(P/C-2006, Jiří Mach 01-2006, www.poutnici.cz / celkový čas 42:57)

I ŽELEZO SE MUSÍ KOUT (Jiří Pola – Milan Jablonský) / MÁŠ JEN SVŮJ PLÁN (Jiří Pola – Josef Prudil) [Mezihra: Waltz For Debbie – Evans William John, Lees Gene] / KRÁSNÁ BARAKUDA [Killer Baraccuda] (Kris Kristofferson – Josef Prudil) / TAK JSEM SE PTAL (Jiří Pola – Josef Prudil) / VLNA ZA VLNOU (Jiří Pola – Milan Jablonský) / JÁ STÁRNU (Jiří Pola) / FATA MORGANA (Jiří Pola – na verše Jana Nerudy upravil Jiří Pola) / MÁ DÍVKO (Jiří Pola – Josef Prudil) / ŠATY NA RAMÍNKÁCH (Jiří Pola – Karel Plotěný) / VELKÝ VŮZ (Jiří Pola – Tomáš Choura) / ŠIFRA MISTRA LEONARDA (Jiří Pola – Milan Jablonský) / POSLEDNÍ JÍZDA [Casey´s Last Ride] (Kris Kristofferson – Milan Jablonský) / VÍTR VÁL (Jiří Pola – Josef Prudil)

JAN MÁCA – sólová šestistrunná kytara, doprovodná dvanáctistrunná kytara, kytarový syntezátor, mandolína / ZDENĚK KALINA – sólový zpěv (1,3,12,13) / JIŘÍ MACH – mandolína, sólový zpěv (1,4,5,7,8,10,11,13) / PETER MEČIAR – banjo, elektrické banjo, dobro, pedálová steel kytara / JIŘÍ „KARAS“ POLA – kontrabas, sólový zpěv (2,6,9,13)

Produkce: Jiří Karas Pola a Poutníci, zvuková režie: Jan Friedl, hudební režie: Poutníci, návrh obalu: Pavel Maleček / Nahráno v září a říjnu 2006 ve studiu AV Servis ve Vyšším Brodě.

Málokdy a jen velice nerad se k článku o desce rozhoduji a zavazuji na základě telefonického rozhovoru. Pouze výjimečně slibuji, že recenzi napíši, pokud jsem neměl možnost obsah alba nebo přinejmenším jeho část alespoň jednou slyšet. Jak jsem již několikrát zmínil, je to proto, že chci představovat čtenářům především hudebně zajímavé projekty a mohlo by se stát, že slíbím recenzi na něco, co mne nezaujme nebo co nebudu považovat za tak zdařilé, abych o tom informoval širší veřejnost. V případě nové desky Poutníků jsem neváhal ani vteřinu. Napsat o nejnovější nahrávce skupiny, která během své existence (a především v 80. letech minulého století) ovlivňovala vkusové měřítko široké posluchačské veřejnosti i mnoha ostatních hudebníků, jsem slíbil ještě předtím, než se mi dostala do ruky a k uchu. A jsem rád, že mohu už na začátku článku říct, že jsem v tomto případě vsadil na dobrou kartu.

Z žánrového hlediska zabíhá obsah této desky od osobitě pojatého newgrassu občas k hranicím širokých plání folku, občas se přibližuje k moderní country a osloví tak patrně širší spektrum posluchačů, než by to dokázal přísně stylově vyhraněný projekt. Významnou akvizicí je v sestavě kapely od září 2005 všestranný instrumentalista Peter Mečiar střídající banjo, dobro a pedálovou steel kytaru (ve zvuku kapely pro mne osobně novum) a jeho univerzálnost ocení publikum i po nových změnách aranží ve skladbách, kde se stále častěji stává dominantním nástrojem výborně nazvučené dobro na úkor banja (které v klasické akustické verzi vůbec neuslyšíte v sedmi písničkách). Celková koncepce desky je přesto vyvážená a charakteristický sound, který si kapela vytvářela po celou dobu své šestatřicetileté existence, je nepřeslechnutelný (jakkoli se v průběhu let s ohledem na tu či onu sestavu muzikantů v daném období měnil).

