Robert Křesťan sings Jimi Hendrix*

To je zvuk, co? Ano, starý dobrý Robert zpívá naplno a díky němu budou teď lidé křičet radostí při poslechu nové a překvapivé nahrávky. A svět zaplaví nové sluneční světlo.

Robert Křesťan nejenže popřál kapele Druhá Tráva i sobě prostor pro krok do vyšší dimenze zvuku na CD Díl první a ještě výrazněji na titulu Díl druhý. Vloni také ve studiu na předměstí Brna nahrál nové album. Jmenuje se Robert Křesťan sings Jimi Hendrix. Věřili byste tomu? Měli byste. Protože se to opravdu stalo.

Robert Křesťan a Laco Déczi — kdepak by koho napadlo, že dojde k takhle výjimečnému setkání? Klávesy a syntetická basa – Emil Viklický, klavír – Milan Vidlák, bicí a perkuse — Zdeněk Kluka. K tomu velmi úsporná rytmizující mandolína Robertova, vlastně jako jediný strunný nástroj, klavír nepočítejme. Komu by neposkočilo srdce už jen při pohledu na jména podobně fascinující rytmické sekce? A pak, samozřejmě, trumpeta — Laco Déczi.

Uveďme si teď přehled skladeb celého alba.

Strana A
Little Wing
Up From The Skies
Hey Joe*
All Along The Watchtower*
Wait Until Tomorrow

Strana B
If 6 Was 9
She’s So Fine*
Voodoo Chile
Purple Haze
Gypsy Eyes

S výjimkou pár písní jde vesměs o slavné kousky Hendrixovy. Zbylé tři skladby (*), patřící mezi standardy, které už dříve proslavili jiní hudební velikáni svým skvělým provedením, zde podle očekávání nabírají rytmy blues a jazzrocku a jsou interpretovány ve zcela novém stylu a právě v nich ve hře na klavír vyniká starý ostřílený všestranně nadaný pianista Milan Vidlák.

Tak tedy, vážení příznivci popu, country, folku a bluegrassu, copak vám bleskne hlavou, když zaslechnete název Robert Křesťan sings Jimi Hendrix? Nejprve překvapení (Cože?), po kterém vás možné naplní zvědavost a očekávání? Zanedlouho se ale třeba taky přihlásí o slovo ostražitost — jako kdyby se na doposud nádherně jasném nebi nad horským hřebenem ukázal pověstný černý mrak.

Tak moment. Šlach, náš Robert Křesťan, že by zpíval jazzrock? Šlachovi že by se do něčeho takového z vlastní vůle chtělo? Nesklonil se náhodou před komercí, nenechal se umluvit manažerem nebo vydavatelstvím, nezatoužil udávat trendy moderní doby? A i kdyby opravdu toužil takovou hudbu zpívat a hrát, je vůbec možné melodicky a výrazově spojit styl projevu tohoto do morku kostí country a bluegrassem prosáklého zpěváka s nadupaným černošským blues a rockem? Nechme ale hudební styly stranou — zvládne vůbec po tolika letech v akustických kapelách vládnout hlasem volně a lehce i v těch vypjatých expresivních pasážích? Má pořád mistrovské interpretační schopnosti a kreativitu?

Abych byl upřímný, ani já jsem se neubránil podobným obavám. Na jednu stranu jsem se nemohl dočkat, až si tu hudbu konečně pustím, na druhou stranu jsem se bál, že až ji uslyším, budu zklamaný. Jenže teď, když jsem si tu desku poslechl několikrát a se zatajeným dechem, bych chtěl prohlásit jednu věc. A co prohlásit: chtěl bych vystoupit na střechu vysoké budovy a křičet to ze všech sil do ulic. Pokud máte rádi rock a blues, pokud vůbec máte rádi hudbu jako takovou, na nic nečekejte a koukejte si tu okouzlující hudbu, zrozenou z vřelého srdce a střízlivé mysli, poslechnout co nejdřív.

Co vás na téhle desce překvapí hned zkraje, je ta nevýslovně nádherná interakce mezi prostým a kompaktním hlasovým projevem Křesťanovým a mezi typickými hladce plynoucími, extravagantními frázemi Décziho trumpety. Možná namítnete, že zvuk, který předvádí Křesťan (mám na mysli výhradně zvuk jeho hlasu), a Décziho projev se od sebe propastně liší jak kvalitou, tak zaměřením. Je mezi nimi pochopitelně opravdu velký rozdíl. A možná spíš řekněme, že by naopak bylo dost těžké najít mezi nimi nějaké styčné body. Nadto se ještě zdá, že se ani jeden z nich nesnaží nějak uzpůsobit svou hudbu hudbě toho druhého. Je to však právě podobný výsledný pocit znepokojení, právě sám nesoulad obou jejich hudebních hlasů, který se stává hybnou silou, podněcující vznik nesrovnatelně krásné hudby.

