CD: Miroslav Horňák & FR Band – Návrat k Foggy Mountain

(P/C-2010, BLUMID NAJT, s.r.o., celkový čas 46:06)

SHUCKIN´ THE CORN (Graves, L. Certain and G. Stacey) / MINOR SWING (Django Reinhardt, Stephane Grappelli, arr. David Grisman) / NORWEGIAN WOOD (John Lennon, Paul McCartney) / HUCKLING THE BERRIES (Peter Wernick) / POWWOW THE INDIAN BOY (Peter Wernick) / CARAVAN (Ellington, Mills, Tizol) / FAREWELL BLUES (Traditional) / FOR YOU (Tony Trischka) / TAK JÁ JDU DÁL [There Is A Time] (Rodney Dillard, Mitchel Jayne, č. text Jan Vyčítal, Tomáš Linka) / JORDU (Duke Jordan, arr. Bill Keith) / CRAZY CREEK (Tommy Jackson) / SERVING MANKIND (Tony Trischka) / BLUE MIDNIGHT (David Grisman) / LOCH LOMOND (Traditional, arr. Tony Trischka) / WHO BY FIRE (Leonard Cohen)

MIROSLAV HORŇÁK – pětistrunné banjo, recitace (15) / FRANTIŠEK RABA – kontrabas / PAVEL FISCHER – housle, zpěv (13) / NORBI KOVÁCS – akustické a elektrické kytary / CAMILO CALLER – perkuse, cajón / ROSY WILLIAMS – zpěv (3, 15) / DAGMAR PODKONICKÁ – zpěv (9)

Nahráno v roce 2010 ve studiu Professional sound, Praha. Zvuková režie a mastering: Pavel Hejč. Produkce: Miroslav Horňák a František Raba. Hudební režie a aranže: František Raba. Vydal: Blumid Najt, s.r.o.

Desky, jako je tato, jsou fascinující. Přicházejí mezi hudební fanoušky nečekaně, téměř bez povšimnutí hudební veřejnosti, bez velké okázalosti a slávy, byť by si ji právem zasluhovaly. Jsou výjimečné svou vzácností, svou filozofií, hudbou, kterou obsahují, použitým repertoárem i provedením. Vrací se do minulosti přítomností a vnímavého posluchače hluboce zasáhnou…

Aby bylo správně pochopeno, v čem je tento stříbrný kotouč kromě obsahu tak nevšední, je potřeba vrátit se na začátek příběhu, do roku 1978, kdy v Olomouci získala interpretační portu karlovarská skupina Piknik s tehdy sedmnáctiletým fenomenálním banjistou Miroslavem Horňákem (ostatně věkový průměr celé skupiny byl 17,5 roku, na což je i v literatuře poukazováno jako na unikát). Získat cenu na celostátní Portě v té době skutečně něco znamenalo! Byla to v oblasti periferních žánrů nejvyšší z možných met a navíc pro kapely i sólisty hudebních oblastí, kterým se tato soutěž věnovala, prakticky jediná z možností, jak snad časem vydat řadovou gramofonovou desku (z bluegrassových skupin se to ale do roku 1989 podařilo pouze brněnským Poutníkům)… Jenže jak rychle šťastná hvězda Pikniku zasvítila, tak řízením vnějších vlivů opět zhasla. I proto si skupinu a její oslnivý úspěch dnes asi pamatuje už málokdo. Zcela jistě přímí účastníci, přátelé, pár hudebníků tehdejší bluegrassové generace a možná někdo další…

Uplynuly více než tři desítky let od olomoucké Porty, během nichž leželo banjo pod postelí. Tři dekády života, během kterého se z úspěšného teenagera stává vzdělaný, neméně úspěšný dospělý muž, který se v chlapském věku vrací do svého mládí touto deskou. Sám pro sebe, ale i pro vás… Proč, to asi nejlépe vystihují jeho vlastní slova na bookletu, která si dovolím ocitovat:

