CD: Pavlína Jíšová a přátelé – To si piš…

To dá se dát (P. Jíšová), Říkej (J. Racek, P. Jíšová / P. Jíšová), Být sama sebou (P. Jíšová), Jsi můj Bůh (A. Lounková / Z. Raška), Dávno (J. Racek / P. Jíšová), V kůži leoparda (P. Peroutka / A. Lounková), Napořád jiná (A. Lounková), Večeře ve Svatým Jánu (J. Racek / P. Jíšová), Až budu stará (P. Jíšová) , Na břehu moře (J. Racek / Z. Raška), Znáš mě (P. Jíšová, J. Racek / P. Jíšová), Nikdo není sám (J. Racek / Z. Raška), To si piš (J. Racek, P. Jíšová / P. Jíšová), Tak nech to být (J. Racek / P. Jíšová)

Natočeno a smícháno v lednu a únoru 2011 ve studiu MKP / zvuková režie Petr Michal / hudební režie a aranže Jakub Racek / Mix Petr Michal, Jakub Racek / Mastering Petr Michal MKP Lab. / Produkce Jakub Racek / Foto Jiří Janoušek, Jan Šroubek / Cover design Diana Kolářová, KELT REKLAMA / Vydal Pavel Peroutka

Poté, co se mi do rukou dostalo nové CD Pavlíny Jíšové a Přátel s názvem To si piš, jsem očekávala podobně plný sound jako u předchozí desky Blázen tančí dál. Na té spolupracovalo mnoho hostů (mj. David Landštof z Druhé trávy, členové Reliéfu a další) a musím říci, že považuji tuto volbu za šťastnou a desku za mimořádně zdařilou. Tím se dostávám k časté úvaze, na kterou jistě narazili všichni, kdo se o hudbu více zajímají. Má skupina využívat na natáčení hosty, kteří se pak koncertů kapely neúčastní (či jen výjimečně) a skupina má pak v reálu odlišnou atmosféru a aranž? Nebo má hrát v takovém složení, v němž běžně koncertuje? Oba názory asi najdou své zastánce i odpůrce a jistě pro oba najdeme spoustu dobrých důvodů. Já se však vrátím k mému dojmu po prvém poslechu výše jmenovaného CD. Přišlo mi oproti předešlému nevýrazné a málo dynamické. Než jsem si při dalším a dalším poslechu začala všímat zvučnosti a průzračnosti sólových partů, celkové příjemné nálady všech skladeb, jednoduché vkusnosti.

Na albu se hudebně, textově či obojím podíleli všichni členové kapely, přesto nepůsobí deska neústrojně a jednotlivé písně na sebe dobře navazují. Ze čtrnácti skladeb nazpívaly většinu obě dámy (Pavlína Jíšová a její dcera Adéla Lounková), ale ani pánové nepřišli ,,zkrátka“. Pavel Peroutka (který stejně jako předešlé i toto album vydal) si zazpíval jednu píseň a Jakub Racek tři – jednu jako duet s Pavlínou. Tři texty napsal Zbyšek Raška (nejvíce mne asi zaujal krásně poetický text Jsi můj Bůh, který je ušit Adéle takříkajíc na tělo). Dále na albu najdeme skladby temperamentní (To si piš, Večeře ve Svatým Jánu), romanticky laděné (Na břehu moře či velmi pěkný duet Dávno), písně pouze s doprovodem kytary (Znáš mě), ale i plnokrevně bluesové a jazzově inspirované (Až budu stará, V kůži leoparda), které jsou příjemným zpestřením. Hudební motivy jsou zpěvné a chytlavé, jak to má u folku být, melodicky dobře udělané vokály přímo hladí, tak jak jsme konec konců u Pavlíny zvyklí. Příjemně znějícím skladbám můžeme odpustit i občasná textová klišé a neoriginální rýmy (…zahraješ a moll budu na mol… v To si piš,… chvíli tančily víly… v Tak nech to být či …města z pepřenýho těsta… v Kůži leoparda).

Na albu nenajdeme výrazně rychlé skladby. Většina je střední rychlosti. Jejich rozličnost plyne spíše z různě pojaté dynamiky a rytmiky nástrojů. Barevné škály tónů rovněž nejsou přehnané… dokonce mne napadá příměr minimalistické (krom elektrické kytary použité ve třech písních, slide kytary a low whistle) jsou všechny písně doprovázeny pouze akustickými kytarami a kontrabasem. Díky tomu ale posluchač na koncertě nebude zklamán a náladu CD si i živě dobře vychutná.

Mám-li se vyjádřit k obalu, může se mnohému zdát málo nápaditý. Jeho jednoduchost a nekomplikovanost však koresponduje s vnitřním obsahem. (Posez na kanapátku a odění všech do tmavých košil krom Pavlíny jsem se rozhodla považovat za záměr). Nezodpovězená otázka z úvodu však ve mně hlodá dál. Neprospělo by přece jen skladbám bohatší aranžmá a využití více nástrojů aspoň v některých skladbách? To už nechám na posouzení posluchačům.

Podtrženo, sečteno – jestliže předchozí album Blázen tančí dál zařadila před časem Lilka Pavlak do skupiny folk-grassu, To si piš je pohodovým a pravověrným folkovým dílkem, které jistě folkové duše nadchne a neortodoxní folkaře nezklame.

Romy Soukupová
Litoměřice, červen 2011