Zkuste si pozorně poslechnout první skladbu strany A, Little Wing. Robert tu nejenže nádherně zpívá imprese plné Jimiho sloky, ale v instrumentálních částech zpěvem ztvární i některé melodické pasáže původního Hendrixova kytarového sóla, vkusně prostřídané s pasážemi trumpety. Jediná chvíle, kdy zazní mandolína, přijde až po závěrečné sloce. Ten důvěrně známý motiv nejprve tiše hraje jen Robert na mandolínu. Rytmická skupina v pozadí přitom prostě jen zachovává ticho. Melodie tu připomíná pohled dívky usazené u okna a sledující krásnou noční scenérii venku. Povětšinou zní jen v jednom hlase, čas od času se tiše přidá jednoduchý akord. Jako by dívce kdosi něžně podložil ramena měkkým polštářem.

A pak, když mandolína téma dohrála, ozve se pokradmu Šlachův hlas s bezeslovným vokálem, jako by škvírou mezi záclonami proklouzl dovnitř bledý stín odcházejícího dne. Než se kdo nadál, už je tady. Graciézní fráze bez jediného patrného švu připomíná krásnou myšlenku tající své jméno, která vám vchází do snu. Jako něžné jizvy vám v písečných dunách vašeho srdce zanechává subtilní vlnky, o kterých byste si přáli, aby vám tam už vydržely napořád.

Připomeňme si Hendrixův text – Little Wing / Malé křídlo*

Ona kráčí skrze oblaka
s myslí rozevlátou
motýli a zebry, měsíční paprsky a pohádkové víly
to jsou jediné věci, které jdou její hlavou
když závodí s větrem
Když je mi smutno, přichází ke mně
a obdaruje mne tisíci úsměvy
říká mi: to nic, všechno je v pohodě
vem si ode mě co chceš
úplně cokoliv

*Pokud název u někoho v první vteřině vyvolává představu KFC – a bluegrassová část Robertových fanoušků může mít od podstaty ke Kentucky dobrý vztah – ve průběhu textu se vyjasní, že název symbolizuje spíš anděla rodu ženského nebo malou něžnou ručku.

Druhá skladba Up From The Skies začíná samotnou trumpetou. Nejprve jeden jediný soustředěný tón. Když ten tón odezněl, se stejnou pečlivostí za sebou trumpetista potichu seřadil ještě několik dalších. Chvíli jen tak pluly prostorem a pak se začaly měkce snášet k zemi. Když se tam ocitly do posledního a pohltilo je ticho, vyslal Déczi do vzduchu šňůru tónů ještě hlubších a obsažnějších než předchozí. A tím začalo téma. Syntetická basa se vynořila ze sotva slyšitelných nejhlubších frekvencí a k ní se přidal Robertův zpěv s první slokou. S prvním úderem bicích nastoupil mocný groove. V mezihrách se s hravostí proplétaly varhanní a trumpetové melodické motivy. Nové aranžmá, původně dominantně kytarové, nabralo v těchto nástrojových barvách jiný druh naléhavosti a unášelo melodii až k zakončujícímu tutti akordu.

Zbytek popisu skladeb už s dovolením vynechám. Nechci laskavého čtenáře připravit o další překvapení, která si dopřeje s objevováním každého dalšího taktu nového alba.

Jak bych tu hudbu jenom vyjádřil? To, co jsem slyšel, mi připomíná spíš nějaký okamžik totálního záření než jen obyčejný sled tónů. Jde o hudbu, která vám dolehne až na nejhlubší dno duše. Hudbu, po jejímž poslechu už nikdo tak docela nebude ten samý člověk co dřív. Tak silná hudba totiž doopravdy existuje.

CDčko mi dorazilo do poštovní schránky. Podle všeho jde o nějakou speciální audiofilskou edici. Bílá obálka bez jakéhokoliv obrázku nebo fotografie, s názvem vytištěným studenými černými písmeny. Na zadní straně jsou uvedené názvy skladeb a obsazení. Ve dvou skladbách střídal Milana Vidláka u klavíru Emil Viklický.

---

*Když jsem se probudil, hodiny u postele ukazovaly půl čtvrté ráno. Škoda, že to byl jenom sen.

Karel Bombička
přispěli Haruki Murakami a Tomáš Jurkovič