„…Pak jsem někde v rádiu zaslechl Trischkovu skladbičku „Liberec“ z alba Solo Banjo Works. Bylo to jako magnet. Mé klukovské srdce zaplesalo. Všechno se vrátilo. Ta přitažlivost nástroje, kterého se už nikdy nevzdáte, když vás jednou osloví. Sehnal jsem si noty a musel jsem o víkendech cvičit, abych Liberec vůbec zahrál. Začal jsem zase trochu sledovat americkou banjovou scénu. Jednou jsem pak seděl u zpráv televize NOVA a zůstal v šoku. Na obrazovce ukazovali záznam z neurochirurgické operace mozku prošedivělého pána, který při ní v jakémsi polovědomí hrál na banjo a doktoři zkoumali jeho reakce na povely. Byl to Eddie Adcock, nepřehlédnutelný banjista mých dětských let. Uvědomil jsem si znovu omezenost fyzického života zde na Zemi. A tehdy jsem se rozhodl vylézt ještě jednou na vrcholek Foggy Mountain. Protože za pár let už tam nevylezu. Stejně jako Bobby Thompson, Jirka Novák, Eddie Adcock a další. Všichni ti, jimž odchod do jiné dimenze nebo zdravotní stav už nedovolí zahrát na „plné pecky“ instrumentálku Banjo z Mlžnejch hor. Tehdy jsem se rozhodl natočit desku svých oblíbených bluegrassových hitů ze sedmdesátých let. Z období, kdy pro nás – bluegrassové teenagery – tráva byla „modrá“, ale taky hodně rudá. Je to má dodatečná pocta všem banjovým velikánům, kteří mě provázeli životem a činili ho veselejším. Pocta těm minulým i těm současným“.

V hudebním světě není obvyklé, aby se jakýkoli muzikant na třicet let odmlčel, aby pak, znovu okouzlen duší a zvukem svého nástroje, nahrál desku kvalitativně velkorysých rozměrů. Miroslav Horňák to vloni udělal a výsledek svědčí o jeho hluboké lásce k hudbě, o skvělé erudici, o velkém sebezapření, vůli… ale ze všeho nejvíc to dokazuje vrozený muzikální talent. Uslyšíte zde excelentní pětistrunné banjo oscilující mezi tradičními a moderními technikami (s výrazným příklonem k těm modernějším), zbytečně neekvilibrující, ale rozhodně zasluhující pozornosti. Zvuk banja, ale v podstatě celé nahrávky, je příjemně měkký a kultivovaný, a tato skutečnost je k dobru na celkovém dojmu. Pokud by se však čtenáři recenze domnívali, že banjo je na celé nahrávce prvkem superiorním, mýlili by se. Přirozeně, že zde hraje roli, jakou na sólové desce banjisty logicky hrát musí, ale na druhou stranu ponechává ve všech skladbách širokou plochu pro své spoluhráče, a to ne ledajaké!

Na albu je tak vedle pětistrunného banja ke slyšení neméně důležitý vklad ostatních hudebníků. Mám na mysli především kontrabasistu Františka Rabu, houslistu Pavla Fischera a kytaristu Norbiho Kovácse, i když na výsledném efektu mají samozřejmě pozitivní podíl i perkusionista Camilo Caller a obě zpěvačky. A v nemalé míře také zvukař Pavel Hejč. Miroslav Horňák se v nahrávacím studiu obklopil virtuózními, bluegrassem nezatíženými hudebníky, hravými, erudovanými a technicky, improvizačně i invenčně velmi dobře vybavenými. Jistě nebude na škodu si je krátce představit.

