CD: Lonesome River Band – Mayhayley’s House, a >1500 bonusů (+audio)

Znovu je tu nevyžádané chlubení cizím peřím v podobě novinky od LRB, která se do prodeje dostane koncem června, a kompilace raritních nahrávek Alison Krauss. Dále několik velmi pozoruhodných videí a na konec obří dávka poslechu: více než 1100 alb a 450 živých záznamů, které nám dává k dispozici japonský sběratel.

Lonesome River Band – Mayhayley’s House

Květen měsíc bluegrassu je za námi, což neznamená, že nemůžeme bluegrasem vyplnit i další měsíce – ať už inspirativním poslechem nebo rovnou vlastními hudebními aktivitami. K inspiraci se teď nabízí nové CD špičkové kapely Lonesome River Band, kterou tu asi není třeba obšírně představovat. Nové album potěší vším co od kapely čekáme – pořádnými a nápaditými bluegrassovými písněmi i kontrast přinášejícími baladickými countryovkami bez banja (o to víc Sammy Shelor vynikne hned v další písni), mihne se i klavír nebo bicí. Parádní album hned od úvodní písně – mrkněte třeba na Sammyho chutné podehrávky ve druhé sloce. Mě osobně potěšila klasická Ida Red (název leckomu připomene známou jablečnou odrůdu), která tu má hodně podobný šmrnc jako dřívější verze stejné písně od Lost&Found. Drobný posun k popovému soundu nemusí vadit, pořád je v tom hodně bluegrassu.

Alison Krauss – The Album that Never Was 

Není to stylově BG, ale stejně to zařadím: Speciální poslech plný překvapení nás čeká u kompilace písní, které nazpívala Alison jednotlivě pro náhrávky do různých filmů nebo na různá tématická alba, a které jsou tady představené na jednom místě jako doklad dalších stylových a výrazových poloh oceňované zpěvačky. Dlužno poznamenat, že jde o klidné verze i u písní, které v jiných verzích mají mnohem živější náboj,  nejspíš si to nálada daného filmu vyžadovala.  Podtitulek “písně Alison, které jste nikdy neslyšeli” je blízko pravdě, za sebe musím přiznat, že z uvedených nahrávek jsem znal jen jedinou: Moments Like This. Kdo se považuje za znalce nahrávek AK, ten si může udělat kontrolní kvíz svého přehledu. V písních často perlí celkem očekávaně výborné dobro jejího tradičního spoluhráče Jerryho Douglase. Zvukovou stopu doprovází velmi povedený výběr fotek Alison, ty každý její  pořádný fanoušek taky bude chtít vidět (najde se i pár záběrů AK s hlubokým výstřihem).

Ještě dvě velmi dobré a blíže nekomentované albové novinky, které byste také mohli chtít stáhnout a slyšet:: Hayseed Dixie – Free Your Mind And Your Grass Will Follow, Tim O’Brien – Where The River Meets The Road.

Videa

Ještě jednou Alison Krauss, Tyminski a Cox Family – kvalitní záznam velmi nedávného živého vystoupení na dobročinné akci pro sponzory. Možnost vidět nejen jak vypadá Alison dnes – civilní a jen málo nalíčená, ale i Tyminského hrajícího mj. i na banjo a dobro. A taky to, jak i grammy-ověnčené hvězdy hrávají pro sponzorské papaláše, kteří hudbu AK zjevně moc nesledují a trochu se nudí, takže profíci musí makat, aby zabavili.  Plus některé skvělé close-up záběry na Alison, když kouká na Dana hrajího na banjo ve fidlovačce Angeline The Baker, a její výraz v očích vyzařující otázku “Co to tam WTF hraješ?”

Jak zpívat s dalšími zpěváky (Chris Thile, Sarah Jarosz a Aoife O’Donovan)
Jak hrát s dalšími muzikanty (za účasti Punch Brothers), průvodcem je v obou případech Chris Thile.

