![[BlueGrass CZ] bgcz.net](http://bgcz.net/wp-content/uploads/2018/07/bgcz-net-logo.png){kind=logo}
Jako každý rok se letos od 3. do 7. srpna v půvabném středověkém městečku La Roche-sur-Foron na úpatí Savojských Alp nedaleko Mont Blancu konal již jedenáctý ročník tohoto nádherného festivalu. Organizovali ho jako vždy Christopher Howard William a Didier Phillipe za bohaté podpory města a dvou stovek místních dobrovolníků.
Zúčastnilo se ho tentokrát asi čtyřicet kapel ze sedmnácti států a tradičně mu předcházela muzikantská dílna, na které vyučovali členové americké skupiny Rapidgrass z Colorada společně s Robem Ickesem, Treyem Hensleym a předními francouzskými muzikanty.
Přijeli jsme tam s mými německými přáteli ve středu odpoledne, ubytovali se v internátě a vyrazili do ulic. Středeční večer byl jako vždy věnován bluegrassu na ulici a v místních hospůdkách. Tentokrát jsme měli možnost vidět sedm různých, převážně francouzských, skupin. Protože jsem tam přijela s početnou německou delegací, tak ti se nejdéle zdrželi u kapely jejich krajanů, Covered Grass. Já si v mezičase stačila oběhnout všechny ostatní. Byl slyšet nejenom bluegrass ale i swing. Nejvíc bylo narváno před pivnicí Mino, kde hrála americká skupina Front Country s výbornou zpěvačkou Melody Walker. Herbert a spol. tam ale nechtěli být do konce, byla děsná zima, a tak jsme asi v polovině jejich vystoupení odjeli zpět. Tím začala moje letošní smůla…
Zaparkovali jsme na kraji parkoviště a kolem zrovna šli Rob Ickes a Trey Hensley. Jak jsem vylézala z auta a jednu nohu měla na silnici, potmě jsem neviděla schodek a už jsem letěla. Přistála jsem Robovi přímo pod nohy. Jako správný gentleman mi pomohl vstát. Když kamarádům došlo, kdo to vlastně byl, tak se smáli, že jsem to určitě udělala schválně. Mně ale do smíchu nebylo, rozbila jsem si obě kolena a to pravé se doteď ještě nezahojilo….
Ráno jsem měla v plánu podívat se do kempinku, kde prý, mimo jiné, byla početná česká skupina a moje holandská kamarádka Joke. Bohužel jsem sotva lezla, tak z mých plánů jit na výlet a plavat sešlo. Dopoledne se konal místní trh. Herbert s manželkou, kteří slavili výročí svatby, naplánovali společný oběd s Eberhardem a Monikou Finke z Bluegrass Bühne. Rezervovali stůl v útulné hospůdce u kostela. Byli jsme tam už vloni. Jejich kuchyně je vynikající a ceny docela lidové.
Natěšeni na večerní program jsme před pátou dorazili na festival. Kvůli bezpečnostním prohlídkám tam byla velká fronta. Na obloze se už kupily černé mraky. Sotva se na jevišti objevila zahajovací kapela složená se žáků workshopu, to vypuklo. Bouřka, průtrž mračen, slyšet kromě deště a hromů nebylo nic. Nad pódiem se vytvořila obrovská kapsa ve střeše a hrozilo, že se to každou chvíli vylije na zvukařský aparát. Festival napřed přerušili a nakonec čtvrteční program odřekli úplně, poslali nás domů a areál zavřeli s tím, ze se očekává silný vítr a krupobití. Ten večer měli být v soutěži slovenský Candy Floss a Francouzi Watson Bridge. Těšila jsem se také na WestWend, které jsem ještě živě neviděla. Covered Grass jsme si poslechli již ve středu. V očekávání hrůz jsme odjeli na ubytovnu.
