CD: The Native Howl – Out of the Garden and Into the Darkness

Thrash metal a pětistrunné banjo – koho by napadlo tyto dvě věci spojit? Kapelu z Michiganu jménem The Native Howl! Ta po pár úspěšných deskách vydává dvojalbum a vede si skvěle v BG žebříčku. Zajímavý příspěvek do seriálu Banjo v populární hudbě. Inovativní zvuk, který rozčeřil klidné vody a získal si velkou odezvu a hordy kultovních fandů.

Je to celé taková pikantnost a kuriozita a kdyby novinka nevyšla teď, mohl jsem si to nechat na aprílový příspěvek. Pro nás, co jsme už někdy byli v Kopidlně, Čáslavi nebo Strakonicích to jako bluegrass znít nebude (schválně nezmiňuju bluegrassové dílny, tam se po večerech stejně hraje swing). Ale za rozšíření obzorů to stojí. Jestli někdo máte kamarády, kteří si rádi zahrozí rukou a zatřesou vlasatou hřívou při metalovém koncertě a ještě se jím líbí pickované banjo, toto bude něco pro ně. Přidávám základní pojem ze slovníku správného metalisty: headbanging = zuřivé třesení a točení hlavou do rytmu hudby :-).

Kapela funguje už 6 let, její název znamená něco jako „domorodý skřek/vytí“.  Napřed tomu říkali folk říznutý metalem, pak svou muziku s větším využitím banja a doplněním dua o basovku a bicí začali označovat za nový styl spojující thrash a bluegrass a nálepka „thrash grass“ se ujala a je taky názvem jednoho jejich kratšího alba. Kapela o sobě tvrdí, že vstřebává různé hudební vlivy a snaží se spojovat lidi z různých žánrů – vytáhnout vlasáče z metalových doupat na bluegrassové koncerty a zatáhnout bluegrassové publikum do metalového doupěte. Spojit hudební agresivitu a intenzitu thrashe s melodičností a dalšími krásami bluegrassu. Pro dokreslení – jako své nejhlavnější vlivy uvádí z metalu kapely Metallica, Black Sabbath a z bluegrassu Old Crow Medicine Show. Což je od BG mainstreamu dost daleko a tím se hodně vysvětluje.

Jestli jste už dost nažhavení slyšet a vidět jak to zní a vypadá, tu je pár odkazů:

*nové dvojalbum Out of the Garden and Into the Darkness* vyšlo koncem července a dá se už slyšet na Spotify. Jiný zdroj poslechu bez registrace (bezplatné) zatím nemám.

*kdo to nejradši s obrazem, pilotní singl Into The Darkness  k dvojalbu vyšel už vloni i s výborným videoklipem.  Thunderhead je píseň starší, ale dobře reprezentativní.

*na YT najdeme jejich klíčové album Thrash Grass, na kterém už fungují v plné čtyřčlenné sestavě a přestavují svůj ďábelský groove. Může vás překvapit, že zatímco banjo není technicky pokročilé, v kytarách, base a bicích jsou hudebně velmi dobré výkony. Ještě větší poklonu zaslouží aranžérské nápady, zajímavé struktury písní a místy nečekaně propracované vícehlasy. A v materiálu uslyšíte názvuky Led Zeppelin, akustické psychedelie, country waltzu a dalších prvků.

*ti co jsou zvědaví na ještě víc poslechu, můžou zajít na kapelní profil na bandcampu, kde je kromě novinky skoro všechno.

Kdo si mezitím ťuká na čelo, co to sem tahám, může mrknout na žebříček hudebního časopisu Billboard a v kategorii bluegrassové album zjistí, že novinkové dvojalbum Howlistů je už pár dní po vydání (= v týdnu vydání tohoto příspěvku) na 3. pozici. Konec legrace. A to je tam banjo jen v některých písních. Podotýkám, že Billboard je časopis americký a jejich redaktoři by měli věci rozumět.

Snad si můžu dovolit ještě dvě mini-esejistické odbočky.

Zakřivení času: jak víme od Einsteina, není všechno jak vypadá, i některé zdánlivě přehledné fyzikální veličiny se můžou z nového pohledu jevit jinak. Větší náhled nám do toho vnesl Stephen Hawking ve svém přelomovém díle Stručná historie času, kde zjistíme, že čas nebo prostor nemusí fungovat lineárně a můžeme je vnímat jako zakřivené, čímž se vysvětlí do té doby nevysvětlitelné jevy. Přestože se Hawking snažil vysvětlovat téma populárně a vynechat celý matematický aparát, kterým různá zjištění dokazuje, i tak je jeho kniha pro většinu lidí furt hodně odborná. Proto asi kniha vede v kategorii odborných knih, které „nejvíc lidí koupilo a nejmíň lidí dočetlo“. S dnešními technologickými možnostmi už jsme se naučili čas vnímat jinak a tak se nedivíme výrokům jako „…podle pondělních ranních zpráv z japonských ekonomických médií, monitorovaných na západě USA v neděli večer…“. Ovšem dostáváme se o level dál, když ve wiki heslu o kapele Native Howl bylo možné se už 7.srpna dočíst, že její „nové dvojalbum dosáhlo 11.srpna v kategorii nejlepší BG album Billboardu na 3. příčku (o bod zlepšení proti nejlepšímu historickému výsledku dřívějšího alba Thrash Grass“). Uff, ten čas je ještě zakřivenější, než jsme si mysleli!

Kundera a kytary:  Milan Kundera ve své nedávno poprvé v Česku vyšlé Knize smíchu a zapomnění píše – doslova cituji: „Dějiny hudby jsou smrtelné, ale blbost kytar je věčná.“ Asi to skvělý spisovatel nemyslí doslova, spíš jako obrazné srovnání s vrcholy té nejdokonalejší a nejvznešenější hudby (Beethoven, Schönberg, Varése, Ellington), proti kterým působí „monotónní údery kytar prožívané s kolektivní vášní“  jako prototyp pokleslosti a tuposti. Vzhledem k tomu, že Kundera knihu dopsal v roce 1978 v Paříži, asi nezjistíme jaká hudba spojená s kytarami jej tolik popudila – jestli beatlesáci a nástup punku nebo tehdejší domácí popmusic Gotta, Matušky a Vondráčkové, nebo spíš amatérské svazácké hudební úderky, míchající do společného chuchvalce populární hity, budovatelské písně, ruské častušky a naše lidovky autentické i zprzněné. Když dnes známe vrcholy kytarové hudby v jazzu, flamencu, bluegrassu nebo rocku, víme taky, že nic se nemá podceňovat ani zatracovat. Ne každému musí být metalová nebo punková estetika blízká, ale i v těchto žánrech se najdou mistři, začátečníci a všechno mezi tím. Není třeba jim podsouvat tupost a házet je do jednoho pytle. Proto i nahrávky Native Howl v mnohém překvapují, když odhlédneme od toho, že s očekáváním běžného bluegrassového posluchače se to v první chvíli úplně nepotká.

Michal Hromčík, Brno