Výčet hudebních aktivit absolventa Pražské konzervatoře, kontrabasisty a baskytaristy Františka Raby (1964) je impozantní. Již během studia působil v Symfonickém orchestru hlavního města Prahy F.O.K., koncertoval a nahrával se soubory TOČR, Golem, s orchestrem Karla Vlacha, s Nerezem, se skupinou KOA Zuzany Navarové, ale také sedm roků s virtuózním pianistou Rudolfem Roklem (jako člen Rudolf Rokl Tria natočil dvě CD), s americkým kytaristou a zpěvákem Hiramem Bullockem, s Ivanem Kralem, Radimem Hladíkem či s romským nevidomým zpěvákem, harmonikářem a pianistou Máriem Bihárim. Má také podíl na nastudování a úspěšné realizaci mnoha muzikálových projektů, jako Jesus Christ Superstar, Evita, Pomáda či Kleopatra. Výčet není zdaleka celý, ale pro nás je důležité především, že aranžoval také materiál na desce Miroslava Horňáka.

Houslista Pavel Fischer (1965) pochází ze Zlína, vystudoval Pražskou konzervatoř a hudební fakultu AMU v Praze. V roce 1989 se stal spoluzakladatelem a prvním houslistou světově známého Škampova kvarteta, které zařadil holandský hudební magazín Vrey Nederlanden mezi deset nejlepších smyčcových kvartet té doby. Po odchodu z kvarteta se začal věnovat kompozici vlastních skladeb, aranžování moravské lidové hudby, založil vlastní novou kapelu. Vystupoval v Evropě, Americe, Japonsku, Austrálii a na Novém Zélandu, v nejprestižnějších světových koncertních síních, jako jsou Wigmore Hall v Londýně, Carnegie Hall či Lincoln Center v N.Y. a Santory Hall v Tokiu. Je žádaný také jako vyučující, vedl kurzy ve Wigmore Hall, v Quartet Academy v Amsterodamu a na Univerzitě v Mexiku. Výčet všech jeho hudebních aktivit a úspěchů je nad rámec této recenze.

Kytarista slovensko-maďarského původu Norbi Kovács (1968) pochází ze slovenské Šaly. V roce 1992 se odstěhoval do Prahy, prošel zde řadou kapel a spolupracoval s řadou interpretů, například s písničkářkou Radůzou (v letech 1997 – 98). Je členem skupin Lokomotiva (šest let byla hostem televizního pořadu S politiky netančím), Růžový brejle (spoluzakladatel společně s Ivanem Hlasem), Ivan Hlas trio a hostuje s kapelou PH 5,5. Věnuje se i filmové hudbě (mj. je autorem hudby k filmu Jana Hřebejka U mě dobrý) a scénické hudbě (v Dejvickém divadle). Pedagogicky působil 10 let v rockové škole klubu Mlejn.

Camilo Caller vystudoval Státní konzervatoř v Praze, obor bicí nástroje. Již v době studií začal vystupovat se skupinami Šum svistu a Laura a její tygři. Později jako studiový hudebník nahrával pro Lenku Filipovou, Jana Nedvěda, Josefa Laufra a pro skupiny Chinaski, Čechomor a další. Absolvoval vystoupení s Českou filharmonií a symfonickým orchestrem hlavního města Prahy F.O.K. Působil jako pedagog (vyučuje bicí nástroje a perkuse na soukromé umělecké škole M. Lidinské v Berouně), od roku 1997 byl členem hudební skupiny KOA. Společným jmenovatelem pro Františka Rabu, Pavla Fischera, Camilo Callera a zpěvačku Dagmar Podkonickou je hudební sdružení Camael (které má na kontě dvě pozoruhodná CD).

Ve většině skladeb na albu Návrat k Foggy Mountain jsou sóla kytary a houslí zdvojená (houslová občas i vícenásobná), v žádném případě ale ne unisono. Ojediněle se decentně připojí i paralelní druhé banjo (například v Minor Swing nebo Huckling The Berries). Perkuse v některých skladbách víceméně nahrazují rytmickou úlohu mandolíny, někde jemně dotvářejí celkovou náladu skladby (třeba v Norwegian Wood), někde dotahují detail do jemných nuancí s cinknutím trianglu (Who By Fire). Kompozice skladeb je přitom neuvěřitelně celistvá, zvuk je souzvučný a plný. Z poslechu všech hudebníků je slyšet temperament a radost, nádherný feeling a drive, ale i smysl pro jemné, krajkové detaily, pro maličkosti, které se v hudbě za maličkost nepovažují, byť by to byl finální banjový flažolet…