V osm měl ve škole začít koncert absolventů dílny, tak jsme se museli v dešti přestěhovat tam. Předvedla se nám spousta kapel, složených z jednotlivých tříd, všech věkových kategorií, od šedivých starců po malé děti. Celkem bylo letos 125 účastníků. Docela jsem žasla nad jejich úrovní. Ve Francii jistě bluegrass nezajde na úbytě. Lidé, kteří přijížděli z města, říkali, že to tam je jako po vymření. Krupobití se ale naštěstí La Roche vyhnulo.
V pátek v době oběda opět hrálo ve městě v různých lokálech sedm kapel. Obzvlášť se mi líbili Holanďané Red Herring s naší kamarádkou Loes, loni ještě jako trio, teď se k nim přidal belgický banjista Thierry Schoysman. O kus dál temperamentní Britové Wire & Wool, pak italské Infeltrio složené ze členů Midenando Quintetu. V největší pivnici Mino hrál s velkým úspěchem náš Portrait.
Skupiny, co si včera nezahrály, měly být na programu v sobotu s tím, že festival začne dřív. Kapelám Candy Floss a WestWend to bohužel nebylo už nic platné, neboť Anton Národa, Richard Ciferský a Henrich Novák museli již ráno odjet a skupina Candy Floss měla v sobotu hrát v Česku. Škoda, tipovala jsem je mezi vítěze…
Festival, opět po důkladných bezpečnostních prohlídkách, zahájil v pět holandský Red Herring. Během jejich vystoupení jsme měli schůzi poroty. Letos nás bylo jenom sedm, Christopher Howard-Williams, Chris Keenan, Dominique Fosse, Angelika Torrie, Mark Morris, Eugene O’Brien a moje maličkost.
Pak již nastoupily první soutěžní kapely. Hillfillies ze Švédska, krásně zpívající dívčí kvartet a naši perfektní hoši z East-West. Letos mělo být na contestu místo deseti kapel jenom osm a protože skupina Candy Floss musela odjet, zbylo jich jen sedm.
Následovala oficiální otevírací a vítací ceremonie. Na pódiu se shromáždila místní honorace a pořadatelé nás všechny velmi srdečně uvítali. Pak na scénu nastoupila moje oblíbená, temperamentní belgická kapela Rawhide v typických havajských košilích, lepší než kdy jindy. Od Američanů Front Country z Kalifornie jsem sice očekávala podle nahrávek a videí víc, ale jejich zpěvačka Melody Walker s růžovými vlasy a soulovým hlasem je vynikající. Končili kolem půlnoci a po nich měla přijít ruská teenagerská skupina Cherful Diligence. Loni tam měli velký úspěch. Únava nás ale zahnala domů. Ani vyfotit jsem je nestihla.
Sobotní ráno nás opět uvítalo sluníčkem. Měly jsme s Chris Keenan objednaný shuttle bus, protože jsme byly pozvané o půl desáté na malou recepci k panu starostovi. Letos tam ale bylo méně lidí než jiná léta, jenom místní honorace, pořadatelé, americké hvězdy a porota. Po uvítacím ceremoniálu jsme vyfasovali malé občerstvení a kávu. Letos žádné přípitky šampusem. Pochopitelně jsem jako vždy opět fušovala do řemesla profesionálním fotografům.
Festival začal o půl dvanácté. Na malé scéně nám zahrálo Infetrio z Itálie, výborní francouzští Muddy Hill Boys, americká Front Country a Lilly of the West z Bulharska. Po krátké přestávce program pokračoval na hlavní scéně. Zahájili nádherně zpívající Robirohi z Estonska, letos byli vybráni ještě na sobotní mši v kostele. Také maďarská skupina Poa Pratensis se publiku moc líbila, jsou čím dál lepší.
První soutěžní kapela byli výborní Kentucky Cow Tippers. Je to snad momentálně nejlepší a nejžádanější britská bluegrassová skupina. Bohužel jim onemocněl banjista, tak hráli bez něj. Kdyby tam ale byl, kdo ví… Po nich nastoupili Francouzi Watson Bridge. Ti nám ale bluegrassu moc nezahráli. Taky bez banja, jenom na tři kousky si přizvali výborného Jean-Marc Delona, jehož bratr Jean-Paul tam hraje na kytaru. Nechápu, proč pořadatelé vybrali zrovna je. Jsou tam i lepší kapely.
