahradit, byť zpívá tenorové party ve všech skladbách. Tohle asi budete vnímat nejcitelněji, porovnáte-li si obě gospelová alba – absence výrazného tenoru. Nejdůležitějším prvkem ve všech písničkách je zde totiž vedoucí hlas Wallera. A snad právě proto není na desce z minulého roku jediná skladba v provedení “a cappella”. Vokální polyfonie je sice uplatněna na celé desce (nejvíce v Don´t You Know That I´m Happy , jediné skladbě, kde uslyšíte čtyřhlasou harmonii), ale velmi decentně.

Tím spojovacím můstkem je v případě obou gospelových desek kapely producent Charles R. “Dick” Freeland. Produkoval totiž jak Calling My Children Home (a v roce 1979 ji prodal firmě Rebel), tak Crying In The Chapel. A navíc tuto poslední také vydal na vlastní značce “Freeland Recording”. Zde se sluší dvojnásob poděkovat firmě LYRA, že nám z bohaté nabídky zahraničních titulů zpřístupňuje jako lahůdky také tyto hůře dostupné a tím vzácné kousky. Protože ať už se mně samotnému může zdát, že poslední deska Gentlemenů nemá tu sílu jako mnohé před ní, přesto obsahuje velmi pěkný materiál a příjemně se poslouchá.

Celá kapela má pod vedením Wallera, jak už jsme zvyklí ze všech předchozích desek, kulatý, ustálený sound a všechny nástroje “šlapou” tak, jak se od nich očekává. Spokojeni budou jak banjisté při poslechu Grega Corbetta, muže s bohatýrskou postavou, i přizvaného Sammyho Shellora (každý z nich hraje v pěti kouscích), tak příznivci zvuku mandolíny (Darin Aldridge), houslí (Greg Luck) nebo do čtyř skladeb přizvaného dobra (Jaret Carter). Nejvíce, stejně tak jako já, budou ale při koupi desky odměněni ti, kteří si bluegrass bez “Gentlemenů” nedovedou představit…

Milan J. Kalinics, Brno, 2001