CD: Vodopád – Keď hviezda padá, © 2019

Konečně se mi v létě podařilo opět si projet autem cestu mezi Popradem a Breznem. Asfaltka se kroutí kolem starých hornických malebných dědin Vyšná a Nižná Boca, přes známý horský průsmyk Čertovica a mezi loukami, lesy a pasekami. Když tu najednou statný chlap mával na cestě a „Stoj, nevidíš, že ovce idú!?“ A tak jsem zastavil, zatímco on přes hlavní cestu přehnal svoje několikasethlavé bečící stádo. Hm, bača… Bačagrass… A tak se mi pospojovaly různé asociace jako Brezno, bačagrass a opět Brezno a přitom jsem si vzpomněl na místní kapelu Vodopád. A aby to nebylo všechno, zanedlouho se mi ozval banjista Cyril Kováč, že nahráli pár nových skladeb ve studiu a ať si to poslechnu.

A poslechl jsem si, souhlasně kýval hlavou a navzdory jeho argumentům, že „tentokrát je to trochu jiné, kdo ví, jak to bude přijaté“ a podobným výmluvám, jsem si to celkem užil. Nového alba jsem se skutečně nemohl dočkat a byl jsem napnutý, jako když babky čekají na nejnovější díl nějaké mexické telenovely. Jejich předchozí album se jmenuje Túžba lietať a trochu jsem ho představil i na BGCZ.net. Co se od té doby v kapele změnilo? „Žádné výrazné změny se nestaly, nikdo z kapely neutekl,“ odpověděl mi kapelník Ondra Paciga. „Více jsme se začali věnovat autorské tvorbě i díky chutnému vínu Pereg. Opět se jen potvrdilo, že ve víně je pravda.“ „Ondra to myslel s tím vínem tak, že Stano Švantner si sednul spolu s Petrem Muránským, otevřeli rybízák a skládali písničky,“ ještě doplnil Cyril Kováč. Jak probíhal výběr skladeb na nejnovější projekt? K tomu se samozřejmě vyjádřil kapelník: „Výběr skladeb je dost velký, proto něco oželíme, vyhodíme, po čase se k tomu vrátíme nebo za stálého míchání vylijeme do záchodu, jak to ve své knize Jak se dělá bluegrass napsal Petr Brandejs.“ Nakonec se z toho namixoval celkem slušný koktejl, ohnivější než Tequila Sunrise a na nejnovějším vodopádovském kousku Keď hviezda padá se ocitlo 15 písní. „Soustředili jsme se především na vlastní skladby, amerických jsme se v minulosti nahráli dost a popravdě i dost zle…“ trochu zafilozofoval Ondrej.

Pokud jste fanoušci Vodopádu, určitě jste si všimli, že někteří členové kapely mají přezdívky. Nedalo mi to, a tak jsem poprosil o vysvětlení, jak se k nim dostali. Ondrej „Pagáč“ Paciga – „mně dal přezdívku Pagáč textař Milan Bartko těsně po návratu ze ZVS (základní vojenské služby, pozn. překladatele) na podzim 1982, na prapočátku hudební kariéry kapely Vodopád. Ani nevím, jak ho to napadlo a potom mi to nějak zůstalo dodnes“, banjista Cyril „Sagar“ Kováč – „moje přezdívka je podle koně, který vyhrál Velkou pardubickou“, kytarista Stanislav „Air“ Švantner – „neboť tak vzdušně hrál na sedmistrunnou elektrickou kytaru v rockové kapele/kapelách“ a písničkář Peter „Papek“ Muránský – „podle svého otce, který byl učitelem na základní škole a často asi používal papek“. Skupinu, která nahrála poslední album, ještě doplňují zpěvák Peter Onderuf a mandolinista Ondrej Paciga ml.

Ještě uvedu pár základních faktů o novém albu Keď hviezda padá. Nahrávalo se v RC Studiu a celé to mixoval Robert Čunderlík. Kromě základní sestavy se tady objevilo několik hostů, a to především Zdeněk „Mrak“ Vitek na mandolínu, Martin „Kid“ Molčan na dobro a František Jan, který zde nahrál velmi dobré housle a steel kytaru. Jak jsem už vzpomínal, album obsahuje 15 skladeb, z toho 10 plně autorských. V mnohých se výborným pěveckým výkonem zaskvěl Peter Onderuf. A jak je to s tou jinakostí celé nahrávky, o které mluvil Sagar? „Chtěli jsme oslovit větší spektrum posluchačů,“ vysvětloval Ondrej Paciga st. „Aranžérsky se v současnosti nejvíc činí kytarista a skladatel Stanislav Švantner.“ Nahrávka se skutečně skládá z pestrobarevného mixu a žánrových přesahů, ale nadále se drží ve vodopádovské linii příjemné, lehké a prudce poslouchatelné akustické hudby. Možná je to trochu limitující, protože v některých skladbách bych si dokázal směle představit například elektrickou kytaru nebo výraznější bicí, ovšem to by byl už zřejmě jiný Vodopád. A bicí se tam i nacházejí. Co spojuje Vodopád s americkou rockovou kapelou Toto, která se proslavila hitem Africa? Opět slova Ondreje: „Na albu jsme chtěli použít původně bicí jen do jediné skladby Spomienky, do víceméně moderní country. Potom se nějak zvukař Rob Čunderlík rozběhl a vložil rytmiku do skladeb, u kterých cítil, že se to hodí. Bicí jsou použity od Simona Philipse z kapely Toto.“