Až na dvě z celkové třináctky uslyšíte skladby z dílny Jiřího Poly, jenž se tady jako autor hudby představuje na vícebarevné žánrové ploše s melodicky zajímavým materiálem, který zkvalitňují také smysluplné a v převážné míře námětově i obsahově nápadité texty Milana Jablonského, Josefa Prudila, Karla Plotěného a Tomáše Choury. V jednom případě byly k textu upraveny verše Jana Nerudy a ani této poněkud neobvyklé kombinaci se nedá nic zásadního vytknout (snad s výjimkou několika archaických výrazů a místy obráceného slovosledu, který je často průvodním znakem poezie tohoto významného českého novináře a básníka). A právě píseň Fata Morgana patří po hudební stránce k nejzajímavějším trackům na albu. Hudba tady svou melodickou linkou, výraznými vyhrávkami na dobro a mandolínovými i kytarovými sóly podtrhuje poněkud skeptický a pesimistický text.

Zbývající dvě skladby z celé sady (Krásná Barakuda a Poslední jízda) jsou převzaty z bohatého repertoáru žijící legendy americké country Krise Kristoffersona. Osobně jsem rád, že Poutníci připomněli na své nové desce právě jeho písničky, protože tento americký autor, zpěvák a filmový herec je u nás v poslední době v hudební oblasti poněkud opomíjený. Má přitom autorský potenciál, ze kterého nečerpat by byl hřích. A tak obě písně zazpívané kovově znějícím basem Zdeňka Kaliny, nestora kapely, jsou důstojným holdem Poutníků této významné zahraniční hvězdě a současně oživením celého projektu o další hudebně zajímavý materiál. Oba tracky pojala skupina způsobem sobě vlastním, takže je uslyšíte v novém hávu a pochopitelně s neotřelými českými texty. V u nás známější skladbě Poslední jízda (Casey´s Last Ride) mne v instrumentální složce zaujal moment, kdy na zvuk akustického dobra navazuje pedálová steel kytara. Tohle jsou aranžérské detaily, kterých si všímám, které oceňuji a které patří ke koření obohacujícímu muziku pro posluchačské gurmány.

Co na desce neuslyšíte, je instrumentálka, byť na ní kapela v současném obsazení samozřejmě technicky má (a vždy v minulosti měla!). Její absence je ale podle mě spíše předností, protože instrumentální schopnosti všech zúčastněných muzikantů ocení posluchači dostatečně ve všech zpívaných skladbách. Kromě toho je svým způsobem možno za instrumentálku považovat mezihru Waltz For Debbie v remaku jedné z nejznámějších skladeb Jiřího Poly Máš jen svůj plán (najdete ji už na starších deskách Fragmentu z doby, kdy byl současný kapelník Poutníků posilou této formace). A pokud už zmiňuji tuhle skladbu, její nynější verze mi teprve teď po letech připadá opravdovější. Jako by získala vyzrálým projevem Polova syrového, matného hlasu, který právě v písničkách tohoto typu nejlépe vynikne. Stárnoucí hlas podtrhuje image skladby, která svým obsahem nikdy nebyla trpkou zpovědí dvacetiletého kluka.

Pokud mám zmínit snímky, které mne subjektivně zaujaly nejvíce, nejde o rozhodování snadné, neboť zajímavé jsou bez rozdílu všechny. Ale přesto jsem byl nejvíc osloven těmi následujícími. Je to písnička I železo se musí kout, ve které po celou dobu udržují spád pětistrunné banjo a střídající se kontrastní hlasy dvou sólových zpěváků (zde Jiří Mach a Zdeněk Kalina). Bylo dobré dát ji na rozjezd celé desky. Také svižná, melodická a víceméně optimistická Tak jsem se ptal v podání Jiřího Macha, nejvytíženějšího sólového zpěváka současné sestavy formace, se mi poslouchá velmi dobře. Mimo jiné i proto, že se tady prostřídávají hravá sóla na dobro s výbornou kytarou Honzy Mácy.

Dalším favoritem na desce je pro mne osobně Vlna za vlnou, zádumčivá emocionální záležitost. Je to báseň, poezie umocněná jak zpěvem s proměnnou dynamikou, tak citlivou kompozicí mandolíny, dobra a akustické kytary. Nádherná, silně pocitová věc.