Kolekce skladeb je až na výjimky patrně bluegrassovým znalcům dostatečně známa. Vodítkem ostatně mohou být i v závorkách uvedení autoři. V naprosté většině jde o materiál patřící v 70. letech minulého století k zlatému fondu bouřlivě se rozvíjejícího inovátorství v americké bluegrassové hudbě, a i když se v některých případech jedná z hlediska původu o materiál nebluegrassový a předbluegrassový (namátkou třeba Minor Swing či Caravan ze 30. let minulého století), byl interpretačně přepracován a použit při nahrávání významných titulů skupin Country Cooking a David Grisman Quintet nebo sólových desek Tonyho Trischky a Billa Keitha. Těžiště desky Miroslava Horňáka a FR Bandu je tedy nikoli v autorské, ale v interpretační rovině. A právě interpretace použitého materiálu je z hudebního hlediska ve všech směrech znamenitá. Je to významná ukázka primárního newgrassu nahraná (s výjimkou banjisty) nebluegrassovými muzikanty v terciární době…

Zajímavý je už samotný začátek desky, na kterém se nenechejte zaskočit dvacetisekundovou ouverturou na elektrickou kytaru. V podstatě se jedná o závěr sóla z konce poslední skladby alba, což je samo o sobě vtipný dramaturgický efekt, ale je v tom i určitá symbolika návratu. A pak už přijde vlastní Shuckin´ The Corn, původně skladba Bucka Gravese, kterou v roce 1960 znovu oživili Foggy Mountain Boys Flatta a Scruggse a byla to pak na dlouhou dobu jen béčková skladba jejich singlu. V roce 1972 ji pak nahrál výborný Eric Weissberg na soundtrack k filmu Deliverance. Ve skutečnosti je to instrumentálka zcela neotřelá, žádný obehraný standard, a jak se s ní dá pracovat ve třetím tisíciletí, vás nenechá v klidu. Svižný úvod a hezká ukázka toho, co vás bude provázet celou následující třičtvrtěhodinu.

Hlavní nápor na vnímání přichází pro mne osobně až od druhého tracku, kterým je Minor Swing. Znalci jazzu vědí, že je tato skladba patrně nejpopulárnějším kouskem Django Reinhardta a Stephana Grappelliho (Reinhardt jej poprvé nahrál už 25. listopadu 1937 a o oblibě této skladby svědčí například i to, že ji v období 1937 až 1951 uplatnil postupně na pěti deskách, což je v hudbě napříč žánry jinak neobvyklé). V bluegrassové hudební oblasti nepřekvapí, že tuto jazzovou skladbu s prvky cikánské hudby nahrál David Grisman s francouzským houslistou italského původu (neuvěřitelně vitálním až do vysokého věku téměř devadesáti let) Stephanem Grappellim. A sound David Grisman Quintetu z kalifornských sedmdesátých let zkřížený s hudbou Country Cooking z newyorské oblasti a ze stejného období se na desce vydané vloni v Praze nádherně prolíná. Je to slyšet ve více skladbách, ale v tracku číslo 2 se s tím setkáte v plném rozsahu.

Miroslav Horňák dal na desce příležitost zaznít také zpívaným skladbám. První z nich, Norwegian Wood, je křehký song Johna Lennona a Paula McCartneyho (v pořadí 85. skladba skupiny Beatles se poprvé objevila na LP Rubber Soul v prosinci 1965) a původně mužský text tady zpívá nádherným hlasem zpěvačka Rosy Williams z britské skupiny The Swing Commanders (kde působí i jako houslistka a je, jak jinak, i žačkou Pavla Fischera). Vokály v refrénu jsou polyfonické, a až neskutečně pravdivé, výběr zpěvačky k provedení tohoto tracku byl velmi dobrou volbou. Skladba byla několikrát použita jak v instrumentální podobě, tak ve vokální i na deskách bluegrassu blízkých (Buddy Spicher, později Tim O´Brien, kapela Beatlegras atd.), a proto její uplatnění zde ani tak příliš nepřekvapí. I tohle je návrat do doby, kdy liverpoolská kapela dobývala svět, měnila hudební dějiny a John Lennon ještě neměl na Kampě svoji zeď… Osobně mám písničky Beatles rád a jejich bluegrassové remaky obzvlášť. Je jich relativně hodně, výčet všech bluegrassových interpretů, kteří ve svém repertoáru měli či mají zařazeny skladby britských Brouků je značný, a o to víc je potěšující zařazení písně i sem.