Jen pro informaci, přihlásilo se asi 80 skupin. Mezinárodní porota všechny anonymní nahrávky obodovala. Z těch nejlepších si vyhradil Christopher vybrat ty s nejvíce body, a ty co ho nejvíce zaujaly. Vzhledem k tomu, ze je to mezinárodní festival (a ne, jak jeden rok prohlásil, Česko-slovenský), tak na úkor některých českých kapel vzal ty nejlepší z jiných zemí, aby to bylo pestré…
Poslední sobotní soutěžící byli naši G-Runs ´n Roses, jasní favorité. Americká kapela Rapidgrass z Colorada vyučovala letos na dílně. Možná si někteří z vás pamatují Marka Morrise a Colemana Smitha, kteří dřív hrávali s z Hickory Project. Jejich nová superkapela loni zvítězila v prestižní soutěži na legendárním Rocky Grass festivalu v Coloradu. Předloni si tam založili svůj vlastní festival, nedaleko Denveru. Právě tam by měli nárok hrát vítězové zdejšího contestu. Jejich set byla senzace první třídy.
Zlatým hřebem večera bylo následující vystoupení Roba Ickese a Treye Hensleye. Neuvěřitelná muzika. Už jsem o nich psala loni na podzim. Rob získal již patnáctkrát titul IBMA Dobrista roku a můžeme ho slyšet na desítkách nahrávek všemožných hvězd. Je označován jako nejčastěji oceněný muzikant v historii IBMA. Poprvé jsem ho dotáhla do Evropy před devatenácti lety na Dobrofest do Trnavy. Tam si zahrál v triu s Joe Cravenem a Derekem Jonesem. Rok na to již přiletěla celá kapela Blue Highway, kterou nedávno po dvaceti letech, hlavně kvůli Treyovi, opustil. Loni na podzim prohlásil, že do Vánoc z Treye udělá hvězdu, a to se mu zřejmě daří.
Trey viděl v deseti letech Jimmyho Martina a zapůsobilo to prý na něj jako bomba. Poprosil rodiče o kytaru, aby se také mohl stát slavným muzikantem. Když mu bylo jedenáct, všiml si ho Marty Stuart a pozval ho do Grand Ole Opry, kde si zahrál nejen s ním, ale poprvé i s Earlem Scruggsem. Od té doby hrával se spoustou dalších hvězd, jako Johnny Cash a June Carter, Ricky Skaggs, Blue Highway atd. Poslední dva roky hraje s Robem a jeho sen se konečně vyplnil.
Jejich debutové album Before The Sun Goes Down bylo letos nominované na Grammy a nedávno jim vyšlo opět u Compass Records druhé, The Country Blues.
Poslední kapelu z Portugalska Stone Bones a Bad Spaghetti jsem neslyšela, neboť moji spolubydlící už chtěli odjet. Ale loni se mi moc líbili.
V neděli jsme trochu déle spali a místo do kostela šli na snídani. Prý ta mše s Robirohy byla nádherná. No, nemusím být všude. Festival zahájilo na malé scéně francouzské duo Harlan a po nich nastoupil náš Portrait, jediná kapela se zdvojeným banjem. Lidé byli nadšeni. Po nich nastoupil Rapidgrass a bylo to opět skvělé. Dokonce jsem udělala jedno video, ale ještě to zatím neumím zveřejňovat. Abych si nezkazila dojem z jejich senzační muziky, šla jsem s německými kamarády do města na kafe. Pak jsem odběhla podívat se aspoň z kopce na můj oblíbený lesopark, když už mi to rozbité koleno velké procházky letos nedovolilo. Takže o ty Francouze Chappeau de Paille jsem přišla…
Hlavní odpolední program začínala výborná slovenská skupina Heartbeats. Všem se moc líbili. První soutěžní kapela byla z Irska – Old Hannah. Moc hezky, místy i čtyřhlasně, zpívali a měli pěkné aranže, ale taky měli bicí a to k bluegrassu moc nepatří… Po nich nastoupil slovenský Blueland a všichni si pochvalovali, konečně bluegrass jako řemen. Však je jistě znáte, nikdy nezklamou. Jsou vždy a všude vítanými hosty.