Tato dvě další videa jsou z rubriky “Masterclass workshop” – mistři ukazují a komentují některé důležité aspekty svého umění. Řada poznámek o rytmickém pojetí souhry v kapele je velmi výživná. Chris zmiňuje, že původní bg kapely často dost předsazovaly. Sice to i při vcelku přesném dodržení druhé doby na správném místě o něco píseň zrychlilo – až o 10 nebo 15 bpm na konci oproti počátečnímu tempu, ale neruší to a zní to úžasně. V jisté době začal Lonesome River Band nahrávat a editovat důsledně přesně na klik (metronom ve sluchátkách) a takové rytmické pojetí má taky něco do sebe. Na videu hoši demonstrují v jiném typu písně to jak někteří hrají na “těžký zadek” aniž by zpomalili. Vysvětlují, že u nich je dělba práce v rytmu předem velmi promyšlená  a dohodnutá – kdo z kapely má ve výsledném groovu (rytmu) dané písně být jak přesně posazený, aby rytmické napětí bylo přesně to správné. V ukázkách kapelní instrumentální souhry kluci používají svoje těžkotonážní vlastní nebo převzaté (od Radiohead aj.) kompozice, v tom kontrastu dobře zasvítí půlminutová ukázka bluegrassového standardu Little Girl In Tennessee (od pozice 24:50). Pokud propracované aranže a struktury písní od Punch Bros. nejsou váš šálek, i tak je hodně poučného o spolupráci v kapele v těch mluvených vstupech. Je dost možné, že na spoustu věcí, o kterých jste se v kapele mnohokrát dlouze hádali, tady dostanete odpovědi.  A teprve výživné jsou ukázky z té zpívající lekce. Je neuvěřitelné, jak se dokážou zkušení zpěváci v reálném čase přesně napojit jeden na druhého v předem nenacvičeném (!) dvojhlasu nebo trojhlasu – ve frázovacích detailech, ve změnách toku melodie, v melodických ozdobách, v použitých prvcích výrazu. Jedno z nejvýživnějších poučení: kapela může propracovat píseň k naprosto uspokojitelné úrovni dokonalosti, ale pro některé hudebníky to není důvod nehledat ještě víc hudby a neobohacovat píseň dál, samozřejmě s patřičnou dávkou vkusu, až k virtuózní úrovni, kam  se dostanou jen někteří.

V rychlosti ještě pár nedávných videí známých písní v podání Thileho a jeho kumpánů, tentokrát z rozhlasového pořadu A Prarie Home Companion: Footprints In The Snow, Sweet Little Miss Blue Eyes, My Window Faces The South, Radio Boogie.

Tony Rice & David Grisman – live 1977. Tohle další video sice není věcně masterclass workshop, ale klidně jako takový může posloužit. Oba pánové v jejich nejlepší formě – dvě hodiny jen oni dva, amatérský záznam až letos zveřejněný na YT. Grismanova hravost a Riceova suverenita na vás nemůžou nezapůsobit. Hodně hrají věci z desek Grismanova kvintetu nebo z Tone Poems, vlastně tam ani nezpívají, i tak je to paráda. Koukněte třeba na jemnou Banks Of The Ohio na pozici 1:08:45. Není nutné celou maxi dávku strávit najednou, spíš si tento dort rozkrojit na několik dílů.

Japoncův archiv

Take’s Bluegrass Album Channel: japonský muzikant Take, celým jménem Takehiko Saiki, se pustil někdy před víc než rokem do chvályhodného počinu – spousty starých vinylových alb, která se už nedají sehnat a na CD nevyšly, převádí do digitálního formátu a umísťuje na svůj youtube profil. Ten aktuálně čítá víc než 1110 titulů a každý týden přibývají další. A má hodně široký záběr – počínaje starými pány z první generace a jejich nahrávkami z časů, kdy ještě byli mladí a plní tvůrčí síly, až k počinům nedávným. Můžete být překvapení stejně jako já – z věcí, které jsem kdysi měl z vinylů nahrané na kazetách a později už nebylo kde se k  nim znovu dostat, jsem tady našel víc než polovinu. A z těch co jsem nenašel, se každou chvíli některé album objeví v nově přidaných. Vyzkoušejte si.