Huckling The Berries byla pro mne osobně jedna z nejhezčích skladeb na kultovní desce 14 Bluegrass Instrumentals (1971) skupiny Country Cooking, ale po konfrontaci s originálem, ať mi klasikové raného newgrassu prominou, mi zní mnohem zajímavěji v podání Miroslava Horňáka a FR Bandu. Má v sobě takový náboj, až se tají dech, místy zdvojené banjo evokuje představu Trischky a Wernicka, dvoje housle by nezahrál lépe ani Kenny Kosek, a kytara je srovnatelná s tehdejšími Barenbergovými možnostmi. Jedinou malicherností, která mi na skladbě vadí, je až zbytečně rychlý fader v závěru, osobně bych ji nechal doznít o sekundu déle, ale to je věc vkusu každého zvukaře. Každopádně chci ale zdůraznit, že zvukový mistr Miroslav Hejč odvedl na celém albu precizní práci, udivující o to víc, uvědomíte-li si nároky na smíchání takového množství dvojitých či trojitých sól. Ani po padesátém poslechu alba nebudete mít vstřebány všechny detaily nahrávky a ani po tak dlouhé době neuslyšíte na nahrávce něco špatně. To platí na všechny skladby bez výjimky, takže samozřejmě i pro hned následující Powwow The Indian Boy, svižnou instrumentálku taktéž původně z kolekce první desky Country Cooking. Housle zde absentují, o to víc zde uslyšíte banja a kytary.

Čtyři skladby na desce, Caravan (6), Farewell Blues (7), Jordu (10) a Crazy Creek (11), kromě toho, že se objevily i na jiných deskách (Caravan a Farewell Blues poměrně často u řady interpretů z bluegrassové hudební oblasti), patřily v roce 1976 k obsahu snad nejznámějšího titulu Billa Keitha, desky Something Auld, Something Newgrass, Something Borrowed, Something Bluegrass. Osobně se domnívám, že z vlivů všech banjistů, znatelných a zachytitelných ve hře Miroslava Horňáka, je mu nejblíže právě Keithův projev, což je z hlediska retrospekce asi nejpochopitelnější, protože Bill Keith na začátku 60. let jako první novou techniku hry zpopularizoval.

Caravan je jazzový standard složený Juanem Tizolem a poprvé nahraný orchestrem Duke Ellingtona v roce 1937 (ačkoli nejstarší zaznamenaná instrumentální verze pochází z roku 1936 od skupiny Jazzopators Barney Bigarda). Jsou zde zřetelně slyšitelné latinskoamerické vlivy (snad důsledek toho, že se Tizol narodil na Portoriku, tedy v oblasti Západní Indie), a jedná se o velmi známou skladbu s lehce zapamatovatelnou melodií. Na desce Miroslava Horňáka je její koncepce hodně podobná původní bluegrassové předloze na Keithově desce a kromě poutavé melodie vás osloví kulatý zvuk kontrabasu, cinkavé perkuse, ale ze všeho nejvíc instrumentální přednosti houslisty, kytaristy a samozřejmě banja. Hodně pěkný kousek.