Během vystoupení portugalských Tumble Reeds se ve stanu sešla porota, bouchla další flaška šampusu a Angelika, která to sčítala, nám prozradila, kolik bodů jednotlivé kapely získaly – zatím ještě tajné…
Konečně nastal ten dlouho očekávaný, slavnostní okamžik. Vyhlášeni výsledků. Pořadatelé Chris a Didier pozvali na jeviště pana starostu Guy Flammiera a porotu, všechny nás obšírně představili a pronesli delší závěrečnou řeč.
Pak už zavolali na jeviště výherce 3. místa, slovensko-český East-West. Cenu převzali v kompletní sestavě – Miško Vavro (kytara), Ondra Kozák (mandolína a housle), Filip Baťo (banjo) a basista Erik Banič. Letošní novinkou je, že kapela obdržela k ceně a kartonům s pivem ještě 500 Euro. Druhou cenu a 1000 Euro získali zaslouženě Kentucky Cow Tippers z Britanie. I ti nastoupili kompletní.
Na prvním místě zazářili naši hoši z G-Runs ´n Roses, dva kartony místního piva k ceně jsem měla tu čest jim předat sama. Většina jejich členů již byla na cestě domů. Cenu si přebrali Ralph Schut a Ondra Kozák. Jako vítězná kapela dostali pozvání na festival do Colorada příští červen. Mark Morris se zaručil za to, že jistě zařídí, aby nedopadli jako letos Monogram, který měl hrát na festivalu ROMP v Kentucky a nepustili je do USA. Z Chicaga je vrátil imigrační úřad zpět…
Sice se to nemá, ale prozradím vám, ze na čtvrtém místě se s nepatrným rozdílem bodů umístil náš Blueland. A pak se šlo oslavovat do stanu, tak jsme z koncertu další britské skupiny Wire & Wools moc neměli. Naštěstí jsme je ale zažili ve středu ve městě. Jsou fakt výborní.
Na festivalovém areálu nebylo pomalu kam šlápnout, chystal se slavnostní ohňostroj. Big Herbert a spol. ale chtěli těsně před jeho začátkem odjet, plánovali posezení u skleničky, když už si mne prý moc neužili během celého festivalu. A taky jsme se museli balit, protože jsme ráno odjížděli. Rakety jsme tedy sledovali již z okna pokoje a chvílemi k nám vítr zanesl i kousky muziky od poslední, prý taky výborné polské skupiny Powergrass… Ani po té whisky na dobrou noc jsem dlouho nemohla usnout, těch dojmů bylo na mne příliš mnoho.
Nezbývá než opět poděkovat pořádajícím Chrisovi a Diddierovi, těm dvěma stovkám pomocníků, bez kterých by se nekonalo ani to výborné jídlo a pití, městu La Roche a všem sponzorům a stánkařům, co společně vytvořili tamější neopakovatelnou atmosféru… Už se těším na příští rok…
Lilka Pavlak v Bülachu 15. srpna 2016 (pro BGCZ.net upravil Milan J. Kalinics 23. srpna 2016)
PS: Když jsem se vrátila, čekal mne šok, neboť z mé hlavní kamery nešly dát fotky do počítače. Naštěsti mám chytrého synka a po velké námaze se mu povedlo fotky zrestaurovat. Kamera je sice v háji, ale ta se dá koupit nová… Ale těch asi 400 fotek by byla veliká škoda…
Dodatek: 18. srpna už jsou všchny fotky na FB, tady jsou linky:
Lilka Pavlak