Zkusím trochu rozdělit písně na tři části. V první řadě jsou to ty, které voní pokosenou modrou trávou. Z nich musím vyzdvihnout moji srdcovku z tohoto alba, a to Dážď, klasiku o čekajícím chlapovi na svoji lásku končící slovy Je smutný deň a vonku padá dážď. Muzikanti se tady krásně vyhráli a jsou tu i fantastické vokály. Potom jsou to Křižovatky, další chytlavá skladba. Textařsky „o životě“, jak by to nazvali někteří filozofové. Dalším kouskem vycházejícím ze spolupráce Petra Muránského a Stana Švantnera je pomalejší Tulák. Do této kategorie bych zařadil i titulní Keď padá hviezda, pod kterou se autorsky podepsal Jano Vozár. „Tato píseň nás nějak oslovila svým obsahem i melodií. Janko Vozár je náš starý kamarád a obdivovatel (hráli jsme mu dokonce i na jeho svatbě v Liptovském Mikuláši roku pána asi 1993?) a dá se říct, že v minulosti se zasloužil o to, že přitáhl k bluegrassu mladičkého kytaristu Stana Švantnera,“ slovy kapelníka. Ještě musím vzpomenout píseň Maturita (Sagar: „text Maturity vymyslel Peter Muránský, kvůli tomu, že mladý Ondra Paciga, syn kapelníka a mandolinista, složil melodii a potřeboval nějaký text pro mladého člověka“) a Prstom v atlase (Sagar: „text měl Papek už dávno udělaný pro rockovou kapelu, kde hrával na bicí. Ale úplně ho předělal, protože původně se to jmenovalo Kalifornia a byl trochu naivní, tedy podstatně naivnější než teď, ať mi odpustí“).

Druhou skupinu tvoří písně směřující k country. Ať už jsou to již uvedené Spomienky, kde je slyšet i steel kytaru či další originál Cesta životom. Nejzajímavější a dost překvapivě na mě však působí mírně rocková a rebelská skladba Som voľný. Skladba Posledný valčík je už, jak název napovídá, tříčtvrťák, kde se mihne i klavír a je na slovenské poměry velmi vydařeným valčíkem. A konečně třetí část tvoří skladby okořeněné irskou melodikou. Tady připomenu instrumentálky, které jsou příjemným způsobem spojené jakoby do jednoho celku – Wilson Clock a Lost Indian. Nesmíme zapomenout na česko-moravskou hostující část Vodopádu, kde se textařsky vyjádřil Miloš Kouřil. Především Ty mně povznášíš (původně You Raise Me Up od norského skladatele Rolfa Løvlanda) je poměrně silná, ať už textem, ale i aranžérsky a jakoby ani nepatřila na tohle album. Kdo by tady poznal Vodopád? Celé album je zakončeno notoricky známým gospelem Amazing Grace s českou úpravou jako Úžasný dar. Obě písně nazpíval dlouholetý host kapely Josef „Jope“ Forman z Moravy, který na nahrávku přidal i foukací harmoniku.

Ten, kdo viděl koncertovat kapelu Vodopád, musí mi dát za pravdu, že muzikanti si to užívají a dokážou odevzdat všechno. Navzdory vážnosti mnohých svých textů (řekl bych, že poměrně kvalitních), si zachovávají i svoji „bláznivou povahu“, jak to hodnotí. Je na nich poznat muzikantská vyzrálost, aranžérská nápaditost a citlivost, a také to, že jednotlivé nástroje se nesnaží tlačit dopředu a odsouvat ty ostatní. I na tomto albu je znát variabilita, kde každý dostane svůj prostor. Samozřejmě nemohu zapomenout také na jejich nápadité vícehlasy, které jsou v mnohých pasážích až mrazivé. A na závěr ještě doplním slova Ondry Pagáča, která jsem si zapamatoval po tom, co dělal konferenciéra na festivalu v Hornej Porube: „Dámy, když chlap poví, že něco udělá, tak to udělá. Netřeba mu to připomínat každé dva měsíce.“

Dušan Gemerský, ze slovenštiny přeložil Milan J. Kalinics
Fotografie k článku poskytla skupina Vodopád
(článek byl k 2. 1. 2020 doplněn a aktualizován, pozn. redakce)