Z hlediska vzniku je na desce patrně nejstarším původně dixielandové Farewell Blues, které v roce 1922 zkomponovali Paul Mares, Leon Roppolo a Elmer Schoebel. V bluegrassu tuto instrumentálku údajně jako první uplatnil Earl Scruggs, později zakořenila v repertoáru řady bluegrassových interpretů, objevila se také na již zmíněné první desce Country Cooking, později u Billa Keitha a já osobně ji mám asi nejraději v podání Pete Wernicka a kapely Live Five z roku 1993. Při jejím provedení na albu Návrat k Foggy Mountain zvolili muzikanti výrazně volnější tempo než u všech předešlých bluegrassových předloh, takže zejména na začátku zní poněkud těžkopádně, ale to je jediné, co ji mohu subjektivně vytknout. Na druhou stranu obsahuje řadu inspirativních kytarových a houslových sól a z celé kolekce zní společně s instrumentálkou Crazy Creek (na jedenácté pozici) asi nejvíc bluegrassově.

Tony Trischka je autorem skladby For You, kterou nahrál na svém prvním sólovém albu Bluegrass Light v roce 1974. Jeho význam pro popularizaci banja v teritoriích tehdy ještě hráči na banjo nedotčených, není třeba zmiňovat, znalci vědí. V sedmdesátých letech minulého století byl patrně v tehdejším Československu nejčastějším (a také často naprosto nedostižným) vzorem většiny banjistů, že se však našli tací, kteří alespoň některé z jeho skladeb dokázali zahrát, dokazuje právě Miroslav Horňák. Co se týče soundu, jde u osmé skladby o zřetelný stylový předěl. Skladba je lyričtější, uhlazenější, odpovídá hudbě, kterou Trischka od poloviny 70. let stále zdokonaloval a cizeloval do podoby, za kterou jsme ho obdivovali a obdivujeme dodnes…

Na devátém místě je usazená druhá písnička, tentokrát z repertoáru skupiny Greenhorns, konkrétně z LP desky z roku 1972 (odmyslíme-li si LP speciál, tedy z druhého řadového alba kapely). Skladbu amerických Dillardů s českým textem zpíval původně Tomáš Linka, na desce Mirka Horňáka připadla tato úloha ženě, Dagmar Podkonické (1969), zpěvačce a herečce, která má na kontě jedno sólové CD a se skupinou Trio Trini dvě další. Objevila se také na řadě kompilací (často pod uměleckým jménem Sylva Schneiderová) a účinkovala v pěti muzikálech (451° Fahrenheita, Dracula, Krysař, Tři mušketýři a Kleopatra). Její vokální projev ve skladbě Tak já jdu dál je poněkud expresivní, ale skladba tak má mnohem větší šťávu, a jak už je na této desce pravidlem, nazpívala si sólistka i vícehlasy. U původně mužského textu bylo nutné přehodit lehkou dobu za těžkou jen v zájmenu, což nepůsobí nijak rušivě. Z instrumentálního hlediska, tentokrát poněkud upozaděného za zpěvem, jde o svižnou skladbu stylově odpovídající původní české předloze. Ze sólových nástrojů je zde nejvýraznější kytara, evokující svým přeběhem z levého kanálu do pravého představu dvou hudebníků, housle občas znásobí svůj zvuk až ke smyčcům uplatňovaným v nashvillském soundu moderní country, banjo se drží spíše tradičnějšího zvuku a rytmus určují v tomto případě jednoduchá basa a perkuse. Dovedu si v tomto obsazení představit celou desku těch nejlepších pecek Greenhornů do roku 1974 a byla by to lahůdka. V tomto případě vzdal Miroslav Horňák hold skupině, která vývoj bluegrassu a jeho oblibu u nás ovlivnila nedocenitelným způsobem.

U desátého tracku se FR Band vrací k soundu a aranžmá známého z výše zmíněné desky Billa Keitha. Skladba Jordu pochází, nemýlím-li se, z padesátých let 20. století a patří k tomu nejpozoruhodnějšímu, co zkomponoval americký jazzový pianista Duke Jordan. Na desce Miroslava Horňáka je to zřetelně skladba s nejvýraznějším jazzovým vlivem, i když pochopitelně akustický jazz prolíná více či méně většinou celého obsahu. Je to tak správné a odpovídá to době, do které se svou nahrávkou Mirek vrací. Je to prostě přísně stylové a na druhou stranu nové a osvěžující. Na co chci upozornit obzvlášť, to jsou zde nádherná kytarová, ale především houslová sóla.