Z věcí, které bych mohl doporučit, vyberu snad jen pár perel, které možná neznáte a mohly by vás oslovit. Zbytek si každý propátrá podle svého zájmu a vkusu.  Pro sichr jen připomenu, že kdybyste hledali názvy skladeb a jména muzikantů, je třeba rozkliknout tlačítko ZOBRAZIT VÍCE, které se najde vždycky uprostřed YT stránky asi 8 cm pod spodním okrajem bloku s obrazem.

Tony Trischka – Banjoland (1977)
– první nadupaná půlka s Grismanem, Ricem, Douglasem, Clementsem apod., druhá s hochy co umí i jazzovou kytaru nebo klavír. Kdybych si musel vybrat na pustý ostrov jen jediné banjové album, asi by to bylo zrovna tohle. Je to osobní, prostě mě nikdy neomrzí a vždycky nadchne.

Marty Cutler – Charged Particles (1983)
– další banjová lahůdka, plná úžasných míst. Nejen banjo, které je skvělé po celou dobu, i když pochopitelně omezené krátkým tonem. Vybočí k delším tónům jen ve chvíli, kdy Marty použije elektrický “banjocaster” v supernápadité aranži Blackberry Blossom. Další místa, která si při poslechu speciálně vychutnávám: solo vibrafonu v první skladbě, nejen ten rockový riff pod tím – vibrafon je sejmutý v celé šíři panorámy, takže slyšíte jak melodie jeho krásně kulatých tónů přebíhá ve stereu zleva doprava a zpátky. A zvláštní kapitolou je basa – bezpražcovka nebo kontrabas. Třeba solo v jazzovém tradicionálu na pozici 33:58 – úžasně zpěvné a melodické, tak že si jej můžete zapamatovat a zazpívat. A úplně nejvíc mě berou nápady v bezpražcovce, která tady posouvá stylově o několik pater výš i takové profláknuté standardy jako Handsome Molly, Stoney Creek nebo Angeline The Baker. Ten basista se jmenuje Jeff Ganz.

Breakfast Special (1977)
– taky úžasná moderní pecka z okruhu Trischky a dalších eklektických newyorčanů. Něco jsou výborné nadupané countryovky s úžasnými melodiemi, najde se i ďábelský valivý rokenrol Sugarbee se saxofonistou Statmanem a nebo židovský pohřební marš s táhlými dechy na závěr alba.  Statmanovy mandolíny a židovské melodiky si užijeme v dalších dvou písních, jedna lepší než druhá: Mystery, The Brothers Ben Chassid. Toto album jsem nedávno v dokonalé kvalitě našel a koupil na amazonu.

Knoxville Grass – Painted Lady (1981)
– jeden ze skvělých ranných exemplářů contemporary bluegrassu. Myslím, že na Slovensku kapely z okruhu Bluelandu něco z tohoto alba kdysi hrávali a budou hned v obraze.

The Virginia Squires – I’m Working My Way (1985)
– taky vlivné album s mladým Sammy Shelorem a výbornými zpěvy. Mrkněte třeba na varhanozní acappellovku Get Down Brother, která je s českým textem Petra Kůse od té doby vlajkovým gospelem Blanketu.

Byron Berline & Sundance – Live At McCabe’s (1977)
– obrovská energie, s jakou to do lidí valili mladíci Berline, Crary, Hickman a výborně zpívající tehdy ještě bluegrassák s mandolínou Vince Gill. Copáci a mnohé další naše kapely ze začátku 80tých let uměli podobnou energii podle tohoto vzoru taky předávat domácímu publiku na Portách a jinde.

A dál celé přehršle alb průměrných i skvělých, tento týden se třeba objevilo Seldom Scene & Jonathan Edwards – Blue Ridge. Skvělé Grismanovy desky včetně Dawg Jazz/Dawg Grass [1983], kde se v úvodní skladbě úžasně spojuje mandolína s jazzovým bigbandem a Mike Marshall na kytaru je boží.  A ještě několik stovek dalších, může být těžké se od takového zdroje odtrhnout. A šílené na tom je, že Takehiko má ještě další YT kanál, obsahující přes 450 živých bluegrassových nahrávek – zpravidla celé koncerty,některé z nich skutečné perly. Upozornění: koukají z toho při poslechu večery protažené dlouho do noci, které se pak budou muset dospat. Užijte si.

Michal Hromčík, Brno, 6. 6. 2017