Smutná nálada skladby Šaty na ramínkách vyniká díky snadno zapamatovatelné melodii, jednoduché instrumentaci a především díky zpěvu. Není lepší volby pro interpretaci této písně než melancholický témbr hlasu Jiřího Poly, projev unaveného muže v nejlepších letech, který zcela určitě zná sílu významu všech obratů v textu Karla Plotěného o rozchodu muže se ženou. Jeho projev vyjadřuje veškeré pocity, které k tomuto námětu patří, a tak je to právě tato píseň, kterou z desky poslouchám nejčastěji. Paradoxně jde o skladbu, která je nejvíce vzdálená jak typickému projevu kapely, tak progresivnímu bluegrassu.

Další moje oblíbená písnička Vítr vál celé album uzavírá. Tato skladba se naopak co nejtěsněji blíží zvuku skupiny z doby, kdy vydávala desku za deskou. Chytrým nápadem je tady kromě bohaté a pestré instrumentace užití všech tří sólových zpěváků a na konci také jejich zajímavě, byť jen krátce znějící polyfonie. Je to zdařilý závěr zdařilé desky. Ale jak jsem už zmínil, také ostatní skladby, které jsem jmenovitě neuvedl, patří na současné progresivní bluegrassové scéně k nadprůměrným.

Z grafického hlediska jednoduše řešený booklet obsahuje všechny texty (což oceňuji vždycky a nejen u cizojazyčně zpívaných desek, a jak jsem se několikrát přesvědčil, oceňují tuto skutečnost i posluchači, kteří ani v nejmenším neplánují, že by si někdy písničky sami chtěli zazpívat). U všech skladeb, včetně převzatých, neschází precizní výčet autorů (což nebývá vždy samozřejmostí) a nechybí všechny další potřebné a důležité informace a skutečnosti. I tímhle se projevuje skutečná profesionalita kapely (bez ohledu na profesionalitu faktickou), protože dobrá kapela si uvědomuje, že booklet je vizitkou desky!

Rovněž technická úroveň nahrávky je výborná. Nahrávalo se ve studiu AV Servis ve Vyšším Brodu pod taktovkou zvukové režie Honzy Friedla a nezbývá než konstatovat, že studio si kapela vybrala dobře. Nahrávalo se v září 2006.

Skupina nechala čekat své fanoušky na svoji novou desku od té minulé celé tři roky. Posluchači se dočkali, album je na světě a poprvé v historii si je Poutníci vydali vlastním nákladem. Kapela v minulosti nejednou oslňovala instrumentálními výkony, pestrou a bohatou, zurčivě perlivou aranží a často i překvapivě vedenou melodickou linkou a harmonií. Téměř vždy stavěla svůj repertoár na hudebně zajímavém materiálu převážně vlastní tvorby a na kvalitních textech. Pokud zabrousím trochu do historie a připomenu silný potenciál autorů, textařů, zpěváků a hudebníků Roberta Křesťana, Pavla Petržely, Františka Linhárka, Svati Kotase, Václava Vacka, Luboše Maliny, Miroslava Hulána, Jiřího Plocka, Hany Černohorské, Petra Brandejse a dalších, kteří během let kapelou prošli, vybaví se i mladším posluchačům a současné generaci hudebních fandů souvislá řada vydaných desek, které zdobí šestatřicetiletou dráhu kapely. Každý z muzikantů zanechal z doby působení v kapele svůj otisk.

Nynější obsazení je po těch letech jiné a z doby, kdy skupina vydala svoji vůbec první dlouhohrající desku (1987), jsou v řadách formace už jen dva. Zdeněk Kalina a Jiří Pola. Z heroických dob, kdy si Poutníci každoročně odváželi ceny z Porty (včetně Zlaté Porty) a jako první česká kapela v historii získali dvakrát po sobě cenu Americké společnosti pro zachování a rozvoj bluegrassu za nejlepší neamerickou bluegrassovou desku (1989, 1990), zůstaly vzpomínky a trocha nostalgie. Ale hudba jde dál a současná sestava kapely dokázala přijít s novým projektem, který navazuje na její nejlepší roky. V celkovém pořadí kapely je to dvanácté album, ale rozhodně to není album tuctové…

Milan J. Kalinics, Brno, listopad 2006