Po Crazy Creeku, který jsem již zmínil, se při poslechu dvanácté skladby vracíme k materiálu Tonyho Trischky, jenž skladbu Serving Manking složil a nahrál v roce 1976 na desce Heartlands a Mirek Horňák zde s odstupem let opět dokazuje svoje kvality téměř všestranného banjisty. Zvuk houslí je tady upraven nahrávacími efekty a když zavřu oči, jsem při poslechu této skladby bezpečně zpátky v dobách vlastního postpubertálního věku. O rok později po nahrávce Heartlands vznikla deska David Grisman Quintet, na které byla ke slyšení skladba Blue Midnight. V původní podobě bez banja, nicméně už v tom samém roce koncertovala Grismanova kapela s hostujícím Bélou Fleckem, takže i když měla Dawg Music zpočátku striktně konzervativní nástrojový model, na koncertech se logicky často nedodržoval. Banjo v rukou Miroslava Horňáka je v této skladbě hrané jemným jazzgrassovým stylem a je slyšet mistra. V polovině skladby se stává honosný sólový nástroj i z kontrabasu Františka Raby a jako nástroj zde vedle houslí používá Pavel Fischer také svého hlasu. Náladová skladba…

Loch Lomond, kromě toho, že jde o největší jezero ve Skotsku, je i název původního skotského tradicionálu, který zaranžoval opět Tony Trischka (a opět na desce Heartlands). FR Band jej nahrál jako nejkratší skladbu na desce, jeden a půl minutovou hříčku banja a fingerpickingové kytary s jemnou basou a předpokládám, že i zvukem cajonu, perkusního nástroje latinskoamerického původu. Uvolňující jemná skladbička před závěrečným rozloučením s posluchači baladou Leonarda Cohena Who By Fire, jediné skladbě, kde neuslyšíte banjo, ale hlas Miroslava Horňáka v duetu s Rosy Williamsovou. Píseň zní naléhavě a po dvou minutách přechází v impozantní sólo na elektrickou kytaru, sólo, které vlastně končí až na samotném začátku desky…

Zbývá zmínit booklet. Ten je rozkládací, obsahuje texty všech tří zpívaných skladeb, fotografie hlavního protagonisty z doby, kam se s nahrávkou vrátil, i ze současnosti, stejně tak fotografie všech na projektu zúčastněných hudebníků a zvukového mistra. Sleeve note napsal Miroslav Horňák sám a je dobré si jeho slova přečíst. Nescházejí samozřejmě názvy a výčet autorů všech skladeb. Vše podtrhuje zasněná fotografie Řípu, české Foggy Mountain… (autorem fotografie je Jan Bambas).

Napsat článek o tomhle exkluzivním albu nebylo vůbec snadné, neboť se téměř ve všech směrech vymyká všemu, co u nás v hudbě vycházející z bluegrassu kdy bylo natočeno. Pro mě osobně je tohle nejzajímavější deska, která u nás v roce 2010 vznikla, i když její materiál znám desítky let. Nejsem daleko od pocitu, že kdyby měla možnost proniknout k sluchu amerického publika, respektive odborné hudební veřejnosti, měla by značnou šanci na získání ceny za instrumentální nahrávku, a to minimálně od SPBGMA (Society for the Preservation of Bluegrass Music of America). Ale jak už to tak bývá, tohle se patrně nestane. Nicméně i když budou o hudbu na desce ochuzeni Američané, vy to být nemusíte. CD se dá objednat na e-mailové adrese blumidnajt@seznam.cz a rozhodně doporučuji navštívit i web www.hornakbanjo.com , kde najdete ukázky z alba, další zajímavé informace a také formulář k objednání tohoto titulu.

Milan J. Kalinics, Brno, duben 2011